Můj výlet za Legendami

Kurzívou mi do tohoto článku své myšlenky vkládá Honza Křeček…

Na automobilovou slavnost jedině autem, říkal jsem si předtím, než mi došlo, že jedu do Holešovic. Inu zamířil jsem rovnou do nového parkovacího domu v centru Stromovka, zjistil, že je to past vedle pasti, a naštvaně odjel až na Argentinskou, kde jsem si v prostředí bez billboardů o tom, jak mě vítají, zaparkoval bez problémů a bez nefunkčního navigačního systému. Do centra Stromovka už asi nezavítám. Celý problém s parkováním však byl způsoben mou přehnanou obavou. Honza Křeček nad tím neuvažoval, drze vjel na parkoviště přímo před výstavištěm, ihned našel místo, a to dokonce zadarmo.

S Violou jsme se sešli hned u vstupu do areálu, vystáli několik front, vzdali několik jiných front a teď už jen čekáme na Jeníka. To už je taková naše redakční tradice. Viola mě zatáhla na stánek Mercedesu, značky, se kterou mám řekněme komplikovaný vztah. Tak tu tak korzujeme, mě to tíhne k Mercedesům, co jsou tak trochu Renault, ale nakonec musím uznale smeknout před novými elektrickými modely. Dejte mi na test EQS a já slibuju, že ho pochválím! Konečně ale přichází zpráva, že Jeník je v areálu. Viola velí, že se s ním sejdeme jinde, totiž na stánku českého Mercedes klubu. Začínám mít pocit, že mi to dělá schválně. Když se naše cesta potom stáčí k expozici české automobilky Kaipan, v hlavě se mi rojí myšlenky na dezerci. Jeník mezitím jako motorová myš přebíhá od jedné obskurnosti ke druhé, až ho konečně dostihneme u nějakého podivného starého vozu s pruhy, který je prý vzácný…

Zaplul jsem tedy do areálu a začal hledat zbytek výpravy, což se moc nedařilo, protože jsem narazil na malé buclaté fiátky, benzínové piáno a vzápětí Dodge Shelby Charger. Tam jsem začal jihnout poprvé. Je veřejným tajemstvím, že mým prvním vozem byl Chrysler Lebaron s turbem z roku 1985 a tenhle charger je auto na stejné platformě. Chvíli jsem s hloupým úsměvem na tváři jen tak postával a pak se osmělil a zeptal se, čí je to auto.

No a zakecali jsme se. Nejenže jsem se vrátil o skoro dvacet let zpět ve vzpomínkách, ale hlavně jsem našel sběratele, který naprosto zářil štěstním, že narazil na pacienta, který ví, že nejde o nějaké potuněné auto s proužkama, ale téměř unikátní projekt pánů Iaccoccy a Shelbyho. Levný malý vůz na platformě shodné s minivanem byl Shelbym poladěn v podstatě jen na podvozku. Chrysler do něj montoval čtyřválec 2,2 litru s přeplňováním turbem Mitsubishi, ventily, které se nikdy nepotkají s válci, a trošku nepřirozeně byla hnána přední kola. Jistě, výsledkem byl takový nějaký americký hot hatch, který teda jede "jako píchlá svině", ale pořád je to americký hot hatch, takže reálně o nějaký velký průlom nešlo. O to se staraly spíš ty minivany. Historie je to ale jedinečná, zajímalo by mě, jak Carola udrželi na uzdě, aby jim to nepřefouk…

To už mě ale dostihl zbytek výpravy a začali jsme opět korzovat. Měl jsem chvíli tendence celou plochu procházet systematicky, ale to padlo hned, jakmile jsem uviděl Esprit s původním hranatým nárazníkem, pak kachnu a v pozadí Jeep se zlatým podvozkem. Podvozek zlatý včetně gumových prvků na zavěšení, na zádi značka z Arizony a v interiéru tachometr v kilometrech. Moc nevím, proč byl tenhle bastl na ploše, snad jen kvůli koloritu? Nebo aby mohli nerdi jako já nad něčím brblat?

