Mazda MX-5 ND 2.0 - Život je krásný

Tak to mám za sebou. Hurááá. Čekání na svezení v ND pro mě bylo skoro jako čekání na Godota. Tím nechci říct, že bych snad měl dojem, že druhořadý pisálek z druhořadé a nezajímavé země usedne za volant malého roadsteru společně se zástupci největších motoristických magazínů, ale v ND jsem se měl svézt už loni na podzim, leč bohužel okolnosti zapříčinily, že to nějak nevyšlo a pak na jaře ještě jednou. Za volant nejsilnějšího a nejdražšího provedení jsem se tedy dostal až nyní. 

Možná jsem nakonec rád, že jsem se do těsného kokpitu nejnovější Miaty nenasoukal dřív. Po recenzích světových velemagazínů, jejichž verdikty oscilovaly někde mezi nekritickým obdivem až heroickým eposem, se začaly objevovat i zkušenosti reálných majitelů předešlých generací. K mému překvapení se mezi nimi utvořila nemalá skupina, jež z ND rozhodně nebyla tak “vyndaná” jako zbytek světa, ba dokonce jednotně držela tryznu za odcházející NCFL, poněvadž ta adorovaná novinka je prý nepraktická, nedotažená, stísněná a jízdně gumová. Což je dost tvrdě nastavené zrcadlo recenzím s popisem roadsteří polobohyně a já začal trochu pochybovat… Jaké to tedy je? No, však si počtěte. Protože už cítím, že mám zase grafomanský průjem, rovnou poprosím čtenáře, kteří nemají zájem číst kecy o velikosti interiéru a cinkrlátkách, aby následující dva odstavce přeskočili.

Statické okouknutí jsem absolvoval asi 3 týdny před první jízdou a…  no…  v prvních vetřinách jsem posílal kritiky do horoucích pekel. Minimalisticky pojatý interiéer endéčka mě naživo dostal úplně stejně, jako na prvních fotkách. Je kvalitně zpracován, vypadá hezky, vše je po ruce a k filozofii jednoduchého roadsteru se jeho střídmě navrhnuté linky a oblouky parádně hodí. Hlavně jsem ale při nasedání zaplul kamsi dolů a po pár rychlých pohybech páčkami sedadel si našel skvělou pozici za volantem. Adjektivum skvělou nevztahuji na mizerné poměry MX-5, ale obecně. Sedělo se mi lépe, než v NC a s pozicí v NA či NB se to vůbec nedalo srovnat. S mou konfekční 180 cm postavou jsem měl nohy krásně natažené, ruce pokrčené, pod volantem dostatek prostoru na meziplynování (navzdory standardním vyhřívaným koženým sedadlům, které by měly být nejvýš ze všech variant) a nad hlavou pár rezervních centimetrů místa. Prostě paráda a moc jsem výše zmíněné hejty nechápal. Jenže po vystřízlivění z euforie a zapnutí mozku jsem kritikům přece jen musel dát trochu za pravdu. Tak za prvé. člověk by usuzoval, že když se mu sedí líp, bude ND skýtat více pohodlí i pro vyšší postavy, ale kamarád, který narostl trochu víc, už tak radostně nevýskal. Tak tak se vlezl na délku, ale problém měl zejména s prostorem na šířku a pravou rukou stále kontaktoval infotainmentové kolečko a držáky nápojů. Tady je na tom NC rozhodně lépe. 

No a za druhé dostala na zadek i praktická stránka věci. Vy, kteří se o ND zajímáte, už jste určitě slyšeli o mizérii co se odkládacích prostorů týče. MX-5 se mezigeneračně skutečně zřekla části své praktičnosti. Mobil a klíče hodíte na protiskluzovou podložku před řadící pákou, za ní máte ještě jednu mělkou drobnou schránku, do které se vlezou jedny papírové kapesníčky, no a mezi sedadly je uzamykatelný box – prakticky jediné použitelné úložné místo v interiéru. Z kapes ve dveřích se stala jakási zvrácená designová hříčka na… nic…  a schránka před spolujezdecem chybí úplně. To kvůli motoru posunutému co nejvíce vzad – její místo zaujímá topení. Samotný kufr vypadá docela objemně, ale jako z bajky o čápovi a lišce, hluboký a úzký. No a nejhorší ze všeho jsou tvrdé plasty kolem kolen. Při statickém okukování jsem ještě netušil, že po pár set kilometrech za volantem bude moje levé koleno z boku ušikanováno hranou madla dveří do té míry, že se na něm objeví malá modřina. Menší problém jsem měl i na pravé straně – tady by to však vyřešily delší kalhoty. 

