Letní láska, aneb když se okolnosti sejdou

Jak můžete říct o autu, že je ‚veselé‘ nebo snad ‚rozdováděné‘? Je to přeci směsice plastu, plechů a sem tam proužků gumy! My Autíčkáři máme tendenci připisovat autům osobnost. Známe auta vážná, otravná, radostná… Prostě připisujeme jim veskrze lidské vlastnosti. Stane se tak, že některé vozy subjektivně zbožňujeme a některé nesnášíme, a ne vždy k tomu máme jen pádné argumenty. Osobně třeba nesnáším Octavie. Teda se světlou výjimkou v podobě předfaceliftové trojky s 1.0 TSI, která přeci jen charakter vykazovala. Možná proto se tolik neprodávala. Stříbrná Octavia s naftovým motorem je pro mě ztělesnění firemního automobilu. Ne že bych neměl rád služební cesty. Ba naopak se vždy těším na další ‚dobrodružství‘ ale když můžu, zabavím klíčky od Transita a ‚ovce‘ nechávám spát. Nemám rád těžkou strojovnu na přední nápravě, nesnáším otravné dunění podtočeného motoru a klapající astmatické vzdechy ve vyšších otáčkách. Otravuje mě tvrdé zavěšení přední nápravy, které musí tahat Dieselovu slévárnu. K smrti nenávidím absenci odhlučnění zadních podběhů a za úplně nejhorší považuji uniformní, nic neříkající vzhled, který zapadne do každodenního provozu. Kdyby u nás operovali muži v černém, jezdili by dehtovou Octavií ve stříbrné metalíze.

Zdroj: Autíčkář, archiv

Naopak zbožňuji auta charakterní a zejména výstřední. Buchanka otáčí hlavy, kam přijede a její ustrašené chování na silnici a veselé dovádění v terénu mě strašně baví. Možnost uhnout za kolonou o 45° do škarpy a pokračovat polem je snad nejužitečnější věc, jako jsem kdy za volantem objevil. Jo a uteče naštvanému farmáři v turbo-traktoru. To se taky počítá. Stejně tak Niva, terénní supersport schopný zdolávat i ty nejrozbitější polní cesty dálničním tempem mě neskutečně baví. A není to jen mou afinitou k ruské kultuře (naopak ruské státní zřízení mě vůbec neláká). Užíval jsem si i krátkou projížďku v Opelu Cascada, radost z malé Miaty RF a surovost excentrického Peugeotu RCZ-R. Ta auta, ačkoliv mají k objektivní dokonalosti daleko, jsou prostě něčím zajímavá, a to u mě boduje.

Zdroj: Autíčkář, archiv

No a pak jsou auta, která se prostě hodí k některé příležitosti. Potkat je za jiných okolností, zcela jistě bych je nedokázal ocenit, ale ve správný čas, na správném místě prostě zazáří. Třeba Toyota Land Cruiser 80 v provedení Gepard, tedy ve vojenské hlídkové specifikaci, byla dokonalým zážitkem. Na polygonu a za jasného počasí. Jezdit s tím v dešti nebo nedej bože po silnici, drásala by mi nervy, ale v koloně dalších teréňáků a mezi stříkající vodou z brodu na každou stranu byla prostě dokonalá.

Zdroj: Adam Forman

Stejně tak jsem si nedávno užil Fiat 500. Staré cinquecento je prostě ikona, i když jde o takovou nouzovku, se kterou Fiat vyrukoval v době poválečného nedostatku a potřeby motorizovat národ. Motocyklový vzduchem chlazený motor pohání pivní plechovku s euforií běžícího tlusťocha a celé je to takové malebné a okořeněné špetkou strachu o vlastní život. Naopak moderní pětistovka mě nějak moc nelákala. Snad kormě provedení TwinAir, které budí dojem, že přijíždí Harley Davidson. Už jen vědomí neobvyklé strojovny dělá z odulého retro-blobu fascinující stroj. Jenže já se teď nedávno svezl verzí s atmosférickou dvanáctistovkou s ‚mild hybrid‘ ústrojím (měl bych raději psát hezky česky ‚trochu zkříženina‘?). Za normálních okolností bych to auto bez váhání shodil.

