Citroën C4 Cactus: Výstřednost, která funguje

I když se dnes prodávají auta rozmanitějších tvarů, velikostí a podob než kdy dřív, navrhnout skutečně originální vůz je stále těžší a těžší. Neustále se totiž zužují mantinely, ve kterých se jako designér můžete pohybovat. Začíná to požadavky na aerodynamiku, které je nutné sladit s ochranou chodců, bezpečností obecně a využitím vnitřního prostoru. Pokračuje to ergonomií, která vyžaduje, aby bylo uvnitř auta všechno tam, kde to čekáte a kde jste na to zvyklí. A končí to ekonomikou, která vás nutí využít každou součást a podsystém v co nejvíce modelech, aby se rozpustily enormní náklady na vývoj. Jednoduše řečeno, všichni dělají věci jedním způsobem, protože ten jeden způsob funguje.

originalita dnes obvykle znamená kompromis, protože obvyklý způsob je prověřený a funguje nejlépe

To je špatná zpráva pro značky jako je Citroën, jehož raison d'être bylo odjakživě dělat věci jinak. V padesátých letech jste mohli postavit auto, které bylo úplně jiné než všechno ostatní na silnici. Mohli jste použít podivný podvozek, podivné brzdy a celé to zabalit do podivné karoserie. Mohli jste přeskočit dvacet let vývoje. A celé to mohlo výborně fungovat, protože úroveň vývoje a rozmazlenost zákazníků ještě nedosáhly vývoje, který dusí originalitu.

Dnes originalita obvykle znamená kompromis. Obvyklý způsob dělání věcí je ten, který je léty prověřený a funguje nejlépe – takže odklonit se od něj obvykle znamená, že výsledek bude fungovat hůře, protože jeden záblesk génia se nevyrovná desítkám let mravenčí práce inženýrů. Důkazem budiž Volkswagen Golf. Kdybychom všichni jednali zhola racionálně, nekupovali bychom nic jiného, protože Golf je ztělesněním způsobů, které fungují.

Proto je skutečně osvěžující vidět auto, které se už na první pohled liší od ostatních, a které má navíc pro svoji odlišnost racionální důvody a vysvětlení. Divné auto, které funguje. A jedním z mála takových aut na dnešním trhu je Citroën C4 Cactus.

Na první pohled vypadá zvenčí jako měsíční vozítko bondovského padoucha a zevnitř jako kříženec mezi Citroënem 2CV alias “Kachnou” a TIE fighterem.

Nejnápadnějším prvkem jsou asi plastové panely Airbump, jejichž podivný tvar dal vozu i jeho jméno – jakkoliv by ostny měly být pichlavé a ne měkké. Ve skutečnosti to mnohem víc než kaktus připomíná bublinkovou fólii, kterou je auto olepené ze všech stran, ze kterých ho můžete vy nebo někdo jiný na parkovišti omlátit. Nejenže je to rozkošně střelené, ale dokonce to slouží praktickému účelu. I zbytek karoserie je jemně provokativní, ale nenajdete tu nic, co by nedávalo alespoň nějaký smysl – na rozdíl od takového Nissanu Juke, který působí dojmem, že je jiný jen proto, aby byl jiný.

cactus se od většiny dnešních aut liší hlavně tím, že se nesnaží být sportovní

A ještě dál mimo hlavní proud se designéři vydali v kabině. Nejde přitom jen o detaily, jakkoliv i těch je tu netradičně pojato opravdu hodně. Tradiční budíky ustoupily obdélníkovému displeji před řidičem a namísto obvyklých točítek a mačkátek na středovém panelu tu máte druhý displej, tentokrát dotykový. Ostatně, točítka a mačkátka by ani nebylo kam dát, protože tu v podstatě chybí i ten středový panel. Díky jeho zakrslosti bylo navíc možné uspořádat přední sedadla trochu jinak, než je v dnešní době zvykem – pokud si naspecifikujete robotizovaný manuál (což bych raději nedělal), dostanete něco, co by se dalo považovat za lavici ve stylu starých amerik.

