Garážoví kutilové: VW Brouk "ovál" z flat4.org

Brouzdat se po internetových diskusích je jeden z nejméně efektivních způsobů, jak využít čas. Když si nedáte pozor, zabijete desítky hodin čtením prázdných plků a zbytečného balastu. Ale jsou i způsoby, jak na diskusích najít zábavné a poučné čtení v jednom.

Mojí oblíbenou kratochvílí jsou v poslední době diskusní vlákna o nejrůznějších projektech. Listovat stránku za stránkou v několik let staré diskusi a sledovat, jak se vrak na prvních fotkách postupně mění v naleštěného veterána nebo zběsilý hot rod je nejen fascinující, ale také užitečné, pokud se do kutění starých vehiklů chcete pustit také. A někdy, pokud autor vlákna disponuje básnickým střevem, to může být i vítaným zdrojem pobavení. Jako v případě uživatele "šímák" z českého broučího fóra Flat4.org, který válčí s renovací Brouka z padesátých let:

"Jak jsem nepocínoval.
Těm našim dvěma raráškům občas čtu před spaním pohádku, většinou mívá dobrý konec a oni spokojeně usnou. To je na život příprava naprosto nevhodná. Dnes si proto řekneme, jak je to doopravdy.
Bylo, nebylo. No, spíš bylo, ale raději kdyby nebylo, rozhodl se zoufalec, že bude cínovat okapnice. Je v nich takový ošklivý falc, který časem může rezivět a to není dobře, že. I jali se ho přemlouvat, ať to nedělá, že je to moc práce, stojí to moc peněz a vlastně se to ani nevyplatí. Dokonce mu i radili, jakýže tmel má místo cínu použít. Ale on ne, hlava tvrdohlavá, práce se přece nebojí a korunu taky pustí, když je to ten veterán.
A tak zoufalec šounil a sháněl, opruzoval a otravoval, až nakonec posháněl všechno, co si myslel, že potřebuje. A bylo toho děti dost, máloprocentní cín, 100% hadr, dřevěnou špachtli, pastu – sice letovací, ale čert to vem, PB hořák velikosti XXL – není problém, ať to pálí, a další drobnosti: tech. benzín, olej na napuštění špachtle, šmirgl a podrobný návod. Příprava je důležitá a proto musí být přepečlivá, dobré dva měsíce to trvalo, než všechno nashromáždil, čas si udělal, termín dohodnul a rodině půl svátečního dne ukradnul.
Hned ze začátku šlo všechno jako po másle. Holý plech odmastit benzínem, nahřát hořákem, natřít pastou. Dobrá nálada, široký úsměv a jede se dál. Cože to tam píšou? Jo, pastu nahřát a setřít, udělá stříbrný povrch jak zrcadlo. Takže pastu nahřál, utřel a nic. Tak znovu, nahřál a utřel. Nic? Tak ještě nahřát, ale už je všechna utřená. Ale to nevadí, zrcadlo nezrcadlo, pasta tam je tak co, to musí fungovat. Nálada mírně poklesla, červík pochyb začal hlodat.
V každé správné pohádce nesmí chybět kouzelná bytost. Tady se zoufalci zjevil kouzelný dědeček a pravil:"Hele vole, co je to za pastu, to patláš něčim blbě. To ti má dělat lesk jak psí kule, vole!" Důsledné, násobné přečtení návodu vyloučilo pastu jako cínovací a překřtilo ji na letovací. Cínovat nebo letovat, hodinky jako holinky, oboje se natahuje, no ni? No ni! Prostě nefachčila. Nálada ještě trochu poklesla. Ale je tu nápad, i o svátku mají někteří zlí kapitalisté otevřený chřtán, tenhle se jmenoval Horny Bach a zoufalec ho pěkně nakrmil. Takouvou malilinkkou lahvičku si koupil a vyklopil za ní velešišku, ale budiž, situace si to žádala. Když pidilahvičku otevřel, vida, někdo si do ní odplivnul šedý hlen, snad ten správný. Nemusel ale tolik plýtvat obalem, stačil by náprstek.
