Ford Mustang s197 4,0 V6: Údržba a provoz

Minule jsem článek o Mustangu uzavřel tím, že jsem si vlastně pořídil tu úplně nejhorší konfiguraci a doporučil vám, ať raději koukáte po jiném autě. To možná vyznělo pro nebohého “koníka” trochu negativně, takže se mu dneska pokusím mnou pošramocenou pověst zase napravit. 

První dny s červeným kabrioletem se nesly ve znamení legalizace jeho provozu a základní sanace škod způsobených vlhkostí. Mustang tak vystřídal rodinnou Cromu na jejím čestném krytém parkovacím stání (o tom, jak jsem díky tomu přišel na netěsnosti ve dveřních výplních a kolik litrů vody se vejde na podlahu ke spolujezdci tohoto italského zázraku si možná povíme jindy). Loňský prosinec byl naštěstí kromobyčejně teplý (díky za klimatickou změnu!) a tak se mi podařilo vůz pěkně vysušit a střechu přesvědčit, aby doléhala všude plus mínus podobně. 

Následovalo hubení plísně z koberců, které mi vyjevilo skutečnost, že speciální šetrný ekologický (a pěkně drahý) protiplísňový přípravek bez chloru je sice super citlivý k textiliím i lakovaným povrchům, ale pravděpodobně i k plísním samotným a také skutečnost, že Savo na plíseň odbarvuje textilie i zředěné 1:5 (i když na nějakém serveru pro matky v domácnosti se dámy dušovaly, že s tím normálně čistí i gauč). Inu, vzadu mám zkrátka trochu světleji béžový koberec, než vepředu, to zas není žádná katastrofa. Hlavní bylo, že se mi mezi svátky povedlo dostat Mustanga do provozuschopného, suchého a voňavého stavu a tak jsem po dvouleté absenci zase mohl na silvestra ráno vyrazit na svojí oblíbenou projížďku bez střechy (bylo asi 15 stupňů – takže znovu díky za klimatickou změnu.)

Prakticky od prvního dne s Mustangem jsem samozřejmě sjížděl různé brožury a katalogy a koukal, co všechno z příplatkové výbavy ve svém autě nemám. Vlastně mi tu nijak zvlášť nic nechybělo. Jasně, vyhřívané sedačky by se v kabriu hodily, ale jinak jsem byl docela spokojený. Lepším výbavám jsem ze všeho nejvíce záviděl vcelku samoúčelnou libůstku – lepší “šestibudíkový” přístrojový štít. Základní šestiválce mají přístrojový panel bez palubního PC, pouze s klasickou čtveřicí ukazatelů, podsvícený vcelku vkusnou zelenou. Vyšší výbavy přidávají voltmetr, tlak oleje, šikovný palubní počítač a hlavně (kdo mě zná, tak ví, že pro mě je to skutečně ten hlavní důvod, proč lepší budíky chtít) možnost editace barvy podsvícení přístrojovky. K dispozici je prý dokonce 128 různých odstínů, středové budíky se navíc umí podbarvit do červena v případě, že se jejich hodnoty dostanou do kritických mezí (vysoká teplota, nízký tlak, benzín na rezervě…).

Takže to trvalo asi tak týden – myslím, že jsem si pro ně jel kamsi k Žatci snad čtvrtého ledna. Za tu cenu jsem je tam nemohl nechat. Ten kousek plastu na obrázku výše jsou ovladací tlačítka palubního počítače, které se zacvaknou do středového panelu. Foto je z cesty s novými budíky domů, pozorní čtenáři pod nimi poznají sedadlo tehdy ještě věrně vrnícího Volva V70.  

Instalace je vyloženě plug&play – povolíte čtyři šrouby, nacvaknete dva konektory a to je celé. Všecko funguje na první dobrou a…no dobře, ne tak docela. První problém je systém TMPS, kterým základní verze nejsou vybavené a budíky s ním počítají, takže hlásí při každém spuštění auta chybu doprovázenou zběsilým pípotem (to se dá ale naštěstí vyřešit pomocí Forscanu). Druhý problém je nájezd. Rozmazlený evropskými vozy, které už od devadesátek ukládají informaci o najetých kilometrech kdesi v řídící jednotce mě vůbec nenapadlo, že by u auta s digitálním počítadlem znamenala výměna tachometru změnu nájezdu. Od čtvrtého ledna se z čerstvě zajetého kabria s 80 tisíci mílemi (podle protokolu z STK to byly kilometry, protože kdo by se nad tím nějak přehnaně zamýšlel) stala vylítaná hudra s téměř 330 tísíci na hrbu, ale za to růžovým (nebo jakýmkoli jiným) rychloměrem. A taky jsem díky palubáku konečně zjistil, kolik že to žere.

