Výměna motoru v domácích podmínkách: Dobrý nápad nebo cesta do blázince?

Vždyť co na tom může být – odpojit pár hadic a konektorů, vyšroubovat pár šroubů, vyhodíš ho ven, nový dovnitř a na oběd jsem doma. A za tohle chtějí v servisu minimálně 13-15 tisíc?

Ale pojďme na to od začátku. Vždycky jsem si říkal, jestli bych něco takového zvládnul. Opravdu je to tak složité? U většiny hadic znám jejich účel, vidím i odkud kam vedou, zbytek si označím. U konektorů a drátů jsou po motoru rozvedené kabelové svazky. Je to složitá zakroucenina, ale dost přesně vyrobená a většinou se konektor jinam než na svoje místo zacvaknout nedá. A zase, když si všechno označím… Snad jen o napojení převodovky na poloosy nemám ani nejmenší představu, ale je to mechanika, tam není moc co zkazit a poloosy jsou často servisovaná věc. Tam jistě bude nějaký snadný způsob, jak to rozebrat a složit. Nebo je možnost vyndat motor bez převodovky. Na druhou stranu – pokud pak nastane jakýkoli problém (motor nebude chtít startovat, bude mít nepravidelný chod nebo snad nezačne ani točit), díky mým omezeným znalostem budu dost v pasti. A že těch možností, co pokazit, je zde spousta.

Jsem dítě z paneláku, takže jsem v mládí tak maximálně přivrtával poličky, skládal zakoupené skříně či postele či vyměnil žárovku. Byť se mi můj táta snažil předat alespoň část manuální zručnosti, které měl přehršel, já jsem víc tíhnul k počítačům. Všechny ty displeje, svítící diody a odborné anglicky znějící názvy… Když jsem pak jako první ze třídy (mimochodem třetí třídy) měl počítač, byl jsem king. Až ten darebák Vojta mi všechnu slávu sebral, když si mohl dovolit dokonce 486ku a rozjel na tom Need for Speed. Na mě tedy zbývaly jen Stunts.

Jistě tedy vidíte, že vrtat se v autech nebo vlastně v čemkoli jiném, jsem prostě nějak neměl v DNA. Jenže všechno se to změnilo se stavbou domu a od té doby mě občasná manuální práce vlastně dost baví a na autech obzvlášť. Takže olej a filtry jsou první krok, rozebrání brzd a výměna třmenů druhý, pak ložiska kola, různé opravy elektroniky po kabině, sem tam sundání nárazníků, přidělání parkovacích senzorů a tak dál. Zatím samé drobnější úkony, ale jaké by to asi bylo vyměnit celý motor?

A pak přišla příležitost – známé umřela Corsa na dálnici. Po krátké diagnostice po telefonu s někým, kdo je rád, že si neplete pedály (prostě jí auta nezajímají), jsem dospěl k závěru, že auto prostě uvařila. Tady přichází na řadu první vtipný moment – zjistili jsme, že pojistka jí kryje odtah do „nejbližšího“ servisu. Tím byl autorizovaný prodejce Škoda. Ano, docela koukali, proč jim tam odtahovka skládala starý, obouchaný a nepojízdný Opel. Vše se vysvětlilo a prý se na to zkusí podívat. Naštěstí pro nás, vzhledem k cenovce hodiny práce v “nóbl” servisu na to ale nakonec nedostali náladu a auto (překvapivě na svoje náklady, díky) odtáhli na druhý konec města do normálního servisu. Ti už se své úlohy zhostili na výbornou.

Po rozebrání části motoru ale přišlo zděšení a telefonát, že s opravou tohoto motoru nechtějí nic mít. Motor už byl evidentně několikrát amatérsky opravovaný, černý silikon kryl potencionální místa průsaků jak zvenku, tak bohužel i zevnitř. Těsnění pod hlavou nechybělo, ale pro jistotu tam byla hned dvě na sobě. Víc opravdu někdy neznamená líp. Sem tam chyběl šroub a další drobnosti. Vlastně se divili, že to vůbec jezdilo. Když jsem pak prozradil, že auto bylo koupeno jen o pár dní dříve, vše se vyjasnilo. Prostě provizorně „zalepený“ motor, aby to chvíli jezdilo a na předváděcí jízdu plus pár kratších cest po městě to stačilo. Když v budících ani není teplota chladicí kapaliny, není jak si zvýšené teploty všimnout. Dálnice má ale na motor jiné nároky.

Dohadování s prodejcem nechám stranou, to šlo mimo mě. Já jsem měl jen udělat to rozhodnutí, jestli auto buď vyhodit, nebo opravit. A když opravit, tak servisem nebo nějak jinak. Zde přichází ten zlomový moment, kdy jsem neuváženě pronesl: „To vyměním doma“. Když jsem to pak oznamoval majiteli servisu s tím, že jsem to sice nikdy nedělal, ale ono to nějak snad půjde, jen se na mě tak mile pousmál. On už věděl, co mě čeká. Ta příjemná část byla transport auta přes půl republiky ke mně domů. K tomu mi posloužila Mazda CX-80, kde jste si zlaté Corsy v roli pacienta mohli všimnout nejen na úvodní fotce.

