Volvo XC90 T8 Black Edition: Na vlastním vrcholu

Na počátku milénia zažívala kategorie SUV výrazný rozmach. Tento trend zachytila i švédská automobilka Volvo, a tak v roce 2002 představila model XC90 – SUV vyšší střední třídy, které se rychle stalo synonymem pro velký, rodinný, klidný a především bezpečný přepravník.

Značka se tímto krokem trefila do černého, a možná i proto zůstala první generace ve výrobě dlouhých čtrnáct let. Nutno ale dodat, že k tomu částečně přispěla i tehdejší finanční situace. Otázka ale zní: proč měnit něco, co funguje?

Na první pohled se zdá, že podobné filozofie „dlouhodobé funkčnosti“ se drží i současná generace modelu, kterou tu máme dnes. Druhá generace Volvo XC90 je totiž na trhu už od roku 2015. Zároveň to však vypadá, že její nástupce zatím není v plánu – Volvo Cars totiž otevřeně směřuje k elektrifikaci své budoucnosti. Tím pádem otěže měl přebrat model EX90, který už nějakou chvíli běží ve výrobě.

Těžko ale odhadovat, jaké budou další kroky. Naftové motory sice z nabídky zmizely, ale podle posledních informací značka stále počítá se spalovacími jednotkami, minimálně jako součástí hybridních pohonů. Ostatně podobný osud měly mít i klasické karoserie sedanů a kombi, a přesto to vypadá, že u nich Volvo nakonec zůstane.

Je tedy možné, že se časem dočkáme i přímého nástupce modelu XC90. Do té doby si ale budeme muset vystačit se současnou generací, která u části zákazníků vyvolává smíšené reakce. Otázka tedy zní: má dnes Volvo XC90 stále co nabídnout?

Thorova kladiva v temnotě

Než se dostaneme k samotné vnější schránce vozu, musím konstatovat jednu věc. Pokaždé jsem lehce na rozpacích, když mám před objektiv postavit černé auto. Ano, černá má své kouzlo – to nijak nerozporuji – ale u ní často zaniká množství křivek, linek a tvarů, obzvlášť na fotografiích.

O to „větší nadšení“ ve mně panovalo ve chvíli, kdy jsem zjistil, že testované vozidlo nese označení Black Edition. To v praxi znamená, že téměř vše bude černé – a nebýt zimního set-upu kol, platilo by to beze zbytku.

Volvo XC90 druhé generace patří mezi první modely značky Volvo, které dostaly současný designový jazyk. Od té doby už ale prošla několika změnami, a nyní stojí před námi druhý facelift, který se od starších ročníků nejvíce odlišuje úpravou masky chladiče s typickým diagonálním šrafováním.

Z mého pohledu jde v současnosti o jeden z nejpovedenějších vizuálních stylů automobilky na trhu. Žádné ostré hrany, žádné přehnané prolisy – díky tomu působí Volvo napříč všemi segmenty vždy čistě, klidně, neagresivně a zároveň velmi atraktivně. Za tohle vážně klobouk dolů.

Svou roli hraje i světelný podpis, který se stal jedním ze symbolů současné generace Volv – takzvaná „Thorova kladiva“ integrovaná do předních světlometů. Volvo XC90 ale rozeznáte i zezadu – vertikálně orientovaná světla definují kolmé zádi už od modelu Volvo 850. Tohle si s ničím jiným snad nespletete…

Tedy snad jen Dacia se u některých modelů pokusila tento vizuální motiv částečně napodobit. Jenže jí stále chybí další typický prvek Volva – jeho osobitá, mohutná a sebevědomá silueta.

Přičtěte k tomu samotnou velikost Volvo XC90 a je jasné, že vůz budí značný respekt. Svůj podíl na tom má i provedení Black Edition. Přesto Volvo – na rozdíl od některých německých prémiových SUV s černými pakety – nepůsobí agresivně ani okázale. Spíš připomíná „pana tajemného“, kterému se raději nechcete plést do cesty.

Reálný efekt to skutečně má – auta přede mnou mi v levém pruhu uhýbala častěji, než je obvyklé. Ještě působivějšíší je to v noci, kdy černý lak odstínu Onyx na sebe přitahuje okolní tmu, kterou jenom pronikavě rozrážejí linie „Thorových kladiv“.