Do spleti ramen vykukují žluté Bilsteiny a zářící excentrické šrouby, které vybízejí, aby si majitel pohrál s geometrií.

Z tohoto pohledu tedy chápu, že někdo může být z ND rozladěn. Navíc, stále mrzí výbavové pakety Mazdy, kdy silnější motorizaci zkrátku musíte mít v nejvyšší výbavě s prvky, které v lepším případě nepotřebujete, v tom horším vyloženě nechcete. Čas pro kritiku je ale tímto vyčerpán. Tedy vlastně, nelíbí se mi ten tablet co trčí nad palubní deskou, ale co už, asi nepatřím do 21. století. Při pohledu na krásný interiér a pomyšlení na to, jak se mi dobře sedí, se dobrá nálada vrací automaticky. A stimulů podporujících radost je vlastně víc.

Dveře i přes lehkost konstrukce při zavírání udělají prémiové ŽUCH a nikoliv plechové BŘINK. Dílem génia je systém skládání střechy. Odjistíte si ji, hrábnete za sebe a jedním krátkým jednoduchým pohybem ji zacvaknete do centrálního zámku. Sprostě jednoduché. Spektakulárně geniální. Bezkonkurenčně rychlé. Řehtám se všem posměváčkům, kteří potřebují všecko na elektriku. V endéčku je staženo / nataženo v době, kdy automatická konkurence sotva rozebzučela servomotory, v tom horším případě staví někde u krajnice a zatahuje ruční brzdu… Ještě pár statických detailů si neodpustím. Když kouknete Mazdě pod sukni, objevíte spoustu hezkých věcí a budete muset japonské konstruktéry pochválit za smysl pro (často velmi oldskůlový) detail. Pod kapotou je… MOTOR! Co by tam mělo být jiného? No já už automaticky čekám variaci šedého plastového deklu s pár dírkama, jejichž obsah moderní majitel stejně nekontroluje. V MX-5 ale vidíte odhalený Skyactiv v celé jeho kráse a snaze penetrovat kabinovou příčku, aby byl co možná nejdále za přední nápravou. Svody jsou odstíněné. Sání vede kamsi dolů pod světlo a není jen tak ledabyle zanecháno někde v rohu. Rozpěra tlumičů je šroubovaná ze tří částí – to aby usnadnila výměnu cívky nebo svíčky na zadním válci. Výfuk nemá falešné koncovky! Jaký to balzám… No a neménně hezky se dívá na závěsy, kde je díky dvojitým lichoběžníkům vpředu a pěti-bodovému multilinku vzadu poněkud “přeramenováno”. Do toho vykukují žluté Bilsteiny a zářící excentrické šrouby, které vybízejí, aby si majitel pohrál s geometrií. Srdce plesá. Jen pohled do neošetřených dutin naznačuje, že ani ND pravděpodobně po několikaleté dávce zim nevybočí ze smutné tradice reznoucích MX-5.

Po sedánkové seanci to se mnou bylo špatné. Tušil jsem, že ND se mi bude jízdně líbit tak moc, že mě budou přepadat temné myšlenky o prodeji orgánů, rodiny, kočiček a tak… Před prvním rozjezdem jsem tedy trochu váhal. Vlastně jsem se bál nastartovat, abych se nezbláznil a nechtěl jí napořád. Sedačku a zrcátka si nastavuji déle, než obvykle a pak se dlouze dívám na výrazné střechy blatníků impozantně trčící po stranách zorného pole. Ten pohled je úžasný, jako byste neseděli v malé Japonce, ale C3 Stingray. Tak jo, startuju, za ušima zazní kovové zaržání. Aha, moje auto je vybaveno příplatkovým sportovním  koncovým tlumičem. No pecka, Miata, která má zvuk už z továrny. Nevídané.

pohled na impozantní blatníky je úžasný – jako byste neseděli v malé Japonce, ale C3 Stingray