Čistě pro klid duše jsem si tak raději v servisu nechal vystavit protokol o výměně přístrojové desky, který dle platné právní úpravy musím odteď přikládat k STK. Nebo bych možná jednou za dva roky mohl měnit přístrojovku za tu původní s nízkým nájezdem. Nebo si kilometry přepsat Forscanem…? Ale fuj, takové věci se přeci nedělají. (Píšu sem o téhle anabázi jen proto, abych na to mohl odkazovat, až jednou budu Mustanga prodávat? Možná…)

Poté, co jsem vyřešil nejdůležitější úpravu vozu jsem se konečně mohl vrhnout na podružnosti. Při pohledu na ceny filtrů a spotřebáku u nás a jejich porovnání s Rockautem jsem udělal jednu tučnou objednávku, zanadával si na celní úřad a po týdnu měl doma pořádně těžkou krabici ze států. Původně to měly být jen filtry, nějaká těsněníčka a svíčky, ale když on ten kompletní kit všech čepů a silentbloků přední nápravy byl tak levný a na podvozku cosi občas cvakne. (To že to bylo nedotažené horní uložení jsem se dozvěděl až později).

Výměna kabelů a svíček vyřešila občasné misfiry, vzhledem k jejich stáří se nebylo čemu divit. Kupodivu šly ale všechny snadno ven a společně s čištěním motorového prostoru to celé zavdalo na moc hezké nedělní odpoledne. Dokonce i výměna oleje, která u dnes už jednou zmíněné Cromy připomíná vyndávání ježka z klece, je tu příjemně přímočarý a jednoduchý proces. Rurální fordka se zkrátka musí dát servisovat na ranči, řekl bych, kdybych si liboval ve stereotypních vyjádřeních. Magnet sice v oleji odhalil pár drobných šponek, ale po konzultaci v redakčním chatu jsem naznal, že je to v toleranci. Co bych konec konců u auta s třema kilama na hrbu chtěl, že? :)

Dál už nezbývalo, než se vrhnout na kosmetiku. Klasické kolečko dekontaminace, leštění a voskování už mi, troufnu si neskromně říct, docela jde a tak se červená metalíza začala v jarním sluníčku pěkně hluboce lesknout. Pustil jsem se také do svaření zadního křídla, které se v minulosti evidentně pokusil někdo urvat a tak si neslo dvě pořádné praskliny. Mustangologové možná poznají, že nejde o klasický základní spoiler, ale o nižší verzi montovanou primárně na šestiválce s tzv. Pony package – speciální výbavou pro šestiválce zahrnující nějaká ta vzhledová cingrlátka a přitvrzený podvozek. S tím koresponduje i moje přední maska s malými mlhovkami a chromovaným “dvorkem” na cválajícího koně. V originálu tohle auto “pony” není, ale předchozímu majiteli se tahle výbava líbila a tak si tyto vkusné doplňky dopřál. 

A já tomu naprosto rozumím a v nastaveném kurzu pokračuji. Ulovil jsem si tak v inzerci pěkné tmavo-šedivě metalické Torque thursty a pořídil si emblémy na blatník, kterými byl Pony package vybavený. Chvíli jsem si pohrával i s myšlenkou, že křídlo (které nešlo skoro sundat) na auto už nevrátím – jednoduchý tvar zadního víka má také něco do sebe – ale protože se mi nechtělo zavářet díry a díl pak lakovat, křídlo jsem na své původní místo nakonec zase nasadil. 

Někdy v květnu mě pak ještě pěkně potrápila střecha. Jednoho dne jsem se vrátil z projížďky, zatáhnul ji a zjistil, že ji zkrátka nedovřu. Na levé straně mi chybělo dobrých pět centimetrů k rámu okna, které nešly ani silou dotáhnout. Původně jsem chtěl problém delegovat iCabriu, ale když jsem se dozvěděl, že nejbližší termín mají asi za dva měsíce (a do té doby bych auto nezavřel), zahloubal jsem se do servisního manuálu a s asistencí Františka jakožto přítele na telefonu se mi povedlo střechu seřídit. Není to nic zas tak těžkého, v zásadě stačí rozebrat zadní obložení interiéru a pak už jen točit různými maticemi a zkoušet. Přijednom jsem konstrukci i promazal, což zásadně zrychlilo proces elektrického sundávání a nandávání střechy. Trápily mě také roztrhané lemy kolem oken, prozatím jsem to vyřešil “po americku” a prostě je odpáral s tím, že až si jednou pořídím pěknou brašnářskou jehlici, tak si tam našiju nové. How hard can it be…

Léto tak mohlo bez potíží proběhnout. V rámci spotřebitelských rad zmíním, že na zadních sedadlech sice fouká, ale vepředu se při namontování dětské sedačky automaticky vypne airbag a je tam jak v pokojíčku, takže je Mustang velice rodinné vozidlo. A protože vypadá jako muscle car, můžete s ním jezdit na myčku s kámošema, co mají opravdové sporťáky. 

Zatím se to všechno daří nějak podezřele jednoduše, že? Tak počkejte do příště. To se totiž podíváme na to, proč je pro americké auto největší pohromou český kutil, proč má František Čáslavský svatou trpělivost a kolik metrů kabelu vedlo v tomhle Mustangu odnikud nikam.