DeLorean DMC-12: Návrat do budoucnosti. Tedy vlastně do současnosti.

Záliba v autech, zvláště pak ve starých autech, vám může leckdy otevřít netušené obzory, a to i ve věcech zcela nečekaných a zdánlivě nesouvisejících. Auta mohou sloužit jako pozoruhodná ilustrace technologického rozvoje či ekonomických proměn společnosti. Mohou se v nich odrážet kulturní a umělecké trendy. A nebo mohou být krásným způsobem, jak pochopit rychlost, s jakou se svět mění.

Člověk má přirozenou tendenci dívat se na svět jako na neměnné místo. Lidská mysl se k tomu vyvinula a donedávna se nepotřebovala přizpůsobovat ničemu jinému. Co vypadalo staře, když jste se narodili, vypadalo staře i ve vašem stáří a to, co za vašeho života vzniklo, bylo stále moderní. Těch mizerných pár desítek let, které na tomto světě strávíte, bylo nicotných ve srovnání se stářím krajiny nebo i měst či architektonických stylů.

V posledních dvou stoletích se ale tempo vývoje zrychlilo a stále nabírá na intenzitě. Svět, jaký jste znali jako děti, byl úplně jiný než ten dnešní a ten je téměř s jistotou zcela nepodobný tomu, který zažijete ve stáří. A jednou z nejsnazších cest, jak to ilustrovat, jsou automobily. Pokud je vám přes 30 a o auta se zajímáte od dětství, pravděpodobně už jste zažili ten pocit, kdy auta, která jste obdivovali jako žhavé novinky na stránkách v časopisů (v temném dávnověku, kdy ještě nebyl internet), nacházíte najedou mezi ojetinami, či dokonce na vrakovištích. A o levných ojetinách svého mládí najednou čtete jako o vysoce ceněných veteránech. Člověk si potom snadno začne připadat docela starý.

Může to ale být i horší. Třeba když se do toho zamíchá sci-fi a cestování v čase. Pustíte si svůj oblíbený film z dětství, ve kterém se hrdinové vydávají časem do (tehdy relativně dávné) minulosti a poté do (stejně daleké) budoucnosti, a s hrůzou zjistíte, že ta budoucnost je právě dnes. A futuristický sporťák, který sloužil jako stroj času, se může bez ostychu účastnit veteránských srazů.

Ano, DeLorean DMC-12 doktora Emmeta Browna je dnes veterán. A datum v budoucnosti, kam se Doc Brown s Martym McFlyem vydali, je právě dnes. Takže pokud na sobě máte boty, které se nezavazují samy, bundu, která nemění velikost, a vaše auto nelétá, je něco špatně. Spousta jiných věcí je ale dobře a možná lépe, než jsme před lety čekali. 

Abychom zjistili, jak moc se svět automobilů za posledních 30 let změnil, rozhodli jsme se udělat si svou vlastní malou výpravu z budoucnosti, tedy vlastně současnosti, do minulosti, tedy vlastně přítomnosti. Nebo tak nějak. A protože stroj času se nám sehnat nepodařilo, vzali jsme zavděk druhou nejlepší možností. Tedy obyčejným DeLoreanem.

Nerezová placka s racčími dveřmi možná není typickým zástupcem aut z osmdesátých let, přesto nám může o své době a o rozdílu mezi ‚tehdy‘ a ‚teď‘ říct docela dost. První, co vás praští do očí, je futuristický vzhled. Člověk by řekl, že víc než 30 let stará (DeLorean DMC-12 se vyráběl do roku 1983) plechovka bude vypadat zastarale nebo v nejlepším ‚současně‘. Ale DeLorean i dnes vypadá jako auto z budoucnosti. Nebo možná ještě spíše z nějaké alternativní časové linie, ve které šel vývoj jiným směrem. Je placatý, hranatý a vypadá, že s pár úpravami (třeba po přestavbě na létající verzi) by klidně mohl hrát ve Hvězdných válkách po boku Millenium Falcona.

