Renault Clio 1.2 ICE: Mobilita není drahá

Jako mnoho zajímavých autíčkářových příběhů začal i tento v redakčním chatu. František tam poslal odkaz na inzerát z Nyxu (to je takový server pro lidi, co tvrdí, že zlatá doba internetu už skončila) s prostým popiskem “Někdo Clio?”. 

Z jedné fotografie a krátké věty nebylo mnoho poznat, ale zrovna jsem se nudil a tak jsem na přiložené číslo zavolal. A za pár dní už jsem se vezl Renaultem z roku 1997, který nejen, že naskočil na první otočení a nedisponoval rzí, ale navíc v něm fungovalo vše včetně klimatizace. Na první pohled sice vypadal trochu omšele, ale bylo mi jasné, že pod zašlým zevnějškem se skrývá zachovalý automobil.

Navíc jsem od pečlivého majitele dostal několik faktur dokazujících výměnu brzdových komponentů na obou nápravách, výfuku a několika dalších důležitých dílů. Zkrátka to bylo pěkné zachovalé, i když starší auto. A na budíkách má něco kolem 260 tisíc, což z něj bohužel u nás dělá těžko prodatelný vůz. Ale reálný stav? Neměl jsem si na co stěžovat. Na první pohled možná cenu krásy a zachovalosti nevyhrává, ale stačí ujet pár metrů a je jasné, že na tom autě není nic špatně.

Takže jsem vůz obratem zakoupil, protože zafungoval takový ten mrzký lidský pud, že “za tu cenu to tam nenechám”. Taky mě napadlo, že by to mohl být zajímavý exkurz na téma “jak levně se dá pořídit důstojně fungující samohyb”A kolega Machač měl čtyřicetiny a redakce pro něj stále nepořídila žádný hodnotný dar oslavující jeho stáří, takže bylo celkem brzy rozhodnuto, k čemu nakonec bude “klíště” sloužit.

Totiž Jeník vlastní tři auta, ale nemá čím jezdit. Saxo VTS, toho času zarůstající kopřivami v Klecanech. Zadní náprava tohoto vozu je sice zhruba na svém místě pod autem, ale ke karoserii je přichycena jen silou vůle. Dále vlastní osmiválcové Camaro, jež zarůstá kopřivami pro změnu v Unhošti, protože jsou na něj postupně aplikovány závodní a performance díly. A pak má taky Cadillac CTS, který zarůstá kopřivami u mě na zahradě, zatímco do něj sháníme alternátor. 

Samozřejmě že bylo nutné tento hodnotný dar ve formě osobního automobilu s klimatizací nejprve řádně připravit. Omšelý zevnějšek vyřešila tlaková myčka, na první pohled neutěšený stav interiéru se snadno vyřešil. Pod aftermarket potahy totiž čekala krásně zachovalá původní velurová sedadla a stačila trocha práce s kartáčem na vrtačce a koberce na podlaze vypadají skoro jako nové. 

Za pozornost rozhodně stojí konfigurace tohoto vozu. Jde o akční výbavu ICE, která se vyznačovala ledově modrou barvou a klimatizací. Bohužel Clio mělo v případě instalace klimy podobný problém jako Felicia. Motor uměl pohánět pouze jedno příslušenství, čili vůz mohl být osazen buď klimou, nebo posilovačem, nikoli však obojím. Jeníkovo Clio tedy posilovač nemá, ale u auta vážícího pod osm set kilo to nijak zvlášť nevadí. Z buržoazních vychytávek musím dále zmínit elektrická okna (obě dvě), dálkové centrální zamykání, immobilizér, nebo budík měrky oleje v přístrojovém štítu. Překvapením mohou být naopak manuální zrcátka, ale vzhledem k tomu jak je vůz úzký není pro řidiče problém si obě nastavit klasickými páčkami ze svého místa.

Pak je tu ještě rádio, čtyři sedačky, a to je tak nějak všechno. Nechci úplně psát taková ty klišé, že víc stejně nepotřebujete a tak, protože co si budeme povídat, srdnatá jednadvojka s lankovým plynem má sice bezprostřední reakce a v městských a okreskových rychlostech docela hezky táhne, ale na dálnici se jí přes 120 moc nechce, takže na nějaké dálkové cestování to není. A taky je v tom docela rámus. Nelze si ale stěžovat v oblasti pohodlí. Jako správný devadesátkový francouz má Clio sedačky tvořené tlustou vrstvou molitanu umístěnou na další tlusté vrstvě molitanu a to vše (s trochou molitanu) je zabalené do plyšového veluru. Tak to má být, pohodlnější řešení do levného auta dodnes nikdo nevymyslel. 

Pochvalu si zaslouží i členění přístrojové desky s množstvím různých odkladacích poliček a schránek. Před spolujezdcem je díky absenci airbagu k dispozici rozměrný manipulační pultík, autorádio je po vzoru devadesátek umístěno v uzaviratelné schránce. 

Stačilo jedno odpoledne na zahradě, trocha nadšení a z na první pohled zašlého Clia je důstojný povoz, který pravděpodobně nakroutí ještě pár desítek tisíc v pražském provozu. Není možná nejmodernější, pravděpodobně na nikoho neudělá dojem, ale stálo méně, než roční tramvajenka v Brně. A není vůbec rezaté.

Žijeme pravděpodobně v době, kdy jsou auta historicky vůbec nejdostupnější. Často slýchám, že tímhle zlatým věkem byly devadesátky, ale tehdy šlo za takhle drobné peníze pořídit možná tak Škodu 100, nebo Trabanta. Dnešní optikou možná zajímavé veterány, ale tehdy to byly fakt děsné krámy. Oproti tomu tohle Clio je prostě vcelku normální auto. Reklama a mainstreamový světonázor nás často nutí stará neekologická auta posílat na vrakoviště. V lisu tak často končí vozy podobné malému Renaultu. V pohodě funkční, takové, které by odvedly ještě dobrou službu. 

Přitom každý tak nějak tušíme, že výroba nového vozu a pravidelné obměňování vozového parku, v širším rámci pak všeobecný tlak na spotřebu a neustálé pořizování nových věcí, je pro životní prostředí mnohem horší, než pár tisíc kiláků v malém starém benzíňáku. 

Co napsat závěrem? Asi obligátní “kupujte staré levné ojetiny”. Je to zábava, je to levné, dokážou vás mile překvapit a ještě tím pomůžete planetě. A nezřídkakdy i své peněžence, protože už se ozývají lidé, kteří by malé Clio byli ochotní odkoupit za cenu o několik tisícovek vyšší. Ale to by pak Machač neměl čím jezdit, takže bohužel…

Jeníkův pohled

Děkuji kolegovi Pospíšilovi za pošramocení mé pověsti inteligentního člena společnosti a přejděme rovnou k věci:

Pokud si myslíte, že srdnatá jednadvoječka, řízení bez posilovače a muší váha dělají z Clia malého vymetače utažených zatáček, nechte si zajít chuť. Tohle auto navíc – jak se zdá – strávilo většinu času v pohodě prdící do dáli. Jakoby se mu vůbec nelíbilo jezdit rychle. Špatný sklon volantu spolu s gumovým drhnutím někde z jeho dutin dělají z ostrých zatáček nepříjemnost při které si můžete rozlít i kávu.

Jezdím tedy s malým Renaultem na dědečka a dumám nad tím, kterou závadu ohlašují jednotlivé zvuky linoucí se z různých koutů karoserie.

O vývoji situace vás možná ještě budeme informovat.