Jak jsem k Báwu přišel

Teda konkrétně k roadsteru BMW Z4.

Asi to začalo již v mém dětství, v době, kdy se ve škole ještě říkalo soudruhu nebo soudružko učiteli/učitelko, teda v 80 letech minulého století. Jako dítě jsem žil na baráku spolu s rodiči, ségrou, babičkou, dědou a… strýcem. Tak se mu ani nesmělo říkat, prostě jen jednoduše Vašo (Slezská verze jména Václav). Ten měl doma jako jediný řidičák na auto a tím pádem byl i jediný s touhou vlastnit auto. Někdy, odhaduji kolem roku 1985, se mu podařilo koupit, za 5 000 Kč, nádhernou Škoda Felicia roadster, žlutou, s vlaštovkami, černou plátěnnou střechou a hard topem bílé barvy.

Bylo to první auto u nás v baráku a bylo prostě, no boží. Vašo nás pár krát svezl, vítr ve vlasech, byly tam takové ty původní polštáře, prostě paráda a něco výjimečného. A pak to přišlo. Fatální závada motoru, nutno sehnat nový, do toho technická, a prý se tehdá platila pokuta, pokud jí člověk nestihnul. Motor se nový našel, ale technická nebyla, pokutu se platit nechtělo, my měli pole, na které se do té doby tam, ale i zpět, táhlo vše povozem taženým krávou, nebo na trakaři, kolečkách (jo pořád mluvím o vesnici, osadě z 80 let minulého století), a tak přišlo rozhodnutí. Udělá se z toho domácí pick – up, traktor… Foto jeho torza, kdy už nejezdil:

A Vašo nás vozil dál. Často posilněn Radegastem 12°, jediné opravdu pivo v našem kraji, po lesních cestách, my na korbě, často i metr nad ní, s větrem ve vlasech.

Střih, uběhla doba střední školy, vysoká, manželství, děti, rozvod, a jsme v období tak 5 let zpět. Stabilní zaměstnaní, děti odrostlé, přející partnerka a 4 desetiletí života za mnou. Prostě čas na to vzpomenout si na své sny a začít je plnit. Takže o čem jsem to vlastně snil? Jo o pořádném autě, cestování, větru ve vlasech… Ok, i nějaké peníze na to by byly. A tak začínají úvahy co pořídit.

V té době jsme měl jako civilní auto Toyota Corolla Verso. Do toho jsem byl vždy fanda Toyoty Celica GT4 apod. v rally, v tom jsme měli s Vašem vždy krásný spor, on fanda Lancia Delta Integrale. První myšlenka padla na poslední generaci Toyota MR2, roadster. Proč? Nízká hmotnost, koncepce motor za sedadly, nemá následníka, tím pádem raritní a vzácné, no a Toyota. Začal jsem hledat a číst… No a dočetl jsem se o problémech motoru 1,8, spotřebě oleje, riziku zadření, nutnosti složité a finančně náročné oprava. Vzdal jsem to. A je to dobře. Ale ne kvůli tomu, ale následně jsem došel k tomu, že kvůli něčemu jinému.

Jenže co teď? Fiat Barcheta – ne, malé, nevýkonné, nuda. Mazda MX5? Jo zajímavá, no ale má to skoro každý druhý, proto jsem chtěl MR2, takže ne. MG? Honda? Ne. Moc exoti, nebo nevím. Jednou jsem koukal do inzerce a narazil na Pontiac Solstice. Wauu, co to je koukám, nádherný inzerát, z nádherného prostředí, auta, co je správný pouliční chuligán. Hledám o něm informace dál. Auto už se nevyrábí, značka skončila, ale je to spřízněné s Oplem, takže „jednorožec“, ale ne zas až tak. Hledám dál, a narazím na článek přesně o něm zde na autičkáři. Kapesní Corvette, nebo MX5 na steroidech, a začtu se (pozorní čtenáři vědí). Mimochodem, takto jsem se dostal k webu autičkář.

