Retro okénko Petra Přikryla: Lada VAZ 2101 bylo jediné auto, které u nás dokázalo konkurovat škodovce

Sérii článků o bizarních, ale i úplně obyčejných vozech z Československa předlistopadové doby jsme pro vás připravili ve spolupráci s Petrem Přikrylem, matadorem obchodu s ojetými automobily. Pojďme se přenést do ne zas tak dávné doby, kdy se auta měnila za domy, ojetinu jste prodali během několika minut a vlastnictví Mercedesu bylo spolehlivou poukázkou na návštěvu Veřejné bezpečnosti v Bartolomějské ulici. Pro mladší ročníky obrázek ze sci-fi snímku, pro ty starší reálné vzpomínky, stejnou měrou nostalgické a děsivé.

Předáváme slovo Petrovi:

Na našem domácím trhu se Lada VAZ 2101, jejíž světová premiéra proběhla na počátku roku 1971 na autosalonu v Bruselu, začala prodávat v srpnu. Do Československa se vůz zpočátku dodával s názvem VAZ Žiguli, díky čemuž tu zdomácněl jako „žigulík“, ovšem již od roku 1972 se stejně jako na všech ostatních exportních trzích užívá název Lada. Za třináct let výroby vzniklo na 3 miliony exemplářů a díky poměrně masivnímu dovozu na počátku 70. let mohl být u nás zrušen pořadníkový systém. Pro velký zájem se však na auta stejně čekalo. Sedany Lada 1200 stály 58 000 Kčs, Lada 1300 64 000 Kčs a špičková Lada 1500 rovných 70 000 Kčs, praktický kombík Lada 1200 Universal vás pak přišel na 66 000 Kčs.

Jak jsem koupil pašeráckého žigula

V autobazaru pod Libeňským mostem jsem žigulů prodával stovky a jednalo se nejspíš o jediné auto, které dokázalo na žebříčku oblíbenosti zastínit i domácí škodovku. Rukama mi prošly oježděné taxíky, které při stovkách tisíc ujetých kilometrů stále fungovaly, zkorodovaná služební auta různých národních podniků a v neposlední řadě i zánovní vozy od pražských veksláčků, kteří za dvouletého žigula klidně utržili původní cenu. Pár žigulíků jsem i sám vlastnil a zejména na jednoho nemohu zapomenout.

V roce 1980 jsem koupil VAZ 2101 od starší paní, která po smrti manžela zůstala sama, neměla řidičský průkaz a auto nechala stát pár let ve stodole. Stav karoserie jsem v bazaru často popisoval v Záznamu o technickém stavu vozidla stejně: Projevy koroze na hranách a spojích, vespod i na bočních plochách, místy s materiálovým rozpadem. Mechanicky i motoricky bylo ovšem auto v pořádku.

Jednoho dne na parkovišti ve Vysočanech do mého žigula nacouval pán s obytnou Avií a pravý přední blatník byl na výměnu. Sehnat tehdy jakýkoliv náhradní díl byl téměř nadlidský výkon, ale nakonec se to podařilo a u známého na dílně jsme začali s opravou. Co jsme ale nenašli pod blatníkem v dutině podběhu? Malou magnetickou krabičku jako od bonbónů Energit a v ní 300 západoněmeckých marek. Náš údiv byl obrovský – asi jako když naleznete poklad.

Kamarád klempíř se jal bedlivě prohlížet část podběhu a dospěl k jedinému možnému závěru. Skutečně se jednalo o důmyslný úkryt, do kterého se bylo možné dostat, jen když jste věděli, jak na to.

Po opravě jsem navštívil paní, od které jsem auto koupil, ale nic moc jsem se nedozvěděl. Jediné, co mi ta pohodová dáma řekla, bylo: „Víte, on manžel jezdil často do západního Německa za svoji maminkou, která tam vlastnila docela velikou tiskárnu. Já jsem s ním ovšem nejezdila, soudruzi nás nikdy společně nepustili.“ Nalezený „poklad“ jsem jí samozřejmě nabídnul, ale ona jen mávla rukou: „Nechte to být.“ Záhada zůstane záhadou, ovšem při výměně blatníku si ale na tuto příhodu vždycky vzpomenu.

