Isle of man Tourist Trophy – nadšení nebo šílenství? Příběhy.

Příběh: Chyba, která nebyla poslední

Začneme opatrně, něčím kratším. Rok 2010, jezdec Conor Cummins, v té době jedoucí na stroji Kawasaki na třetím místě, ve třídě Senior TT. Se ztrátou pouhých tří vteřin na vedoucí pozici. Jeho touha vyhrát a být tím nejlepším z nejlepších byla samozřejmě enormní, takže dotlačení stroje na samotnou hranu jeho schopností bylo na místě. Jak se to, ale občas stává, tak dlouho se chodí na limit, až se guma utrhne. Možná jste v někdy v minulosti nebo v nějakém sestřihu viděli toto video.
Okamžitě vám zodpovím váš první dotaz, ano ten člověk to přežil. Teď mám ale otázku na vás. Co se stalo pak? Stačilo mu tohle jako znamení, vykašlal se na motorky a věnuje se bezpečnějšímu koníčku, třeba sbírání známek? Nevykašlal se na motorky, ale seknul se závoděním nebo aspoň se závoděním na přírodních okruzích? Ne, ne a ne. Dle jeho vlastních slov to bylo „jen pár zlomenin“. V následující sezóně byl opět na startu, a i přes problémy s motorkou držel první místo Seniorů až do pátého kola, kdy musel odstoupit pro poruchu motoru. S druhou motorkou se mu ale ve třídě Superstock podařilo dosáhnout na solidní třetí místo. Závodí dosud, v roce 2016 přešel na motocykl Honda. Co se Tourist trophy týče, získal deset pódiových umístění napříč třídami. Rychlostní průměr na jedno kolo – 213.4km/h, z roku 2019, z něj děla šestého nejrychlejšího muže muže TT. Jen to vítězství samotné mu zatím bohužel pořád uniká.

Příbeh: John Hinds – Flying doctors

Johnův příběh začíná tak nějak idylicky a předvídatelně. Hrozně ho bavily motorky a závodění. Maminka z něho ale chtěla mít doktora a maminky je potřeba poslouchat, aspoň občas. Úspěšně vystudoval medicínu, ale vztah k motocyklům mu vydržel. Běžně se účastnil závodů přímo jako jezdec a když zrovna nezávodil, dobrovolně působil jako posila lékařského týmu. Netrvalo dlouho a John odhalil jedno z největších úskalí závodění na přírodních okruzích. Jejich délka a členitost značně ztěžuje poskynutí první pomoci v případě nehody, a jak už jsme si nastínili v předchozím článku, o nehody tam rozhodně není nouze. První pomoc totiž chcete poskytnout co nejrychleji a obyčejné sanitce prostě cesta po takto náročném okruhu dost trvá. Navíc jich nejspíš nemáte dost pro perfektní pokrytí. Vím co si myslíte, řešením by byl vrtulník. No to sice byl, ale pro něj už to zase není dostatečná vzdálenost, navíc potřebuje poměrně dost prostoru na přistání, což může být taktéž často problém v tomto prostředí. Navíc jeho hlavní výhoda tkví spíše v následném spěšném transportu do nemocnice, ale není to ten „first responder“.

Jak ale zlepšit tu reakční dobu té úplně první pomoci? U něčeho, co má průměr přes dvě stě v hodině? Co by se mohlo rovnat motorce? Mohla by to být třeba … motorka? No, ale to by ještě vyžadovalo nějakýho ~~šílence~~ nadšence, který je jednak dobrý jezdec a druhak má zkušenosti z lékařského prostředí, počkat cože?

