Mitsubishi Lancer EVO IX

Lancer je slovo mnoha významů. Když se trochu odvážeme a zapomeneme na jazyk největších kolonialistů na světě, dostaneme se k řeči těch třetích největších. Ano lancer (něco jako lááánsé s polozavřenou tlamičkou) znamená něco jako odpálit. Ve skutečnosti se výrobce inspiroval zřejmě tím slovem z angličtiny, ale to je teď jedno. Auto mající skoro stejně otravně dlouhou rodovou linii jako VW Golf a téměř na chlup stejně nudný design. A v důsledku skoro stejně hodně fanoušků po celém světě. Vrcholové verze jsou prostě pojem, který mnohdy znají i lidé celý život jezdící převážně v Toyotách.  Vrcholová verze Lanceru užívá také ne příliš úderný název EVOLUTION. Ne že by přímá konkurence od Subaru se změtí písmenek byla nějak více originální. Co je však naprosto jasné, že devátá (nejen) evoluce Lanceru vás za volantem skutečně odpálí a mnohdy nabodne, jako skutečný kopiník.  Tohle Mitsubishi to je jedno z aut pro lidi, kteří neřeší design. Ti, kteří ho řeší, pravděpodobně půjdou jinam. I v deváté generaci se totiž Evolution od běžných verzí vzhledově zase až tolik neodlišuje. Pro někoho to může být i malé plus. Je to každopádně osvěžující ve srovnání se zlatými koly a hromadou hvězd u nejmenované konkurence. Málem bych zapomněl na modrou metlu.

Pojďme ale pěkně popořadě. Původně jsem zvažoval, jestli vůbec něco psát. Dojmů z auta je totiž mnoho. A jako člověk, který produkci z Japonska příliš nemusí, se nechci pouštět do nějakého velkého filozofování. Posledně jsem si při zaslechnutí slova shogun myslel, že jde o nějaký druh sýra z Provence. Takže pravověrným fanouškům Evolutionu nedoporučuji číst dále. A pro ty ostatní je tady v následujících odstavcích pravda o devátém vtělení téhle legendy (a sakra toho slova bych se chtěl vyvarovat). Bohužel jsem neměl tu čest s plně sériovým vozem. Nevím, jestli takový někde existuje kromě muzea v Okazaki. I tak to byl týden plný milostných hrátek za volantem. Trochu mi to připomnělo parafrázi s tou ošklivou prostitutkou. Sice už nevypadá jako Demi (Lovato, Moore podle vkusu každého džentlmena) ale ukáže ti co a jak.   

Kapitola první přidaná hodnota je praktičnost.

Klasické tvary karoserie sice milovníky sportovních vozidel nemusí potěšit. Avšak přináší to sebou radosti, které třeba roadster nenabídne. 430 litrů vzduchu v kufru se někdy může proměnit v zavazadla. Řekl bych, že i rozložený obývák IKEA v pohodě odvezete. Další podobná pozitivní vlastnost jsou plnohodnotná sedadla vzadu a samozřejmě přístup k nim skrze běžné dveře. Prostě věc, kterou se podobně denně dobře použitelné Subaru BRZ pochlubit nemůže. Pro posádku vpředu je místa také dost, že by se snad i oktávka druhé generace zastyděla. Praktické je také to, že si lze běžně užívat jízdu v normálním městském provozu a necítit se přitom jako debil. Ano o tobě mluvím Gallardo, Camaro a upalující kovbojský poníku. Zdá se vám, že motám auta z různých kategorií dokonce ta sportovní do povídání o sedanu, co vypadá jak daily auto tetičky Margaret. Do jisté míry je to samozřejmě pravda. Jenže pro tohle auto opravdu není konkurence Škoda Octavia RS. Kdyby škodovka takhle pojala svou vrcholovou verzi, řekl bych, že v Čechách budeme národ škodovkám zaslíbený nakonec všichni i my jinak smýšlející. Takže ve zkratce ne vždy je obyčejný kabát na škodu. Někdy lepší kabát s kapsami, který zahřeje než křivák pro machry bez kapes.

Kapitola druhá ne všechno se podaří.

Jedná se sice o vrcholovou verzi, ale přístup k tomuto tématu mají kluci od diamantů poněkud jiný. Jiný zejména oproti svým bývalým spojencům ve zbrani zejména z Mnichova a Ingolstadtu. Pojetí interiéru je velmi jednoduché i na dobu jeho vzniku. Já si musím několik věcí přimyslet a pár odmyslet oproti pojetí přímo z fabriky je zde několik změn. Řekněme, že auto vypadá uvnitř naprosto obyčejně. Kvalita zpracování a použité materiály odpovídají průměru v nižší střední třídě v roce 2005/6. Klasické rádio v dnešní době působí už téměř historicky. Pravdou je, že po většinu užívání Eva vám je typ a velikost rádia úplně jedno.  Přední sesle Recaro jsou výborné a dokreslují minimalistickou atmosféru na palubě. Vnější design vozu se nemusí líbit každému. Pravdou je že auto příliš krásy nepobralo. A ani s obřím křídlem na zádi a pár drobnostmi není vzhled dech beroucí. Myšák působí z boku vyváženě. Obří světla ale dělají příď opticky velkou zejména v poměru k zadním partiím. Nepůsobí to příliš pohledně vzhledem k subtilnější zádi. Tohle jsou ale všechno naprosto podružné věci. Tenhle vůz nebyl stvořen k tomu, aby se nad jeho designem rozplývali davy fanoušků.

