Alfa Romeo Giulia 2.2 JTD-S Amante del cuore nero

Když přijdete, k vozu od výrobce jako je Alfa Romeo vlastně shodou náhod přistupujete k němu také jinak. Hned na začátek se přiznám, že nejsem fanouškem italských vozů a to ani těch supersportovních z Maranella. Nikdy v minulosti jsem jinou Alfu Romeo neřídil a vlastně ani nekoupil. Všechny dojmy v tomto blogu mohou být tudíž velmi subjektivní a podpořené právě neznalostí předešlé produkce. Pro mě se jedná o auto, u kterého potřebuji být přítomen většinu času za volantem. Lépe řečeno touhle alfou pro mě je jak jezdí a omegou až to ostatní včetně vizáže. Přesto začnu uvnitř. Zpracování interiéru je na první pohled zdařilé a neurazí. Přesto ve srovnání se sobě rovnou konkurencí určitě nevyhrává. Ve výbavě Super vlastně nechybí nic z toho, na co jsme dnes už zvyklí. Snad jen grafika a čitelnost navigace by mohla být v 21. století o dost lepší. To mnoho lidí v době skvělých aplikací pro mobilní telefony asi trápit nebude. To je jako obhajoba ale velmi chabé přesto pravdivé. Sedadla jsou i při delším cestování tvrdá tak akorát a lze se v nich pohodlně usadit. Pohodlněji by to samozřejmě šlo, ale chápu, že se nejedná o luxusní limuzínu. Sportovně vypadající volant padne velmi dobře do ruky a ještě lépe vypadá.

 Řadicí páka, manuální šestistupňové převodovky je v interiéru, který beze zbytku naplňuje moderní standardy trochu jako pěst na oko.  Vlastně je to jedna z věcí pro mě osobně potěšující, která podkresluje charakter auta. Samotná volba rychlostních stupňů je totiž velmi přesná a sázet to tam můžete jedna radost. Navíc v krátkých drahách a celé to působí nádherně přirozeně a sportovně. To ale trochu předbíhám. Ve zkratce interiér je pohodlný neurazí ale v rámci třídy a ceny vozidla by mohl být kvalitnější. Zejména v detailech, které jsou ale nepodstatné, totiž Giulia selhává. Je to podle mě taková nemoc na Apeninském poloostrově. A bohužel se to stává i u mnohem dražších aut. Nemůžu si pomoci ale ve srovnání s BMW, nebo Audi jsou některé věci prostě laciné již od pohledu. Jeden příklad za všechny výdechy ventilace působí jako UFO. Na druhou stranu uživatelsky je vše v nejlepším pořádku. Usednete a ať už jste uvyklí sedlat škodovku nebo Ford vše vám přijde krásně po ruce a přirozeně v dosahu.

Giulia má jeden trumf v rukávu a to je vnější vzhled. Ten se podle mě povedl na jedničku. Já jsem byl jeden z těch, co Alfu nehodnotil příliš kladně kvůli podobnosti s trojkovým BMW. Názor jsem po detailním seznámení změnil. Auto působí jako celek kompaktně a na první pohled chce dát světu vědět, že se jedná o záživné svezení a ne obyčejnou rodinnou krabičku. Design je ale hodně o pocitech jednotlivců a tak těžko soudit. Z konkurentů se stejně dravě tváří asi právě jen bavoráky. Mě osobně se líbí provedení přední části. Zadní partie jsou podle mě konvenční a poplatné dnešní době. Ostře řezaná světla vzadu vlastní dnes totiž i takové designové terno jako je Superb. Z profilu auto působí disproporční ale i to lze snadno přehlídnout. Řekl bych, že velká většina lidí se do auta zakouká. I v méně módních barvách totiž stále vypadá svěže.

Alfu Romeo s dieselem pod kapotou si pořídíte, protože chcete jezdit. Co víc vy dokonce musíte. Najedete opravdu hodně a tak vám ani tak moc nejde o charakter pohonné jednotky ale o spotřebu paliva a jeho typ. Je to prostě pracovní auto a ne zábavná alternativa na víkend. Paradoxně tady najdete mnohem více a tak trochu oboje, ale to až na konec. Za stejné peníze jsem mohl pořídit v Čechách tolik diskutovanou oktávku RS a pod kapotou mít dvoulitr se srovnatelným výkonem. Co tyto dva vozy odlišuje? Ne není to velikost zavazadlového prostoru. Jsou to jízdní vlastnosti a pocity. Ano emoce. Už jsem to psal u vlastně z dnešního pohledu starého Maserati. A Alfa ve vás dokáže probudit stejné vnímání světa. Kdo z vás viděl film Rivalové a scénu kde se Niki nechá vyhecovat a prožene obyčejnou Lancii 2000ie tak pochopí, co mám na mysli. Ta scéna by prostě nebyla tak dobrá kdyby řídil jiné auto než italské. Kdyby totiž místo té Lancie a dvou Italských džentlmenů, jel náhodou okolo pár důchodců z Holandska v BMW 1602, chyběla by tomu ta divokost a svéhlavá radost.

