Škoda Superb Sportline 2.0 TDI 147 kW 4x4: Rozlučka s etalonem třídy

Vozy domácí automobilky netřeba dlouze představovat, každý našinec na ně má svůj názor ať už pozitivní, či negativní. Já sám ke škodovkám přistupuji neutrálně – neuráží mě, ale ani nenadchnou, avšak vybíral bych přeci jen jinak, hlavně z důvodu, že je prostě potkávám každý den a na trhu ojetin si drží v naší zemi cenu až příliš dobře – snad aspoň v tomto ohledu se dá o našem národu říci, že jsme patrioti. 

Dnes tu máme již předchozí, třetí generaci pověstného vrcholu (mezi ne-SUV a EV) značky, Škodu Superb. Snad není nikoho, kdo by v něm (aspoň na zadních sedačkách v podvečerních hodinách) nejel, mně se však do této chvíle nepovedlo dostat za volant, a tak jsem se o něj s radostí přihlásil. Přece jen – naftový Superb ve čtyřkolce je v našich končinách brán jako symbol úspěchu, manažerský vůz hodný těch nejzasloužilejších pracovníků korporátů. Já osobně mám tuto generaci Superbu navždy spojenou se svým strýcem – v době, kdy jsem jako mladý kluk dostal svůj řidičský průkaz a vybíral svůj první vůz, strýc si přebíral v Mladé Boleslavi tehdy zbrusu nového Superba ve vrcholné výbavě.

Design této generace netřeba představovat. Myslím, že takřka nezestárnul a vypadá stále velmi reprezentativně – jasně, už je to okoukané (když jich každý den potkáte padesát, ještě aby ne… ), ale stále v rámci této třídy na mě působí impozantně. Jak už to tak ale bývá, v interiéru je stáří modelu poznat více. Osobně mi je vzhled interiéru více po chuti u bratra z Wolfsburgu, avšak nemohu upřít Superbu některé detaily, které denní používání umí značně zpříjemnit – zejména loketní opěrka středového tunelu, která se dá opravdu používat jako loketní opěrka. Použité materiály nepřekvapí ani nenadchnou, některé jsou příjemné, ale u testovaného vozu ve výbavě Sportline tvoří lišty falešný karbon, který já osobně opravdu nemusím. 

Nejvíce mě však překvapilo, jak pocitově málo místa (oproti Passatu) na předních sedačkách je. Hlavní podíl na tom mají plně elektrické sedačky, které jsou i v nejnižší poloze na můj vkus příliš vysoko, a oči tak mám takřka v úrovni vrchu čelního skla. S tím se pojí i další problém – displej infotainmentu je zkrátka příliš nízko a pohled na navigaci je tak při řízení docela rušivý. Navíc sedačky mají sice dobré boční vedení, ale v oblasti stehen si i já, docela hubený průměrně vysoký člověk, přijdu široký. Jasně, jsou to maličkosti, ale zamrzí. Na zadních sedačkách je ale samozřejmě místa doslova přebytek a cestující zde mají třetí zónu klimatizace, dvě USB-C zástrčky i klasickou zásuvku třeba na notebook nebo tiskárnu. Zmiňovat se o kufru je povinnost, pohled na jeho rozměry potěší všechny stěhovače vzduchu a díky konstrukci karoserie jako liftback je tak celý přístupný a praktický.

Jak jsem již zmínil, pohled na infotainment je pro mě trochu rušivý, ale jinak? Po nastartování mu sice svižnost trochu chybí, jakmile se ale “zahřeje”, je skvěle použitelný, přehledný a rychlý. Trochu mě tedy během testovacího týdne pozlobilo spojení s CarPlay, které občas nechtělo provést spojení s telefonem ani přes kabel, a funkčnost ovládání hudby přes multifunkční volant byla trochu sázka do loterie – někdy přepínat písničky šlo, někdy zas ne, ale to byla pravděpodobně chybka tohoto kusu. Drobnou výtku mám k logice vyhřívání volantu a sedaček – výhřev volantu si auto umí zapamatovat i pro příští start, kdežto sedačky ne. Nerozumím, kdo by chtěl mít permanentně spuštěný výhřev volantu, zatímco ohřívání zadnice je pro mě takřka povinnost při nižších teplotách. Superb samozřejmě umí hlídat jízdu v pruzích a pomáhá tak na delších cestách, jen občas funguje takřka bezchybně, zatímco někdy se potácí ze strany na stranu, stejně tak mu moc nejde hlídání pruhů při jízdě v koloně. Pochvalu si zaslouží skvělý asistent hlídání mrtvého úhlu – to mám prostě u koncernových vozů moc rád – intenzita světýlka se stupňuje se vzdáleností sledovaného auta a v případě, že dáte blinkr a v okolí se zrovna nachází překážka, rychle zabliká. Nic nepípá, nic nebuzeruje, ale přesto o překážce víte mnohem lépe, než kdyby auto zapípalo tím stejným zvukem jako při jakémkoliv jiném upozornění, jak to ostatní automobilky občas dělají. 