Tady se také dostáváme k tomu hlavnímu, čím se interiér Cactusu odlišuje od běžného dnešního automobilu. Není totiž sportovní, nesnaží se být sportovní a netvrdí o sobě, že je dynamický. Sedadla jsou široká a měkká, jako gaučíky – nebo jako sedačky starých Citroënů či amerických korábů. Boční vedení se příliš nekoná, displej není vůbec akční a chybí na něm otáčkoměr, a vůbec nic vás neláká jezdit rychle a užívat si zábavy za volantem.

Což je dobře, protože sportovní jízda opravdu není doménou Cactusu. Vysoký a měkký podvozek pokračuje v tom, co interiér naznačil. Není tak vysoký, aby z malého Citroënu udělal SUV – spíše jako by se někdo rozpomněl na původní zadání 2CV alias Kachny, totiž převézt plato vajec přes zorané pole, aniž by se některé z nich rozbilo.

Je poznat, že komfort jízdy byl hlavním cílem podvozkových inženýrů, a okázalá ignorance jakékoliv sportovnosti dělá z Cactusu překvapivě příjemné auto – jakkoliv jeho zavěšení nepatří zrovna k tomu nejsofistikovanějšímu, co můžete dnes na trhu potkat. Na výraznějších nerovnostech občas ucítíte nepříjemné rány a když trefíte výmol při ostřejším průjezdu zatáčky, mají kola tendenci uskakovat, ale za normálních okolností dokáže měkký podvozek spolu s měkkými sedačkami udělat i z rozbitých českých silnic naprosto snesitelnou záležitost.

i když se to nezdá, je cactus ve skutečnosti vážně malé auto

Důraz na pohodlí přitom neznamená, že by řídit Cactus byla vždycky jen nuda. Lehce svižná jízda – řekněme na 70 procent schopností auta – už nabízí pocit, že se „něco děje“ a přitom nedává pocítit nedokonalost podvozku. A zvlášť dobře funguje malý Citroën ve městě. Malé rozměry, správný odpor i převod řízení a podvozek, který vám umožní ignorovat rozbité ulice, to všechno dělá z Cactusu zábavného společníka, když pospícháte ulicemi.

U malých rozměrů bychom se měli ještě zastavit. Ač se to na první pohled nezdá, je Cactus ve skutečnosti vážně malé auto. I když jeho jméno naznačuje něco jiného, je založen na platformě supermini C3, a rozměry patří někam mezi něj a rodinný hatchback C4. I délka 4 157 mm z něj dělá spíše přerostlé supermini než klasický hatchback nižší střední. Svoje skromné rozměry ale Cactus maskuje nejen zvenku, ale také zevnitř.

V kabině je dost místa pro čtyři vzrostlé dospělé, byť plochá a tvrdá zadní sedadla se hodí spíše pro dětské sedačky než skutečná lidská pozadí. Kufr s objemem 348 litrů není zrovna ohromující, ale skromná rodina nebo parta kamarádů se do něj dokáže poskládat i na kratší dovolenou, což z Cactusu dělá stroj mnohem univerzálnější než jen prosté městské auto. A díky kapotě, nafouklé nejspíše kvůli ochraně chodců, máte dokonce zpoza volantu pocit, že řídíte auto vcelku rozměrné.

Malé rozměry s sebou nesou i jednu další výhodu – nízkou hmotnost. Se základní dvanáctistovkou váží sotva přes tunu a i s těžším dieselem 1.6 BlueHDI se ručička pomyslné váhy (kdo by dával auto na opravdovou váhu, žejo) zastaví na 1 160 kg. Díky tomu má Cactus i se skromnou stokoňovou šestnáctistovkou naprosto dostačující dynamiku. Samozřejmě to, i vzhledem ke „kachnímu“ podvozku není nic pro spěchající manažery, ale pokud se přizpůsobíte jeho charakteru, cestuje se s ním naprosto příjemně a bez pocitu, že byste chtěli jet rychleji a ono to nejde.

