Report z Autíčkářova Trackdaye 9. 10. 2021

Davidův sluníčkový trackday

Za úsvitu sobotního rána si my, redakce, mneme ruce hned ze dvou důvodů. Tím prvním je, že nám krásně vyšlo počasí na trackday. Je sluníčko a modrá obloha kam až oko dohlédne, během dne se má teplota vyšvihnout k nějakým patnácti stupňům, což bude ideál. Jenže teď je teprve sedm a zároveň už říjen, takže druhým důvodem je nutnost oškrábat námrazu z auta. Jelikož moje mentální aktivita zatím nedosáhla valné úrovně, fasuju fixu a mám za úkol ocejchovat auta číslem při nájezdu na dráhu – pro kolegu Jindřicha u časomíry. Pan Machač vypadá blaženě, konečně si mohl vyrazit po delší době se svým Camarem, avšak ostatní kolegové z obavy, aby náhodou neztratil svoje targa střechy, mu je pro jistotu uložili na bezpečné místo. Čirá pravda, jak ji znáte z KaK, vůbec mu je neschovali proto, aby umrzl, kdyby se chtěl ráno projet. (A přitom jsme si celý den mysleli, že si je hlídá, když sedí hned vedle nich. Divné. – pozn. F.) O mém ježdění, pádech či prázdné nádrži jste si tu už mohli počíst dosyta a tak jsem tento trackday pojal víc “investigativně”, abych vám mohl přinést ten report, protože to novináři dělají, nebo tak něco?

Jako první na trať vyjíždí dvojice bílých Miat NC a další postupně následují. V duchu dvojčat se nese velká část startovního pole. Ve dvou kusech tu je: Toyota YaGRis, kompaktní třicetšestky, Z4, další miata stejná jako Frantova (akorát má všechny díly v jedné barvě, a naleštený, a hezčí kola a tak dále), Další dvojice není spřízněná značkou nebo technikou, ale poměrně ranným věkem, nedostatečným k udělení kartičky s razítkem. Kluci, odhadem tak 12 a 15 let (nechci urazit, jsem fakt špatnej v hádání věku) se vydávájí kroužit taky, tedy každý jiným autem a samozřejmě pod dohledem zodpovědné osoby. Docela závist, já si musel vystačit jen s kolem tou dobou. Uklidňuje mě jenom to, že v autoškole si za pár let budou muset vytrpět ukrutnou nudu. Už teď jsou totiž dost překvalifikovaní, co se ovládání auta týká, oproti tomu co člověk potká leckdy v provozu.

Za nějakou chvíli se vydávám na obchůzku depa, abych se koukl na stroje, které jste si přivezli, i zblízka. Nemůžu to v sobě potlačit, moje kroky míří k podvědomě povědomé červené kompaktní „AE36“. Při vjezdu na trať totiž působí i přes výrazné snížení, poměrně nenápadně. Řadová šestka totiž jen tak příjemně ševelí přes sériový výfuk – schválně, kdy naposledy jste slyšeli E36 se sériovým výfukem? Nicméně časy vykazoval velice solidní a mě to zajímalo, takže jsem se k němu nasomroval na předváděcí jízdu. Předpoklad se potvrdil a krom párádního svezení jsme s majitelem i dobře pokecali, úprav není zas tak mnoho, zato jsou decentní a hlavně funkční. Vzhledem k tomu, že si nejspíš rád užívá nenápadnosti, tak se musím krotit a prozradím pouze přední brzdy z M3 vpředu a samosvor z E30 vzadu. Na přístí sezonu už se ale chystá roztočení spirály dalších úprav, ti petrolheadi jsou fakt nepoučitelní.

