Tudy cesta nevede aneb Slepé uličky automobilové bezpečnosti

Dnešní vozy jsou bezpečné jako nikdy dřív. Počínaje tak samozřejmými věcmi jako bezpečnostní pásy či laminované sklo, přes ABS a airbagy, až po nejmodernější asistenční systémy, to vše se stará o naše každodenní přežití. Cesta k automobilové bezpečnosti však byla trnitá, plná tápavých odboček a slepých vývojových větví. 

Dnešní vozy jsou bezpečné jako nikdy dřív nejen proto, že automobilky do výroby zavedly celou řadu geniálních vynálezů, ale i proto, že jiné geniální vynálezy naopak nezavedly.

Lopata na chodce

Jeden z prvních bezpečnostních vynálezů se pravděpodobně inspiroval u železných ořů na Divokém západě, kteří se s překážkami na trati nemazlili. Samotný název “cow catcher” neboli hezky česky “smetadlo” napovídá, že smeteno bude všechno, co se supící hromadě železa postaví do cesty. Humánnější verzi zametače krav představila v roce 1907 společnost O´Leary Fender. Šlo o pletivový podběrák, jehož účelem bylo citlivě nabrat nepozorného chodce a zabránit ublížení na zdraví. S pár úpravami by šlo o skvělou pomůcku pro zombie apokalypsu. Nový bezpečnostní prvek se nakonec širšího využití nedočkal – údajně proto, že zákazníkům připadal šeredný. Chvála marnivosti, která v tomto případě jistě zachránila spoustu lidských životů!

Idea radlice na lidi byla znovu vzkříšena ve třicátých letech, jak se můžete přesvědčit na dobovém inzerátu. Tou dobou měli zřejmě ve městech problémy s ochmelky, pouličními rvačkami a narkoleptiky, neboť pomůcka byla určena k odstraňování ležících (sic!) lidí z vozovky. Kromě otázky, jak “jemně” by osobu odvalil několikatunový rozjetý náklaďák, vyvstává ještě další potíž – bezpečnostní radlice byla ovládána manuálně řidičem a bez včasného spuštění fungovala jednoduše jako beranidlo. 

Blíží se nehoda, zaujměte bezpečnou pozici

Že je cestování proti směru jízdy méně rizikové, bylo známo už před více než půlstoletím. Jenže jak to udělat, abychom byli v suchu a bezpečí, a přitom viděli na silnici před sebou? Šalamounské řešení vyvinul v 50. letech reverend Alfred Anthony Juliano, jeden z průkopníků automobilové bezpečnosti. Novátorské sedačky, které v případě hrozící srážky udělají čelem vzad, odprezentoval na konceptu Aurora Safety Car. Psychedelické tvary auta skrývaly i celou řadu užitečných – v té době nikoli běžných – řešení, třeba bezpečnostní pásy, polstrovanou palubní desku či deformovatelný sloupek řízení. Co se ukázalo býti slepou vývojovou větví, byly právě otočné sedačky a asi si umíte domyslet proč. Sice se říká, že v momentu nadcházející katastrofy se čas na okamžik zastaví, ale těžko zůstane stát tak dlouho, aby sedačky stačily provést otočku o 180 stupňů. 

Ještě delší stopku by musel čas udělat v případě o pár let staršího Tuckeru 48, dalšího velmi zajímavého automobilu s přezdívkou “Plechová husa”. Ten měl v přední části kabiny (v místě obvykle určeném na kolena) ocelovou přepážkou chráněný polstrovaný prostor, do nějž se mohl řidič a spolujezdec v předzvěsti nehody uchýlit. 

Dokonalý grip díky přísavkám

O produktech závodu Pennsylvania Rubber Company se v internetových análech najdou jen kusé informace. Z dobových materiálů si můžeme udělat představu, jak přísavkovitá pneumatika vypadala (jako chapadlo chobotnice) a jaké výkony na silnici slibovala. Hromada gripu a žádný smyk, ať padá déšť, či cáká motorový olej.

Tak vám nevím, školy nemám, jsem jen prostý člověk, ale na téhle teorii mi cosi neštymuje. Dokáže se ve vysoké rychlosti vytvořit v přísavkách podtlak? Existuje na světě silnice, která by byla hladká jako sklo? Skutečnost, že se patent nikdy nerozšířil moc daleko za brány pensylvánské fabriky, dokládá, že zdravý rozum zvítězil nad akademickými úvahami a marketingem. I když mě dost baví představa, jaký zvuk by taková pneumatika asi vydávala… 

Když zabít, tak něžně

Jak chodcům zpříjemnit srážku s motorovým vozidlem? Toť otázka, kterou si - jak jsme viděli výše – kladli výrobci automobilů od úsvitu dějin. Myšlenku měkkého nárazníku, který by nepozorné civilisty jemně pošťouchl správným směrem, naťukl už reverend Juliano na své Auroře. Větší pozornosti se jí dostalo v 70. letech v rámci programu Experimental Safety Vehicle, iniciovaného americkým ministerstvem dopravy. To oslovilo automobilky, aby postavily prototypy splňující celou řadu bezpečnostních kritérií. Různí výrobci přicházeli s různými nápady, měkký nárazník se však objevil hned u několika z nich. K dokonalosti ho dovedli inženýři z Fiatu, kteří obehnali polyuretanovým pásem rovnou celé auto. Pokud měla ohyzdná modifikace nějaký efekt, pak rozhodně spíš preventivní – příšeru s gumovým zobákem nebylo možné přehlédnout a každý se jí radši klidil z cesty. 

Abychom byli fér, ‚vylepšené‘ nárazníky nejsou tak docela slepou vývojovou větví. V mírnější podobě se nápad ujal ve Spojených státech, kde měla auta od roku 1972 nařízen přísný nárazníkový standard a byla nucena se obalit nevzhlednými plastovými doplňky. Dlužno říci, že větší roli než bezpečnost chodců v rozhodnutí sehrál tlak pojišťoven na minimalizaci pojistných událostí vzniklých při nízkých rychlostech. 

Třikrát a dost

Říká vám něco hra s názvem Simon? Jejím cílem je přesně zopakovat barevnou sekvenci, kterou předtím provedl počítač. Je to celkem makačka i pro plně příčetného člověka se smysly v pozoru a v British Leyland Motor Corporation se rozhodli, že jen takový člověk je hoden nastartovat motorové vozidlo. Na modelu MG SSV1 demonstrovali Simona jako důmyslný alkoholtester. Správná reprodukce pořadí barev byla podmínkou spuštění motoru, a pokud jste sekvenci zadali špatně třikrát po sobě, museli jste si hodinu počkat na další pokus. O tomhle nápadu určitě ještě uslyšíme. Umím si představit, že šikovný marketér ho dnešní mládeži jednou dokáže prodat jako drahou příplatkovou výbavu. 

Znáte další kuriózní nástroje automobilové bezpečnosti? Podělte se o ně v komentářích.