Lamborghini Diablo: Ztracené plemeno supersportů

Náš dnešní příběh začneme maličko zeširoka, ale vydržte, bude to zajímavé. 11. července 1869 nastoupil v Madridu toreador José De Lara, známý též jako El Chicorro, do arény. Tady ho čekal souboj s býkem. V tu chvíli ještě asi netušil, že se tento dlouhý a urputný souboj zapíše do historie a udělá z něj jednu z legend koridy. A nejen z něj, ale i z jeho soupeře, monumentální hromady svalů, býka s všeříkajícím jménem. El Diablo.

A teď už se můžeme přesunout do roku 1990. Tehdy si značka Lamborghini už dávno vydobyla slávu po celém světě, ale stále si ji nepředstavujte jako něco, co by se byť jen přiblížilo současné velikosti. Od roku 1975 se tu vyráběl model Countach – to je ta hranatá věc, která poprvé přinesla vzhůru otevírané dveře, ty, kterým se už navždy bude říkat lambo-doors. Za těch 15 let však vzniklo jen něco přes 2000 kusů. Tak to v té době prostě bylo, exkluzivní produkt byl skutečně exkluzivní.

I taková věc, jako Countach, se ale časem okouká. Alespoň v jistých kruzích. A tak je potřeba ji nahradit něčím novým, modernějším, rychlejším, lepším, fantastičtějším. Jméno bylo vybráno již tradičně ze španělské koridy, správné Lamborghini se musí jmenovat po některém se slavných býků. Odkaz El Diabla se tak vrací na scénu a bude žít v každém jednom novém Lamborghini. Přichází nový model Lamborghini Diablo.

Přípravy novinky trvaly celých pět let. Design novinky dostal na starost Marcello Gandini, který ostatně stál už za tvary předchůdce Diabla. A jeho předchůdce. Novinka vznikala v komplikované době, práce na Diablu započaly ještě za vedení švýcarské finanční skupiny bratrů Mimramových. Původní prototyp se ještě držel hran typických pro Countach, po odkoupení Lamborghini americkým Chryslerem byl však celý vůz zásadním způsobem přepracován.

Na první pohled bylo jasně patrné, jak moc se svět automobilů za oněch 15 let výroby Countache posunul. Pryč jsou ostré hrany a rovné plochy, ato dostalo ještě přikrčenější siluetu. Narozdíl od Countache se tentokrát již měl své slovo i aerodynamický tunel. Zde také vznikla jedna z věcí, které vás při setkání s Diablem praští do očí asi jako první – nepoměr mezi šířkou v oblasti přední a zadní nápravy. 

Auto je vzadu o pořádný kus širší, až to působí maličko nepřirozeně, ale funguje to. Kabina se posunula vpřed a celé auto z některých úhlů skutečně může připomínat nahrbeného býka. Samozřejmostí je zkosený tvar zadních lemů, tradiční Gandiniho designový podpis. Oproti předchůdci se zásadně změnila i konstrukce auta. Střed tvoří kabina z hliníkové slitiny, ve velké míře se potom uplatnily kompozitní materiály. 

Uvnitř kabiny jste mohli mít i nějakou tu výbavu. Byla tu audioaparatura, klimatizace či třeba elektricky ovládaná okna. Od roku 1993 potom třeba i posilovač řízení. Jo, tohle byl opravdu ještě supersport ze staré školy. Za sedadly posádky trůnil motor. Úctyhodná dvanáctiválcová strojovna měla objem spalovacích komor 5,7 litru a poskytovala výkon 485 koní. To stačilo splašené placce k maximální rychlosti 325 km/h a zrychlení z nuly na sto za 4,5 vteřiny. Já vím, dnes už vás tyhle hodnoty asi neomráčí, ale v době svého vzniku nic rychlejšího s registrační značkou prostě nebylo. 

Výroba se držela objemu okolo 200 kusů ročně, i při tak malém počtu se však auto průběžně inovovalo a dočkalo se i různých verzí. Tou asi nejzásadnější bylo Lamborghini Diablo VT, kde písmena VT značí Viscous Traction. VT bylo nabízeno od roku 1993 a jeho zásadní odlišností oproti základnímu Diablu byl pohon všech kol. Ten byl řešen viskózní spojkou a dokázal poslat k předním kolům až 25 % točivého momentu. To zásadním způsobem zlepšilo ovladatelnost auta. Diablo totiž nedisponovalo žádnými moderními asistenty a jakmile se rozzuřený být vymkl kontrole, nebylo právě snadné získat nad ním opět nadvládu. Zároveň došlo k řadě vylepšení především v oblasti brzd a jejich chlazení.

