Zima s italkou

Je to už nějaká chvíle co jsme s Alfičkou svoji. Zatím jsem až na pár drobností, jako je neustále zavzdušňující se spojka, proti ní nemohl říct jediné slovo, ale jak si vlastně temperamentní italka rozumí se zimou?

No zdá se, že zima se jí moc nelíbí.

 Na dnešek u nás bylo -8 stupňů, a když jsem se chystal do práce, čekalo mne nemilé překvapení. Ranní kávou a sprchou jsem dal tečku celkem klidnému spaní a v dobrém rozpoložení jsem se pomalu vydal na parkoviště, kde na mě už čekal onen stříbrný sedan. První věcí co mě měla varovat, že něco není úplně v pořádku byl divný zvuk centrálu ozývající se častěji, než by bylo zdrávo. Při bližším pohledu po oškrábání kousku okna kreditkou aby bylo vidět na západky zámků jsem zjistil, že reagují pouze dveře spolujezdce a to tím stylem, že se odemkly a v zápětí znovu zamkly. Zámky byly samozřejmě zamrzlé a tak jsem se do auta nemohl dostat ani postaru klíčkem.  Jedno z předsevzetí pro letošní rok ale bylo, že se budu dívat na nepříjemné věci pozitivně a s nadhledem a tak jsem si stojíc u spolujezdcových dveří s ovladačem v jedné ruce a klikou v druhé potrénoval své reflexy a po pár minutách nad promrzlou Alfou vyhrál. Zevnitř už nebyl žádný problém odemknout i řidičovi dveře a šlo se škrábat.

Po překvapivě snadném, bezproblémovém nastartování se na počítači objevil údaj o dojezdu, který činil pro mě neuvěřitelných 65 km což byl šok, předešlý den po příjezdu z práce svítila totiž nula. Ohromený onou skutečností jsem docvakl pás a chystal se vyrazit vstříc pracovnímu úterku. Radost z dojezdu byla po prvním zavření dveří řidiče ta tam, protože dveře nešly zabouchnout. Znovu jsem si připomněl předsevzetí a po uvážení možností jsem se rozhodl, že je budu muset prostě těch cca 9 km do práce držet. Nebylo to sice nijak moc komfortní, ale už nešlo jinak, poslední autobus, který by mě odvezl do práce v normální čas odjel a auto jsem na parkovišti také nemohl a nechtěl nechat odemčené. Asi v polovině cesty byla pozice s rukou držící dveře příjemná asi jako vyšetření prostaty kaktusem a tak jsem dveře pustil – ejhle drží zavřené! Zaradovat se nebyl moc čas, protože v tu samou chvilku jsem zaznamenal jindy jinak funkční nestírající stěrače, nefunkční vyhřívání jednoho ze zrcátek a zadního okna.

Jsem v cíli!

Do práce jsem přijel překvapivě včas a zároveň jsem věděl, že pokud se zámky nevzpamatovaly, hodím auto na dvůr firmy, kde může klidně stát odemčené. Nevzpamatovaly se, ale neztrácel jsem hlavu a postupoval v opačném pořadí, jako jsem se do auta dostal. Od spolujezdce jsem zamáčknul zámek na dveřích řidiče a přes ovladač centrálního zamykání chtěl zamknout dveře ostatní. Další zrada, centrál nefungoval už ani na ně a proto jsem zkusil přemoct zmrzlou vložku zámku klíčkem, zapal pandu to vyšlo a dveře se zamkly. Ne však řidičovy, které si právě vzpomněly na mou, ne příliš vzdálenou, snahu je odemknout a tak došlo k jejich zamčení asi až na 6tý pokus. Po každém zamáčknutí zámku vydržely zamčené cca 2 vteřiny a pak je motorek centrálního zamykání zase odemkl.

Když se blížila pátá hodina večer a tedy i čas jít z práce, přistupoval jsem k autu trochu s nechutí a nejistotou. Ukázalo se však, že naprosto zbytečně. Během dne se oteplilo na krásný -1 stupeň a Alfička začala fungovat lépe, než když jsem si ji přivezl.

Za těch dlouhých 9hodin v práci jsem si několikrát položil otázku, zda-li nebude lepší koupit si nějaký škopek od vw group nebo bmw a ušetřit si tak další starosti s rozmařilostí italské krasavice. A víte Vy co? Ať už má holčička moje neduhy jakékoliv, mám ji natolik rád, že bych ji nejen nevyměnil za okoukané a přemnožené vozy z převážně německé produkce, ale dokonce tolik, že mé další auto bude zase Alfa Romeo <3