Sbohem, milovaná krásko. Alpine A110 byla jedním z nejryzejších řidičských aut 21. století – co s ní bude dál?

Přesně před měsícem sjel z výrobní linky závodu Alpine Dieppe Jean Rédélé poslední exemplář benzinové Alpine A110 v 300koňové verzi R70 – jak jinak než v barvě Alpine Bleu s černou střechou. Zatímco v roce 2017 jsme skoro nemohli uvěřit, že se auto tak puristicky řidičské vůbec dostalo do sériové výroby, dnes zas nedokážeme pochopit, že něco tak skvělého končí. 

Od otevření továrny v Dieppe v roce 1969 ji opustilo celkem 35 450 vozů Alpine A110, od původního hrdiny rallye až po moderní limitované edice. Celých 28 701 kusů tvořila současná druhá generace – lehké kupé, které před 11 lety světu připomnělo, že Alpine stále umí postavit čistokrevný sportovní vůz. Prodejní hit to samozřejmě nebyl – jenže tady šlo o něco jiného.

Jen málokteré moderní sportovní auto dokázalo zanechat takový otisk, přestože v řeči čísel nebylo nijak výjimečné. Pocit lehkosti, okamžitá odezva přední nápravy, poddajnost podvozku a k tomu dojem mechanické čistoty, to všechno dohromady dalo vzniknout jedinečné identitě ryzího sporťáku. Současné vedení značky tvrdí, že ji nenechá zemřít, příští generace však bude mít velmi těžkou startovní pozici. Většinu vyjmenovaných vlastností si totiž sotva někdo představí, když je řeč o elektromobilu. Dokáže si Alpine zachovat hodnoty, z nichž vzešla, i v mnohem omezenějším technickém prostředí, diktovaném moderní dobou?  Vzhledem k tomu, jak těžký to byl úkol již při vývoji druhé generace, je těžké nepociťovat lehkou skepsi. 

Udělejte si pohodlí, dnes to bude trochu delší.

Jak Alpine povstala z popela

V 60. letech Alpine A 110 vtrhla na scénu jako cílevědomý hrdina závodů rally. V roce 1971 se poprvé dostala na „bednu“ a jen o dva roky později stanula v Monte Carlu na samém vrcholu – s Jean-Claude Andruetem za volantem slavila titul mistra světa.

Jenže sláva z motorsportu se nepromítla do prodejů a ještě téhož roku byla skomírající značka převzata skupinou Renault. Zachránit ji nedokázaly ani nové modely, ani vítězství v závodu 24h Le Mans a v roce 1995 ji Renault fakticky zrušil.

Nové světlo na konci tunelu začalo opět poblikávat během Velké ceny Monaka v roce 2012, když Carlos Tavares, tehdejší zástupce generálního ředitele Renaultu, odhalil koncept Alpine A110-50, navržené k oslavě 50. výročí legendárního modelu A110 Berlinette. 

Radikální okruhový speciál s karoserií z uhlíkových vláken nepředznamenával žádný sériový model – byl čirým manifestem do detailu promyšlené funkční techniky. Jenže půl roku nato Tavares oficiálně oznámil návrat značky, kterou snad všichni v oboru považovali za mrtvou. Než se okolí vzpamatovalo z prodělaného šoku, byl šéfem nové firmy jmenován Bernard Ollivier, dosavadní šéf Renault Sport Technologies.  Ten se v předchozích letech pokusil navrhnout novou Alpine celkem třikrát – a vždy byla smetena ze stolu jako „příliš Renault“. Jeho úsilí však nezůstalo bez povšimnutí. (Své zkušenosti z vývoje mimochodem sepsal do knižní podoby s titulem Alpine – La Renaissance.)

Nový lehký sportovní vůz měl vzniknout ve spolupráci se společností Caterham, strážcem dědictví legendárního Lotusu Seven. Obě značky měly v podstatě stejný cíl – minimalismus, efektivitu a váhu osekanou na to nejnutnější. Velmi brzy se však objevily první neshody a na každé poradě obou vývojových oddělení by se napětí dalo krájet. Další ranou byl odchod Carlose Tavarese, velkého podporovatale vývoje nové Alpine. Když se přidaly problémy s financováním a vztahy s Caterhamem se ještě přiostřily, partnerství se rozpadlo a projekt převzal Renault. 

Francouzi znovu a znovu přehodnocovali předchozí designová rozhodnutí. Nakonec Ollivier stanovil jasné zadání: maximální pohotovostní hmotnost 1 100 kg, hliník namísto drahého uhlíkového vlákna a priorita agility před nominálním výkonem. 

Byla vyvinuta nová karoserie z hliníkových panelů, které zakrývaly lepenou a nýtovanou hliníkovou konstrukci, velmi podobnou té, kterou poprvé použil Lotus Elise. Hliníkové byly komponenty zavěšení kol i pomocné rámy. Na váze se šetřilo všude, každý gram se počítal. Závodní sedadla Sabelt vážila dohromady jen 26 kilo, mechanismus ruční brzdy zabudovaný do třmenů Brembo na zadních kolech ušetřil cenných 2,5 kg. Dokonce i stabilizátory byly duté a na míru navržený audiosystém Focal měl reproduktory vážící necelého půl kilogramu.

Stanovenou hmotnost nakonec nová Alpine – i s technologiemi a výbavou 21. století – překročila o 2 kila. 

Nová kapitola

Přestože dosud nesly vozy Alpine označení Renault, Carlos Ghosn, tehdejší šéf aliance Renault-Nissan, rozhodl o odtržení a samostatnosti. Tušil, že prémiová značka s vyššími maržemi bude pro alianci přínosem, ale vybudování nového subjektu od nuly by bylo příliš drahé a časově náročné (v tomto ohledu už měl Nissan své zkušenosti s Infinity). Využít tradici a kredit značky Alpine se jevilo jako skvělý nápad – samozřejmě za předpokladu, že se její hodnoty podaří dokonale vtisknout do nového modelu.

