Den, kdy závodění přestalo být sportem

Když 28. května 1983 zajížděl Stefan Bellof do depa na obávané Severní smyčce okruhu Nürburgring, byl to konec automobilových závodů jako opravdového sportu. Dál už byly jen hry, zábava a showbusiness. 

Proč zrovna 28. května 1983? Po pravdě řečeno by se určitě dalo zvolit několik jiných a dost možná stejně dobrých dní. Mohlo to být o tři roky později, kdy nehoda Henriho Toivonena na korsické rallye předznamenala konec rallyové Skupiny B. Mohlo to být v roce 1989, kdy FIA zakázala turbodmychadla ve Formuli 1. A určitě byste sami vymysleli pár dalších možností.

Přesto si myslím, že právě onen květnový den třiaosmdesátého roku má v sobě nejlepší symboliku. Tehdy totiž mladý jezdec Stefan Bellof, který by se, nebýt své smrtelné havárie o dva roky později, nejspíš stal legendou kalibru Michaela Schumachera či Ayrtona Senny, zajel v kvalifikaci pro 1 000 km závod na Nürburgringu čas 6:11:13. Rekord, který nebyl ani dnes, téměř 35 let poté, překonán.

“Jsou jen tři opravdové sporty: býčí zápasy, automobilové závody a horozelectví. Ten zbytek jsou jen hry.”

-Ernest Hemingway

O půl století dříve prohlásil Ernest Hemingway, že na světě existují jen tři opravdové sporty – horolezectví, býčí zápasy a automobilové závody.

Proč zrovna tyto tři? Nejspíše proto, že všechny vyžadovaly opravdovou odvahu “celého muže” tak, jak si ho Hemingway představoval. A ve dvou ze tří případů také znamenaly posouvání lidských schopností dál. Nebo spíš výše a rychleji.

Ať už jste se snažili zabít býka, pokořit horu nebo vyhrát závod, nebyla to jen hra. Hra je fotbal, který simuluje bitvu v rámci pravidel tak, aby se nikomu nic nestalo. Hra je i běhání dokolečka nebo střílení na terč. Není to doopravdy. Není to to, co Hemingway považoval za sport.

Když Rudy Caracciola nasedl do svého Mercedesu a vyrazil na okruh, nebyla to jen hra. Věděl, že může přežít, ale také nemusí – a spousta jeho konkurentů nepřežila. Ale jejich výkony nesloužily jen k pobavení davů. Posouvaly lidské schopnosti vždycky o další kousek dál a přispívaly tak k tomu, že se běžná osobní auta stávala rychlejšími, ovladatelnějšími a díky tomu i bezpečnějšími.

Ještě v šedesátých a na začátku sedmdesátých let se v Americe říkalo, že “v neděli vyhraješ, v pondělí prodáš”. Automobilové závody byly stále ještě kolbištěm, kde automobilky představovaly svůj nejnovější vývoj a odkud se technický pokrok přenášel přímo do sériových vozů, které byly stále svým závodním sourozencům velmi podobné. Když jste si koupili Ford Escort Mexico, pojmenovaný podle svých úspěchů na rallye, nebyl to jen marketing – opravdu jste mohli rozumně předpokládat, že váš rodinný sedan má mnoho společného s tím autem, které jste viděli pádit na rychlostních zkouškách nebo okruzích. 

V průběhu sedmdesátých let se však toto spojení začalo vytrácet. Závodní auta začala být stále více specializovaná, stále více odlišná od svých sériových protějšků, a zároveň byla stále rychlejší. A začalo být pozvolna jasné, že začínají být rychlá až moc. Jezdci (a v případě rallye) stále občas umírali a lidem to přestávalo připadat snesitelé. Ty nejnebezpečnější okruhy se začínaly pozvolna upravovat či zcela vyřazovat z kalendářů, při konstrukci aut se víc a víc dbalo na bezpečnost. Ale byly to jen náznaky toho, co mělo přijít.

Osmdesátá léta přinesla další nárůst výkonů, které se začaly nebezpečně přibližovat hranicím schopností člověka. Závodní prototypy díky využití přízemního aerodynamického efektu dosahovaly bestiálních rychlostí – Stefan Bellof ve svém rekordním kole přesáhl průměrnou rychlost 200 km/h. Formule dosáhly absurdního tempa díky ventilátorům vytvářejícím přítlak, které byly promptně zakázány, ale poté opět zrychlily díky masivně přeplňovaným motorům, které v polovině dekády dosahovaly více než 1 000 koní. A potom tu byly speciály Skupiny B s monstrózními výkony a úžasnou trakcí díky průkopnickým pohonům 4x4.

Jenomže všechen ten pokrok začal závodní speciály stále více vzdalovat civilním autům a navíc i přes rostoucí bezpečnostní opatření pořád umírali lidé. Objet Nürburgring průměrnou rychlostí přes 200 km/h byl velkolepý výkon, ale posunout tuto hranici na 210, 220 či 250 km/h nejenže by nepřineslo víceméně nic, co by bylo použitelné ve světě normálních vozů, ale také by to nejspíše znamenalo, že životnost jezdců by se nebezpečně přiblížila životnosti pilota stíhačky Sopwith Camel za první světové války. A podobné to bylo s formulemi o výkonu 1 500 koní…

Skupina B v rallye sice na rozdíl od svých okruhových ekvivalentů dokázala smysluplně obohatit život běžného motoristy tím, že posunula vpřed vývoj systémů pohonu všech kol, ale všechno ostatní bylo podobné. Auta byla moc rychlá, technika vyhnaná příliš do extrému, tratě příliš nebezpečné, úmrtí příliš mnoho. Muselo to skončit.

