Aristokrat z výprodeje

Pokud sledujete i autíčkářovo fórum, jistě víte, že se tam občas v příslušné sekci kolektivně oddáváme snění nad automobilovou inzercí. Nejinak tomu bylo i jednoho lednového dne, kdy jsem do placu nahodil inzerát na životem unavený Jaguar XJ za cenu nepřevyšující dva platy. Jaguar se zalíbil nejen mě, ale i bohémskému redaktorovi Matějovi, ale po pár dnech nadšení utichlo a vypadalo to, že o tmavozeleném sedanu už neuslyšíme. Ó, jak jsme se mýlili.

Včerejší den se pro mě nesl ve znamení odpočinku od výběru víkendového kabria na léto. Ze spousty dobrých rad (a to nemyslím ironicky) mi šla už trochu hlava kolem, takže jsem si řekl, že mě v autobazaru pár dní nikdo neuvidí. Ale nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Kolem oběda mi napsal Mára, že v největším českém autobazaru stojí strašně levný Mercedes S klasse a že ho zkrátka potřebuje vidět. Nu dobrá, řekl jsem si, není to kabriolet, není to pro mě – to by asi šlo.

Do autobazaru jsem dorazil na smluvený čas. Bohužel jako jediný – Mára hlásil zpoždění maximálně půl hodinky, takže jsem věděl, že mám hodinu čas. Nevadí, čekání si zkrátím prohlížením nabízených vozů. Hlavně nezávazně, o nic nejde. A modří už vědí, na koho jsem narazil v sekci levné vozy.

Byl tam. Léty zmožený, obouchaný, ale pořád suveréně nejcharizmatičtější z celého bazaru.  A myslím, že se chtěl projet. A já vlastně taky.

O pár minut později už stál Jaguar nastartovaný před hlavní budovou autobazaru a já měl volné pole působnosti. Vyparkování z řady aut odhalilo další škrábance a promáčkliny na karoserii, při otevření dveří spolujezdce tak nějak upadl tapecír, ale jinak vypadala tahle velká kočka až podezřele dobře. Motor pěkně předl, bohatá elektrovýbava fungovala téměř bez problém, až na trochu vysypaný displej počítadla kilometrů. Kožené sedačky byly nadmíru pohodlné a zachovalé. A ty detaily. Nastavení tempomatu a světel je pod volantem na malých “poličkách” na přístrojové desce. Nevím, nakolik je to praktické, ale vypadá to skvěle. Stojánek na nápoje se “bondovsky” zaklápí do loketní opěrky. Zadní čtečí lampičky vypadají jako v Rollsu z třicátých let. Digitální přístroje jsou podsvětlené takovým tím modrozeleným světlem, jak se sluší a patří na auto z počátku devadesátek. Celé auto působí jako příjemný klub, ve kterém vám nalijí kvalitní skotskou. V tomhle Jagu se tak nějak míchá dekadence, vycházející z omláceného zevnějšku a opulentní luxus. Fakt se mi líbí a to jsme ještě nevyjeli.

Celou dobu jsem tak nějak doufal, že jízda odhalí něco jako nefunkční podvozek, mrtvé brzdy, nebo cukání v automatu. Nic z toho se ale nekonalo. Auto jelo krásně. Motor příjemně předl, ale po sešlápnutí plynu si čtyřstupňový automat plynule podřadil a z výfuku se začaly linout velmi návykové tóny řadového šestiválce, který pomalu přešel ze sonorizujícího bublání přes střední tóny až po ryk naštvané šelmy. Tohle auto se mi líbilo čím dál víc.

Řízení šlo opravdu snadno – výraz přeposilované získává v Jagu úplně nový význam. K autu se to ale hodí a nepůsobí to nepatřičně. Podvozek se statečně a bez pazvuků nesl přes kanály a příčné prahy a do kabiny pustil jen minimum otřesů. Tohle auto bylo (až na onen tapecír u spolujezdce a nefunkční ukazatel teploty vody) podezřele v pořádku. 

Testovací jízda skončila. Pomalu jsem vystoupil z ticha a klidu gentlemanského klubu a začal vnímat okolní svět. Bohužel se v něm nejmenuji Sir James Hastings a nevlastním panství Hardwick. A to mě docela mrzí. Mrzí mě to tak moc, že ve mě od včerejška hlodá takový podivný plán toho starého Jaga koupit. Jen pro ten pocit. Není to racionální rozhodnutí, je to ekonomická sebevražda a navíc chci přece kabriolet. Ale to všechno jsou jen drobné malicherné problémy. Takovými se Sir Hastings přece nenechá vykolejit.

Prosím, kupte to někdo, nebo to udělám já.