Jenže vzápětí došlo k nejhoršímu. Našli jsme Landrovery. Bylo zřejmé, že odlepit od nich Violu, která je bezmezně miluje nebude jednoduché. Stařičké, trošku šišaté stroje stály na umlácené zemi, která připomínala Afriku. Viola se vytratila a my s Honzou se začali bavit nad novým pětidveřovým Defenderem a utahovat si z jeho šarmantně nepovedených detailů. Báječně jsme si notovali a hledali spojnice mezi tradicí zastoupenou výše zmíněnými dědečky a novým lifestylovým oným. Patrně jsme nemluvili dost nahlas, protože nás zástupce firmy Dajbych pozval na kávu. Připadal jsem si skoro jako celebrita a ocenil, že se nám takto lstivě podařilo vypáčit i Violu z jejího bermudského trojúhelníku. 

U Dajbycha to máme rádi. Pro Jeníka, který nám už trochu stárne, jsou tu vždycky nějaké ty staré hranaté Land Rovery z dob, kdy Britové dohlíželi na impérium a Jen byl ještě malým seniorem, pro mě tu zas mají ty krásné nové věci, o kterých si někdo může myslet, že už to není ono a že se značka posunula někam směrem k lifestyle, ale já přitom vím, co tahle auta skutečně umí, a že to jsou offroady hodné roku 2022. No a potom s sebou máme ještě Violu, která by na tomto stánku brala snad úplně všechno a hned.

Vypili jsme kávu, nabrali pár zákulisních drbů a s poděkováním se vzdálili. Kousek dál už čekaly staré Alfy hlídané karabinickým speciálem. Mezi nimi vidím povědomé obličeje. No zase jsme se zakecali nad Alfou GTV6, jež byla celá jinak, než konkurence, a jejíž majitel se nebojí přiznat, že to auto vlastně ani není moc dobré. Prolejzali jsme to snad půl hodiny a došlo i na originální návod. Jednou si to auto musím prohlídnout zespod.

Honda! Malá Honda! Kousek dál pak Porsche 550 Speedster. Se škodolibým úsměvem zjišťuji, že jde o repliku a hodlám si utahovat z majitele. Ten však kontruje sdělením, že je škodovkář a že si to z Anglie dotáh právě proto, že je to replika postavená na stodvacítce. Necháme si otevřít motorový prostor a opět nepokrytě jihneme nad mírnou komičností stroje, za kterou se majitel vůbec nestydí. Ostatně proč, je to fanda, má rád auta, nemá je jen jako stupínek pro své ego. To už se ale Honza začíná zajímat o mé duševní zdraví a táhne mě ke stánku Lancia klubu.

Tam se dá ostatně pochybovat o duševním zdraví celé fabriky, že… Tolik bláznivých vozů fakt nikdy nikdo nevyrobil. Kam se hrabou Alfy. Hned ze startu dostávám kartáč za to, že jsem onehdá nedostatečně pochválil Abarth Ritmo kabrio. No dobře, snažil jsem se být vtipný, no… Osazenstvo je veselé, nabízí mi pivo a já začínám být mrzutý z toho, že jsem zde vozem. A pak někdo přinesl cedulku s oceněním pro nejlepší klubovou expozici. Vyhráli to právem, nedovezli sice megadrahé exponáty (ačkoli za cenu vystavené Delty HF Integrale Evo Final Edition už by se nějaká ta nemovitost pořídit dala – pozn. Hamster), ale dali si opravdu záležet. Mrzí mě, že památeční fotka nevyšla a Tom má rozmazaný obličej, ale největší odměnou je snad fakt ta cedulka a ne foto od nějakého provinčního novináře.

Český Lancia klub se skutečně vyznamenal. Přestože Lancia byla v našich zemích vždy vzácnost a dnes ani není možné žádat o jakoukoli spolupráci s automobilkou, protože už prakticky neexistuje, kluci připravili stánek skutečně na úrovni a ocenění si víc než zasloužili. Kromě zajímavých aut v krásném stavu dali dohromady i expozici různých artefaktů a zajímavostí, zkrátka tenhle klub, čítající ve srovnání s jinými doslova jen pár nadšenců, si na své výstavce dal záležet. Klobou dolů, dámo a pánové!

Legendy jsem si užil. Na pavilony červených a rychlých vozů se sice stály hodinové fronty, někteří výrobci vystavovali pitomosti, viděl jsem toho snad jen třetinu, ale stálo to zato. Ještě teď se tetelím nad tím, kolik máme v republice upřímných fandů, kteří si na nic nehrají a mají jen ty staré kusy plechu rádi. 

Letošní legendy mne pozitivně překvapily. Díky!