Mongol Rally 2018 část 2.: O UFO na kopci, zatáčkách v mlze a tureckých celnících

Mongol Rally odstartovala, 300 "závodních vozů" se dalo do pohybu a my s nimi. Našim prvním cílem je však Praha. Pro vstup do Iránu je totiž za potřebí Carnet de passage – dokument pro bezcelní dovoz auta do země. Pro nás to především znamená složit nemalou finanční zálohu a zaplatit poplatek, za který dostaneme stoh papírů. Ten nám musí na vjezdu a výjezdu do a z Iránu orazítkovat, jinak nedostaneme zálohu zpět. V Praze taky vyzvedáváme naše pasy s ruskými a mongolskými vízy a pak míříme zpět do Brna. Nestihli jsme se totiž sbalit. Prioritu má tak 100 kg náhradních dílů (v podstatě jedno náhradní auto v rozebraném stavu). Po naložení dalších zbytečností jako spacáky a oblečení auto sedí tak, že zaručeně prasknou zadní ramena.

Konečně jsme se dali do pohybu. Naším prvním cílem je Transfagarasan v Rumunsku. Chceme se pěkně povozit, hlavně ale otestovat auta, dokud jsme blízko domova. Počasí na horách je značně nevyzpytatelné, dole svítí slunce a nahoře se střídá déšť s mlhou. S chlazením do kopce tedy zatím žádný problém. Řidičskou nirvánu si užijeme až cestou dolů kolem přehrady Vidraru. V první vesnici pod Fagarasem zastavujeme, abychom koupili chleba, u aut mezitím zastavila bulharská E30, mladík s přítelkyní si fotí naše vozy. Strhla se dlouhá diskuze o třicítkách, ženy se v mnohem kratší době shodnou na tom, že kluci jsou všude stejní a mají štěstí na tolerantní partnerky. Když otevřeme kapotu Jitky, zazní výkřik "That's my old engine! How awesome!"

Mezitím jsme zatměli, rozložíme tábor na první lepší louce. V noci prší a my jsme přímo uprostřed záplavové oblasti obrovské přehrady, moc klidu nám to nepřidá. Ale krástě tu voní máta. 

Ač jsme letos žádný trajekt neplánovali, povedlo i to. Naše navigace si usmyslela, že na cestu přes Dunaj most určitě nepotřebujeme, což jsme zjistili až v přístavu. Nevadí, do Bulharska jsme se tedy dostali lodí a zažili dosud nejpřísnější hraniční kontrolu – museli jsme otevřít kufr a dokonce i střešní box!
Cílem v Bulharsku je monument Buzludzha. Cestou obhlédneme jeskyni Devetashka a Hotnické vodopády. U těch se rychle setmí, hejna krvelačných komárů nás ale zaženou na útěk, takže chceme dojet až k onomu monumentu. Čeká nás 80 km ve tmě po cestě, co ze všeho nejvíc připomíná minové pole. Morálka posádek je na bodu mrazu. Už jen z tvrdohlavosti tam musíme dojet! Kolem půl jedné v noci se to opravdu podaří, jsme ve výšce 1700 metrů, fouká prudký vítr a teplota červenci taky moc neodpovídá. Nám, co spíme v autě, je to vcelku jedno, Jura a Michal ale spí ve stanu, pokud tedy neodletí i s ním.

Ráno vypadá všechno jinak. Monumentální stavba ve vycházajícím slunci vypadá, jako kdyby na kopci přistálo UFO. Monstrózní kongresová hala a sloup s rudou hvězdou jsou pozůstatkem komunistického režimu. V dobách, kdy se zde pořádaly sjezdy, byl celý hlavní sál včetně stropu  vyzdoben mozaikami. Donedávna byla tato ruina vyhledávána milovníky urbexu, dnes je vstup dovnitř zakázán – v květnu se zřítil kus stropu. Tedy, dovnitř se někudy dostat dá, ale to bychom museli vstanout dřív než hlídač a tak si tento objekt prohlédneme z aspoň z protějšího kopce. Po takovém výkonu si odpoledne u moře určitě zasloužíme, míříme tedy do Burgasu a další den do Turecka.

Na hraničním přechodu s Tureckem si vystojíme dlouhou frontu, překvapivě ale jen na bulharské straně. Z Turků máme obavy, vezeme na střeše kanystr s benzinem a spoustu náhradních dílů. Posbíráme razítka do pasů, řidiči už bez auta nemůžou vycestovat ze země. Ještě kontrola zavazadel. Pán v uniformě ze stínu na druhé straně parkoviště zavelí "Bagáž kontrol!". Otevíráme kufry a čekáme co se bude dít dál. Pán v uniformě o 20 vteřin později, aniž by zvedl a opustil stín, jen mávne rukou abychom jeli dál. Tak to by bylo.

Se záměrem vyhnout se přelidněnému Istanbulu co největším obloukem míříme k novému mostu přes Bospor. Nejedeme po dálnici, ale po menších cestách a jeden asi dvacetikilometrový úsek se zrovna opravuje. Turecká oprava však spočívá v tom, že se cesta poleje čistým terem a pak se posype bílými kamínky. Ne všechny však přilnou k teru a tak nás protijedoucí auta pěkně bombardují. Není proti tomu obrany a tak naše skla schytávají pěpkných pár zářezů, naštěstí žádný z odletujících kamínků nemá dostatečnou razanci aby způsobil větší škody než malý ďůlek ve skle. Dál už to šlo relativně hladce a večer šestého dne cesty jsme dokázali to, co se Pandě nikdy nepodařilo. Jsme v Asii!