Automobilky po celém světě jsou gigantickými podniky. Obří korporáty štěpí svou pozornost na různé strany, kromě samotné výroby aut se stávají zároveň i technologickými laboratořemi, bankovními domy, investičními společnostmi a vším mezi tím. Svou velikostí dosahujá ve svých domovských státech takového významu, že se jim často přizpůsobuje i celostátní politika, protože veřejný zájem a zájem automobilky se zkrátka slévají v jedno.
Přesto však není pravdou, že by tyto obří společnosti neměly své tváře. Teď se tu nebavíme o profesionálních manažerech, mužích a ženách najatých pro daný úkol vést společnost. Bavíme se tu o skutečných tvářích, o rodinných klanech, které po dlouhá desetiletí ovládají průmyslové obry. O lidech, kteří mají svou vizi a svůj styl. Někdy třeba trochu neortodoxní, ale podložený generacemi zkušeností. O průmyslnické šlechtě z dvacátého století.
Gianni Agnelli se narodil před sto lety. Gianni nebylo jeho pravé jméno, jmenoval se Giovanni jako dědeček, Gianni se mu říkalo, aby se to nepletlo. Po dědečkovi zdědil smysl pro humor, odvahu jít si za svým, dřevěného koně na hraní a automobilku Fiat. Tu Giovanni založil a vybudoval doslova od nuly a od Gianniho se neočekávalo nic menšího, než že podnik dovede do 21. století.
Než se však mohl mladý průmyslník pustit do práce, musel si odbýt službu v armádě. Sloužil u tankového praporu na východní frontě a později také v Africe. Zde byl dokonce postřelen. Je však příznačné, že ke svému zranění nepřišel ve vřavě bitvy, ale v baru při hádce s německým důstojníkem o dívku. Gianni byl prostě Ital se vším všudy.
Když se vrátil zpět domů, začal se učit na miliardáře. Podnik tehdy vedl dočasně Vittorio Valletta, ale jen do doby, než Gianni bude připravený převzít otěže. K tomu došlo v roce 1966. Dalších třicet let tento muž rozvíjel firmu svého dědečka. A je třeba uznat, že si nevedl vůbec špatně. Fiat byl tou dobou již obrovská firma, nikoli však globální. A právě tady viděl Gianni příležitost a směr, kterým se ubírat. Začal nakupovat továrny po celém světě a expandovat.
Z automobilky Fiat byla najednou skupina Fiat, továrny rostly po celém světě včetně závodů pro licenční výrobu, jaký v sovětském Togliatti produkoval i nám stále ještě dobře známé žigulíky. Byly soustředěny různé značky od Iveca až po Ferrari. Agnelliho impérium rostlo každým rokem. Postupně nabíralo i další firmy jako třeba mediální domy, ale také fotbalový Juventus. Z Gianni Agnelliho se stal nejbohatší Ital a jeho skupina tvořila 4,4% celého italského HDP.
Teď to možná zní, jako kdyby to vlastně nebylo nic tak hrozně složitého. Gianni se jako majitel automobilového gigantu vlastně už narodil, tak jaképak zásluhy? Jenže skutečnost byla úplně jiná. Doba, ve které vedl skupinu Fiat, nepatřila k těm nejklidnějším. Světové války byly sice již zažehnané, ale to neznamená, že by byl svět klidným místem. Stále nebylo tak úplně jasné, kam se Itálie bude ubírat. Sílila levicová hnutí, objevovaly se separatistické tendence a to vše ještě eskalovala mafie, které nastalý chaos hrál skvěle do karet.
Gianni Agnelli byl však dokonalý diplomat. Dokázal se dohodnout se všemi, najít kompromis přijatelný pro obě strany. Dokázal si získat důvěru odborářů a také si ji zasloužit. Díky tomu Fiat přestál všechny společenské bouře a když Agnelli v roce 1996 opouštěl svou funkci, byl podnik skutečně připravený na nové tisíciletí.
Gianni si ale uměl život i náležitě užívat. Byl to takový správně potrhlý italský miliardář, přesně takový, jakého byste si patrně představili. Extravagantní muž se zálibou v módě, ale zároveň skvělý zábavný společník. Ač vzděláním byl právník, miloval techniku a samozřejmě především automobily. V jeho sbírce bylo hned několik naprostých unikátů, z nichž většinu mu jeho zaměstnanci věnovali jako dary.
Jediný Gianniho syn, Edoardo, nedokázal převzít otěže rodinné firmy. Nebyl mu souzen ani talent pro citlivou diplomacii, ani láska k technice. Mladý muž hledal smysl svého bytí snad úplně všude, hledal odpovědi v náboženství, propadl Islámu, svou odpověď však nenašel a ukončil svůj smutný život sebevraždou. To byla rána, ze které se Gianni nikdy zcela nevzpamatoval.
Teď by se slušelo říci, že časy velkého muže s vášní pro automobily jsou pryč. A že už se nevrátí. Romantická představa rodinné firmy, kde se žezlo vedení, ale i zkušenosti a znalosti předávají z otce na syna, to všechno už se nikdy nevrátí. Namísto rodin jako Agnelli dnes světový kapitál poletuje ve virtuálním prostoru mezi různými fondy a bankami. Jen kravaťáci a tabulky, samá nuda. A Fiat jako takový? Modelová nabídka se smrskla na pár variací na téma Fiat 500, Lancia zanikla úplně, Ferrari se vyčlenilo ze skupiny a Alfa Romeo balancuje svým objemem výroby na hraně rentability. Rodinné podniky Starého kontinentu zanikají a přichází smršť kapitálu z Asie. Bez citu a vášně. Alespoň tak se nám to může zde ve středu Evropy zdát.
Pravda je však někde jinde. Spojením s francouzskými automobilkami se koncern Stellantis, jehož součástí dnes Fiat je, stal největším výrobcem automobilů na světě. Na vrcholu této společnosti dnes stojí John Elkann coby předseda představenstva a největší balík akcií Stellantisu pak drží jistá společnost Exor NV. Tahle jména vám možná nic neříkají, ale když si najdete podrobnosti, celé to do sebe začne zapadat. Exor NV je totiž společnost zcela ovládaná rodinou Agnelli. A John Elkann? To je Gianniho vnuk. Rodina je stále základ státu a rodina Agnelli zůstane symbolem italského průmyslu i nadále, o tom není pochyb.