Stačilo už jen sbalit to naprosto nejnutnější do batohu a brašen u pasu. Sehnat si kamaráda se stejným pohledem na věc (Fred MacSorley). Nechat si udělat naprosto epickej doktorskej polep na mašinu a vyrazit skutečně pomáhat a chránit. Povedlo se mu spojit svou vášeň pro motorky s touhou pomáhat lidem, sám o tom často referoval jako o své vysněné práci. Časem si i přes absenci vrtulníku vysloužili přezdívku „Flying Doctors“, jejíž původ je dobře patrný už z úvodní fotky.Statistika říká, že nejvíc pádů se stává v tréninku a kvalifikaci. Takže řešení bylo na místě, po odstartování závodníků je jeden z doktorů s menším odstupem (cca 10 sekund) následoval. I když s nimi nezávodil a nebojoval o každou vteřinu na kolo, jeho tempo nebylo zrovna o mnoho pomalejší. Při závodě samotném samozřejmě nezahálel a čekal, společně s několika dalšími jezdci-doktory, podél okruhu, připravený v případě nehody kdykoliv vyrazit. Pomohl spoustě jezdců a stal se uznávanou postavou nejen v jejich očích, ale také pro fanoušky a v neposlední řadě pro svoje kolegy z doktoských řad. Hinds věděl, že reakční doba je klíčová a vedl také kampaň za to, aby se i jeho rodnému Severnímu Irsku dostalo pokrytí od letecké záchrané služby (LZS). Časem se mu podařilo pro svůj „pracovní koníček“ získat sponzoring od několika předních výrobců jako Dainese (moto oblečení), Bridgestone (pneu) či dokonce od BMW (moto). Ve dvoudílné prezentaci „Cases from races“ a “More cases from races” se pak dělil o své bohaté zkušenosti s ostatními mediky a doktory. Jeho humorný a zajímavý přednes střídají historky o tom, jak se mu podařilo doslova přivést zpátky těžce raněné a nedýchající závodníky bez života.

V roce 2014 se jeho kolega Fred MacSorley rozhodl odejít do důchodu, coby flying doctor, protože byl o mnoho starší. Za nedlouho poté, 3. července 2015, při závodě Skerries 100, měl John v jednom z tréninků nehodu. Po pádu v plné rychlosti trefil sloup u cesty a utrpěl četná zranění, kterým podlehl následující den, v pouhých pětatřiceti letech. O rok později, na jeho počest, v den jeho narozenin, bylo oznámeno zřízení LZS pro Severní Irsko s volacím znakem „Delta 7“, stejným jako měl John při závodech.Jestli to bylo šílenství nebo nadšení se musíte rozhodnout sami. V současnosti je v době závodu podél tratě rozmístěno, krom vrtulníku, sanitek a ostatního personálu také deset jezdců na motocyklech – tzv. Travelling marshals. Jejich pole působnosti je ale šírší, vedle zajištění trati poskytují i první pomoc, avšak Johnovy bohaté zkušenosti je jistě těžké nahradit. Bohužel se mi nepodařilo dohledat, jestli jezdce, po jeho vzoru, také někdo následuje v tréninku, pravděpodobně nikoliv, pro snížení rizika.

Příběh: Rodina Dunlopů

Joey Dunlop

Možná jste u předchozího článku přemýšleli, kdo je oním pomyslným „králem ostrova“. On to tam nikdo nenapsal. To proto, že jsem si to šetřil až do dnešního článku, ukázalo se, že to může být delší a zajímavé povídání. Je to Joey Dunlop, který drží rekordní počet vítězství Tourist Trophy. Šestadvacekrát se mu podařilo být rychlejší, než všichni ostatní účastníci. Sluší se zmínit i čtyřicet pódiových umístění celkem. Netrvalo mu to 26let, běžně se jezdí na několika motorkách v několika třídách. Za svou kariéru jezdil na strojích všeho druhu, doslova. Od dvoutaktních stopětadvacítek po litrové superbiky. Většinu času byl ale věrný značce Honda. Navíc jste ho mohli vždy spolehlivě poznat podle výrazné žluté přilby.