Druhou částí bylo sehnat motor, což se ukázalo jako větší výzva, než jsem čekal. Většina aut se totiž osazuje celou řadou různých motorů a narazit na ten správný nebývá vždy lehké. Nejdříve jsem obvolal inzeráty u nás, ale protože se cena blížila k dvaceti tisícům, což je tak hodnota této, přiznejme si to, nepříliš pěkné Corsy, nedávala by oprava moc smysl. Druhý krok tedy vedl, jak jinak než do Polska, studnice dílů na všechno a na Opely zvlášť. Podle mě tam mají i díly, které se nikdy nevyráběly. Předtucha byla správná – motorů bylo v nabídce několik, ale buď samotný oholený blok, a to je spousta práce navíc, nebo nastrojený motor, který ale s dopravou vycházel skoro jak u nás. Přichází tedy poslední zoufalý nápad. Tím je spoléhání na to, že lidi jsou líní dokonce vypsat i slušný inzerát. To je totiž dneska vzácnost, aby někdo hezky sepsal všechny technické parametry a dalo se podle toho filtrovat. A přiznejme si, že Bazoš zrovna v těch filtrech ani moc dobrý není, a Marketplace je přímo tragický. Zbývá tedy jen zadat „Opel“ a ručně hledat. Ano, trvá to a je to pěkná otrava, ale jak už se mi poněkolikáté potvrdilo, úspěch se dostavil. K inzerátu s všeříkajícím textem „prodám motor Opel“ bylo pár fotek s fixou popsaným motorem. Tam už technické parametry byly a potvrdili mi, že je to přesně to co hledám. Ale sakra lidi, pište ty inzeráty pořádně!

I komunikace byla zábavná. S pánem se silně východním přízvukem jsme si sotva rozuměli, ale pochopil jsem, že dopravcem nic posílat nebude, o víkendu nedělá a po 16 hodině mi ani ve všední den telefon nezvedne, natož aby na mě někde čekal. Na druhou stranu bylo to u Brna – tam je možné cokoli, takže zlobit se snad ani nejde. Po týdnech shánění je tedy konečně domluvený motor za sympatických deset palackých. To je fér. A ač jsem to tehdy nevěděl, právě tady se podle mě zrodila cesta k úspěchu – motor totiž odpojoval někdo, kdo sakra dobře věděl, co dělá. Takže hadice uřezal a konce nechal na motoru. Hlavně ale to samé udělal i s konektory elektroniky – svazky na motoru tak zůstaly neporušené, ale o tom, jak moc mi to pomohlo, až za chvíli.

Teď už konečně k samotné výměně. Nejdříve musela proběhnout odinstalace (to jsou ty moje termíny z IT) původního zbytku motoru. K tomu je vhodné mít (alespoň půjčený) zvedák na motor a nutností je velké kladivo. Stačily dvě hodinky a najednou byl motor venku. Cítil jsem se jako borec, spodek motoru se houpal na řetězech, mezi koly Corsy zela obrovská díra a já měl dokonce špinavé ruce! Jo, to mi ještě nedošlo, že jsem ven tahal sotva polovinu motoru, a proto to šlo všechno tak hladce…

Následovalo zjištění, že ač mě studnice všeho vědění (diskuse na Facebooku) ujišťovala, že spojka je shodná pro manuální i robotickou převodovku EasyTronic, není tomu tak. Naštěstí lze ale všechno přešroubovat a strhnul jsem jen jeden šroub. To je slušné skóre.

Následuje asi největší rada, kterou mohu nováčkům dát – uvažte si nový motor pořádně! Nemyslím, aby vám nespadl, to je snad jasné, ale aby držel ideálně v poloze, ve které pak bude i v autě. Tohle jsem podcenil a motor jsem si zkrátka upevnil moc nakřivo. Ono to není jen tak, všude jsou hadice, elektrika a držáky všeho a vhodných míst je jako šafránu. Já touhle blbostí ztratil snad celý den práce a zestárnul jsem asi o deset let.

Nyní druhé moudro – nedělejte to sami. I já to vzdal a zavolal kamaráda Michala, který má s výměnou motoru sice podobné zkušenosti jako já (takže to viděl asi jen v Pimp My Ride), ale nadšení mu nechybí. Víc očí víc vidí, víc hlav víc ví a víc rukou víc zatlačí. Po předělání řetězů na motoru už se konečně jednotka začala soukat na své místo v poloze, která se zdála nadějná. Jenže tady nastala chvíle, kdy jsem si začal uvědomovat, jak moc byla demontáž motoru bez krytu rozvodů ze strany a bez osazené hlavy se vším okolo srandovní. Najednou jako by snad překáželo i přední sklo. Největší problém byl ale se šířkou. Vyndavat motor bez převodovky se najednou nezdálo jako nejlepší nápad. Takže hever pod převodovou skříň a opatrně ji nadzdvihnout, aby pevně trčící hřídel víc těšila na díru ve spojkové lamele… Zní to divně, ale určitě víte, co tím chci říct. Prostě ji trochu vychýlit nahoru, aby motor zajel do převodovky a konečně se vešel mezi dva hlavní nosníky. Když už jsem ji přizvedával asi po čtvrté, měl jsem trochu obavy, ale motor konečně skočil na své místo. Oslavy byly na místě. Z operace, o které jsem si myslel, že bude tak na odpoledne, jsou najednou spíš odpoledne tři. Ten pocit, když konečně šroubuji motor k držákům na karoserii a všechno sedí, je úžasný.