S verzí VT přišel i roadster. Auto dostalo odnímatelný kompozitní střešní panel, který bylo možné upevnit na kryt motoru. Kvůli tomu musely být přepracovány ventilační otvory zadní kapotáže. 

Speciální edicí k příležitosti 30 let Lamborghini byl model Diablo SE30. Vůz dostal speciální kola a další stylistické úpravy, především ale byl upraven jeho motor. Ten měl teď celých 530 koní a také o něco jednodušší práci. SE30 zůstal u pohonu jen zadní nápravy a úspory v hmotnosti se hledaly i jinde. Ven šla klimatizace, posilovač řízení, stavitelný podvozek nebo třeba audiosystém. Vyrobeno bylo pouze 150 kusů SE30, z toho 15 ve verzi Jota. V jejím případě šly úpravy ještě dál, tady už ale za cenu ztráty způsobilosti k provozu na pozemních komunikacích. Základní barvou byla pochopitelně fialová.

Rok 1997 přinesl verzi Diablo SV, tedy Super Veloce. Výkon motoru tu byl nastaven na 510 koní a stejně jako SE30, i SV si muselo vystačit s pohonem zadních kol. Aby bylo jasné, že nemáte jen tak obyčejné Diablo, ale že jste se rozhodli pro ultimativní SV, opatřila automobilka vůz označením modelu. A to rovnou přes celý bok auta. Prostě devadesátky…

Zásadní přelom pro Diablo ale představoval rok 1999. Modelu už zbývaly jen dva roky produkce, rozhodně je ale nehodlal trávit čekáním na důchod. Automobilku převzal koncern Volkswagen a začal tu provádět svá kouzla. Auto bylo značně modernizováno. Asi nejzásadnější a na první pohled patrnou změnou byla výměna předních světel. Mrkačky byly ty tam a na jejich místo byly osazeny moderní lampy s čirým překrytem (mimochodem původně pocházející z Nissanu 300ZX). Motor byl posílen na 536 koní.

A tady by příběh Lamborghini Diablo mohl skončit. Jenže neskončil. Volkswagen vpadl do Lamborghini jako velká voda. V té době již naplno běžely práce na nástupci Diabla, stály už i první prototypy, to všechno ale muselo ihned pryč. Nic nebylo dost dobré. Než se ale budoucí Murciélago ujalo své vlády, dotáhl vývojový tým k dokonalosti i model Diablo. Tak vzniklo provedení VT 6.0. Číslice znamená přesně to, co znamenat má, objem motoru tedy vzrostl na rovných šest litrů. 

Design byl maličko uhlazen, vůz dostal nádherná kola O.Z., která vizuálně zcela vyplňovala podběhy. Auto disponovalo výkonem 550 koní a vypadalo prostě božsky. A tady už příběh Lamborghini Diablo skutečně končí. Ještě bylo vyrobeno několik kusů okruhově zaměřených verzí GT, potom už se ale Diablo odebralo na zasloužený důchod.

S diablem zmizelo poslední skutečně šílené Lamborghini. Pod taktovkou Volkswagenu byl následně představen model Murciélago a byl fantastický. Unikátní aktivní aerodynamika, jedinečný design, síla i ovladatelnost, to vše se podařilo posunout o úroveň výš. Zároveň ale zmizelo něco z toho kouzla malého výrobce, dílničky plné nadšenců. Může se to zdát, že už nevím, na co si stěžovat, ale to něco, mi tam prostě už od té chvíle chybí. 

Jednotlivé díly Murciélaga jsou k sobě přišroubovány tak, že jen málokdy něco upadne, všechno je konzistentní, správně udělané. Jenže to tak u Lamborghini nemá být. Lambo má být šílené. Trochu neovladatelné, trochu nespolehlivé a vlastně už z výroby trochu rozbité. Ale jedinečné. A takové pro mě navždy bude Diablo, poslední opravdové Lamborghini.

Zdroj: Lamborghini.com, lamborghiniregistry.com, lambocars.com