Chybu ale bohužel může udělat kdokoliv, i když jsou jeho zkušenosti sebelepší. Osudným se mu stal v roce 2000 závod s krkolomným názvem Pirita-Kose-Kloostrimetsa Circuit, což je přírodní okruh v Estonsku. Na mokrém povrchu ztratil kontrolu nad strojem a vletěl mezi stromy. Byl mrtvý na místě. Ve věku osmačtyřiceti let již byl legenda. Estonská vláda oznámila jeho smrt na svých oficiálních webových stránkách. Jeho pohřeb se pak v Irsku vysílal živě a účastnilo se ho přes padesát tisíc motorkářů a fanoušků z celé Anglie.Jako pocta mu byla vystavěna socha v zatáčce „Bungalow bend“ na jeho ikonické Hondě. Také po něm byla pojmenována šestadvacátá míle okruhu (Joey’s). Tady ten příběh ale nekončí, teprve začíná. Joey měl totiž ještě bratra Roberta a ten, překvapivě, také závodil na motorce.

Robert Dunlop

Robert sice nedosahoval takových výšin jako jeho starší bratr Joey, to ale neznamená, že by nebyl vynikajícím jezdcem. Pětinásobný vítěz Tourist Trophy a dvakrát třetí místo v nejvyšší třídě. My tu mluvíme hlavně o tom TT, ale rád bych zdůraznil, že všichni zmínění jezdci se samozřejmě účastnili i spouty dalších závodů, ať už na dalších přírodních okruzích – Skerries 100, Nort West 200, Ulster GP, atd., tak i klasických uzavřených okruhů. Právě North West 200 nás bude zajímat. 15.května 2008, čtvrteční trénink na závodní víkend. Robert, na svoji dvoutaktní dvěstěpadesátce, zajíždí do boxů a stěžuje si mechanikům na občasné vynechávání motoru při delší jízdě na plný plyn na nejvyšší kvalt. Obává se, že motor již není v nejlepší kondici, mechanik seřizuje karburátor a Robert se vydává zpátky na trať. Jeho obavy se zanedlouho naplňují a motor se zadírá. Na posledním rychlostním stupni, při plném plynu – okolo 250km/h, se motor zadřel. Což znamenalo zablokování zadního kola. To, ale ještě není úplně problém (pro běžné jezdce ano), je potřeba vzít rychle za spojku, dostat stroj zase pod kontrolu a pak dobrzdit. Zkušený jezdec, který to navíc tušil dopředu, by měl šanci tohle zvládnout. Jenže chyby dělají všichni. Robert bohužel místo spojky vzal tvrdě za přední brzdu a okamžitě přeletěl přes řídítka. Další jezdec, jedoucí těsně za ním nemohl něco takového předvídat a neměl jak zabránit střetu, později vypověděl, že to bylo jakoby Robert vrazil do zdi. Pro něj to skončilo „jen“ několika zlomeninami. Robert po převozu do nemocnice, týž den po dvaadvacáté hodině, podlehl vážnému poranění hrudníku. Ve věku sedmačtyřiceti let, o pouhý rok mladší, než jeho starší bratr Joey tehdy v Estonsku.Tak počkat, tady něco nesedí. Jak si profesionální jezdec splete spojku a brzdu? Vždyť jsou na opačných stranách řidítek. No, jsou a nejsou. Věc se má tak, Robert měl tuhle motorku modifikovanou poněkud zvláštním způsobem. Přední brzdu měl upravenou na ovládání palcem a vyvedenou na levou stranu řidítek, tam kde je i spojka. Běžně se toto řešení používá pro zadní brzdu, pro lepší cit, možnost jejího ovládání při vysednutí, krocení nežádoucí jízdy po zadním, bez nutnosti zavření plynu, atd. Proč ale přední brzda? Vůbec se nenamáhejte s přemýšlením a hledáním, udělal jsem to za vás. Robert měl omezenou pohyblivost prstů na pravé ruce, překvapivě, kvůli pádu na motorce, proto si to nechal takto upravit. Jeho mechanik údajně později uvedl, že při technické přejímce se na to schvalující technik netvářil zrovna svolně. Co ale uděláte? Zakážete závodit bratrovi TOHO Joeyho Dunlopa? Tady ale příbeh nekončí, Robert měl dva syny: Michaela a Williama, kteří překvapivě, taktéž závodili na motorce.