Další věc, která se mě osobně líbila byla malá bílá stošestka. Myslím, že její koncový díl výfuku byl původem z motorky a působil tak trochu humorně. Jenže zbytek auta vypadal spíš na seriózní byznys – rám uvnitř, semislicky michelin a příjezd na hengru. Navzdory tomu, že jako jedno z mála aut tam byla na celý den, jsem se s majitelem nějak nestihl dát do řeči. On totiž skoro pořád jezdil, nebyl čas, byl bych rád, kdyby nám nějaké další detaily poodhalil v komentářích. Na motokárovém okruhu byla tahle nákupní taška jako ryba ve vodě a mezi časy ostatních aut se vůbec neztrácela, ba naopak. Ještě se mi líbil přístup dvou mladíků s modrou Miatou NB. Ta byla zvrchu trochu olezlá, zespod zase porezlá, ale klíčové komponenty stran podvozku a gum byly patřičně vylepšeny. Především pak oni sami naplňovali to pořekadlo “drive it, like you stole it”, ale krom auta museli nakrást ještě kufr plný zlata, ale to by zas bylo těžký a brzdilo je, tak leda harddisk plnej bitcoinů. Jejich zápalu a nezměrné energii, mohl konkurovat pouze Raspby, ve chvíli kdy mu byly svěřeny klíčky od Caterhamu. Z těchhle lidí by se měly dělat baterky do elektromobilů, to by pak elektromobilita vskutku byla budoucnost, jak hrdě hlásalo testovací Volvo. 

Františkův relaxovaný trackday

Zatímco David, notně poznamenaný ranní kocovinou, stepoval u startu, já se ujal registrace a každého nově příchozího zájemce o registraci jsem se kromě obligátního “A to chcete tady s pánem nebo jen tak?” ptal také na hlučnost výfuků. Čím hlučnější, tím více určitě potěšíte Davidovu třeštící hlavu. Od registrací jsem byl ale nakonec odvolán, Viola to prý zvládne lépe a mně bude určitě líp na čerstvém ranním vzduchu. Vzhledem k tomu, že jsem byl vybaven termotrikem, čepicí a rukavicemi, tak jsem si ani nemohl stěžovat.

Startu se ujal společně s Davidem Jarda, který se rozhodl, že jeho první osobní setkání se zbytkem redakce musí dopadnout co nejlépe, takže nebylo potřeba vyvíjet přehnanou aktivitu, pouze stačilo přihlížet a po vzoru pana Lorence občas přispět dobrou radou. No, to šlo samo.

Měl jsem tedy docela dost času prostě být a sledovat cvrkot okolo. Od bílých MX-5, které si nechtěly nechat ujít ani minutu na trati, přes Renault 19 se značkami z Illinois či staré známé Subaru, které už odedávna krouží na téměř každém trackdayi co pořádáme. Kdy už se k tomu tak dostávám, vlastně mě velice potěšilo, kolik známých tváří vidím. Snad mohu mluvit za celou redakci, ale děkujeme vám! Koneckonců, bez vás bychom ty trackdaye nedělali, že. 

Když jsem se dostatečně prošel a pozdravil se se všemi, naznal jsem, že na dráze je dost prostoru pro ještě jedno auto a šel nastartovat svůj jakostní červený vůz. Před trackdayem jsem nazul lepivé Nankangy a těšil se, že si užiju trochu ulepené zábavy, jejímž výsledkem by mohl být i nějaký pěkný čas. Posledně dosažený čas, 57.6 sekund, mě úplně neuspokojil a těsně po minulém trackdayi mi přišly nějaké nové pryže…

Je super mít lepivé gumy, má to jen jeden problém. Je na ně už trochu zima. Ano, každou ze svých čtyř jízd jsem minimálně jednou podcenil jejich zahřátí a při brždění vytvořil i kouřové efekty. Naštěstí jen trošku. Po zahřátí ale fungovaly famózně. Ještě mít tak možnost se svézt sám. Když poprvé vjíždím na trať, přiskočí ke mně David, který chce zjistit, co jeho podrážděný žaludek snese. 