Zaujal mě. Zaujal mě popis o něm, ten inzerát, historie tohoto kusu, majitel, fota, hard top… No prostě i ty peníze nad rozpočet jsem byl ochoten dát. To už jsme probírali s partnerkou, která tomu fandila, byla mi oporou, a neviděla problém, ani v tom, že na to ty peníze úplně nejsou. Domlouváme schůzku a jedeme do Brna. Do mého oblíbeného Brna, kde jsem prožil nádherná studijní léta na VUT, Kolejní, v Terči a pak dál. Za nádherným autem na Monte Buuu (Kravák, Kraví Hora), resp. Pod ní, kde má majitel atelier, auto… Dojedeme za slunného dopoledne, u atelieru atmosféra po pařbě, ale i umělecká, zaparkovaný Solstice, vedle něj nový kus majitele, kabroš Morgan. A bavíme se o autě, koukáme, probíráme co a jak. Jedeme ke garáží, tam 6-ka Báwo kabroš jako rodinné auto. Majitel je opravdu fanda kabrioletů. Vše vypadá skvěle, já v kapse i peníze na koupi. Jdeme na projížďku. Přes město se dostaneme do Pisárek a pak směr Kohoutovice a odbočujeme na boční cestu směr hotel Hájovna a Lískovec. Paráda, auto fičí jak o život a sedí jak přibité. V ten moment bych jej hned bral. Jsme v Lískovci, a kouř z pod kapoty. Vyvřel motor, chlazení …. Takže nic. Domluvíme se, že si dáme vědět po opravě.

Opraveno. Závada? Termostat… Ok, těsnění hlavy prý nepodpáleno atd. Fajn, je to supr auto, jedeme pro něj znova. S kamarádem a jeho dodávkou VW T4, ať naložíme Hard Top a vše další … Sedíme doma před barákem, slunný den, tehdy ještě cigárko v hubě, a čekáme na kámoše. Natěšení a v kapse obnos na něj. Najednou telefón: „chlape jsem Hnojníku, z auta kouř, vyteklý olej, nikam nemůžu jet“. A já si říkám s partnerkou, kouř podruhé? Co nám to chce říct? No nic, asi to není auto pro nás. Tak volám do Brna, ruším schůzku a i zájem o Solcite. Příznám se, i po tom po něm koukám a sleduji, zda je v inzerci nebo ne…

Co dál? Fiat Barcheta – ne, malé, nevýkonné, nuda. Mazda MX5? Jo zajímavá, no ale má to skoro každý druhý…. Co takhle BMW? Ne Mercedes SLK prostě ne, nelibí se. Ale BMW? Opět návrat do dětství, je mi cca 12 let. Ležím v nemocnici a dostávám v ten moment nejhezčí obrázek od kluka, asi 16 letého, co ležel se mnou na pokoji, sporťák BMW. Jo BMW! Prvně Z3, ale nevím proč, nějak nezaujalo. Co dál? Z4? Jo? A za kolik je? A jaké je? A co motory… A už to jelo…. Hledám, koukám inzeráty, znova sbírám i odvahu si něco takového pořídit (hodně lidí mě odrazuje, ale partnerka mě podporuje). A najednou je tu jedno. Vínové, světlý interiér v kůži, 2,5 litru řadový 6-ti válec, v Ostravě. Tak se jdu kouknout, projet. Majitel blázen do aut s rozsáhlým vozovým parkem. Projížďka vše v pořádku. Tak jo, chvíle na rozmyšlenou, dáme si vědět. Za dva dny jedeme za ním s mechanikem, prohlídka a beru ho. Je podzim 2016 a od té doby je můj, náš. A už plánujeme co s ním….

Trocha technických dat: 2,5 L, 6 válců v řadě, najeto 106 000 km, střecha v elektrice. Vše funguje, motor přede, podvozek drží. Krásně se tam vejdeme ve dvou, před námi nádherná dlouhá kapota, za námi kufr, do nějž se vejde vše potřebné. A proto jsem rád, že nemám ani MR2, ani Pontiac Solstice.

Máme rádi road tripy. A na road tripy ve dvou je naše Báwo ideální. Dáme do něj spacáky, stan, 2 kemping židle, vaření, chladící box, vařič + nádobí, oblečnení na všechny možné situace (svatba, hory, moře, měso….). Často se dostaneme na silnice, kde by se člověk bál s nějakým Allroadem Scoutem, nebo SUV a my jedeme. Díky kolům v rozích (sorry Barcheto), spolehlivosti a odolnosti.

Proto tohle nádherné, spolehlivé, všeho schopné Báwo.