Proč toužím po Fordu Model T

Musím na to trošku zeširoka. Už jako malého kluka mě fascinovala auta. Byl jsem to praštěné děcko, které otočí židli od klavíru naopak a s její kulatou podstavou si pak hraje jako s volantem. Fascinovalo mě řízení, nevím ani moc proč. Když jsem si pak udělal řidičák, byl jsem schopen trávit dlouhé hodiny tím, abych vymýšlel důvod, proč někam jet a jak z někoho vydyndat nějaké auto. Věděl jsem prd, ale řízení mě bavilo. Když jsem pak začal vydělávat, do aut jsem vrážel všechny své peníze pak ještě trochu a prostřídal jich fakt hodně.

A jedno z nich mi utkvělo v hlavě jako žádné jiné. Mercedes w123 "piáno" 200D přezdívané Rudolf. Po Rudym Dieselovi. Automobil byl slabý, gumově netečný a v příšerném stavu. Ani několik vrstev gafy nebylo schopno utěsnit střešní okno a zadní koberečky se musely dobře napozicovat pokaždé, když do interieru začal smrdět výfuk. K tomu vůle na řízení bez posilovače. A celý byl takový unavený a v zimě nestartoval. Ale právě proto, že člověk musel vědět, jak na něj, ho dělalo krásným. V zimě musel stát na kopci, protože tlaky nebyly a i kdyby žhavičky žhavily, no vždyť to znáte. Ale právě probouzení stařičkého vyběhaného dieselu, který odmítal umřít je to, co by mě k vlastnictví nějakého dalšího Rudánka asi nakonec udolalo.

A pak třeba ta akce s papírama na náklaďák. To byla prostě shoda náhod a já se ocitl v noci na výjezdu z průmyslového areálu za volantem velkého manuálního starého Atega, připadal si jako prvnička a snažil se nic nepodřít. Naučit se, jak odhadovat cestu pro takový velký hranol není sranda a když na mě učitel krásně přátelsky hulákal “kam dáváš ten tuplák!”, vždy jsem si uvědomil, že musím řešit nejen rychlost, lidi ve vedlejším pruhu, výšku větví před autem a hmotnostní omezení, ale taky ten tuplák umístit v sedmdesátce ± 10 cm. Ovládání strojů mě baví a ač si za volantem velkého auta připadám pořád velmi nesvůj, je to osvěžující zážitek.

A nebo v poslední době Kamýk. Zjišťovat i zadními kanály, co je na testovaném voze špatně, když se s ním bojím jet rychle, to je to, co mě baví. A taky o tom málokdy píšu, protože jsem tak zmlsaný, že mi to přijde normální… Pořád zjišťuji, jak bude nejvhodnější omluvit se chlapcům z Toyoty, že jsme jim Supru vraceli špinavou, ale prostě nebyl čas. Byli jsme s Kubajsem na oslizlém parkovišti a já mu vysvětloval, jak se chovat k zadohrabu. Jeho ženu Ester jsem pozval do auta slovy "pojď umřít", přetočil se, jednou to překorigoval a pak jsme se hezky roztočili tak 40kmh driftíčkem dokolečka, volant začal tančit v ruce a já se blaženě smál. A Ester se hihňala. Kuba pak dostal mírnou nalejvárnu, byl vyslán sólo, aby se trochu i bál a teď tvrdí, že už skoro ví. A já se to naučil sám, protože mě to prostě zajímalo a bavilo. Takže jak se začít bavit, když mě netáhne perfekcionismus třeba okruhových závodů? Pořídit si něco extrémního.

Chci se opět učit řídit. Chci být tím zdrceným nejpomalejším článkem dopravy se zpoceným čelem. Chci se na cestě cítit jako při pilotování mikrovrtulníčku z Lidlu! Chvíli jsem uvažoval nad tím, že si udělám piloťák, ale až na jednoho blázna mi celé okolí dost nevybíravě naznačovalo, že to není dobrý nápad a má záliba v přiblíženích ke dráze metodou "Leknutí" není to, co bych si měl užívat ve skutečnosti. Takže mi zbývají bagry (nééé, jen to ne!! pozn. Hamster), kloubové autobusy, trabanty a pak… Pak auta skutečně zvláštní.

Mít plyn na podlaze, brzdu uprostřed a neřadit nohama je přece tak konvenční! Nechci vám vysvětlovat, jak se Téčko ovládá, protože to sám pořádně nevím. Vím jen, že plyn a předstih jsou na volantu, jednička je zašlápnutím jednoho z pedálů na zem a spojka je snad spojena s ručkou. Jo a převodovku to má planetovou. A kromě toho to taky nemá ani vodní pumpu a teploměr je ta hezká věc na chladiči. Jo, to není grill, to je chladič, ano. A nejde o nějaký výstřelek a exotiku s plaketkou, vyrobilo se toho 20 milionů kusů! Tohle bylo to, co bylo normální! Přesto už by to dneska nikdo ani nenastartoval.

Tak proto, proto toužím po Fordu Model T. Protože je to jiný svět. A stejně jako spousta jiných chci poznávat nové věci. Jsem přesycený zmrzlinou, nebo rád trpím? Nevím… Chtěl bych Lízinku aspoň řídit…

Přijde mi, že se totiž v poslední době matláme v nesmyslech. Pereme se nad tím, jestli je Supra taková nebo onaká, stavíme bariéry mezi sebe a nechtěnou elektrickou budoucnost a přitom je tu tolik aut, která poskytují tolik dobrých věcí, tak rozmanitých zážitků, že ani já – přejedený zmrzlinou – si v podstatě nemám na co stěžovat. Stačí si sednout do něčeho trošku jiného. A co pak do auta, kterému je sto? To musí být zážitek, který bude tak nový, že bude celý barevný, nahlas a voňavý! Budu mít strach, já se tak těšíím!

Jak to máte vy?