Mazda MX-5 ND 2.0 - Prokletí chudého studenta

Revidovat své dojmy z ND poté, co jsem si opět přečetl, jak se líbila Vavrisovi,  je těžké. Nejenom, že jeho článek mi způsobil opět akutní nutkání zjistit si, jaká by byla měsíční splátka a jak dlouho bych dokázal vyžít na instantní nudlích, ale také mi tak trochu přivodil deprese z toho, že neumím pořádně trefit čistou stopu ani pohazovat zadkem auta a že jsem vlastně docela běžný uživatel automobilu, který se má hodně co učit…

Stejně jako mnoho dalších majitelů jsem i já zapůjčil svou MX-5 na akci zvanou Kodo party. Můj vůz putoval společně se mnou do Bratislavy, kde po patřičném naleštění dělal parádu po boku dalších MX-5 ostatních generací a jeho pořizovací cena mezi mnoha návštěvníky způsobila velký zármutek, že takové ceny u nich nejsou. Z večírku jsem si odnesl kromě slušného množství alkoholu v krvi a drobných pozorností od Mazdy i talíř řízků, které jsem na dalším večírku směnil za další alkohol a hlavně příslib několika krásných chvil s bílou ND hned druhý den.

Nebýt alkoholu, tak bych snad nemohl dospat, jak jsem se těšil. Druhý den ráno jsem si dokonce užil toho luxusu, že mě vedoucí prodejny vyzvedl a do showroomu zavezl. Menší nepříjemností bylo zjištění, že mi z mého auta uniká chladící kapalina, ale to je jiná story… Stačilo připevnit převozní značky, podepsat papír, že případné pokuty mi přepošlou, a mohl jsem nasednout.

Proti všem předchozím generacím (nebo alespoň oproti NA a NB) je posez jiný, člověk je víc utopený vevnitř a rám okna má spíš nad hlavou než někde před. To sice ubírá pocitu větru ve vlasech, ale člověk se rozhodně cítí víc v ‚race‘ módu. S tím jde ruku v ruce pocit stísněného prostoru. Nastěstí mám postavu normovaného euročlověka, takže mě nikde nic netlačí. Peněženku a telefon odhazuju na plochu před řadící páku a můžeme startovat. Zvuk neurazí ani nijak zásadně nenadchne. Tak jedem!

Už první metry mi přinesly pocity, jež jsem nikdy nezažil, ale to přisuzuji hlavně faktu, že jsem nikdy předtím nevyjížděl autem z místnosti dveřmi, které znáte ze supermarketu. Prvních pár kilometrů mi ale stačilo, aby mi ND přišlo povědomé. Chod pedálů a odezva na ně? Chod převodovky? To všechno znám. A co proklínané řízení? Ano, je trochu jiné, možná na první dojem tupé, ale jako dítě s mnoha a mnoha hodinami odehranými na simulátorech jsem z něho neměl nijak špatný pocit a docela rychle si zvykl. Během krátkého proplétání Bratislavou jsem seznámil rádio s  flashdiskem, vypnul i-stop, stáhl okýnka a přišel na to, že podvozek od Bilsteinu je vážně fajn. Místní silnice jsou velice často ve stejně smutném, ne-li smutnějším, stavu jako u nás. ND je ale žehlí bez větších problémů, občas je jen slyšet hlasité ‚žuch’ a nějaká ta rána. Oproti mému NA je to balzám pro páteř. Mimo město objevuji dynamiku a sílu 160 koní. A ejhle! Takhle kdyby jela každá MX-5, bylo by na světě krásně. Projevem bych to nejspíš přirovnal k 1.8 z NA. Dost síly od nižších otáček, ale když se dostanete k vrcholu, už je to takové bez emocí, skoro by se dalo říct, civilní. Na víceproudých komunikacích jste snadno mezi rychlejšími a pořád jedete za 7,5 litru. Tehdy bych řekl, že to auto miluju už jen proto, že tohle moje potvora neumí, ale to byla ještě rozbitá…

Když už jsem si vyzkoušel jízdu ve měste i mimo, zamířil jsem na zábavnou okresku. A kam jinam má člověk v Bratislavě jet než na Pezinskou Babu? Sice nejsem ani zdaleka takový řidič jako Vavris, ale i tak vám o tom povím. V mé hlavě k tomu hraje tohle. Než se člověk dostane k té zábavné sekci s vracečkami, musí projet lehce zakroucenou silnici, kde se ND vlastně nudí. Letí dopředu a všechny zákruty projíždí s minimálním zásahem brzd. Ty se dostanou ke slovu až u první vracečky, zároveň s nimi i párkrát zařve motor při podřazování. Zatočit, šlápnout na plyn a najednou se projeví i samosvor. Ochocho, chachacha! Pročpak na zadek nedali nálepku ‘Pozor! Vybočuje!’? ND se nechá umravnit lehkým kontra a zdá se, že kontrola trakce ani nezasáhla. Slibuji spolujezdkyni, že už se budu chovat slušně, ale víte, jak to je, slibem nezarmoutíš. Když jsme se během chvilky dostali až na vrchol, byl jsem skoro smutný, že je Baba tak krátká. 

Ať si kdo chce říká, co chce, ND vám dá z jízdy stejný pocit radosti jako starší generace. Je pravda, že řízení je trochu tupé a člověk si na něj musí zvyknout, ale na celkovém dojmu to nic nemění. Jinba ittai – tedy spojení jezdce s koněm tady funguje a MX-5 si vážně nechá líbit všechno, co na ni zkusíte. No nic, už je čas, měl bych se vrátit. Do showroomu přijíždím ‚trochu později’, než bylo domluveno, a po vysvětlení, že jsem se trochu zapomněl, se setkávám s pochopením a šibalskou otázkou, jestli jsem si Babu užil a jestli samosvor fungoval. No fungoval, co jiného řict :-).

Na závěr se nabízí otázka. Vyměnil bych za novou? Dovolte mi na to odpovědět trochu obsáhleji. Dostal jsem se tak daleko, že jsem si zjistil, kolik by mě to měsíčně stálo. A pak dlouho uvažoval, jestli bych tak dlouho přežil na instantních nudlích. A jestli bych neměl raději začít pracovat na plný úvazek. Ale s postupem času touha opadla a já si zase uvědomil, proč bych si radši nechal svoji potvoru. Mám rád atmosféru pozdních osmdesátých let, která na mě dýchá ze spartánského interiéru, zelené podsvícení budíků a pocit, že nejsložitější kus elektroniky je ECU. A hned po ní mechanismus otevírání mrkaček. Jen občas mě během každodenního dojíždění do práce napadne, o kolik by to bylo pohodlnější v novém autě, které by bylo stejně zábavné, jako Rudá potvora. A pak si vzpomenu na ND a pocit, že bych ho doopravdy potřeboval. No, třeba někdy, až budu velký a budu si zároveň s ND moci dovolit i normální jídlo.

Byly na vás předchozí odstavce moc dlouhé? Pak pro vás mám stručné shrnutí svých pocitů a dojmů.

TL;DR: Dostal jsem se za volant ND a i ta relativně krátká doba, co jsem s ním strávil, mě začala nutit k přemýšlení, jestli není čas začít pracovat jako dospělý muž a jedno si koupit.

P.S.: Omlouváme se za kvalitu fotek, bohužel na focení nebyly zrovna vhodné podmínky a nástroje.