Snad mohu na závěr říct, že Ódin tentokrát stál na mé straně – a i přes počáteční skepsi se většina fotografií nakonec povedla.

Prostor ve skandinávském stylu

Svých designových hodnot se Volvo drží i uvnitř a to je věc, která mi dělá opravdu radost – střídmost, jednoduchost, funkčnost a čistota. Je to podobné jako zvenčí…

Palubní desku tvoří čisté linky s jemnými zakřiveními. Najdete zde hliník, kůži i textilie – vše je přitom velmi příjemné na dotyk. Jak je známo, Volvo už nějaký ten rok pracuje s recyklovanými a udržitelnými materiály. To ostatně interiéru dodává i specifickou vůni, která není úplně pro každého, ale mně osobně vůbec nevadí.

Sedačky jsou výborné. Mají lehce specifický posez – neobepnou tak komplexně jako některá jiná sedadla, spíš přichází pocit, že sedíte na ortopedické židli, která vás nenásilně nutí držet správný posez. Zároveň ale stále nabízí velmi dobré boční vedení a vysokou dávku komfortu.

O pohodlí není ochuzena ani prostřední řada – sedadla jsou rovněž velmi komfortní a navíc nabízejí možnost polohování opěradel. K dispozici je také samostatné ovládání vyhřívání, ventilace a klimatizace, nechybí dostatek místa na nohy ani držáky na nápoje ve středové loketní opěrce.

Ano, řeč je o sedmimístné konfiguraci. Ani třetí řada sedadel, ukrytá v podlaze zavazadlového prostoru, se nesnaží cestující nijak ochudit. Sedačky jsou skutečně plnohodnotné a nepůsobí jako nouzové řešení typu skládací zahradní židle. Nechybí ani držáky na nápoje. Jediným kompromisem je prostor pro nohy, kdy si musí posádka ve druhé řadě lehce uskromnit. Při pohledu po kabině člověk získává pocit, že sedí v menším autobuse – což umocňuje nejen třetí řada nad zadní nápravou, ale i celková mohutnost vozu.

V Göteborgu si s prostorem docela pohráli. I se zvednutou třetí řadou sedadel nepřijdete úplně o zavazadlový prostor – stále zde lze naložit plnohodnotná zavazadla, nikoliv jen pár nákupních tašek. Ve standardním pětimístném uspořádání máte k dispozici 650 litrů (resp. 1 045 litrů až po strop) a po sklopení i druhé řady se otevře prostor o objemu až 1 941 litrů. V tomto ohledu se nebojím označit vůz za ideální rodinný přepravník – bez problémů odvezete jak kamarády vašich dětí z kroužku, tak třeba i velkou šatní skříň z IKEA. A to vše stále v bezpečí, které je pro Volvo typické.

Co si ale nechávám na závěr interiéru, jsou jemné detaily. Nenajdete zde žádné výrazné prvky ani křiklavé tóny ambientního osvětlení. Naopak – interiér sází na decentnost. Ambientní osvětlení tak vyzařuje pouze jemnou, čistě bílou záři.

Krásným detailem je také malá švédská vlaječka všitá na opěradle sedadla spolujezdce. Proč jich není víc? Protože někdy stačí jeden drobný, ale silný detail.

A pak je tu volič automatické převodovky – krásně zpracovaný kus křišťálu. Tento prvek dodává Volvu firma Orrefors Sweden a svým zpracováním, čistotou a jemnými tvary dokonale podtrhuje celý interiér vozu.

Jasně a přehledně

O infotainmentu se dnes rozepíšu asi nejméně. Ne snad proto, že by nestál za zmínku – právě naopak. Důvodem je filozofie Volva, která staví na jednoduchosti a čistotě. Sám jsem byl překvapený a chvíli jsem si říkal, jestli něco nedělám špatně, když nemůžu najít víc funkcí.

Odpověď je jednoduchá – nejsou potřeba. Digitální přístrojový štít před řidičem nabízí jen klíčové informace. Jedinou „nadstavbou“ je zobrazení navigační mapy. Ovládání zajišťují tlačítka na příjemně zpracovaném volantu, jak je dnes standardem.