Naštěstí chvíli po tom, co zmizí najít sobě dobrý vývar k pozdní snídani, se mi daří dostat se na trať bez zátěžě na sedačce spolujezdce. A výsledky se dostavují. 57 sekund, to určitě půjde níž. S každým dalším kolem ukrajuju setinku až po 56.7, kdy začínám cítít, že prve studené gumy už jsou zahřáté skoro až moc a začínají se klouzat. No, tak třeba později to ještě půjde. Nešlo. Na další dvě jízdy se pokaždé našel někdo, kdo chtěl svézt. A po čtvrté jízdě zajíždím do depa a slyším drhnutí od brzd. Krátká prohlídka odhaluje příčinu. Jedna z předních destiček značky Ferodo se rozhodla, že už toho bylo dost a i když den zpět, kdy jsem přehazoval kola, vypadala, že masa má ještě dost, dnes už tomu tak není. No co už, stejně jsem chtěl objednat nové…

Došly brzdy, doježděno jest, zbývá jen pohled na časomíru. 

Máme radost? Ale jo, líp to půjde zas příště.

Vzhledem k tomu, že mé ježdění bylo zpečetěno, musel jsem si najít novou zábavu. Jeníkovy chybějící targy mě vskutku zasáhly, ale měl jsem pro něj řešení. Mám tady strečku a duct tape, vyrobím mu nové. Nevím proč, ale vůbec neměl radost… A přitom přečkaly i jízdu po okruhu, kdy po mě Jeník chtěl, abych vyzkoušel, jestli řízení v Camaru není okolo středu nějaké divné. Není, takové je u všech, ale ty zadní gumy nějak nechcou držet a často se za autem objevuje divný bílý kouř, otáčky motoru rostou a přitom to nikam nejede. Divné. Asi mu prokluzuje převodovka nebo co.

Den ubíhal tak pohodově, že už jsme ani neočekávali jakékoli potíže. Proč taky? Všichni jezdí hezky a slušně, co by se tak mohlo stát, že? Stačilo pomyslet a bylo. BMW řady 1, vypnutá stabilizace a obrubníček. Naštěstí došlo jen ke zranění ega a jedinou věcí, která byla vyzuta, byla pneumatika z ráfku. Samozřejmě, byla tu i další poškození, například zadního ramena, tlumiče a možná ještě nějakých podvozkových komponent. Co se dá dělat. Aspirant na cenu titanového kolíku za největší kravinu události by tu byl. Ovšem, byl překonán.

Zatímco jedničkové BMW čekalo na vysvobození z trávníku, na trať se vydalo naftové BMW X3. Jeho řidiče jsem vážně obdivoval. Přijel, z kufru vyskládal všechen proviant včetně dětského odrážedla růžové barvy, přehodil kola na okruhová a zatímco žena s dítětem sledovala okolní dění, vyrazil otec na okruh. Po pár minutách nám ale X3 zmizela z očí. Porucha? Nehoda? Máme tu dalšího aspiranta na cenu titanového kolíku? Ano. 

Nebohá X3 vydržela tři kola než jí vyskočil motor ze silentbloku. Nejspíš to nebude ten nejlepší okruhový speciál. Zasáhnout musel Autíčkárův ústřední odtahový klub (AU-OK) a X3 byla opravena na místě a schopna odjezdu domů. 

Vyskočený silentblok motoru, to musí být ta největší kravina, co se mohla stát, říkáte si? Tak to jste vedle. Zbytek dne sice proběhl bez dalších dramat, ale když jsme začali vyklízet areál, všimli jsme si opuštěné Z4 se střechou dole. Ukázalo se, že její majitel je aktuálně na cestě mezi Vysokým Mýtem a Ostravou a jede pro klíče od onoho vozu. Přesné detaily mi nejsou známy, ale verdikt je z mé strany jasný. Tímto tedy uděluji pomyslný titanový kolík a gratuluji. Doufám, že došlo k úspěšnému shledání klíčů s vozem.

Závěr

Jak už to bývá, byl to pro mě příjemně strávený den. Doufám, že i pro vás. Děkuji vám, ještě jednou, za účast a budu se těšit na další shledání 30. října.!