Jak nejlépe zkombinovat realitu skutečnou a virtuální? Přece na simulátoru!

Letecké simulátory. Dříve technologie laikům takřka nepřístupná, sloužící jen pro vývoj letadel, letecké techniky a pro pilotní výcvik. Dnes oblíbená kratochvíle a zdroj zážitků pro širokou veřejnost. Stačí se jen podívat na internety a můžete si hodinku na simulátoru domluvit prakticky v místě vašeho bydliště. Zatímco skvělé zážitky a pocity pilota vám slibí úplně všichni, přístup k simulátoru a filozofie jejich provozu se často dost liší. Protože mám sám nějakou leteckou praxi, byť poměrně omezenou, a i pořádný profesionální simulátor jsem si vyzkoušel, ne každá veřejnosti dostupná možnost mě okouzlí. Jenže i v tomto oboru existují výjimky. O jedné takové se vám dnes chystám poreferovat.

Disclaimer: Možná si říkáte, co tady dělá článek o leteckém simulátoru, když přece provozujeme web o autech. Nebojte, na auto taky dojde. Navíc Autíčkář rád doporučuje zajímavé projekty lidí blízkých redakci a tohle za doporučení rozhodně stojí. Díky lokalitě simulátoru můžete navíc náš článek považovat za tip na zajímavý autovýlet.

Patříte-li k těm leteckým fanatikům, kterým nemůže uniknout žádná novinka spojená s letectvím, jméno RealSim už jste asi zaslechli. Určitě to bylo něco ve smyslu, kterak si parta nadšenců opatřila kabinu ze skutečného letadla a udělala si z ní letecký simulátor. Možná jste dokonce zachytili druhou novinku, pojednávající o stejné partě, tentorkát o Migu-21, ze kterého dělají simulátor další. Když se mi redakční kolega Jeník poprvé zmínil o lidech okolo této DC-9, nebral jsem ho příliš vážně. Jenomže, on se zmiňoval pak ještě několikrát a mně začalo vrtat hlavou, co se tam vlastně děje.

Vážně se našla skupina lidí, kteří sehnali kus letadla z konce šedesátých let, úplně kompletní kabinu plnou analogových přístrojů, tisíce hodin se snažili všechno zapojit, rozchodit a to všechno u nás? No dobře, tohle tedy musím vidět. Jednoho víkendového dopoledne jsem proto stál před domem páně Jeníkova, obdivoval závodnický červenočerný polep bílé novinářské Toyoty GT86, dokuřoval cigaretu a nervózně datloval do telefonu zprávu, kde že sakra je. Jako Jeník. 

Střih, uplynula hodinka a už jsme se řítili sportovním kupátkem vstříc Liberci. Věděli jsme, že všechen sníh přes noc roztál, a tak jsme byli vděční za těch několik kluzkých zatáček cestou, protože odpoledne a večer jsme aspoň mohli v klidu trávit v kabině letadla. 

Samozřejmě můžeme na tomto místě tvrdit, že přesně tak jsme to chtěli a Toyota byla pro přesun do Liberce přímo předurčena, ale to byste nám asi nevěřili. Prostě to nějak vyšlo a my si nemohli přát lepší auto. Jeli jsme pouze dva, tedy vlastně čtyři, ale sraz se strakatou Miatou proběhl až na místě. Že jsme si to cestování parádně užili… zimáky novinářského vozu už měly pravda vzorek poněkud hravějšího charakteru, takže se z točitých úseků stala hotová óda na přetáčivost. I takové řidičské jelito jako já, pokud sebere trochu odvahy, si může s toyobaru dovolit lehounce vybočit zádí, a auto ho hezky vede za ručičku a informuje, co se bude dít, a to hezky s předstihem. Miláček to je. BRZ mě přitom na suchu neoslovilo, GT86 na slizku naprosto uchvátilo…

Pánové od simulátoru jsou velcí nadšenci. O DC-9 ví naprosto všechno. Taky na mě byli dobře připraveni, protože Jeník je zcela očividně instruoval, že je potřeba si na mě smlsnout, nachystat nějaký ten špek, ať se pan pilot ukáže. Já byl naopak docela nervózní, protože jsem tušil, že jakmile se mě v roli samozvaného instruktora ujme Jeník osobně, na každou moji otázku bude následovat pouhé zopakování původní instrukce, jen hlasitost se bude rapidně zvyšovat. Řekněme si to na rovinu, Jeník není dobrý instruktor. Slušně řečeno.