O to nápadnější je kontrast tehdejšího supermoderního designu s tehdejší sice nikoliv supermoderní, ale rozhodně úrovni doby odpovídající technikou. Interiér vás krásně obejme, racčí dveře působí velmi kosmickým dojmem a volant skvěle padne do ruky. Ale pohled na mechanické přístroje, které klidně mohly pocházet z Fordu Granada, vám připomene, že tohle auto patří do doby, kdy počítače ještě zabíraly celé místnosti nebo měly výpočetní výkon vaší rychlovarné konvice.

A čím víc se kolem sebe rozhlížíte, tím víc si propast věků uvědomujete. DeLorean byl na svoji dobu luxusní auto, ale jeho výbavou byla elektrická okénka, centrální zamykání a klimatizace. A rádio. Víc v podstatě nic. 

Posilovač řízení prý nebyl přítomen proto, že nebyl potřeba. Věřte nám, není to pravda. Kdyby měl dnešní kupec laciného sedanu pro třetí svět vynakládat na otáčení volantem takové úsilí jako řidič DeLoreanu, patrně by se prodejci vysmál. Na začátku 80. let to ale bylo přijatelné i u luxusního kupé, byť si kvůli řízení bez posilovače mnoho kupců stěžovalo.

Největším mementem dob minulých jsou ale jízdní výkony. DMC-12 se svým šestiválcem PRV o reálném výkonu přibližně dvou koní a jednoho osla (udávaný byl 130 koní) nebylo ve své době na poměry sportovních GT nijak rychlé auto, což byl ostatně jeden z důvodů jeho neúspěchu. Ale přestože DeLorean poněkud zaostával za přímou konkurencí, v obecných měřítcích rychlý byl.

Dnes se jeho zrychlení z nuly na stovku za 10,5 s smějí i řidiči dodávek, které vás také budou potupně předjíždět – zvláště pokud je váš nerezový přízrak vybaven třístupňovým automatem. 

DeLorean je názornou ukázkou toho, jak se technický vývoj ubírá zcela nečekanými směry. Když si tvůrci Návratu do budoucnosti v roce 1985 představovali, jak bude vypadat dnešní svět, čekali spoustu věcí, které se nerealizovaly. Jako létající auta nebo domácí jaderné reaktory. Většinu lidí, žijících v té době, by asi zklamala informace, že dnešní auta budou zhusta vypadat mnohem méně futuristicky než DeLorean nebo jiné výstřelky 80. let a že jejich pohonem budou stále vcelku obyčejné spalovací motory. 

Na druhou stranu by byli dost možná uchváceni tím, jak výkonná dnes dokáží být i levná auta, jak jsou dnešní auta bezpečná nebo jakými technologiemi jsou protkaná. Když se podíváte na techniku DMC-12, působí skutečně jako veterán, přestože nevenek vypadá stále jako z jiné planety. Čas je totiž opravdu relativní a estetice měří jiným metrem než technice…

-Vojta Dobeš-

Druhý pohled: Setkání s legendou z dětství

Dan Novák je spolumajitelem Autíčkáře a za svou řidičskou kariéru už vlastnil víc aut, než kolik mu je let (a podezřele velké procento z nich byly Mercedesy – pozn. VojtaD). Proto se na ně nedívá pohledem rýpavého motoristického novináře, ale člověka, který si čas od času nějaké auto koupí, protože se mu zrovna líbí. Rodině a přátelům stále tvrdí, že je to neškodný koníček, který má pod kontrolou. Jeho nejnovější láskou je Citroën C4 Cactus, který se mu při testu zalíbil natolik, že si ho musel koupit.

Častý problém legend spočívá v nenaplněném očekávání, které nastane při reálném setkání. Na základě domněnek si roky tvoříte názor a skutečný stav vás potom pěkně zaskočí. Hádám, že většina lidí z generace dnešních třicátníků tohle auto zná jako stroj času z filmové trilogie Návrat do budoucnosti. U mě tomu nebylo jinak, přesto jsem neměl přehnaná očekávání. DeLorean sice ve filmu vypadá jako sporťák, ale nepředvádí žádné extrémní výkony a hned v prvním filmu trilogie má problémy se startováním. Nenapadlo by mě, že náš kousek bude toto chování věrně kopírovat.