Škoda jen, že převodovka nenásladovala příkladu svých povedených kolegyň, které se v poslední době do produktů Peugeotu a Citroënu montují, a zůstává věrná gumovosti, která byla pro koncern PSA typická v minulé dekádě. Ideálním řešením by byl samozřejmě automat, který navíc přináší změnu oddělených předních křesílek ve skutečnou lavici. Na základě předchozích zkušeností s „pilotovanými převodovkami“ od Citroënu ale máme jisté obavy z komfortu, který její řazení nabídne. S finálním soudem ale počkáme, než se nám automatový Cactus dostane do rukou.

Verdikt

Už teď ale víme jednu věc. C4 Cactus může mít celou řadu nevýhod a jeho extravagantní styl nemusí být každému po chuti, ale přesto je důkazem, že je i dnes možné postavit auto, které bude originální, nezaměnitelné a přitom dávat perfektní smysl. Cactus není jiný aby byl jiný. Nebo možná je, ale dokáže si pro tu jinakost najít i naprosto racionální důvody. Má dost charakteru, abyste si k němu mohli vytvořit vztah. Je dost velký, aby s trochou snahy pojmul celou rodinu. A dost malý, aby se pohodlně vešel do města. Může se tak stát perfektní volbou pro spoustu lidí – a dokáže se zalíbit i těm, kteří se nepovažují za „petrolheady“ a auta obvykle vnímají jen jako dopravní prostředek. A za to si zaslouží uznání.

Druhý pohled:

Cactus se mi prostě líbí, říkám to hned, možná totiž díky tomu nebudu úplně objektivní. Líbil se mi v reklamě v televizi, až na část, že motory nemusí být výkonné. Líbil se mi i naživo. Máte z něj  pocit, že ho někdo chytře a neotřele navrhl, přemýšlel u toho a díky tomu může automobilka nabízet za malé peníze povedený vůz.Není to takové to “vyhodíme tenhle plast a ušetříme tři koruny, sice bude koukat rám sedačky, ale lidi to nějak přežijou”. Působí od prvního dojmu že dostáváte za svoje peníze plnohodnotný vůz, ne levnější a osekanou demoverzi.

interiér působí trochu jako star trek z devadesátých let

Po usednutí do sedačky začalo hledání ideální polohy, které netrvalo dlouho. Kaktus vybízí k tomu, aby se člověk usadil a nastavil si sedačku a volant takovým způsobem, aby mohl auto ovládat tak nějak nenuceně a nic neřešil. Pocit že člověk sedí v křesílku a mimoděk při tom jede v autě mi atmosférou vzdáleně připomínal Mercedes třídy S, prostě dojem, že auto si klidně jede, zatímco posádka příjemně cestuje mimo časoprostor. Na interiéru palec nahoru za príma křesílka a taky trochu star-trek dojem díky displeji místo tradiční kapličky s přístroji, spíše než hitech dojmem to působí trochu jako něco, co bylo hitech cca v devadesátkách. To není špatně, je to osvěžujícím způsobem jiné a připomíná vám to něco, co jste dřív měli rádi a pak to někam zmizelo a tady se vám to mimoděk vrací. Taky to celé hodně připomíná Head Up Display v aktuálním Peugeotu 508 – v cactusu ten hlavní display zobrazuje cca ty samé věci jako ten HUD, akorát na displayi před vámi, rozhodně mi to nevadilo a nijak jsem nestrádal a netrpěl nedostatkem informací nebo touhou vidět toho naráz víc. 

Moje největší obava byl motor, ale naftová jednašestka byla velmi příjemným překvapením. Subjektivně je to mnohem příjemnější než třeba v dvojkové Octavii – táhne pěkně, po městě bez výhrad, na dálnici nastavené tempo umí držet, na tak malý motůrek pochvala. Auto mělo klasický tempomat, plus k tomu ještě takový "výkonový" – prostě to s plynem na podlaze víc jak 180 nechce moc pelášit, cestovní 160ka byla příjemná a "na pohodu", při 130 se stačí rozvalit v křesílku a zapnout tempomat a nechat se dopravit do cíle za malou spotřebu. Předjíždění na okreskách se dá, ale chce to místo, tam vůz není jako ryba ve vodě, ale s trochou odhadu se to dá, cca stejně jako v té oktávce. 