Středový displej je netradičně orientovaný na výšku a opět platí, že zde nenajdete nic zbytečného navíc. Za to si Volvo zaslouží pochvalu – menu je intuitivní, ikony jsou dostatečně velké a dobře rozmístěné, takže nehrozí zbytečné překliky. A odezva? Rychlá jako Thorův blesk…

Jízdní asistenty jsem prakticky ani nevypínal. Je vidět, že jsou nastavené s citem pro řízení – fungují spolehlivě, ale zároveň neruší. A když k tomu připočtu prvky jako 360° kameru, adaptivní tempomat, vyhřívané čelní sklo nebo elektrické nastavování sedadel, musím konstatovat, že mi zde nic zásadního nechybělo. Audio systém od Harman Kardonu je vyloženě špičkové domácí kino. Člověk tak ani nemá pocit, že sedí defacto v základní výbavě.

Samostatnou kapitolou je mobilní aplikace, kterou si ke svému Volvu prakticky budete chtít stáhnout. Až mě překvapilo, co všechno umí – dálkový start, přednastavení časovačů pro vytápění a klimatizaci, kontrola stavu baterie nebo zamykání a odemykání vozu. Dokonce vás sama upozorní, pokud zůstane vůz delší dobu odemčený bez vaší přítomnosti.

Ódinovi koně

Kdyby toto Volvo nebylo černé, ale stříbrné, možná bych ho přirovnal přímo ke Sleipnirovi – koni samotného Ódina. Ta paralela by byla více než trefná. Jenže Volvo XC90 není stříbrné a ani nemá čtyři nápravy – Sleipnir byl totiž v severské mytologii osminohý kůň. Jinak byl nadpřirozeně silný a vytrvalý, schopný překonávat i nemožné překážky a přitom zůstávat klidný a věrný svému pánu – zde už je podoba Volvu blízká.

Abych zůstal nohama na zemi – verze T8, která tento vůz pohání, představuje výkonový vrchol nabídky Volva. Stejně tak samotná Volvo XC90 je tím nejvyšším, co si v rámci modelové řady můžete pořídit.

Ano, jde o plug-in hybrid, kde spolupracuje přeplňovaný dvoulitrový čtyřválec se silnou elektromotorickou podporou. Celkový výkon soustavy činí 335 kW, tedy 455 koní, a točivý moment dosahuje 709 Nm. O přenos síly na všechna čtyři kola se stará osmistupňová automatická převodovka.

Jaký je tedy zátah? Neúnavný – stejně jako Sleipnir.

I když jsem většinu času jezdil klidně a komfortně, párkrát jsem si vyzkoušel, co znamená pustit na svobodu celé stádo koní. Při rozjezdu z místa má člověk pocit, že více než 2,3 tuny těžké SUV se doslova odrazí vpřed. V mžiku necháváte vše za sebou a to, co je před vámi, se nečekaně rychle přibližuje.

Ostatně zrychlení z klidu na 100 km/h za 5,4 sekundy to jen potvrzuje. Díky elektromotoru je zátah prakticky lineární a je v podstatě jedno, z jaké rychlosti se rozhodnete prudce akcelerovat. Zastaví vás pouze omezovač na 180 km/h, případně zdravý respekt k vlastnímu řidičskému průkazu. Přitom je až zvláštní, jak to celé působí klidně a naprosto kontrolovaně.

Jak už bylo zmíněno, jde o plug-in hybrid, který se primárně dobíjí ze zásuvky. Kapacita baterie činí 19 kWh, přičemž Volvo uvádí dojezd až 87 km ve městě a zhruba 70 km v kombinovaném režimu. V reálném provozu jsem se dostal spíše na 50 až 60 km, což ale stále bohatě stačí na běžné každodenní přesuny.

S plně nabitou baterií se pak lze díky plynulé spolupráci obou pohonů pohybovat se spotřebou benzínu v rozmezí 2,4 až 3,5 litru na 100 km. Po vybití baterie se spotřeba pohybuje mezi 6,9 až 11,8 litry na 100 km, v závislosti na stylu jízdy, což není na takto velké SUV vůbec špatná hodnota.

Pomoci udržet elektrickou energii lze volbou intenzity rekuperace, případně funkcí „recharge“ v nastavení vozu. Měl jsem ale pocit, že v tomto režimu lehce roste apetit spalovacího motoru, takže to působí spíše mírně kontraproduktivně.

