Jeep Avenger: Stylovka se slavným rodokmenem

Nevím jak vy, ale já fakt nemám rád zimu. Období od listopadu do března bych nejraději vyměnil za druhé léto, a ačkoli je to asi krajně nezodpovědné a lehkomyslné, zvěsti o soustavně se zvyšující průměrné teplotě vlivem globálního oteplování vítám spíše s optimismem než panikou. Minulý týden plný deště, mokrého sněhu, vlhkosti, mlhy a mraků mi přišel stran počasí jako dokonale zbytný zážitek. Všudypřítomnou studenou šeď mi v něm ale alespoň trochu prozařovala výrazná žluť Jeepu Avenger. Auta, které sice není dokonalé, ale už jen za ten pěkný výrazný odstín si získalo moje sympatie od prvního dne testování.

Osobně patřím mezi spotřebitele, které není těžké opít rohlíkem stylovosti. Automobil může být klidně vcelku podprůměrný, ale vyřádí-li se na něm automobilka stran designu, vtipných detailů a mnohdy sice samoúčelných, ale na první pohled efektních vychytávek, dokážu pak takovému vozu odpustit i větší přešlapy. Ano, tak jednoduchý jsem – konec konců jezdím Mustangem, to myslím takové myšlení docela vystihuje. 

Avenger s vámi zkrátka bude hrát tu oblíbenou hru levných stylovek. Skutečnost, že v určitých ohledech trochu připomíná levné plečky, se snazí schovat za všemožné blbinky, zábavné detaily a výrazné ozdoby. Zrovna u tohohle modelu se tento postup vcelku osvědčil. Žlutá krabička s jednoduchými proporcemi a typickou maskou působí na pohled o dost většim a dospělejším dojmem, výrazné kontrastní oplastování jako by přidávalo na světlé výšce a dodává tomuto jinak veskrze městskému vozu vizáž offroadového dobrodruha. 

S tim se samozřejmě pojí i kontroverze kolem značky samotné. Jeep s výhradně předním náhonem a elektromotorem, případně malým tříválcem, se trochu vymyká konvencím, na které jsme u výrobce zvyklí – tohle auto zkrátka do terénu nepatří. Vzpomínám si na to, jaké pozdvižení přinesl svého času Renegade. A to bylo, prosím, v přímém srovnání pořád velice terénní auto. Jeep se zkrátka posouvá do pozice stylového brandu v rámci koncernu Stellantis, což možná není příliš tradiční, ale marketingově to funguje výborně. Avenger je sice, když to opravdu hodně zjednoduším, jen „překarosovaná elektrická Corsa/208/doplňtesimaléautoodStellantisu”, ale minimálně zvenčí by mu příbuznost s nudnými hatchbacky netipoval snad nikdo.

Uvnitř už je to trochu evidentnější. Ačkoli i tady najdeme spoustu veselých prvků, většina přepínačů, páček a ovladacích prvků se koncernovou příbuznost skrývat nesnaží. Designéři evidentně doufali, že si většinu pozornosti uzurpuje kontrastní plastový pás táhnoucí se po celé šířce palubní desky, navíc orámovaný výraznými pásky barevně nastavitelného ambientního osvětlení. Rovnou se přiznám, že na mě tahle hra zafungovala, a ačkoli je tu většina plastů velice tvrdých a nikterak premiových, cítil jsem se v interiéru Avengeru dobře.

Typickým příkladem přístupu „levně ale stylově” je víko schránky pod voličem převodovky, které je vyrobeno stejně, jako se dělají kryty na tablet. Z jedné strany omyvatelná koženka, z druhé semiš, uvnitř pár magnetů, které to celé drží u sebe. Na výrobu to bude, hádám, mnohem levnější než plastové víko s panty a ještě to vypadá zajímavě a zabírá málo místa. 

Díky důrazu na vodorovné linie si pravděpodobně ani na první dobrou neuvědomíte, že je Avenger v interiéru dost úzký. Přední sedadla mají vcelku malé bočnice a ani sedák nebude pro rozměrnější řidiče zrovna vrcholem luxusu. O loketní opěrku se se spolujezdcem také příliš nepodělíte. Trochu lepší je to ve směru podélném, kde si do druhé řady sednu „za sebe” pohodlně. Proporce auta zvenčí tomu moc nenapovídají, ale všimněte si na fotkách, že opěradlo zadní lavice je posunuté o dobrých deset čísel za hranu dveří. Prostřední místo je tu ale opravdu jen do počtu a spíše pro děti. A vlivem odsunutí pasažérů dozadu logicky utrpěl kufr, který je navíc i na šířku dost omezený masivními podběhy. Alespoň ale disponuje dvojitou podlahou, díky které vytvoří se sklopenými opěradly rovnou plochu a dají se pod ni nacpat kabely.