Kapitola třetí, když vezmeš motto BMW.

Ultimate driving machine bylo jeden čas heslo používané automobilkou BMW. Jakkoliv to pro vrcholové modely z Německa platí v Lanceru je vše jinak. Jak? Tady sedíte a pod sebou cítíte každou nerovnost a každý malinký kamíneček. Malý sportovní volant (často nahrazuje stejně dobrý originál) v kombinaci za asistence spartánsky působícího interiéru dělá z každé cesty do práce erzetu. Do kabiny proniká samozřejmě typicky hutný zvuk od motoru. Jenže to se děje až ve vyšších otáčkách a tak je auto překvapivě hodné a použitelné i když vás nějaká nudná a tichá krabice zdržuje. Všechno se děje přirozeně jako kdyby si to auto znal odjakživa. Pocit ze zrychlení je okamžitý a čtyřválec pod kapotou má dost sil v každé situaci. Z nuly na sto pod šest sekund za doprovodu zvuků jako když se odpaluje raketa Stinger. Když pominu časté úpravy tak v základu máte k dispozici nějakých 280 koní a to z dnešního pohledu není ve čtyřkolce tak moc. Jenže ve skutečnosti je to v tomhle voze víc, než je třeba. Zadní diferenciál s proměnlivou svorností AYC a aktivní mezinápravový diferenciál ACD vypadají při popisu na papíře zajímavě. Ve skutečnosti je to geniální řešení a Lancer na sedmnáctkách jezdí do zatáček jako po kolejích. ACD rozděluje variabilně moment od poměru 50:50 až po výhradní distribuci na předek či na zadní nápravu. K dispozici jsou tři režimy nastavení. Tarmac, gravel a snow při jejichž volbě se taky cítíte hned víc jako pravý pilot. Prostě pravý ultimátní řidičský stroj. 

Kapitola čtvrtá mechanická symfonie.

Řadil jsem s mnoha manuálními převodovkami. Někde máte pocit, jako když se míchá těsto na houskové knedlíky, jinde zase cítíte v dráze odpor. V některých autech praštíte při volbě pětky spolujezdce do kolena. V devítce stačí pomyslet a rychlost tam spadne jako shnilá višeň z třešně. Něco tak mechanicky dokonalého se musí zkusit. Podvozek funguje skvěle na všech typech povrchů a dokonce i s pražskými skorosilnicemi si poradí bez problémů. Na sedmnáctkách s automobilem tohoto typu nemůže samozřejmě nikdo čekat jízdu jako na obláčku. Přesto ve vás zůstane po jízdě ta vaše černá duše na svém místě. Zatáčky můžete řezat až chirurgicky přesně a auto lze krásně vodit bokem i na naprosto hladké a suché silnici. To ovšem není pro každého. Klidně přiznám, že při pár pokusech málem došlo k přátelskému obětí se statnou břízou. Neplést s Břízou a jeho rychlou Dacií Lodgy v plynu. Na palubě evičky se stane obvyklí vtip plnej, rukáv pravá šest denním chlebem. Opravdu mě nenapadá, k čemu bych to celé přirovnal snad Subaru WRX STi dokáže vydolovat i z naprostého dřeváka za volantem stejné výkony. Přitom Mitsubishi dokáže vytvořit i relativně příjemný prostor pro cestování na větší dálky. Na dálnici zařadíte šestku a hluk od motoru se upozadí a zůstává za autem. V běžných dálničních rychlostech na palubě nic neobtěžuje a dokonce i to rádio přijde vhod.

Kapitola pátá sen pana tunera.  

Lancer Evolution všech generací je samozřejmě cílem úprav. A to většinou kvalitních a funkčních. Na tak skvělém základu nezačnete stavět něco nepoužitelného co se sotva došourá někam do Mimoně. Já tedy bohužel tak úplně neznám projev továrního výfuku na živo. Údajně auto po zvukové stránce hodně degraduje. Říkají někteří majitelé. To se o výfuku od firmy Catback opravdu říct nedá.  Ani není nutné si ho popisovat, stačí si vzpomenout, jak to zní, když sledujete průjezdy rally speciálů. Originál tovární volant znám z nižší verze Lanceru tady byl přítomen sportovní volant Sparco. Který je samozřejmě skvělý, když se s ním závodí. O něco málo horší je, při výjezdu z parkovišť kdy jsem si asi pětkrát nafackoval. I tady je nutné občas přijmout kompromis. Možnosti úprav motoru Mivec jsou takřka nekonečné. Už v základu se jedná o pekelně dobrý čtyřvál s turbínou. Jak čistě optického tuningu, tak toho funkčního je na auto nepřeberné množství. Pro každého co jeho jest. Většinou se ale setkávám zrovna u tohohle auta se vkusem a účelností. Kdysi před pár lety auto startovala s pár příplatky s cenou lehce nad milionem korun. Což jistě nebyla cena pro každého. Přestože se majitelům dostal do garáže pravý sporťák, co odveze gauč. Dnes první devítky koupíte zhruba za polovinu a na ceně už příliš nepadnou. Ostatně propad o 50% za 11 let rozhodně není žádná katastrofa. Hlavně proto, že s většinou aut se jako fakt jezdilo a tak natočila slušné porce kilometrů.

