5 důvodů, proč je E-klasse lepší než vlak

Mám před sebou cestu z Prahy do Brna, jedno auto v servisu, druhé odjelo s ostatními členy rodiny na víkend. Už už to vypadá, že si budu muset sbalit do chlebníku svačinu a vyrazit na nádraží… Našeho redakčního fotografa jsem se otázala na zapůjčení vozu spíš jen z legrace. Mercedes E320 CDI si pořídil teprve před pár týdny a od té doby ho s láskou leští zvenčí i zevnitř, připadalo mi tudíž nepravděpodobné, že by ho byl ochoten pustit z dohledu a vyslat až kamsi na dálný východ. Jenže se stal zázrak – on řekl ano!
Duševně připravena na stísněné kupé plné posmrkávajících cestujících jsem usedla do vzdušné kabiny sedanu, úplně sama. Nepopsatelný pocit blaha…

Spousta kamarádů mi tvrdí, že hromadná doprava je rychlejší a ekologičtější, k tomu má pozitivní vliv na životní úroveň, neboť vám umožňuje vyplnit i poslední dvě volné hodiny dne prací. Ale já vím svoje. Oni ve skutečnosti nejezdí autem, protože na to nemají peníze nebo se bojí sednout za volant. E-klasse totiž poráží sebeluxusnější železniční expres na všech myslitelných frontách.

1. Je rychlejší

Pro srovnávací test éčka a vlaku je trasa Praha – Brno ideální. Nejrychlejší vlaky se vznešenými jmény jako Franz Schubert nebo Bedřich Smetana urazí trasu za 2 hodiny 30 minut. Moc pěkné číslo. Jenže trochu připomíná představy mého syna o světě financí. Proč bych mu nemohla koupit šerednou postavičku Endermana za pět stovek, když mám v peněžence tisícovku? Než se ve vlaku usadím do sedadla, pustím Wi-Fi a začnu generovat příjmy, musím se nejdřív dotáhnout na autobusovou zastávku, po třech stanicích se táhnout pro změnu na tramvajovou zastávku, pak strávit čtvrt hodiny ve smradlavém vagónu na trase spojující nejvyhlášenější pražská ghetta a nakonec se jedním z těchto ghet probojovat až na vytoužený perón. Když půjde všechno dobře, dělá to půl hodiny navíc. Jenže v Praze nejde nikdy všechno dobře. Člověk ve výsledku využije dobu jízdy jen k tomu, aby se z prožité zkušenosti vzpamatoval, a už to celé začíná nanovo, tentokrát v Brně.

A teď Mercedes-Benz. Od branky mého bydliště ke dveřím konkrétního brněnského domu mi mapy.cz ukazují dojezdový čas 1:59. Samozřejmě když půjde všechno dobře. Jenže i když nepůjde všechno dobře, mám pořád dost prostoru na to, nahnat ztracený čas vyšší rychlostí. Třináct let staré éčko se rychlosti nebojí. I se slavným Pendolinem (to navíc z Prahy do Brna nejezdí) a jeho 160 kilometry v hodině si namaže chleba. Jakkoli může vůz o hmotnosti jedna a třičtvrtě tuny v městském provozu působit těžkopádně, na dálnici se mění v raketu, kterou brzdí v rozletu jen předjíždějící řidiči s mizerným odhadem.

2. Je pohodlnější

Absolvovat více než dvousetkilometrovou cestu po dálnici kupříkladu ve Škodě Citigo nebo Daewoo Matiz bych si asi rozmyslela. Ale komfort, to je druhé jméno Mercedesu, model W211 nevyjímaje. Testovaný vůz sice nebyl vybaven vzduchovým obláčkem Airmatic, podle majitele jsou dokonce zadní pružiny ‚unavené‘ a zralé na výměnu, přesto je cestování jako balzám na řidičovu opěrnou soustavu, a to dokonce i na Exteritoriální dálnici A88.
S jízdou po kolejích se to přirozeně nedá srovnat, pohodlí však není jen drncání nebo nedrncání. Když pocítíte volání přírody, můžete během několika minut zastavit a problém vyřešit, aniž by vám někdo ukradl tašku nebo zasedl místo. Namísto ušmudlaného sedadla se zbytky DNA tisíců cestujících před vámi si hovíte v opečovaném koženém křesle. Teplota v kabině se řídí podle vás a ne podle slečny v tílku a bederní roušce nebo podle důstojného pána odmítajícího sundat svůj důstojný hubertus. Je libo ohřát či ochladit zadnici? Žádný problém. Rovněž olfaktorické vjemy máte zcela ve vlastní režii a nemusí vás trápit, že jeden spolucestující měl včera k večeři česnečku a druhý chili con carne.