Zdroj: Adam Forman

Jak už psal Kuba, motor je neuvěřitelně mrtvý, zejména v nízkém a středním pásmu. S emisními normami jsou časy živých fiatích mikro-strojoven nenávratně pryč a charakter devadesátkového Seiecenta se tu prostě nekoná. Do otáček se sbírá jako mariňák po dvou dnech výsadku v Normandii a když už se do nich dohrabe, předvádí celých sedmdesát koní. Jenže bezpečná karoserie, baterka pod sedadlem spolujezdce, klima a další výbava něco váží a těch sedmdesát koní je tak trochu ‚italských‘. Prostě nevěříte, že tam fakt někde jsou a podezříváte hrdé Italy z předvádění se a holedbání. V nevyšších otáčkách pak výkon překvapivě pocitově ubývá a nepomáhá ani elektro-soustava, která se po svém vybití nedobije ani tou nejzarputilejší rekuperací. Jo a už jsem zmínil, že se mi na rozdíl od Kuby nelíbí? (Míněna pětistovka, Kuba se mi líbí.)

Zdroj: Adam Forman

Ústupky konstrukce designu mi taky dost vadí. Ačkoliv je auto z boku půlkruh, motor je nahečmaný k motorové přepážce, aby se pod oblou kapotu vůbec vešel a před ním je dobrých 30 cm prázdno. Stejně tak místo v kufru je spíše symbolické, na pár igelitek z obchoďáku ještě stačí, ale zadní sedačky jsou využitelné tak maximálně pro děti. Pokud ovšem nemají nohy. A hlavu. Vrcholem jsou pak utopená kolečka, působící vůči překvapivě nemalým rozměrům vozu příliš maličká. Vlastně hodně připomínají kolečka na piánu. Takže to vypadá na velký špatný?

Zdroj: Adam Forman

Omyl! Fiat 500 jsem startoval ve slunném Španělsku, skrz prosklenou střechu pronikalo zlatavé slunce zalévající terminál do nažloutlého světla známého z hollywoodských filmů, které se odehrávají v Mexiku. Na nose mám zrcadlové aviatorky se zlatými rámečky, na trupu bílé rozhalené polo-triko s vyhrnutým límcem, což doplňují upnuté béžové kalhoty a módní obuv z broušené hnědé kůže, Přede mnou se rozprostírá lakovaná palubka s bílými plasty a všude kolem spěchají muži v úzkých oblecích a snědé krásky s havraními vlasy mají do jedné sukně a mini-šortky. Do šumících repráčků si pouštím výběr od Ennia Moricone (díkes Pólin) a obyčejným klíčkem, který by mohl být z dodávky, startuji motor, jenž bych jindy označil za otravně podřízený euro-normám. Vyrážím na prošedivělý asfalt bičovaný devět měsíců v roce neúprosnými slunečními paprsky a kolem se začínají míhat kleče a bezsrsté krávy s povislými laloky. Celé to najednou začíná dávat smysl. S dálniční stodvacítkou Fiátek dost bojuje, ale ta snaha, to kvičení a neochota spěchat se k místnímu podnebí skvěle hodí.

Zdroj: Adam Forman

Po dvoustech kilometrech mě sice dost bolí záda, ale vjíždím do historického centra Kastilie, hrdého srdce Španělska. Kastilie vůči španělsku má stejný charakter jako Bavorsko vůči Německu. Vše je ‚tradiční‘ a takové, jaké to prezentují ve filmech. Je tu nesnesitelné vedro, kolem poledne je v ulicích úplně prázdno, načež po šesté se snad ze všech dveří vyrojí houfy Španělů, aby si dali kafe, vrátili se do práce či jen tak poklábosili s přáteli. Míjím několik zákazů vjezdu, přičemž mě sleduje letargický policista. Dnes má kontrolovat, jestli všichni nosí roušky a já jednu za volantem mám, takže je vlastně vše v pořádku. Rozkaz zněl jasně… Uličky jsou tak uzoučké, že konečně začínám chápat miniaturní rozměry původního Topolina. Moderní inkarnace se mezi pískovcové patníky jen-tak-tak vejde. Skleněnou střechou pozoruji vypnutá patra dvě stě let staré architektury, vyhýbám se sebevražedným zombie s mobilem v ruce a marně hledám, kde že to vlastně je ten hotel. Normálně bych byl frustrovaný ale dneska je to fakt sranda. Ležérní povaha místa mi rychle přešla do krve a z pravidel silničního provozu se rychle stane spíše sada doporučení. Skoro čekám, že policie slyší na ‚Parlay‘.

Zdroj: Adam Forman

Po týdnu cukání po městě, šesti stech čerstvých kilometrech na ciferníku, parkování v nemyslitelných škvírách a ježdění prostě jen-tak skoro zamačkávám slzu nad vrácením bílého společníka. Doma bych to auto nejspíš hodil ze skály.

Máte to taky tak? Zažili jste na dovolené, nebo jinde vytrženi z kontextu každodenní rutiny pomíjivé zamilování? Podělte se v komentářích!