Velká očekávání jsem měl od podvozku. Celá redakce se takřka jednohlasně shodla, že Superb má skvělý komfortní podvozek, na míle lepší, než zmiňovaný Passat… a já si stál za svým, že nevidím rozdíl. Prostě ano, trošičku možná pohodlnější je, ale rozdíl snad nejde poznat, když člověk neporovnává oba vozy ve stejnou chvíli na stejné cestě vedle sebe. Až později mi došlo, že zbytek redakce možná nikdy nejel Superbem bez adaptivního podvozku DCC (který většina novinářských vozů mívá) a ve výbavě Sportline, která zahrnuje snížený podvozek… V této konfiguraci se tak jedná nejspíše o nejméně pohodlný Superb, který si můžete vybrat, na druhou stranu je mi takové nastavení podvozku mnohem příjemnější než rozhoupaná bárka na každém retardéru. Superb je tak celkem jistý, k čemuž si dopomáhá i pohonem všech kol. Na limitu se dostaví spíše nedotáčivost, kterou lze převést spíše do přetáčivosti, ale na to si nikdo Supa nekupuje – tady je to o klidném cestování hlavně na dálnici i vyššími rychlostmi.

A to mu jde výborně. Dvousetkoňové TDI má dostatek výkonu, je pružné, v legálních rychlostech dobře odhlučněné a přitom i celkem úsporné – během testovacího týdne jsem dosáhl spotřeby 5,5 litru na sto kilometrů, z čehož hlavní porce nájezdu činila svižnější dálniční přesun Německem. Díky velké 66 l nádrži tak není problém dosáhnout dojezdu přes 1100 km. Vyšší hlučnost od motoru se dostaví na německé dálnici při rychlostech přesahujících 160 km/h, a tak radši zvolníte na sto padesát, kdy Sup stále jen usrkává naftu, a přitom je na palubě klid. Drobnou výtku mám k naladění převodovky, které občas trvá podřazení, díky čemuž umí způsobit trochu nepříjemné situace, a naopak občas nechávala zbytečně nízký kvalt, když by auto už klidně mohlo jet na vyšší. 

Závěr

I přes některé chybičky je třetí generace Superbu stále velmi povedené, možná v našich podmínkách až legendární auto. Věk sice nezapře, ale své místo v historii si určitě získá a bude se stále jednat o velmi žádanou ojetinu. Osobně bych si i přes naše seznámení stále došel pro bratra z Wolfsburgu, ale věřím, že pro rodinné použití bude Superb trochu praktičtější volbou – díky většímu prostoru na zadních sedačkách i kufru. Nezbývá než doufat, že čtvrtá generace na úspěch předchůdce naváže s grácií a vylepší některé drobné chybičky.
 

Technické údaje:

Motor: přeplňovaný vznětový čtyřválec 1968 cm3
Výkon: 147 kW v 3600 – 4100 ot./min
Točivý moment: 400 Nm v 1750 – 3500  ot./min
Převodovka: sedmistupňová dvouspojková, pohon 4x4 (haldex)
Provozní hmotnost: 1577  – 1785 kg 
Maximální rychlost: 238 km/h
Akcelerace z 0 na 100 km/h:  7,2 s 
Průměrná kombinovaná spotřeba udávaná: 5,8 l/100 km
Spotřeba v testu: 5,5 l/100 km
Cena od (s daným motorem): 1 172 900,- (výbava Sportline)
Cena testovaného vozu: 1 320 900,-