Když přijdete k simulátoru poprvé, vše je otázkou domluvy. Podle vašich zkušeností, teoretických znalostí a požadovaného zážitku si dohodnete úroveň, na jaké budete začínat, případně scénář, který budete provádět, samozřejmě pod dohledem a odborným vedením, cílem je si to užít a třeba se něco nového naučit. My jsme si zvolili variantu se začátkem v kompletně vypnutém a tichém letadle, pracovně Jeníkem nazvanou “Tak, a teď to zkusíme ukrást!”.

Pár letadel už jsem nahazoval a byl jsem přítomen procedurám oživování větších eroplánů, než je Cessna 172. Ale udělat to hezky všechno sám, pěkně od začátku, kdy s baterkou hledáte v potemnělém kokpitu vypínače baterií a letadlo hezky oživujete systém po systému, to se jen tak neomrzí. Tady navíc funguje opravdu všechno, tedy lépe řečeno, všechny systémy jsou opravdu věrně simulovány. Chcete například nahodit motor? Tak to na něj nesmíte být moc hrr, hezky si musíte počkat na správné otáčky a moment, kdy tam pustíte palivo, jinak se to nepodaří, a vám nezbyde, než před dalším pokusem přemítat, co bylo zle. Při nesprávném postupu je dokonce možné letadlu, hloupě řečeno, ublížit, tak věrně simulované systémy jsou. 

Popisovat všechny procedury by vydalo na sérii článků, ostatně pro představu dobře postačí zmínit, že veškeré checklisty k letadlu mají formu velmi tlustých knížek, a jste-li opravdu zapálení nerdi, budete z toho mít velikou radost. Ono vlastně všechno velké létání je hlavně o dodržování správných postupů a v dnešní době vám leccos usnadní i rozsáhlá míra automatizace a digitalizace. Ne tak v letadle z roku 1969. Tady si odpracujete všechno, na druhou stranu si stačí uvědomit stáří letadla a začnete obdivovat genialitu lidí, stojících za vývojem celého stroje. To je naprosto nepopsatelné, co však popsat zvládnu, je autentický pocit z ovládání.

Totiž většina simulátorů nemá s reálným letadlem mnoho společného. Někdy jsou postaveny z překližky, plastů, a podobně, ale to nemůžeme nikomu vytýkat, když podobné zařízení navštíví. Sedět ale v kokpitu, v němž skuteční piloti strávili desetitisíce hodin, pečlivě zkoumat všechny ty stopy, které jejich kancelář za svůj pestrý život nasbírala, či jen nasávat atmosféru zlatého věku dopravního letectví, to je věc zcela neopakovatelná. Všechny ovládací prvky mají syrový mechanický odpor, jsou velmi robustní, kovové a máte pocit, že byly navrženy, aby vydržely i hrubé zacházení při nouzové situaci. Hračičky potěší ty stovky malých žároviček, kterými jsou přístroje podsvíceny, velký počet ručičkových ukazatelů a desítky přepínačů a páček. 

Přístroje a přepínače, autentický pocit z ovládání… Vždycky mi to připomene taková ta hezká klišé o těch analogových autech s mechanickým řízením, lankovým plynem, brzdami bez ABS, a bůhvíčím ještě. Jasně, ještě tak předstih a bohatost směsi by si na volantu chtěli nastavovat, petrolheadi…. pche. Jenže GT86 taková není. Možná podlehnete té masáži, která absenci některých prvků výbavy nazývá pravověrností, purističností a já nevím, čím ještě. Ne, o to nešlo. Chtěli to udělat relativně dostupný. Takže je tam tempomat, klima, vyhřívané sedačky a nazdar… ty si ale klidně mohli odpustit, zadek se vám a spolujezdcům bude potit i tak dost. Což je vlastně docela upřímný přístup ve stylu “tady máš sirky a jdi si hrát, ale nechoď do stohu”. Sice je tam jakési ESP s režimy, ale to nemá  moc smysl. Buď vám utne plyn moc brzo, to když je aktivované, nebo sice omezí kontrolu stability, ale kontrolu trakce ne. Takže se, jak trefně poznamenal Jeník, sice omotáte o strom, ale k prokluzu nedojde. Kašlat na to, ESP OFF je klíčem k zábavě, jakkoli to říkám nerad. Jinak jsem měl pocit, že toyobaru se řídí hlavně “zadnicí”, z řízení jsem toho, možná i díky pneumatikám, zas tolik nepoznal. A manuál chce jemnou práci, když s ním sladíte tempo, řazení jde opravdu sametově.