Pohodlí vám velké auto zajistí dokonce i během pobytu v cílové destinaci. S přihlédnutím k peripetiím popsaným v bodě 1 si s sebou do vlaku vezmete kromě mobilu, klíčů a šrajtofle jen čisté trenýrky a kartáček na zuby. Zpáteční cestu pak budete muset nedůstojně přetrpět v ošacení čpícím cigaretovým kouřem a se zablokovanou krční páteří. Do zavazadlového prostoru W211 naopak naložíte 540 litrů náhradního šatstva, toaletních potřeb, polštářků z paměťové pěny a čehokoli dalšího, co pozvedne úroveň přenocování ze snesitelné na příjemnou.

3. Je bezpečnější

Teď si asi myslíte, že mi straší ve věži… Silniční provoz je přece podle večerních zpráv smrtonosnější než světová válka nebo ebola. Skoro byste získali dojem, že než sednete do auta, musíte sepsat závěť a na speed-dial si připravit špičkového právníka, protože než se setmí, někoho zabijete nebo umřete. Ve skutečnosti to tak horké není. Vezměme si statistiky za rok 2014 (loňské se mi nepovedlo najít). Následkem dopravních nehod zemřelo na silnicích 629 lidí, na železnici to bylo 296 lidí, tedy zhruba polovina. Až tak propastný rozdíl to není.

Bezpečnost navíc nezahrnuje jen zachování holého života. Píše se někde o chudácích, kteří onemocněli tyfem a cholerou po návštěvě vlakových záchodků? Nebo o těch, kteří totéž nemoudré rozhodnutí zaplatili ztrátou osobního majetku? Kdepak.

Za další, nikdy nevíte, kdo vlastně sedí u řídícího pultu. S vlakem sice není tak snadné zvorat předjíždění nebo dostat aquaplaning a hupsnout do příkopu, ale fyzická či duševní indispozice řidiče může mít fatální následky. Ne, ne, rozhodně dám přednost sedanu střední třídy, byť už není nejmladší. Zlí jazykové rádi osočují W211 z poruchovosti, dané zejména svéhlavou elektronikou, v crash testech však třetí generace éčka ve své době excelovala a i dnes nabídne slušný standard, pokud jde o aktivní i pasivní bezpečnost.

4. Dá vám svobodu

E-klasse narozdíl od vlaku nemá předepsaný jízdní řád. Není třeba ho na poslední chvíli dobíhat, a když už jste v něm, nečekáte, až výpravčí zapíská na píšťalku. O mně je známo, že mám občas problémy s pamětí. Jenže když sedím ve vlaku, těžko půjdu zaťukat na mašinfíru, že jsem si zapomněla peněženku a potřebuju se ještě otočit doma. Budu-li mít to štěstí, že si vzpomenu ještě cestou na nádraží, můžu se sice vrátit, ale vlak mi ujede. Z kolejí si neudělám odbočku do sámošky pro víno na večer ani do lesa na maliny. A když mě chytne migréna, neobrátím to a nepojedu do postele, nýbrž budu trpět ještě další čtyři hodiny. Dosaďte si jakoukoli činnost, a auto vám umožní ji vykonat, to není třeba dlouze rozebírat.

5. Dopřeje vám soukromí

Pokud nejste ten typ, co si jen cestou z práce domů udělá tři kamarády, namluví nevěstu a uzavře milionový byznys, nejspíš se v hromadné dopravě nevyžíváte. Mě blízká společnost cizích lidí střídavě obtěžuje a děsí, podle toho, jaký typ spoluobčanů ji tvoří. Chci si v klidu rozepnout knoflík u kalhot, když mě tlačí, a vysmrkat se bez pozornosti publika. Stejně tak mě neukájí pohled na něčí holé břicho vyvalené zpod košile a prsty vražené skrz nos až do mozku. Chci si zatelefonovat kdykoli a komukoli, ne poslouchat filozofické úvahy studentů matematicko-fyzikální fakulty vracejících se na víkend domů. Pustit si hudbu, zpívat si, nadávat, mlčet, popotahovat, zívat na celé kolo. Chci svůj prostor, neomezovaný tělesnými schránkami ani pohledy dalších lidí. Kabina éčka je tak akorát. Má konzervativní, nadčasově elegantní palubní desku, perfektní odhlučnění a kvalitní stereo.

Po návratu domů mi na displeji svítí průměrná spotřeba 7,1 litrů, na třílitrový motor více než hezká hodnota. Jedna cesta si tedy vyžádala necelých 15 litrů nafty, což při ceně 27 Kč/l dělá 405 Kč. Vlaková jízdenka přijde na 260 Kč, pražská jízdenka MHD přidá 32 Kč a brněnská 25 Kč. Za jízdu prémiovým sedanem jsem si tedy připlatila méně než stovku. I za pouhý bod 5 je to pro mě krásná cena, předchozí čtyři body beru jako milý bonus. Pořád mi chce někdo tvrdit, že dlouhá cesta vlakem dobrý nápad? Není. Ledaže bych měla svůj soukromý vagón a na nádraží mě vezl šofér v limuzíně, třeba éčkovém Mercedesu.

Komentáře