Řadím jedna, rozjíždím se a libuji si nad příjemný výfukovým ržáním, netušíc, že mi MX-5 při prvních kilometrech připraví krátkodobé vystřízlivění. Systém i-stop mě svou nekultivovanosti moc nepotěšil, a nezaslouží si nic jiného, než být před každou jízdou vypínán nebo nejlépe nějakým fatálním způsobem úplně vymýcen. Ale nad jedním zmáčknutím čudlíku se dá mávnout rukou. Miaty měly vždy velmi delikátní ovládací prvky, u ND mi však jeden dílek skládačky přišel nějaký pomačkaný. Řízení je lehké a velmi vágní, v klidném přesunovacím tempu mám pořád tendenci “hledat” přední kola a úsměv se zasekává. Komunikativnost přece vždycky byla doménou MX-5 a mi se teď nedostává citu. Dokonce jsem v první zatáčce nedobře odhadl poměr řízení a musel učinit korekci. Abych byl férový, vzhledem k součansé produkci je řízení vlastně docela fajn a nepůsobí jako úplný playstation, nicméně oproti klasickým MX-5 to je krok do prázdna. Sen se rozplývá, vzdušný zámek potápí…  nebo ne? Naštěstí se motor ohřívá a já šlapu Miatě po krku. Tak se ukaž! Jakmile s volantem začnete dělat i jiné věci, než jen objíždět kanály v pohodovém tempu, jeho odezva se zpříjemní do té míry, že s ním je možné s trochou tolerance žít. Je přesné a při zatížení trochu ztuhne, takže budete moci vítězoslavně zahlaholat “Kola se našla!”. Padá mi kámen ze srdce :-) Nicméně jistá syntetičnost v něm zůstává vždy a je to jednozančně to nejhorší řízení, které kdy v MX-5 bylo. Navíc se nemůžu zbavit pocitu, že posilovače ve větší Mazdě 6 a zejména dvojčatech GT86 a BRZ jsou naladěny o poznání lépe.

Zbytek auta už naštěstí věrně ctí hirošimské tradice a jestli jsem jízdní pasáž začal poněkud smutně, teď se bude chválit. A moc. ND 2.0 je konečně MX-5, která jede. Majitelé dovulitrových NC prominou… Skyactiv si s Miatou pohodově pohazuje a srdnatě akceleruje dokonce i v případech, stoupá-li malý roadster do kopce. Obzvláště výživný je silný “turbomotorový” střed někde mezi 3.500 – 5.000 ot./min., kdy mě občas míra aktuální akcelerace až zaskočila. Po přečtení recenzí jsem se trochu obával tupého vršku, ale popravdě mi to v reálu zas tak špatné nepřišlo. Dvoulitr určitě nemá nic, co by se dalo nazvat jako výkonová špička, nicméně citelné vadnutí jsem nepozoroval. Za to jsem již při prvním předjíždění zpozoroval, že omezovač zasahuje proklatě nízko – okolo 6.700 ot./min. Tedy, proklatě nízko vzhledem k úrovni červeného pole, které okolo této hodnoty teprve přechází z přerušované červené na plnou. Přesto se motor dá hodnotit pouze pozitivně. Už jen proto, že díky němu MX-5 konečně nepůsobí podmotorovaně. Také zvukový doprovod je vyloženě sympatický, sportovně řežavý a obzvláště při podřazování výfuk krásně štěká. No a ke všemu to auto skoro nežere. Běžná jízda svižností lehce převyšující okolní provoz odsaje 6 – 6,5 litrů. Po večerní okreskové palbě se na displeji objevilo číslo 12,2. Kdyby to vše bylo někomu málo, zatím to vypadá, že Skyactiv je krásně laditelný a za pomocí sportovních sání a výfuků ze sebe radostně vydává 190 koní. Samostatně si pak zaslouží vydzvihnout reakce motoru na plynový pedál. Ta je bezprostřední a ostrá a s autem můžete natahováním pravé nohy cukat jak s příklepovou vrtačkou. A pak že to nejde! Takhle to vážení přátelé vypadalo v 90. letech, na které tady čas od času někdo se slzou v oku zavzpomíná.

Když jsem ND poprvé vytáh na oblíbené pasáže beskydského podhůří, už vůbec jsem si nevzpomněl, že jsem pár minut po převzetí auta jen nevěřícně zíral nad polomrtvým řízením. Pokud by někdo netušil, proč má ND ta malá přimhouřená světla, tak to je proto, aby se mohlo mračit na zatáčky. Všecky je totiž sežere. Na okresce je ND nepřekvapivě skvělá. Mrštná, agilní a poddajná. Podvozek se projevuje na poměry MX-5 velmi klasicky. Nepříliš tuhé pružiny dovolují náklony, avšak subjektivně jsem neměl pocit, že by se ND kymácela nějak výrazně, jak naznačovala některá videa. I tak to stačí k demonstraci toho, že základní sedadla opět postrádají boční vedení. Pravou lodičkou pak bude zřejmě základní 1.5. Při pomalejším tempu si podvozek občas drcne, ale jakmile se začne jet rychle a na zavěšení začnou působit větší síly, dokáže polykat nástrahy českých cestařů s nenucenou grácií. Občas jsem žasnul, jaké nerovnosti uměly bilsteiny přeměnit v pár tlumených zvuků a neochvějnou stabilitu.