Když se nám podařilo kradené letadlo nějakým způsobem dostat až na práh dráhy, kde následovalo zmatené otáčení, couvání pomocí reversů tahu a všeobecné veselí, jak se pan pilot, totiž já, dostal do nouze ještě před vzletem, stačilo jen přidat plyn a vyzkoušet si, zda to zvládnu nerozbít. Při krátkém letu z Innsbrucku do Mnichova jsem byl nucen konstatovat, že věrněji už by to šlo snad jen s pohyblivou platformou, nebo pak už jen ve skutečném letadle. Dramatické ticho pak nastalo na finále, kde všichni škodolibě očekávali, jakou katastrofou to dopadne, leč neskromně musím přiznat, že jsem všem přítomným vytřel zrak a přistál opravdu s přehledem. Byl jsem dokonce nařčen z toho, že už jsem DC-9 někdy řídil. Neřídil.

Otázku “Tak jdeme na Miga?” jsem ale nečekal. Jo, vím že tu mají Mig-21, co jsem ale viděl, na to jsem připraven nebyl. Ono mít simulátor z kabiny letadla, to je velmi neobvyklé, ale kolem a kolem to dává perfektní smysl. Jenomže vzít stíhačku, postavit ji do haly a udělat simulátor přímo v ní, no je tohle vůbec normální? Podotýkám, že ta obrovská věc je tam vcelku, takže správně tušíte, že se do ní leze po žebříku. Povídání o Migu je na samostatný článek, protože to bude zase další unikát, ale musím vám k tomu přece jenom něco říct. Obdivuju chlapy, co do Migu-21 kdy vlezli. Muselo se to řídit strašně. Stísněný kokpit, šílené ovládací síly, obrovský výkon a taky třeba vysoké přistávací rychlosti, to je jen zlomek dojmů, které jsem za tu chvíli nasál. Stačí chvíli nedávat pozor a migina vás se svou kolosální rychlostí odveze dál, než tušíte, a ztratíte se během okamžiku. Kdo s tímhle dokáže aspoň jakž takž přistát na první pokus, může si blahopřát. Nedokážu si představit, co dalšího by mohli pánové z RealSim udělat, aby se překonali, protože už tak mají dva naprosté unikáty, které jinde nezkusíte. Prý se ale cosi chystá a bude to velké…

Různá cvičení jak na Migu, tak na DC-9, jsme prokládali cigaretovými přestávkami. Mimo jiné jsme je využili k hodnocení estetických kvalit GT86. A jako, nezlobte se na mě, ale tohle auto vážně moc krásy nepobralo. Přitom nevím, čím to je. Proporce by to mělo skoro ideální, příď nizoučkou, dveře dlouhé, zadní blatníčky hezky vytažené… ale ne, zkrátka “to” tam není. Ani onen samurajský WRC GRMŇ MŇ Racing polep to nezachraňuje. Taky si říkáte, že v autě stejně sedíte vevnitř a tak je vlastně jedno, jak vypadá? No, tak vězte, že byste raději koukali zvenku, i když se vám nelíbí, protože vnitřek, to už jsou fakt skoro devadesátky. Nikdy jsem nechápal červené prošívání černých potahů, a tady je to všude. Občas tu je nějaká alcantara, ale ani ta to nezachraňuje. Musíte zkrátka jezdit tak, abyste vnitřek auta nestíhali vnímat, protože je to fakt smutný. Přitom GT86 je nečekaně uvolněný cestovatel, zvýšené dálniční tempo zvládá hezky v tichu i přes bezrámová okna, až jsem byl překvapen. Ale tak, když to auto chcete, asi si na to zvyknete. Ostatně vám ani nezbývá nic jiného. V podobné cenové kategorii se totiž automobilová Miss konat fakt nemůže. ND Miata je tlustá a má podivný čumák (a sakra ne, fakt nevypadá jako F-Type) a pak je tu doslova hnusná 370Z. Tadááá…

Asi vás nepřekvapí, že u normálního létání s DC-9 jsme nezůstali. Přeci jen, zvědavost a soutěživost jsou nám vlastní, proto se celá návštěva brzo zvrhla v soutěže o co nejhladší přistání na absurdně krátké dráze kdesi v Karibiku, nesměla chybět ani návštěva letiště Paro, tolik známého bhútánského letiště, na kterém může na světě přistávat jen hrstka pilotů, nebo třeba dovednostní závod okolo překážek v Innsbrucku. To už sice nemá se skutečným létáním na DC-9 nic společného, ale pobavili jsme se královsky. 

