9+1 aut, která máme rádi, přestože jsou ošklivá

Svět je plný aut, která jsou jednoduše ošklivá nebo přímo hnusná. Divná. Bez nápadu. Ubíjející a vysávající veškerou radost z lidské duše. Podívejte se třeba na Škodu 120 poslední generace. Nebo téměř libovolné korejské auto z devadesátých let. Uvidíte auta, která chtěla být obyčejná a nevýrazná, ale protože byl designér líný nebo neschopný, vyšla z toho nezajímavá ohyzdnost, která vás navíc unudí k smrti. Nejodpornější je totiž šeď.

Ale existují i auta, která se sice objevují v nejrůznějších žebříčcích nejošklivějších aut světa, lidé se jim vysmívají a nenechali by se v nich vidět ani zadarmo, ale když se na ně pořádně zadíváte, zjistíte, že mají něco do sebe. Nejsou tak úplně škaredá, ale spíš mile divná a výstřední. Excentrická. Praštěná. A nebo jsou prostě tak ošklivá, až jsou hezká. Tady je několik ošklivých aut, která máme pro jejich šerednost vlastně rádi.

9. Dodge Dart (1962)

Druhá generace Dodge Dart je krásnou ilustrací školní poučky ‚neopisuj‘. Když se v roce 1960 tehdejší prezident Chrysleru nachomýtl k rozhovoru špiček konkurenčního Chevroletu, zaslechl cosi o kompaktních modelech pro ročník ´62. Čerstvě jmenovaný pohlavár si blížící se představení modelu Nova špatně vyložil a postrčen dezinformací od Fordu nařídil drastické zmenšení půdorysných rozměrů všech full-size modelů, jmenovitě pak řady Dart. Nejen dealeři byli nemile překvapeni zjištěním, že konkurence žádné zmenšování nechystala, a tak byl na poslední chvíli horkou jehlou ušit pravý full-size, Dodge Custom 880. Větší a honosnější model ponechal Dart v nezáviděníhodné situaci. Ke komerčnímu úspěchu malému velkému autu nepomáhal ani kontroverzní design, vyznačující se několika ostrými zlomy. Přední maska vypadala jako Mustang obrácený na střechu (byť se ponycar představil až v roce 1964), boky zdobil podivně zahnutý chromovaný dekor a celou situaci nezachránila ani zadní světla, která snad designér rozmístil se slovy „teď už snad můžu jít domů“.  Přes vzhledový deficit byl nakonec Dart celkem úspěšný, přičemž velkou roli v jeho oblibě hrála nízká hmotnost a slušná akcelerace, plynoucí právě z kompaktních rozměrů. A k druhé generaci Dartu se váže ještě jedna perlička. Designérem podepsaným pod finální podobou nebyl nikdo jiný než Virgil Exner. Ten samý designový vizionář, který zažehl válku o ploutve, skončil svoji kariéru kvůli špatně odposlechnutému rozhovoru. Přitom dělal přesně to, co mu vedení nařídilo.

8. AMC Gremlin

V zemi neomezených možností ještě chvilku zůstaneme. Značku AMC (American Motor Company) zná na starém kontinentu jen málokdo a vlastně to ani není taková škoda. Malý výrobce proslul snad jen třemi modely. Nejzajímavějším kouskem byl vzácný ponycar Javelin, dalším přelomovým počinem se stal první z rodu crossoverů AMC Eagle a nesmíme zapomenout ani na nejmenší americký automobil své doby, kompaktní Gremlin. Právě poslední ze jmenované trojice okamžitě zaujal svojí designovou podivností.

Boční linka zádi vypadala, jako by na voze demonstroval kvalitu svých ostří Hattori Hanzō.

Konkurenční Beetle byl alespoň roztomilý a skutečně levný, zatímco soudobý Ford Pinto připomínal postaršího člověka, který neúspěšně bojuje s nadýmáním. Gremlin tedy nebyl jediným excentrickým kompaktem, přesto všechny ostatní překonával svým nezaměnitelným profilem. Boční linka zádi vypadala, jako by na voze demonstroval kvalitu svých ostří Hattori Hanzō.  Podivnosti pokračovaly i v interiéru. Limitovaná edice měla sedačky z modrého, oranžově prošívaného vinylu a na bočnicích se třepotaly nášivky Levi’s, kterými se výrobce snažil nalákat mladé kupce na známou značku jeansů. Petrolheada zaujme spíše možnost objednat si do kapesního vozítka pětilitrový osmiválec, který nechal všechny konkurenty spolehlivě mizet ve zpětném zrcátku. Třešničkou na dortu úspěšného modelu byly prototypy spalující alternativní paliva. Prvním byl elektromobil  X-144, druhým modifikace poháněná metanolem a posledním výkřikem techniky byl vůz schopný jízdy na vodík. Do spalovacích komor se dostával přes upravený karburátor a pyšnil se schopností vypouštět z motoru vzduch čistší, než byl před vstupem do sání. A to vše v roce 1972.