A proto to také skončilo.

Všechny seriály automobilových soutěží a závodů si postupně našly cestu, jak z nebezpečného průkopnictví udělat relativně bezpečnou zábavu. Snahu vývojářů dělat auta čím dál rychlejší začala brzdit čím dál spletitější pavučina předpisů, omezujících a diktujících výkony, hmotnosti i celou řadu dalších parametrů. Přestalo platit, že každá nová generace aut je opět rychlejší než ta předchozí, protože si tvůrci předpisů dali záležet na tom, aby se jim závodění nevymklo z rukou a aby ztráty nezačaly zase připomínat válečný stav.

V následujících dvou (vlastně již téměř třech) dekádách se automobilové závodění postupně dostalo do stavu, kdy se úmrtí či zranění stala naprosto výjimečnou událostí, závodní automobily ztratily téměř veškerou příbuznost s civilními ekvivalenty a pozornost vývojářů je zaměřena spíše k hledání děr v předpisech než k posouvání schopností automobilu někam dál a výše než předtím.

Ze závodění se stala hra. Je o něco techničtější než fotbal a technický vývoj je o něco důležitější než u lukostřelby, ale už nemůžete očekávat, že pokud si koupíte auto, které vyhrálo poslední ročník WRC, bude v něčem lepší než to, které skončilo poslední. Závodní speciál má s vaším silničním autem společnou možná tak siluetu karoserie. A to, jak je závodění zábavné a zajímavé pro diváky, je závislé především na tom, jak šikovně dokáží tvůrci jeho pravidel zabránit tomu, aby některý tým drtivě zvítězil díky nějaké technické vychytávce.

V mnohých lidech to vzbuzuje nostalgii po “starých zlatých časech”, kdy Bentley Boys závodili s vlaky, kdy téměř sériová Mini vládla světovým rallye nebo kdy Stefan Bellof zajel čas, který nikdo po 30 let nedokázal překonat (pravda, z části i díky změnám a prodloužení okruhu – které by však technický vývoj za tak dlouhou dobu měl překonat). Je to podobné jako u leteckých nadšenců, kteří mohou postrádat romantiku rytířských soubojů první světové války nebo dobrodružnou auru průkopníků meziválečného období, kteří se snažili létat dále, výše a rychleji než kdokoliv před nimi. Dnes už závoděním nedosáhnete toho, co dokázal Caracciola a létáním toho, co Charles Lindbergh nebo Chuck Yeager. 

Místo toho můžete uhánět po (německé) dálnici rychlostí 200 km/h a domlouvat si při tom po telefonu obchodní schůzku, nebo letět přes Atlantik rychlostí jen o málo nižší než jaké dosáhl Yeager ve své X1 a dobu letu (která představuje zlomek z 33 hodin, které potřeboval Lindbergh) si ukrátit třeba brouzdáním po internetu díky palubní WiFi.

Hemingway by dnes již o závodění neřekl, že je to sport. Nazval by ho hrou – něčím jako je pólo nebo dostihy, jen se stroji místo zvířat. A nejspíš by se o něj nezajímal. Podobně jako moderní horolezectví, které umožňuje kde komu s relativně malou měrou rizika vylézt i na nejvyšší horu světa, už automobilové závodění splnilo svůj účel. Rychlost osobních aut už nemá mnoho kam stoupat, stejně jako na Zemi došly hory, které je nutno pokořit (naštěstí tady máme ještě různé přírodní stěny a borce, jako Adam Ondra, kteří hranice dále posouvají i v dnešních dnech – pozn.Vavris). 

A i když nám to může připadat smutné a neromantické, je to úplně v pořádku. Můžeme si stýskat po časech, kdy z vás přelet Atlantiku nebo úspěšné zvládnutí závodu Targa Florio udělalo hrdinu. Můžeme lamentovat, že dnešní závodníci už jsou slečinky, kterým záleží na vlastním životě a že kvůli tvrdým pravidlům má kdekterý závoďák méně výkonu a je pomalejší než jeho sériový protějšek.

Jenomže to všechno je jen výsledkem úspěšné snahy oněch hrdinů a průkopníků. Z dálkových letů se stala nuda, kterou si musíte ukracovat brouzdáním po internetech (kdo ví, možná tento článek čtete někde vysoko nad Atlantikem) a závodní auta dosáhla limitů lidských schopností. Už je to “jen” zábava. Ale to znamená, že jsme uspěli. Auta už jsou tak rychlá, že rychlejší být nemusí. Letadla doletí kamkoliv si jen můžeme přát, a bezpečněji než kdy předtím.

A vzrušení musí být tak trochu umělé. Ale není to tak nakonec lepší?