Pro plný zážitek je však potřeba vyzkoušet si nějaké ty nouzové situace. Určitě vás někdy, podobně jako mě, napadlo, co byste dělali, kdybyste se octli v kabině dopravního letadla, které je bez pilotů, a museli s tou věcí nějak na zem. Samozřejmě nejlépe ještě s unikajícím palivem, hořícím motorem nebo spálenou půlkou palubní elektrické soustavy. Jakákoli porucha, kterýkoli problém, ať už mechanického, elektrického, nebo třeba hydraulického systému, se dá nasimulovat. Věřte, že i když budete dobře vědět, že sedíte v simulátoru, ta vlna nervozity, stresu a adrenalinu vás pohltí. Zničeho nic se rozsvítí varovné kontrolky, rozezní akustické varování a vám nezbývá než popadnout nouzový checklist a snažit se závadu odhalit, vyřešit a přitom ještě řídit letadlo. Ve finále si můžete dát proceduru až do konce, a pakliže se vám podaří úspěšně přistát, můžete letadlo opustit tak, jak se v nouzi sluší a patří, tedy oknem v pilotní kabině pomocí záchranného popruhu. Možná, až tohle všechno zkusíte, přestanete si myslet, jak je dnes tak časté, že piloti tam přece jenom sedí, jedí a popíjejí kafe, mezitím co za ně veškerou práci vykoná autopilot. 

Celkově jsme strávili létáním s DC-9 asi šest hodin a kdyby nebyla tma, pozdní večer a nečekala nás dlouhá cesta do Brna, strávil bych tam hned dalších šest. A měl bych stále málo. Pokud vás jen trochu zajímá létání, snili jste o tom, být dopravním pilotem, nebo se chcete jen dobře pobavit a užít si netradiční program, jděte do toho. Můžu vám garantovat, že nic podobného si u nás nevyzkoušíte, a dokonce ani v Evropě. Pro zajímavost si můžete třeba zkusit zalétnout přiblížení, které skončilo nehodou DC-9 v Suchdole v roce 1975. Uvidíte hned, že tehdy nebyla práce pilotů žádný med a k pořádnému průšvihu stačilo kolikrát opravdu málo. Pak pochopíte, že každý postup má svoje místo a význam a není radno je obcházet. 

Pokud vás létání na simulátorech láká a chcete si vyzkoušet takový, který jinde neuvidíte, nyní už víte kam jít! My můžeme s čistým svědomím jen doporučit, litovat nebudete. Lepší už to fakt je jen v tom letadle.

A co verdikt o GT86? Zaprvé, tohle není klasický test, ten přijde později, ale prozatímní verdikt bych si dovolil. Jestliže mi BRZ neučarovalo, nebyla to patrně chyba auta, takže se tímto Plejádám omlouvám. Zkusit si BRZ na kluzkých srač… silnicích, asi by mě okouzlilo podobně. Na skotačení za sucha a tepla prostě není ještě dost odvahy a grifu. Nevadí, někdy příště. Shrnul bych to asi takto. GT86 je fajn hravé a veselé auto, které umožní lidem se zájmem o řízení udělat ty veledůležité počáteční kroky, a to klidně z úrovně znalý začátečník. Chvilku bude trvat, než ji řidičsky přerostete a upřímně řečeno, to auto bude schopnosti vždy dál než většina řidičů. Motorově vás asi moc za srdce nevezme, ale zas točí celkem dost, a to se dneska bůhvíproč počítá. Má moc dlouhé kvalty, což trochu sráží dynamiku. Je s ním strašná zábava a je to maličko chuligán, ale současně umí docela v klidu cestovat dálničním tempem a nevyhučí vám díru do hlavy. Zvenčí vypadá lépe, než zevnitř, ale stejně to není příliš pochvala. Jo a taky je poněkud dražší, ale to už si zhodnoťte sami… Za mě tedy GT86 2018 tak, jak byla, hodnocena 8/10.