Mazda 2 G75 Challenge: Skvělý základ

Když se v redakčním kalendáři objevila Mazda 2 v základní motorizaci G75 a výbavovém stupni Challenge, hned jsem zpozorněl. Narozdíl od většiny novinářských aut se totiž zdaleka nejedná o výkladní skříň vší dostupné výbavy, právě naopak. Ne, rozhodně nekritizuji zaběhnutou praxi, kdy automobilky zpravidla specifikují “testovačky” jako maximálně vybavené kusy. Recenze stylem “Tento vůz sice nabízí skvělý adaptivní tempomat, ale bohužel jsem ho nevyzkoušel” by totiž byly trochu kontraproduktivní. Obrácenou stranou mince je ale to, že vozy z recenzí se občas dost liší od toho, co si zákazník nakonec přiveze ze showroomu domů.

Dnes testovaná Mazda 2 se ale do novinářské flotily nedostala náhodou. Je to totiž v současné době to nejlevnější, co si lze u nás od japonské automobilky pořídit. Malý městský kompakt v akční výbavě Challenge vyráží do prodeje s cenovkou pod třemi sty tisíci, konkrétně 296.400,- Kč. Ano – strávil jsem týden s bájným vozem, jež se v marketingových materiálech skrývá pod kouzelnou formulkou “již od”.

“Základní” výbava se na dvojce nezapře na první pohled. Plechové patnáctky kryjí plastové poklice, na cestu svítí klasické halogeny a místo mlhovek najdeme v nárazníku jen dvě záslepky. Šedavá barva, kterou v redakčním chatu nazval kolega Dan trefně jako “nebílou”, alespoň trochu ozvláštňuje jinak naprosto základní vzhled. To samé se opakuje i v interiéru. Místo obrazovky radiomapy se z přístrojové desky zvedá malé jednodinové rádio, klimatizaci lze pouze vypnout, nebo zapnout a zadní řada se dokonce musí obejít bez interiérového světýlka. 

A tak bych mohl skončit. V diskuzi by se jistě ozval názor, že prodávat za bezmála tři sta tisíc auto bez mlhovek na plecháčích je nehoráznost a svět by se točil dál. Jenže…

Jenže k základní Mazdě 2 se dá přistupovat i z druhé strany. Za svoje peníze dostanete totiž něco, co konkurence neumí ani v mnohem vyšších cenových patrech. Začněme třeba u motoru. Napadá vás snad jiný výrobce, jehož nejzákladnější motor by byl plnotučný atmosferický čtyřválec o objemu 1,5 litru? Papírový výkon 75 koní (55kW) sice nikoho neohromí, ale je důležité si uvědomit dvě věci. Tou první je hmotnost “dvojky”, autíčko neváží ani tunu, a tou druhou je charakter motoru. Tohle je totiž atmosféra ze “staré školy”. V nižších otáčkách je tichá, ale línější. Když ale ručička otáčkoměru přeleze trojku, stane se z auta překvapivě svižná krabička. Motor se ochotně vytáčí až k červenému poli kdesi u šesti a půl tisíce a při správné práci s řadící pákou nabídne skvělou odezvu na plyn a, na papírově nízký výkon, neuvěřitelnou dynamiku. Sice to znamená, že okresky budete projíždět na trojku, v zatáčkách možná na dvojku, ale komu to vadí? Vždyť to je to, po čem nostalgicky voláme u každého nového turbeného tříválce.

Při zmínce o vytočeném motoru jistě opatrnějším řidičům vyvstala v hlavě otázka na spotřebu. I přes profil jízd, který zahrnoval dálnici (německou samozřejmě) s tempomatem na 150 km/h, dynamickou jízdu po okreskách a šinutí se v zácpě v Praze se mi nepovedlo po dobu testu přelézt šestilitrovou hranici. Auto jsem rozhodně nešetřil a spíše si užíval cestu. Gratuluji Mazdě – to je hodnota, na kterou mezi “levnými” benzíny nikdo nemá.

Ano – čtete správně. Opravdu jsem si cesty s “Dvojkou” užíval. Jak je to v “nákupní tašce” vůbec možné? Jednak za to může, jak je u Mazdy dobrým zvykem, výborně vyladěný podvozek. Auto se v zatáčkách zbytečně nenaklání a neplave, je snadno předvídatelné a drží stopu. Sice nedosahuje komfortu a plavnosti evropské konkurence, ale odvděčí se mnohem lepší ovladatelností. Výborné je i řízení. Je dobře zpřevodované, čitelné a jisté. Elektronický posilovač je odladěný “tak akorát” a kůží čalouněný volant padne skvěle do ruky. A pak je tu to řazení. Jednotlivé rychlosti zapadají do kulisy s tlumeným cvaknutím, páka putuje po jasně vytyčených trasách a celé je to tak krásně přesné a mechanické, že jsem si občas zařadil jen tak pro radost.