Takže znovu, jak to bylo? Nahřát, natřít, nahřát, setřít, to se to pěkně rýmuje, už tu káru pajcuje. A kouzelný dědeček opět na scéně:"Timdle to vole neuděláš, to je moc velkej plamen, akorát si popálíš ty tvoje nešikovný pazoury, na to musí bejt autogen!" Nálada opět trošku níž, hlava o něco ztvrdla. A tak další projíždka byla pro autogen, na to že byl svátek, šlo záludné překážky zdolávat hladce. Autogen je, milé děti, potvora zrádná a zkrotit ji dokáže jen chrabrý rytíř, nebo šikovný zámečník/klempíř. Zoufalec nebyl ani jedno, chvíli na něj ta mrcha štěkala a pak ho olízla jazykem. Nebyl vlhký, ani drsný, jen pos.aně pálil. Nakonec ji ale unavil tak, že se nechala alespoň trošku ovládat. Kdepak to jen skončil, nahřát, natřít, nahřát setřít. Jde to líp, výrazně líp, občas se i něco zaleskne, jen v té telce to vypadalo hezčí a snazší. Aujaujau, pálí, pálí. Ale nakonec se to povedlo, na části okapnice se objevilo ušmudlané zrcadlo. Neumělo sice ukazovat, kdo je nejkrásnější, ale docela přesně vypovídalo o tom, jaké je zoufalec hovado-levák.
A potom, děti, potom přišel na řadu ten cín. Nahřát, přiložit, nahřát, odtrhnout a setřít špachtlí dřevěnou, v oleji máčenou. Tak vám to tam patlal, tavil, špachtlí špachtloval, nahříval a … nadával. A ono to teklo dolů, nedrželo, špachtle se pálila, olej mu tekl do rukávů a plamenem autogenu máchal jako šavlí. Kdo by si byl pomyslel, že to z té okapnice poteče tak hezky dolů, vždyť je to jen okapnice. Jo, okapnice. A do třetice, to také v pohádkách bývá, se objevil kouzelný dědeček. On se vlastně ani moc neobjevil, on už tam nějaký čas stál, trochu se smál, trochu hodně se divil a když už to nemohl vydržet, vyrval zmítajícímu se zoufalci autogen z ruky, z druhé mu sebral štangli cínu a ze třetí upatlanou špachtli. Plamen autogenu zkáznil, cín se v jeho ruce proměnil v med a špachtle jakoby sama obtahovala ladné křivky okapnice. Zoufalce po chvíli začali bolet oči, tak si zatlačil bulvy zpět do hlavy, která začínala měknout. Nálada se schovala někam hodně hluboko a z červíka pochyb se stalo vyžrané prase. "Nestuj tady jak špatně vyřezanej svatej a koukej vrtět, vole!" děl kouzelný děd a předal vládu zoufalci. No nešlo to děti samo, nešlo to ani dobře, ale tyčku cínu nakonec do té okapky nacpal. Tu zlou autogenní mrchu nakvašeně sbalil a zvědavě okukoval, co vlastně vyrobil. Tedy, žádná hitparáda. Tady se to drolí, tady je toho moc a hned vedle málo, tady je boule jako prase a tady dírka. Ale co, cín tam je, trochu se to přebrousí a bude, ne? Ne. Cín se brousí, milé děti, asi tak snadno jako cín, takže blbě. A v okapnici 2x blbě. Ruce bolí, hlava bolí, sebevědomí bolí jenom cín se culí, blbě se culí. Brusy brous, brousy brous, když si nešika, tak koukej brousit, brousy brous. Tak děti brousil a brousil, až to skoro probrousil. Nakonec ho z toho brousícího zakletí vysvobodila princezna, neměla sice zlatou, ani cínovou, hvězdu na čele, ale dva rarášky a spěchala na nákup. Zoufalec se radostně přidal. Nákup, tak často opovrhovaný nákup byl v té chvíli naprosto rajská představa, nadpozemská blaženost a vykoupení z pekla cínování.
A kde je ten špatný konec, no přece na konci. Když se zoufalec trochu vzpamatoval, tak si začal ve své bolavé škebli sumírovat, co že to vlastně zažil. Strávil půl dne s výsledkem řekněme nula (no, to je optimistická hodnota), utratil cca hodně peněz – úplně zbytečně, prudil a obtěžoval mraky lidí vč. těch kouzelných a konečně, ten zbytečný čas mohl strávit s rarachy a princeznou. Došlo mu sice, že je lepší se na cínování vy.rat a koupit tmel, ale to už někdo říkal na začátku, ne? 
Takže, milé děti, zkušenosti se sice předávat nedají, protože pak to nejsou zkušenosti, ale znalosti, nicméně až vám bude někdo zkušenější, chytřejší radit, tak si to vezměte za své. Je to totiž levnější a rychlejší, než to zažít!"

Celé vlákno, včetně fotek auta blížícího se zdárnému konci, mnoha dalších podobně vtipných textů a také spousty užitečných informací pro kohokoliv, kdo se na něco takového chystá, najdete tady…