Ať ale nekončím jako v detektivce… V době, kdy jsem ještě pracoval v Ústavu pro výzkum motorových vozidel v Praze, jsem vlastnil žigulíka ještě s originál nápisem v azbuce na zadní straně. Sehnal jsem si loga Fiat 124, vyměnil volant, rozebral tachometr a odstranil azbukou vyvedený nápis „voda“. Když jsem pak jednou vezl kolegu výzkumníka, ten mi obdivně povídá: „Tohle je úplně něco jiného než žigulík. Fiat a jeho staré dobré „óhávéčko“ (- Fiat měl na rozdíl od žigula motor s ventilovým rozvodem OHV -), to se hned pozná!“ Obával jsem se, že se bude chtít pokochat pohledem na motor nebo si všimne homologačních značek na oknech mého žigula, ale na to nedošlo. Prostě jsem měl Fiata. Byl jsem podivín v podivné době.

Kde se vzala Lada VAZ 2101?

V roce 1966 byla mezi sovětskou vládou a automobilkou Fiat dohodnuta spolupráce s cílem vyrábět licenční vozy v nově vybudované továrně. V povolžském městě Toljatti, dřívějším Stavropolu, který byl v roce 1964 přejmenován na počest předsedy italské komunistické strany Palmira Togliattiho, pak během čtyt let vznikla obrovská a tou dobou i velmi dobře vybavená fabrika. Zkratka VAZ znamenala prostě Volžský automobilový závod.

Jak potvrzuje dobová reklama, Žiguli vyřeší každý problém:

Pro výrobu si Sověti zvolili moderní automobil Fiat 124, který byl roku 1967 ověnčen titulem Evropské auto roku. Pro náročný provoz na ruských silnicích, které na venkově měly s evropským standardem jen málo společného, bylo ovšem nutno provést několik úprav. Samonosná ocelová karoserie dostala extra vyztužení, což se projevilo například na tlustší střeše či masivnějších sloupcích. Na podvozku s vyšší světlou výškou bylo odolnější pérování a kotoučové brzdy byly vyměněny za bubnové, zadní tuhá náprava byla opatřena podélnými rameny s panhardskou tyčí. A namísto původního motoru OHV Italové na žádost Sovětů pro VAZ vyvinuli modernější jednotku o objemu 1 198 ccm s rozvodem OHC.

S výkonem 60 koní, přenášených na zadní nápravu čtyřstupňovou manuální převodovkou, se 955 kg těžký žigulík rozjel na maximální rychlosti lehce přes 140 km v hodině, z nuly na stovku se dostal za 23 vteřin.

Sedan v nabídce brzy doplnil i praktický kombík 2102, vznikly také verze s většími motory 1.5 a 1.6 s označením 2103 a 2106. V počtu 63 kousků vznikla dokonce i elektrická varianta VAZ 2801 Elektro.

Jak si žigulík stojí dnes?

Ceny začínají přibližně na 50 000 korunách, ale doufat, že v podobně zkorodovaném žigulíku, jako byl ten v mém příběhu, najdete „poklad“ je samozřejmě nesmysl. Kolem 100 000 korun už můžete koupit docela zachovalé auto, kompletně renovované kousky budou i dražší, určitě je ale dobré mít s sebou „podivína“ s praktickými zkušenostmi, který auto důkladně prohlédne. Příběhů o prvním majiteli a zachovalém stavu v inzerátech naleznete dost a dost, tak pozor na to.

Kdo je Petr Přikryl?

Patří k našim nejuznávanějším odborníkům v oblasti prodeje použitých vozů i automobilismu obecně. Od roku 1978 pracoval v Ústavu pro výzkum motorových vozidel v Praze, v roce 1985 nastoupil jako prodejce v autobazaru. V 90. letech odjel sbírat zkušenosti do Spojených států amerických a do Čech dovezl některé z prvních amerických vozů, které u nás jezdily. V roce 2011 založil Asociaci prodejců použitých automobilů-autobazarů ČR (APPAA) a dodnes působí jako její předseda.