Ano, kabely. Testovaný kousek je totiž elektrická verze. To mě v první chvíli trochu zamrzelo, protože jsem doufal, že dostanu verzi se sice maloobjemovým, ale docela čilým stokoňovým tříválcovým Puretechem. EV platforma mě sice nikterak neuráží, ale co do dojezdu a parametrů ji mám zafixovanou jako přinejmenším průměrnou.

V rámci soustavného vylepšování ale, zdá se, došlo k několika příjemným změnám. Předně mě potěšila možnost 100 kW nabíjení dostupná už v základu a také vylepšený dojezd. Dle WTLP by měl Avenger ujet v kombinovaném provozu 400 km na jedno nabití s průměrnou spotřebou 15,4 kWh/100 km. Realita je trochu méně veselá, bezpečně se dá počítat spíše s 320-350 kilometry, přičemž není úplně dobré, aby cesta vedla po dálnici, kde se projeví nepříjemné vlastnosti hranatého předku, který vzduch spíše tlačí, než aby ho rozrážel. Taky by někoho možná mohl překvapit omezovač na skromných 150 kilometrech za hodinu. Na autobahn tohle auto zkrátka není. 

Jízdní vlastnosti jsou ale uživatelsky příjemné, zmizela dříve pro koncern typická přemotivovanost plynového pedálu, který v první desetině dráhy vyžadoval chirurgickou přesnost, aby zvláště na mokrém povrchu neprotočil při rozjezdu kola, a zbytek jeho chodu tam byl tak nějak na ozdobu. S Avengerem se dá i na sněhu rozjet tak, aby kola neproklouzla, případně je tu k dispozici ještě režim „snow”, který nástup výkonu ještě trochu umravní. 

Sladěnému drivetrainu ale celkový dojem kazí ukazatel dojezdu. Já samozřejmě chápu, že chtít po bateriovém voze, aby zobrazoval exaktní čísla dojezdu, když zde má styl jízdy a rychlost zásadní vliv na spotřebu (zvláště u vozu s aerodynamikou krabice od bot), je nerealistické, ale tady by snad bylo lepší, kdyby se dojezd neukazoval vůbec. V teplotách minulého týdne se totiž dojezd choval natolik nevyzpytatelně, že to jednou dopadlo i dojezdem k dobíjecí stanici „na želvičku” s nulou. Pravděpodobně za to může předehřev baterie, který se v teplotách kolem nuly různě spíná a vypíná, a dokáže tak během pár ujetých kilometrů s lehkou nohou po okresce sebrat sice třeba jen tři procenta baterie, ale zároveň desítky kilometrů, nebo naopak zamrznout na 50 km na stejné hodnotě, přičemž ale procenta z baterie mizí konstantně. Osvědčilo se mi tak raději sledovat jen samotnou úroveň nabití a z odhadovaného dojezdu si moc nedělat. 

Jízdní vlastnosti jsou srovnatelné s ostatními malými hatchbacky, které se maskují za SUV. V zatáčkách čitelně nedotáčivý, na příčných nerovnostech neklidný kvůli kratšímu rozvoru, naladěný trochu tvrději, než by mi bylo milé, ale v konečném důsledku dokonale nezáludný a předvídatelný.

Jak už to u novinářských aut bývá, dostal i tenhle Avenger ta největší dostupná kola a myslím, že na základních sedmnáctkách by byl krapet pohodlnější. Jejich design navíc, narozdíl od těchto příplatkových lakovaných, není tak „vysunutý”, takže jim nehrozí poškrábání u obrubníků. 

Verdikt

Autem roku 2023 se stal Avenger právem. Shrnuje v sobě všechny trendy, které teď letí. Je stylový, trochu veselý a praštěný, výrazný, designový a může být i elektrický. Jako postrkovadlo na krátké a střední trasy, pro menší rodiny nebo páry, pro všechny, kdo nechtějí nudné auto, obstojí bez problémů. Navzdory značce sice nemá terénní ambice, ale nemyslím si, že by to snad vadilo. V určitých ohledech je ale poznat, že jde stále o primárně spalovací platformu s naroubovaným elektro pohonem. Za sebe bych tak jednoznačně volil raději verzi s Puretechem, na které při srovnatelných výbavách ušetřím více než 300 tisíc. 

Technické údaje

Motor: elektromotor
Výkon: 115 kW (156 koní)
Točivý moment: 260 Nm 
Maximální rychlost: 150 km/h
Zrychlení 0-100 km/h: 9 s 
Baterie: 54 kWh
Dojezd WTLP (reálný v testu): 400 km (330 km)
Základní cena: 599 900 Kč (spalovací verze)
Cena testované verze: 1 039 900  Kč