Kaktůskem jsme se taky vypravili na Ještěd, kde se jistá nejmenovaná německá automobilka chtěla pochlubit, jak její čtyřkolky vyjíždějí zasněžený kopec. Vyzkoušeli jsme si tam všecko možné a nakonec jsme si stejnou trasu samozřejmě zkusili projet i „kaktůskem“.A nezklamal! Stačilo zařadit, dát plyn a už sme uháněli po sněhu a občasném ledu, občas zablikali trpaslíčci s protiprokluzem, ale bez kontrolky bych o nich nevěděl.Cactus, ač jen předohrab, se na sněhu choval pěkně, předvídatelně, nezáludně, hezky potvrdil dojem, že je to "milej vůz".

lidi na Cactus koukají. hodně koukají. hodně moc koukají.

V případě Cactusu se nemůžeme  nezmínit, jak na něj reagují ostatní lidi. Koukají. Hodně koukají. Hodně moc koukají. Na parkovišti před kavárnou několik lidí přišlo, opatrně se dívali zblízka a prohlíželi si ho. Názory lidí se dělí nejčastěji na líbí a nelíbí, málokdy někdo neví, design je výrazný a ve správné barevné kombinaci hodně povedený. Hnědá Olive Brown s béžovými plasty a šedivým interiérem je jedna z těch nejhorších kombinací, co jdou vymyslet. Bílá perleť s hnědými plasty a hnědým interiérem je pecka, stejně tak by byla žlutá s hnědou a hnědou, což se nevyrábí, ale šlo by poskládat přeházením plastů. K červené se bohužel nedá objednat hnědý interiér, což je obrovská škoda, protože by to byla totální pecka. Bílá se sytě barevnými plasty by byla taky super, třeba s hutnou limetkovou zelenou nebo zelenou kaktusovou barvou, … Třeba to časem půjde, nebo to půjde přestříkat/předipovat, tohle je jedno z aut kde se správná míra extravagance vyloženě hodí a které je nápadité a "fresh" zvenku i zevnitř.

Citroen Cactus má samozřejmě také nějaké ty chyby. První a zásadní, zatím jsem nepřišel na to, jak ho nejlíp polepit, aby vypadal dobře a zároveň bylo dobře čitelné jméno projektu/firmy, věřím, že na tomto úkolu se nejden grafik nebo aplikátor globálního firemního stylu dle korporátního manuálu pěkně zapotí, aby to vypadalo opravdu dobře a fungovalo. 

Dále jsou tu pak problémy, které jsou s v souvislosti s Cactusem občas zmiňovány – třeba, že zadní okénka jsou jen manuálně vyklápěcí. Pár lidí si toho všimlo, ale po pravdě to problém není. BMW M6 coupe, libovolný Aston coupe, Jaguar XK coupe a mnoho dalších, to jsou všechno vozy, co mají zadní okénko, se kterým nejde vůbec nic dělat. Nedělená zadní sedadla? Dříve zmíněný mercedes třídy S je nemá sklápěcí vůbec, Mercedes SLK zase nemá žádná zadní sedadla a taky to nikomu nevadí, jen výjimečně. Chybějící otáčkoměr na palubním displayi – na rovinu – nechyběl mi, a automat toto umí elegantně vyřešit. Jediná chyba která zbývá – přední okénka bez dojezdů. To tam mělo být. Jde to přežít, ale je to škoda, přitom taková drobnost. 

Po pravdě, pořád ve mě hlodá touha si kaktus koupit, to auto je správným způsobem jiné, netradiční, sice levné, ale hezké, příjemně pohodlné, v interiéru se člověk cítí dobře, samozřejmě vím, že s mým vozovým parkem ho reálně nepotřebuju, ale takový to nutkání mi pořád říká "kup si to, je to ve výsledku libovej kočárek". Ozývá se to zhruba tak jednou, dvakrát týdně. Uvidíme, třeba na cesty do centra Prahy, když bude třeba pršet a nebudu chtít vyjet z garáže s mým naleštěným daily driver SLK by to dávat smysl mohlo, žejo, drazí čtenáři? :-)

-Daniel Novák-