Už jsem absolvoval několikrát průjezd místy jako je Fern Pass anebo Arlberg. Ne pro zábavu ani, že bych chtěl ale prostě to tak vyšlo. Jsou to místa, ke kterým si po průjezdu s něčím jako Škoda Rapid v naftě vypěstujete velmi rychle averzi. Giulia vám vysvětlí, že i 20% klesání a ostré zatáčky můžou být fajn. Vůbec nejde o nějakou zábavu na okreskách, tak jak ji krásně popsal Vojtěch u článku o mytickém pardon miatickém Mx-5 RF. Jasně řízení by mohlo být objektivně lepší a přesnější a tak dále. Určitě i podvozek by mohl být na limitu jistější. Prostě, kdo bude, chtít najde určitě drobné nedostatky. Jenže nejen v rámci třídy se bude pořád jednat o nadprůměr. Alfalink a velmi pokročilý podvozek vás nenechá nikdy na holičkách. Strach přichází, až v momentě kdy už vědomě riskujete život. Giulia v zatáčkách prostě kraluje. Ve srovnání s běžně se vyskytujícími obyvateli silnic z produkce VW a dalších se skutečně jedná o sportovní sedan. Kvalitám podvozku velmi zdatně sekunduje přesné řazení a řízení. Hřebenové řízení s elektromechanickým posilovačem je poplatné dnešní době a lidé, kteří již usedli za volant aut z osmdesátek, by byly, právem zklamáni. Dokonce i Krab by výhružně cvaknul klepítkem. Ano není to stará 911 a auto vám skrze řízení nesdělí, že jste právě přejeli Rosalia alpina. Pro člověka jako já je to kompromis, který uvítáte při parkování v přecpaných garážích projektovaných ve zlatých šedesátých. Všechno zlé bývá pro něco dobré. A neuděláš dobré auto bez kompromisů. Samozřejmě pokud se nejmenuješ Horacio Pagani a neživíš se od malička šrouby a motorovým olejem.

Jaká je asi Alfa Romeo s dieselem pod kapotou? Hodně lidí soudě podle reakcí tenhle motor podceňuje. Čtyřválcová nafta s relativně vysokým výkonem a slušnými parametry patří většinou projevem k tomu co si petrolhead v autě nepřeje. Ono to jede ale vážně hezky. Zvukový projev je na diesel až překvapivě tichý. Alespoň v nižším spektru otáček. Ano uznávám, že v dálničních 180 km/h je hluk v autě podstatně větší než je tomu u benzín spalujících vehiklů. V normálním cestovním tempu jsou od motoru občas cítit vibrace, sem tam uslyšíte dobře známé klapání. Nepředstavujte si však koncert jako ve starých TDI. Motor o sobě dává vědět spíše duněním. Sto osmdesát Cavallo Romano della Maremma Laziale (vyslovuj na jeden nádech) pod kapotou dokáže roztáhnout tenhle kočár až překvapivě přímočaře. Odhlučnění kabiny by mělo být v téhle vyšší cenové ale asi lepší. Dovedu si představit, že s některou z nabízených benzínových variant tento problém zmizí. Avšak i s černou duší pod kůží je výkon dostatečný v kombinaci s pohonem zadních kol a manuálem je radost tuhle věc točit. Vlastně když si pustíte svůj oblíbený, song zůstane vám jen to dunění. A s tím pravda žít lze. Vzhledem k tomu kolik času nejen já, ale i další, budou s dieselem trávit na dálnici. Jsou vlastně parametry odpovídající předpokládanému využití.

Alfa Romeo Giulia je určitě sportovní sedan moderní doby. Jako celek působí velmi kompaktně a má rozhodně co nabídnout i náročnějším řidičům. Ovšem je tady jeden háček. Pohybujeme se v cenovkách, které rozhodně nejsou nalepené zvenčí na showroomech Dacie. Spíše se přibližujeme k tomu, co nám poví prodejce u prémiových značek. Ano sám tohle dělení nemám rád, ale tady se to nabízí. Giulia bohužel kvalit prémiového segmentu nedosahuje. Právě a jedině kvůli detailům a zpracování více méně komfortních prvků a interiéru. Bohatě to však vyvažuje mnoha dalšími ctnostmi. Dokáže vás povozit a vykouzlit atmosféru jako stará auta obecně. Vrátí vás do doby, kdy bylo potřeba řídit.

Jestli je opravdu poslední Miata tak dobrá jak píše Vojta. Potom by tyhle dvě krásky paradoxně vzniklé na úplně jiných základech a tradicích mohli tvořit perfektní pár. Jako parťačky v jedné garáži. Jsou to příklady v dnešní době, že stále vznikají zajímavá auta, která stojí za to chtít. Julča dokáže příjemně překvapit i zaryté odpůrce moderních přepravníků. A dokáže potěšit i jedince, kteří za volantem stále touží řídit a nestačí jim obdivovat přírodu. Giulia je autem ve kterém zase jednou nebudete chtít všechny pomocníky z říše techniky. Paradoxně by se pro ni nejvíce hodilo jedno motto, které užíval koncern VW při jedné z reklamních kampaní mimo Evropu. Totiž “Drivers wanted”.