Na rovinu – nikdy jsem nebyl na ty řeči miatistů o nějakém tom souznění jezdců a koní a japonské reklamní fráze bral trochu s rezervou spíše jako marketingovou formulku, ale jednu věc zkrátka nemůžu Mazdě upřít. Pokud je mezi malými levnými auty nějaké, které dokáže i přes nízký rozpočet poskytnout něco jako radost z jízdy, je to právě “Dvojka”. Shodou okolností se mi v týdnu, kdy jsem testoval Mazdu dostala do ruky i nová faceliftovaná Fabia našlapaná po střechu vší myslitelnou výbavou (stála asi dvojnásobek) a rozdíl v pocitu z jízdy byl propastný. Ne, že by snad Škoda jezdila nějak špatně, to nemůžu říct, ale na rozdíl od Mazdy mě jízda v ní nijak zvlášť nebavila. Za to za volantem “Dvojky” jsem se těšil na každou další zatáčku.

A na podobné notě se nese i interiér. Může sice působit trochu chudě, ale nakonec je plný milých překvapení. Na první pohled “obyčejné” rádio hraje slušně a nabízí i bluetooth handsfree, mezi tlačítky na volantu se nachází ovládání tempomatu, okna a zrcátka také nemusíte nastavovat ručně. Ergonomii nelze mnoho vytknout, snad jen tlačítko vypínající systém start/stop jsem zpočátku nemohl kdesi u levého kolene trefit na “první dobrou”. Zaujme i přehledná palubní deska s centrálním tachometrem a dvojicí grafických displejů zobrazujících otáčkoměr a palivoměr. Teplotu chladící kapaliny ale indikuje jen dvoubarevná kontrolka. Materiály a zpracování jsou na poměry segmentu B rozhodně nadprůměrné, interiér působí hodnotně. Řidič a spolujezdec mají k dispozici výškově nastavitelná křesla se slušným bočním vedením, zamezí snad jen absence loketní opěrky. Na zadních sedadlech najdou dostatek prostoru i dva vzrostlí dospěláci. To se projevilo na zavazadlovém prostoru, který je v této třídě spíše podprůměrný (280 litrů) a má malý vstupní otvor.

Jasně – může to znít jako sbírka klišé. Dost možná to celé působí jako pamflet o tom, kterak Kubajs došel poznání, že jediný správný motor je atmosférický a že tříválce jsou zlo. Že dotykové displeje do auta nepatří a tlačítka jsou ultimátní ovladací prvek. Však to si přece myslí každý správný petrolhead. Jenže tak to není. Pořád jsem přesvědčen, že elektromobil s tříválcem a lambodveřmi je lepší BMW, než nesmyslně silná empětka a že možnost nastavení barvy podsvícení tachometru je důležitý prvek výbavy. Stále se bojím jezdit přehnaně rychle a v souboji automat/manuál u mě vyhrává samočinná převodovka na plné čáře. Týden s levnou Mazdou mi ale ukázal, že i v kategorii levných aut, někdo by možná řekl “aut pro důchodce”, se dá najít vůz, který vás bude bavit a i přes nižší výbavu nebude působit lacině a odbytě. A to je moc dobře. 

Verdikt

Mazda 2 v nejlevnější konfiguraci mě mile překvapila. I přes několik drobných nedostatků se jedná o zdařile postavené auto, které nekřičí do světa “Podívejte se, jak jsem ušetřil!”, ale také si na nic nehraje. Cenové srovnání s konkurencí v oblíbené marketérské disciplíně “již od” sice zdánlivě o pár tisícovek prohrává, uvážíme-li ale slušnou základní výbavu, charakterní, leč úsporný motor a skvělé řízení, může “Dvojka” konkurenci řádně zatopit. Pokud se poohlížíte po novém kompaktu, zařaďte tenhle šikovný hatchback do užšího výběru. Určitě vás mile překvapí.

Technické údaje

Motor: 1,5 Skyactiv – zážehový čtyřválec o objemu 1,5 litru
Výkon: 55 kW (75 koní)
Točivý moment: 138 Nm 
Převodovka: manuální pětistupňová
Maximální rychlost: 171 km/h 
Zrychlení 0–100 km/h: 12,1 s 
Průměrná spotřeba dle výrobce: 4,7/100 km kombinovaná
Průměrná spotřeba v testu: 5,8 l/100 km kombinovaná
Cena testovaného vozu: 296.400,- Kč