7. Aston Martin Lagonda

Tvary Lagondy vznikly po celozávodním zákazu křivítek a kružítek

S Lagondou to šlo z kopce ještě dříve, než byly první kusy doručeny natěšeným majitelům. Zadání konstruktérům bylo jasné: „Vezměte velký osmiválec ze starších modelů, spojte ho s automatem od Chrysleru a zabalte to do líbivého a především úsporného kabátku.“ Plusové body a ospravedlnění vysoké cenovky. Jenže jak už to s automobilovými konstruktéry bývá, celý projekt se poněkud zvrhnul. Čtyřdvéřová limuzína měla být původně opulentním luxusem, známým z tradičních gentlemanských klubů. Jenže pak se tvůrci nechali rozptýlit právě se rozvíjejícím žánrem sci-fi a nakonec z toho vznikla kombinace HALu 3000 a koženého gauče. Jen náklady na vývoj palubní elektroniky čtyřikrát překročily původní rozpočet pro celý vůz. Nakonec to byla právě vyspělá technika, která Lagondě srazila vaz. Již od první série se LED obrazovce nechtělo příliš spolupracovat a alternativa v podobě CRT u faceliftu byla stejně tvrdohlavá jako její předek. K pracovní morálce na úrovni bulharského státního podniku na pračky se přidala i řídící jednotka, snad inspirovaná socialistickými stávkami v British Leyland. Pomyslnou korunu nasadil svébytnému vozu design, vytvořený po celofiremním zákazu křivítek a kružítek. Najít dnes zcela funkční exemplář je nemožné, zejména díky naprosté absenci originálních náhradních dílů. K uspokojení těch nejabsurdnějších fantazií bohatých zákazníků vznikla i řada zakázkových karosářských verzí, včetně smutečně vyhlížejícího shooting brake a jednoho dvoudvéřového kupé.

6. Volkswagen T3 Syncro

Představovat legendární Transporter snad nemá význam, místo toho se rovnou zaměřím na třetí generaci, která bývá často neprávem opomíjena. Pod matoucím názvem ‚Type 2 T3‘ si zapěl svou labutí píseň koncept Volkswagenu s motorem vzadu. První ročníky T3 měly ještě kulatá světla, bohatě oplastovaná dle tehdejší módy. Ten správný šmrnc dostal Transporter až po faceliftu v roce 1986. Čelo vozu ozdobila čtveřice hranatých světel a mezi nápravami se objevil příplatkový symetrický pohon všech kol s obchodním označením Syncro. V zádi si spokojeně kadlal přeplňovaný řadový čtyřválec s ohromujícím výkonem 70 koní. Vůz se sice mohl pyšnit ideálním rozložením váhy, avšak výkony i terénní schopnosti poněkud komplikovala váha atakující 1,7 tuny. Dnes se z užitkového staříka pomalu stává sběratelský kousek a ceny obytných a terénních verzí již dávno překročily rozumné meze. Oproti svým předchůdcům nepůsobí T3 rozevlátým, natož květinovým dojmem. Naopak je z něj cítit dobový vzdor a chuligánství. Volnou lásku vystřídala agrese, místo konopí se pod sedadlo nastěhovaly metamfetaminy a drnkání na kytaru vzalo za své s prvními akordy punku. Historie se tehdy razantně otřásla a T3 zůstala zajímavým symbolem přelomu generací.

5. Toyota Soarer Z20

O Toyotě Supra snad slyšel každý autíčkář a model AE86 známý jako ‚hachi-roku‘ poznají i děti. Legendu JDM fanatiků jménem Soarer však na silnici jen tak nepotkáte. Z velké části za to může fakt, že druhá generace s továrním kódem Z20 se oficiálně do Evropy nedostala. Japonské kupé sdílející platformu s pozdějšími modely Supry bylo spíše obdobou evropských luxusních GT než německých rychlých sedanů, přesto sportovní ambice nezapře. Na trh se dostala široká škála verzí, včetně speciální edice od dvorního úpravce TOM’S, která disponovala arzenálem 270 koní na zadní nápravě. Proč však najdete pozapomenutý driftovací nástroj v tomto výběru? Tak se na ni v galerii podívejte. Dokonalý profil a design řešený pomocí rovnoběžných úseček okamžitě připomene konec 80. let. Zajímavostí je verze AeroCabin, která zůstala někde napůl cesty mezi střešním okénkem a skládací ocelovou střechou. Kupé verze je klasické GT s uspořádáním 2+2, naopak AeroCabin má sedačky pouze dvě. Zato má konstrukci, která se na rozhraní střechy a zadního okna zlomí a složí do kufru. Takto vybavený automobil vypadá jako po útoku Godzilly a k zahození není ani wow-efekt, který skládání střechy zaručeně vyvolá. K dokonalosti nyní schází jen málo a i to má japonský cesťák v rukávu. Snadná výměna a upgrade dílů jsou výhody Toyotám konce minulého tisíciletí vlastní a ani Z20 není výjimkou. Není divu, že jich tolik brázdí japonské horské průsmyky, aniž by byly schopné ujet metr rovně.