16. února 2016 představila společnost Alpine v Monaku výstavní vůz Alpine Vision. Veřejnost už věděla, že je na obzoru nástupce slavné A110, a koncept měl z 80 procent odpovídat sériové podobě. Podle přímých účastníků bylo v tom okamžiku, rámovaném kulisou devadesáti historických Alpine A110, něco až mystického. Ve světě globalizace, nudné unifikace a přísné finanční logiky se udály hned dva zázraky najednou. Zrodila se nová značka a s ní nové ryzí sportovní auto. Něco iracionálnějšího si lze jen těžko představit.

Produkční vůz byl uveden na 87. ženevském autosalonu v březnu 2017 jako jedna z nejočekávanějších novinek. Sportovní kupé s motorem uprostřed a pohonem zadních kol byla tou dobou na trhu pouze dvě – Porsche Cayman a Alfa Romeo 4C. Přeplňovaná zážehová osmnáctistovka z dílny aliance Renault-Nissan, upravená divizí Renault Sport, slibovala výkon 252 koní, točivý moment 320 Nm, zrychlení z nuly na stovku za 4,5 vteřiny a maximálku 250 km v hodině. Celek dotvářelo rozložení hmotnosti mezi přední a zadní nápravu v poměru 44:56 a celková váha 1102 kg. 

Kdo od nové Alpine očekával podobný jízdní projev jako u Porsche Cayman, musel být za volantem nemálo překvapen. Přes množství společných znaků rozdíl nemohl být větší. Alpine byla poddajná, skoro až komfortní, zároveň však klidná a přesná. Nezapřela francouzský charakter a neměla nic společného s posedlostí tuhými německými podvozky. 

Nízká hmotnost jí dovolila použít relativně měkké odpružení s dlouhým zdvihem, které nonšalantně absorbuje nerovnosti, a přitom udržuje pneumatiky v kontaktu s asfaltem. Jistě, vertikální pohyb je ve srovnání s většinou moderních sporťáků poměrně výrazný, Alpine ho však podává s plynulou přirozeností. Jakmile se naladíte na vnímání přenosů hmotnosti, nečiní vám žádný problém udržovat perfektní rovnováhu v každé zatáčce.    

Přesnost volantu, zpětná vazba od řízení i obou náprav, pocit nenucené lehkosti a poctivé mechaniky, to jsou stěžejní ingredience pro charakter, jímž se Alpine A110 stala naprosto jedinečnou. 

Co bude dál?

Konec příběhu všichni známe. Jakkoli prodeje nebyly vzhledem k úzkému zaměření vozu špatné, v komplikovaném a normami sešněrovaném současném prostředí neměly šanci auto udržet při životě. Bohužel, Alpine A110 nebyla nikdy homologována k prodeji ve Spojených státech, které představují největší světový trh se sportovními vozy. Uvedení v Americe sice vedení vážně zvažovalo, překážkou se však staly specifické požadavky federálních norem FMVSS, zejména ochrana neupoutaných cestujících při nárazu. Kvůli ní by bylo nutné přepracovat část konstrukce a absolvovat nákladnou sérii homologačních crash testů. Technické řešení sice existovalo, ale přidalo by hmotnost i konstrukční složitost, což by bylo v rozporu s celou filozofií auta. 

Zatímco od modelů Alpine A290 a A390 se očekává, že zlepší obchodní bilanci, největší pozornost se nyní upírá k příštímu modelu A110, tentokrát plně elektrickému. Prototyp s přídomkem Future se představil na letošním Festivalu rychlosti v Goodwoodu, a navzdory věrné podobě s předchůdcem nad ním visí mnoho otazníků. 

Dostát reputaci první i druhé generace bude mimořádně náročný úkol. Přísný interní standard značky se nezakládá na dokonalosti technologií ani na působivých číselných údajích. Jeho hlavními přísadami byly kontrolovaná hmotnost, přirozená pohyblivost podvozku a perfektně vyladěný mix efektivity a mechanického minimalismu. Lze tyto vlastnosti vtisknout elektromobilu? 

Současný šéf značky Philippe Krief pro nástupce stanovil cílovou hmotnost mezi 1 400 a 1 500 kg, což by budoucí A110 řadilo mezi nejlehčí elektrické sportovní vozy. 

Co je však pro fanoušky Alpine ještě zajímavější – nová platforma Alpine Performance byla navržena tak, aby v případě potřeby umožnila zástavbu spalovacího motoru. Příští A110 bude elektrická, o tom není sporu. Ale znamená to, že je té spalovací definitivní konec? Možná, možná ne.

PS: Proč zrovna modrá?

Alpine A110 si snad každý automaticky představí v charakteristické modré barvě (až na mě – já si ji představuju v Rose Bruyére a doufám, že když si ji budu představovat dost usilovně, jednoho dne se mi zhmotní před domem). Modrý lak nese celých 58 procent všech vyrobených vozů, 33 procent pak nese typický odstín nazvaný Bleu Alpine. 

V obecném povědomí je příčinou národní závodní tradice, podle níž mají třeba Italové červenou a Britové tmavě zelenou. Pravda je ovšem prozaičtější – na začátku 60. let si jeden ze zákazníků poručil metalickou modrou, kterou mu v Dieppe ochotně namíchali. Hotové auto uchvátilo pracovníky závodu od vrátného až po ředitele. Vznikl barevný kód 331 a odstín, který se stal součástí základního genofondu Alpine. 

Zdroje:
Lesalpinistes.com
Autocar.co.uk
Alpinecars.com
Evo.co.uk