První a asi největší překvapení pro mě bylo, jak je auto nízké. Z fotek nebo filmu mi to nikdy nepřišlo. Nízká, placatá kára. Citroen Cactus vedle ní vypadá jako mastodont. Nerezová karoserie působí naživo unikátně a exkluzivně, k tomu široké zadní gumy, lamely nad motorem a přikrčená silueta – a hned víte, že máte tu čest se sporťákem. I po usednutí za volant je znát, že sedíte v autě s jedinečnou atmosférou. I přes nehezká plastová tlačítka máte z interiéru dojem, že auto bylo kdysi hodně drahé. Bohužel je drahé i dnes, proto jich u nás jezdí naprosté minimum. V příčném směru kabina DeLoreanu působí prostorně, podélně je to průměr a na výšku je celkem malý. V racčích dveřích jsou praktické výdutě, aby bylo kam dát hlavu, se skloněnou sedačkou jsem je využil téměř beze zbytku. Výhled je dostatečný všemi směry, při couvání ale vadí malá zrcátka, takže při dešti jsem s nepojištěným kusem historie couval velice opatrně. Ve dveřích se nacházejí také mikroskopická stahovací okénka, protáhnout s nimi na drive-inu kolu bez rozlití není jednoduchý úkol.

Jak se to tedy celé řídí? Sedíte nebo spíš pololežíte, zároveň se při parkování a popojíždění musíte prát s volantem bez posilovače, což vám poloha ležmo úplně neusnadňuje. Aspoň že v ‚našem‘ kusu vám život ulehčí automat. Přední kola jsou poměrně úzká, zadní naopak hodně široká, takže třeba na štěrku dochází k situaci, kdy se předek zablokuje a zadní kola vůz pořád tlačí dopředu. Pokud jste někdy na sněhu jezdili klasickým mercedesem s automatem z osmdesátých let, tuhle situaci dobře znáte. Při jízdě po okresce a po městě v normální rychlosti je jinak DeLorean příjemné místo k bytí. Samozřejmě, motor by mohl být silnější, ale má příjemný zvuk a s převodovkou si rozumí, auto dělá přesně to, co bych od něj očekával. Na video srovnávající akceleraci s Citroenem Cactus si budete muset ještě chvíli počkat, ale bude stát za to.

Specifika našeho konkrétního kusu nebudu vztahovat na celou modelovou produkci, ale stojí za zmínku, že vůz měl problémy se startováním. Po chcípnutí z volnoběžných otáček se musel buď ihned znovu nastartovat a podržet v otáčkách, nebo byl čas na pauzu, která se dala dobře odměřit jednou vykouřenou cigaretou – poté byl vůz zase schopen nastartovat a fungovat. Kdyby ty samé problémy neměli ve filmu, ani bych je nezmiňoval.

Nečekal jsem, že vůz bude tak věrně připomínat film, který ho proslavil. Je to unikátní kus estetiky a stejně unikátní pocit se dostaví po usednutí za volant. Celé to funguje dostatečně dobře na to, aby vás bavilo v tom jezdit. V dnešní době, v pravé budoucnosti, jde o historický vůz, prvek z minulosti, který si umím představit jako veterán na občasnou vyjížďku. Auto má dostatek svébytnosti a přitom zůstává normálně použitelným vozem, s nímž se fajn jezdí.

Pokud nejste fanda veteránů, je tu ještě jedna dobrá zpráva. Parta nadšenců po krachu továrny odkoupila nedodělané automobily i díly, a vůz je dnes možné objednat nový, a to nejen s klasickým benzínovým motorem, ale i v elektrické verzi. Kdo by nechtěl elektromobil, který vypadá zatraceně sexy? To mi připadá jako krásný návrat do budoucnosti.

-Daniel Novák-