Reakce na plyn je bezprostřední a ostrá a s autem můžete natahováním pravé nohy cukat jak s příklepovou vrtačkou.

To pak nic nebrání směřovat lehounký předek do zatáček a vychutnávat si vyváženou neutralitu, kolem které lze balancovat pomocí plynového pedálu a volantu, a která pro většinu řidičů nikdy neskončí. Až skončí, můžete očekávat lehounkou nedotáčivost. Je znát, že sériová geometrie je nastavena s ohledem na bezpečnost méně zdatných řidičů, kteří by si snad vypli stabilizaci. Aby se ND sklouzlo zadkem, chce to provést větší kulišárnu s přesunem váhy nebo na nižší kvalty nechat promluvit samosvor. Anebo zajet do pneuservisu a nechat si nakroutit trochu agresivnější hodnoty sbíhavosti a odklonů – z auta přímo čiší, že limitujícím faktorem je právě pouze ona geometrie náprav. Zároveň je však jedním dechem nutno zmínit, že sériový setup nabízí na Miatu až nečekané množství mechanického gripu. Už je to dávno, co jsem naposledy seděl v NC, ale mám pocit, že ND se drží asfaltu mnohem sveřepěji a na lepivých gumách bude v zatáčkách dělat divy. Jen pružiny bych si dokázal představit trochu tužší. V táhlých zatáčkách má Miata tendenci “hnízdit se” v uložení tak nějak dlouho a houpavě, což mi osobně na jistotě průjezdů zrovna nepřidalo.

Zlatým hřebem je převodovka. Šestikvalt v ND je úplně nový a mi se zdá, že je zase o chloupek lepší, než jeho předchůdce. Řazení bude na někoho možná působit příliš lehce, ale já dodávám, že je superpřesné a superrychlé a v kombinaci s úžasně nakalibrovanými pedály mám tendenci vyzvat DSG na souboj. Kontrolní otázka soudruzi – víte jakou kadenci má podřazování s meziplyny v ND? Nevíte co? Tak já vám to řeknu naprosto přesně. ŠTĚK-ŠTĚK-ŠTĚK-ŠTĚK !!! To pak pochopíte, proč pedál brzdy zabírá nahoře pozvolna a velmi solidní deceleraci předvede až při pořádném zašlápnutí. Všechno do sebe zapadne, pedály se navzájem dostanou do ideálních pozic a podřazovat lze v desetinách sekundy.

MX-5 však měla vždy trochu hlubší smysl než nabídnout jen jednotlivé skvěle fungující komponenty. Údělem Miaty bylo šířit radost a rozdávat štěstí. Udělat z parciálních komponent jeden harmonický a do sebe zapadající celek nenucené pohody a výborný základ pro sportuchtivé řidiče. ND to pořád umí, jen k tomu přidává bonus moderní všestrannosti. A tímhle rozhodně myslím to, co píšu a nechci zaonačovat ono meziřádkové sdělení: “Auto je universálnější, ale je to gumová nezábavná nuda”. Když přimhouříte oči nad řízením, dostanete zábavnou a odměňující Miatu, která stále laská řidiče, trestá flinky, hltá zatáčky, se staženými okny do ní fouká a za jejimž volantem se smějete, protože na světě je prostě krásně. Pořád umí bavit i v rozumných rychlostech. Pořád je intenzivní a bezprostřední. Zároveň je ale komfortnější a příjemnější, když si vytáhnete okýnka a chcete se jen ležérně kochat, a přitom rychlejší a efektivnější, pokud nebudete chtít dát svou kůži nasupenému hot hatchi zadarmo. Chcete důkaz místo slibů? Měl-li bych si vybrat mezi ND a moji současnou přeplňovanou NBFL, asi bych dlouho neváhal a stříbřenka by vyklidila místo v garáži novince. Ani mučení levého kolena mě neodradí. A jestli je ND nejlepší Miata historie? Určitě je nejkomplexnější, ale tu nejlepší si musí vybrat každý sám…

Za fotky děkujeme Radimu Bráblíkovi