Kapitola šestá beastarovo okénko.

Po pravdě nemám tyhle kraksny s vizáží bábamobilu a s hrablem na víku kufru moc rád. Dokonce ani zlatý kola s rozměrem třecí plochy parního válce u konkurence mě moc neberou. Když jsem zamlada usedl do vozu na rally pravidelně jsme končily hodně u dna a většinou s poruchou. Způsobenou uměním řidiče a jabloní, která kdoví proč přebíhá cestu tam, kde ty jedeš. Sledovat rally a nebo vrchy mě baví, ale nejvíc mě na tom baví, když to někde rozstřelí. Asi nějaká škodolibost nebo co. K možnosti jezdit chvilku s ikonickým autem všech JDM pubertálních manga mániček a street rejsrů z Tokya jsem se stavěl slušně řečeno dlouho chladně. Jednoho romanticky teplého večera na jedné zahrádce v Praze 8 venkov Čimice slovo dalo slovo a ruka byla v rukávu. Jak to vypadalo? Čím si to přijel, kámo? Ále to je EVO devítka. Ty kámo (nahrazuje slovo vole pro účely blogu) můžu se na ten kepl mrknout. Jasně kámo, jdeme, já to natočím, to musíš slyšet. Následuje hluk budící celé spící sídliště. Několik starších obyvatel otevírá okno a snaží se překřičet zvuk motoru na neutrál vytáčeného do výšin čtyřicetiletým puberťákem. Dodnes nevím, co ti pánové křičeli, jistě nás chtěli jen slušně upozornit, že rušit noční klid se nemá. Začínám mít zájem o čtyřválce. Hale kámo, svezeš mě tady někde jenom kousek. Jasně dostávám odpověď. Á sakra, já měl těch pět piv, to asi nevypotím. Tak řiď ty. Někdy je fajn být skoro abstinent. Nakonec se kousek protáhl na cestu přes Prahu a až někam za ní skoro k Berounu. Menší závodnická vložka ve stylu Vina Fízla ve špatném autě nastala na Barrandově.

Nevím, jestli ten solidně vypadající pán v tom BMW jen nechtěl závodit nebo jsem ho fakt dal. Bylo mi to v ten moment docela jedno. Potom městský okruh našeho slovutného hlavního města. Tady bylo možné zkusit si maximální rychlost. Samozřejmě hrozilo, že místní sheriff čerstvě vyzbrojen stíhačkou ix35 z Koreje (Nošovic) bude připraven. Žel bohu nebyl, asi zase chrápali někde u pole. Přece to SUV umožňuje přístup i do horšího terénu. Na okreskách u Berouna bylo štěstí, že za tmy už moc nevidím a tak Monte Carlo skončilo. Auto bylo určené k prodeji, ale po krátké domluvě mi zůstalo na kratší vyzkoušení. První primary goal bylo odvést společensky unaveného majitele domů.  

Kapitola poslední Krabovo moudro.

Ve většině článků a dříve blogů velkého mistra volantu kapitána Kraba najdeme něco jako závěr. Ve smyslu jestli on sám by takový vůz chtěl ve své garáži (hale číslo 9 se sbírkami). Chtěl bych Evolution ve své garáži? Samozřejmě že ano a dokonce bych to s ním i přežil jako s jediným autem. Teď ovšem přes půl milionu korunek nemám a nějaký pátek mít asi nebudu. Každopádně je to charakterem pravý sporťák a nejen tím. Když se vrátím úplně na začátek dnešní legrace, dovede vás prostě odpálit. Pro člověka co rád řídí a užívá si každé přeřazení je to skvělý stroj. Nakonec je levnější, než z jiného těsta a z jiného vesmíru stavěná 996. Není tak uhlazený a chladný jako výčepní Helga. Občas jsem si vzpomněl na trochu jiné a daleko více obratné a veselé Subaru BRZ. Není to stejné auto ale je stejně dobře řidičské a lze jej dobře vyladit a upgradovat. Obě auta trápí stejné neduhy zejména potom ne příliš povedený interiér a v jistém smyslu zastaralost některých méně podstatných řešení. Evíčko devítka je symfonie která dobře zní i když jí hraje ošklivý sbor armádních mongolských mezzosopranistek.