Na každou cestu

Nevím, jak se to inženýrům ve Volvu povedlo, ale i se základním podvozkem zvládá Volvo XC90 nástrahy všech cest velmi dobře. Chvíli jsem totiž žil v domnění, že jezdím na příplatkovém vzduchovém odpružení. Ne – i zde jsme zůstali u základní výbavy.

Nutno říct, že dokonalé to rozhodně není, a je to snad jediná věc, za kterou bych mohl Volvu strhnout body. I přes veškerou snahu je na řadě nerovností znát, že podvozek není úplně imunní vůči nedokonalostem vozovky. Jenže samotné naladění zavěšení je tak dobře odvedené, jak to jen šlo. Takže i přes různé rázy se do vašcih zad a pozadí téměř nic nepřenáší. Jako by se každá nerovnost cestou k sedadlům někam „ztratila“ – a přitom víte, že tam někde byla.

Na hladké vozovce si pak můžete klidně připadat, že se vůz lehce vznáší nad povrchem. V zatáčkách je ale cítit, že jde o opravdu těžké auto, takže se v rámci přenosu hmoty naklání. Je to ale stále v mezích komfortu a hlavně – daleko dřív přestanete pokoušet přilnavost vy, než se k tomuto bodu dostane samotné auto.

Žádné extrémní terénní zkoušky jsem neprováděl, ale ani na rozbité polní cestě se XC90 neztrácí. Spíš se naopak působí, jako kdyby se nic nedělo.

Brzdný účinek je na takto velkou „černou horu“ velmi slušný. Je ale znát přirozený přenos hmoty a také jistá nechuť vozu k prudkému zpomalování. Ostatně proč na ten pedál zbytečně tlačit, když se dá jinak jet s naprostým klidem…

Verdikt

Volvo XC90 je na trhu už poměrně dlouho, takže v některých ohledech může působit lehce překonaně. Přesto má stále co nabídnout.

Nesnaží se být sportovní prémií, jako je tomu u německé trojky. Nesnaží se ani šokovat jako DS, ani dodat vám leckdy technickou složitost, ve které často vynikají japonští výrobci. Jde si jednoduše svou vlastní cestou – klidnou, rozvážnou, čistou a maximálně zaměřenou na komfort a bezpečnost.

Zvenku vypadá skvěle, ale zároveň na sebe nijak křiklavě neupozorňuje. Černý paket jí dodává tajemný, přesto stále elegantní charakter. Na palubě najdete zenový klid a pocit téměř dokonalé izolace od okolního světa. Nechtělo se mi vystupovat, natož vůz po týdnu testování vracet – a nebyl jsem sám. Každý, komu jsem Volvo XC90 představil, se po jízdě ptal, jestli za přenechání klíčů nevezmu do zástavy jeho auto.

Motor má dostatek výkonové rezervy, takže je kdykoliv připraven k razantnímu zrychlení. Podvozek si poradí prakticky se vším, a to i přesto, že jde o základní konstrukční řešení. A i když to může znít jako kompromis, v praxi mi zde vůbec nic zásadního nechybělo.

Snad je ve Valhale minimálně stejně dobře jako ve Volvu XC90.

Technické parametry

Motor: přeplňovaný řadový čtyřválec 2.0 plug-in hybrid
Točivý moment: 709 Nm 
Kombinovaný výkon: 335 kW (455 k) 
Převodovka: automatická 8 st. Geartronic
Pohon: AWD
Provozní hmotnost 2 365 kg 
Maximální rychlost: 180 km/h 
Zrychlení 0-100 km/h: 5,4 s 
Spotřeba paliva tabulková: 3,7 l/100 km
Spotřeba paliva v testu s nabitou baterií: 2,4 – 3,5 l/ 100 km
Spotřeba paliva v testu bez baterie: 6,9 – 11,8 l/ 100 km
Objem zavazadlového prostoru: 650 l (1941 l po sklopení druhé zadní řady) 
Kapacita baterie: 19 kWh
Objem palivové nádrže: 71 l
Cena základní verze XC90 B5 Core: 1 999 900 Kč
Základní cena verze XC90 T8 Black Edition Plus: 2 382 400 Kč
Cena testovaného kusu XC90 T8 Black Edition Plus s příplatky: 2 437 640 Kč,- Kč