To ale samozřejmě ještě neznamená, že je všemu konec, protože přicházejí na řadu ty menší problémy – napínák řemenu je nějaký vychýlený z osy a lehce křivý. K jeho výměně za ten ze starého motoru je ale potřeba zas ten konečně přišroubovaný motor odšroubovat a tentokrát o něco málo spustit níž. Když už je motor v pohybu, je dobré přidělat i kompresor klimatizace, protože k jeho šroubům se dá taky dostat jen tehdy, pokud máte na ruce minimálně dva ohyby navíc. Díry na šrouby ve výfukových svodech jsou tak úzké, že jimi prakticky neprojde jakýkoli standardní ořech z gola sady.

Chvíle, které jsem se vlastně bál nejvíc, je tu – připojení všech hadic a elektriky na nový motor. Kupodivu se ale daří o dost lépe, než jsem čekal. Všechny hadice jsou naohýbané tak, že vlastně padnou jen na svoje místo a hlavně vidím původní konce a můžu porovnávat. S vedením benzínu je to stejné. A elektrika? Nakonec stačí vytahat z auta nepotřebné kabely rozpojením konektorů a zapojit na nový motor dva, ano opravdu jen DVA konektory z auta, a to je vše. Právě tady byla ta největší výhoda koupě nastrojeného motoru, který někdo předtím správně vyndal ze starého auta. Teď už opravdu zbývají jen drobnosti – nasadit stěrače, držák baterie, nějaké plasty a taky hlavně dolít kapaliny.

Auto je připravené na otočení klíčkem. Právě to je ta chvíle, kvůli které se tu tolik hodin dřeme. Jenže zasloužený pocit vítězství nepřichází. Ještě ne. Na přístrojovce totiž zůstávají svítit snad všechny kontrolky a motor ani netočí. Zkušení už vědí – tohle bude chtít řídící jednotku ze starého motoru, která je tu pravděpodobně spojená i s imobilizérem, ale to už je jen drobná práce navíc. Stačí deset minut šroubování a vše je na svém místě.

Vyjde to tentokrát? ANO! Konečně to vypadá, že Corsa opravdu vstala z mrtvých a bude naše silnice brázdit ještě nějaký ten pátek navíc. Motor naskočil prakticky ihned, běží hezky hladce a plynule. To je vlastně taky docela příjemné zjištění, když jsem motor kupoval bez jakékoli předchozí kontroly… Pak už následuje jen nudná kontrola – kousek se projet, zjistit, že robotická převodovka EasyTronic dělá co má a nepotřebuje kalibraci, hlavně ale hlídat hladiny všech nádržek. Nyní už najela Corsa skoro 3 tisíce kilometrů, takže můžu s jistotou napsat, že se operace podařila. Pacient jezdí jak za mlada, neztrácí (ani nepřibývají) žádné kapaliny, startuje jak má a žere neustále pod šest, i když mu stojím neustále na plynu, protože 59 Kw není žádný zázrak.

Závěr

Byl to bezvýznamný krok pro lidstvo, ale obrovská zkušenost pro mě. Něco jsem dokázal. Něco velkého.

Vyměnit motor jsem si prostě chtěl zkusit, a tady k tomu byly ideální podmínky – auto je (hlavně kvůli vizuální stránce, protože technicky je to slušné) velmi nízké hodnoty, takže neúspěch by tolik nebolel. Šlo o jednoduchý atmosférický a malý agregát, žádné turbo, žádné filtry nebo podobné chytáky. Jednoduchá elektronika a hlavně dost prostoru kolem motoru byly mojí výhodou. Proto nyní ještě víc obdivuji mechaniky, kteří se pouštějí do oprav nebo výměn motorů, které jsou v motorovém prostoru umístěné mnohem víc „na těsno“. A co ta cena? Teď už se divím, že za to chtějí tak málo. Těch nervů a času co mě to stálo…. Je mi jasné, že zkušení automechanici se u mého článku usmívají, denně řeší asi mnohem horší věci a úkony, u kterých já jsem musel přemýšlet, dělají automaticky. Ale každý to jednou dělá poprvé. Nyní už vím, že to fakt není taková sranda, jak jsem si původně myslel.

A do jaké největší opravy ses odvážil ty? Poděl se o to v komentářích.