4. BMW Z3 Coupé

Rozepisovat se dlouze o Z3 by bylo poměrně zbytečné vzhledem k tomu, že  tak učinil někdo mnohem povolanější. Raději jen rychle shrnu onen design, který mnichovské kupé právem řadí do mého výběru. Na elegantní roadster kdosi přimontoval skleník a ze zadních barokních blatníků udělal boky otylé vesnické hospodyně. Na poslední chvíli se dozadu dostal nárazník s nízko umístěnou SPZ, která připomíná prestižní březinskou tuzingovou scénu. Jenže když se soubor všech těch nešťastných řešení začne nacházet na jednom místě a nedej bože v zajímavém světle, najde pozorný divák úhly, ze kterých auto vypadá přímo geniálně. Rozhodně celkovému dojmu nelze upřít koňskou dávku nadčasovosti, vždyť většina lidí nechápe design Z3 dodnes. Jízdní výkony jsou poplatné cestovním šestiválcům a osobitému (chcete-li zastaralému) podvozku, avšak podobně jako Toyota se ani BMW nebrání modularitě. Výměna pár komponentů dodá agresivně nakrčenému kupé potřebné sebevědomí a příslušníci okolního provozu již nebudou šokováni pouze vzhledem, ale i dynamikou splašené tenisky. Potenciálního majitele může těšit i fakt, že Z3 je jedno z mála ‚bláznivých‘ BMW. Německý výrobce se vždy chlubil konzervativním designem a téměř robotickou precizností ve zpracování, ergonomii i ovládání. Spolu se  Z1 , Z8  a prastarým Batmobilem je tohle kupé jedním z mála excentrických Němců, které lze pořídit.

3. Citroën BX 

Nástupce elegantní GS  se vzdal francouzského šarmu a rozhodl se zabodovat francouzským designem a ergonomií. Kdo se hned po spojení těchto slov vyděsil, učinil tak jen napůl oprávněně. Po designové stránce sice BX působí jako starý křáp, v lepším případě jako hodně divný starý křáp, jenže já si vzpomínám na chvíli, když tímhle automobilovým excentrikem přijel jeden známý Pražák. Byla to celkem nezapomenutelná událost. Okénka se spouštěla sama, pod volantem nebyly žádné páčky, a když bylo potřeba najet na obrubník, auto si jednoduše stouplo na špičky. Vedle všudypřítomných produktů centrálně řízeného hospodářství zaparkovala vesmírná loď a ostentativně při tom poblikávala digitální palubkou. Když už jsem u toho kokpitu, hodí se připomenout, že v BX byly celkem čtyři varianty palubní desky. Teď nemluvím o různých materiálech nebo možnosti vyměnit hodiny za otáčkoměr (zdravíme sockoidní Felicie). Buď si zákazník vystačil se standartní kapličkou s dvojicí digitek uprostřed, nebo si připlatil za verzi DIGIT, která vypadala jako elektronická hračka pro kojence. Skutečným hlavolamem pro řidiče a prohřeškem proti přehlednosti byly přístroje verze TC4, které simulovaly snahu dívat se pavoukovi do očí. Do normálních sfér se dostal až faceliftovaný interiér disponující samočinně vypínacím blinkrem a ovládáním pochopitelným během jediného dne. Ve starších verzích totiž řidič často zapomněl funkci, kterou se zrovna naučil, dříve než se rozvzpomněl na startovací proceduru.

2. Chevrolet SSR

Na přelomu milénia chyběla koncernu GM vlajková loď. Pátá generace sportovní Corvette byla právě v polovině své životnosti a v dynamicky se rozvíjející době bylo nutné přijít s něčím novým. Pozornost na sebe strhl SuperSport Roadster Concept, následovaný v roce 2004 produkční verzí. Design se od detroitského představení téměř nezměnil, zato technika výrazně pokulhávala za původními sliby. Místo rychlého ‚továrního hot-rodu‘ se světu představila obézní placka, vzdáleně připomínající pick-up. Přestože podobné fiasko si na americké půdě již odbyl Plymouth Prowler, GM věřilo v úspěch svého počinu. Věřilo mu tak moc, že zahájilo monstrózní reklamní kampaň a novinka se dostala snad na každou fotku, která po oficiálních kanálech opouštěla korporátní přístav. Kdyby raději věnovali všechnu tu energii a peníze do konstrukce, napadlo by je, že použít platformu středně velkého SUV pro sportovní výkonný vůz je hloupost. Dílo zkázy dokonaly pohonné jednotky řady Vortec, které se svým výkonem 300 koní udělovaly obéznímu pickupu jen průměrnou dynamiku. Až v roce 2005 se dočkalo SSR výkonnějšího osmiválce z Corvette s označením LS2. Posílený arzenál 390 koní točivé osmičky již uděloval autu alespoň důstojnou dynamiku, ale na zachránění pošramocené image to nestačilo. Snad právě díky komerčnímu neúspěchu se z SSR stal naprostý exot, vynikající skládací kovovou střechou, svalnatým postojem a nápadným retro vzhledem. Potkat příslušníka vymřelého rodu továrních hot-rodů na českých silnicích je vzácnost. Jeden černý model se pravidelně pohybuje po centru Pardubic, ale žádný další jsem doposud naživo nepotkal. Jestliže nutně potřebujete auto, které jen tak někdo nemá a které na sebe okamžitě strhne pozornost okolí, pak je Chevrolet SSR tím pravým. Jen si dejte pozor, aby měl na bocích nenápadné odznáčky GM, které prozrazují faceliftovanou verzi s výkonnějším osmiválcem.

1. Ford Scorpio

Nástupce populární první generace Fordu Scorpio dodnes vyvolává emoce svým designem. Ačkoliv podvozková platforma, technika i motory zůstaly stejné, design prošel radikální změnou. Celkový vzhled jako by připlul přímo z Detroitu. Jenže Evropané neměli pro americký design příliš pochopení a druhá generace Scorpia rychle obsadila přední příčky výběrů toho nejošklivějšího, co kdy sjelo z výrobních linek. Slovutný Jeremy Clarkson o vzhledu kdysi prohlásil, že okamžitě ukončil spory o nejodpornějším automobilu na světě. Jenže jedno staré přísloví říká, že jak jde čas, ošklivé vzpomínky blednou a zůstávají jen ty dobré. Podobně se vytříbil i design největšího evropského Fordu své doby. Časem přestal působit ohavně a ustálil se v kategorii ‚podivné‘. Vedle soudobého Oldsmobile Aurora vlastně vypadá takové Scorpio až usedle. Tenhle kousek Ameriky v šedivé Evropě je již v základu naložený slušnou výbavou a nezřídka disponuje vyhříváním čelního skla a sedaček, což z něj spolu s dlouhým rozvorem a zadním náhonem činí ideální Autíčkářův zimní vůz. Na sérii rychlých driftů je to přeci jen moc parník, avšak na zábavné projíždění táhlých zatáček při zhoršených adhezních podmínkách bohatě postačí i čtyřválcový dvoulitr. Stěhovavé povahy potěší verze kombi, která dává vzpomenout na přepravní kapacity legendární Granady. K tomu pravému estetickému zážitku je nezbytně nutný jedině sedan, ideálně s šestiválcem Cosworth, který na zadní nápravu posílá 207 koní skrze automatickou převodovku.  Zkrátka a dobře, americká auta nemusí být nutně drahá nebo dokonce americká.

+1 Citroën C4 Cactus

Na seznamu aut, která máme rádi, i když jsou vlastně ošklivá, samozřejmě nemůže chybět náš milovaný Cactůsek. Auto, které svou podivností představuje návrat do zlatých dob excentrických až úchylných Citroënů, modelem Ami počínaje a šíleným interiérem skvělého GS konče. Jeho kombinace přimhouřených ‚očí‘ a hranatých hlavních světel s ‚bublinkovou fólií‘ proti parkovacím oděrkám na bocích dělá z Cactusu automobil velmi nezvyklý, přičemž očím nudně konformních jedinců může připadnout nehezký. Jsou dokonce lidé, kteří tvrdí, že je Cactůsek hnusný. My v redakci ale víme, že je ve skutečnosti avantgardně chic a roztomile výstřední. A máme ho tak rádi, že jsme si dokonce jeden exemplář pořídili do redakční garáže. Protože Cactůsek je prostě boží!