Michael a William Dunlop

Navážeme velice těsně, v roce 2008 už oba aktivně jezdili. Dokonce se účastnili přesně toho stejného závodu, stejné třídy, stejného tréninku, který se jejich otci stal osudným. Projížděli okolo jeho nehody pouze chvilku po něm. Michael mu tiskl ruku, při nakládání do sanitky. O den později se jim povedlo přesvědčit váhající organizátory, aby se závod skutečně konal, protože to by si jejich otec přál. Ba co víc, oba do sobotního závodu nastoupili, pouhé dva dny poté! Když se objevili ráno na startovním roštu, tak i potlesk, který je přivítal, byl poněkud … váhavý a nejistý. Tohle už bylo vážně moc i na tyto, mnohými tragédiemi zocelené, fanoušky.
„Vím, že spousta lidí si bude myslet, že je to šílenství a budou chtít, abych nejel, ale já bych chtěl“ – William Dunlop. Co uděláte? Zakážete závodit synům TOHO Roberta Dunlopa, bratra TOHO Joeyho Dunlopa? Oni prostě chtějí uctít památku svého otce … závoděním.

William nakonec neodstartoval do závodu kvůli technické závadě na jeho motorce v zahřívacím kole. Oči všech se tak upnuly na mladého, tehdy teprve devatenáctiletého (!) Michaela. Tehdy chtěli všichni vyhrát. To chtějí pochopitelně vždy, každý závod. Jsem si ale naprosto jistý, že toho dne, to jeden jezdec chtěl víc. Nejenom to. Víc než všichni ostatní dohromady. Díky stěží představitenému absolutnímu odhodlání, agresivnímu jízdnímu stylu a pověstných obřích koulí, dosáhl toho po čem tolik toužil. Ve strhujícím souboji, s ostříleným veteránem Johnem McGuinessem (23-násobný vítěz TT), se mu v posledním kole podařilo získat vedení a vyhrát. Davy fanoušků šílí, jsou svědky vskutku historického momentu a zároveň zřejmě nejsmutnějšího vítezství v historii motorsportu. Michael to dokázal. Tohle by si jeho táta určitě přál, o tom není pochyb. Sakra, kdo sem dal tu nakrájenou cibuli?

Jeho vyjádření po závodě sem pro jistotu dám v originále. “My head’s full of tears. I’ve won the race but I can’t find any happiness in it. Tomorrow, I bury my father.”(Závod jsem vyhrál, ale necítím z toho žádnou radost, zítra pohřbím svého otce.) Tady ten příběh ale ještě pořád nekončí.

William Dunlop

William byl motocyklovým závodníkem, jak taky jinak, s tímhle příjmením. Nejspíš na to bude v Irsku zákon. Opět, nebyl tak úspěšný jako jeho, tentokrát mladší, bratr. (o něm si ještě povíme) Vítězství z TT sice nemá na svém kontě žádné. Nicméně díky šesti pódiovým umístěním nemusíte váhat, zda byl taktéž kvalitním jezdcem. Syndrom rodiny Dunlopů, či touto dobou snad už doslova prokletí si našlo cestu i k němu. Píše se rok 2018, červenec, pouhé dva měsíce ho dělí od toho, aby se stal podruhé otcem. Uvažuje o tom, že pověsí závodní kariéru na hřebík. Dokonce neodstartoval do letošního Tourist Trophy, raději trávil čas se ženou. Závod Skerries 100, sedmého července téhož roku už si ale nenechal ujít. Ten stejný, který se stal osudným Johnu Hindsovi před třemi lety. William sedlá Yamahu YZF-R1. Po jednom z četných horizontů zřejmě motorka dosedla na dorazy a olejovou vanou škrtla o asfalt. Začal z ní unikat olej, přímo pod zadní kolo. Následkem čehož byla okamžitá ztráta kontroly nad strojem, ovšem že v obrovské rychlosti. Trefuje příkop a je doslova katapultován ze sedla mezi přilehlé stromy. Mrtev na místě, vážné zranění hlavy, v pouhých dvaatřiceti letech.

Michael Dunlop, druhá část.

Určitě jste nečekali, že by to pro Micheala skončilo, po jednom vítězství. Nejen odhodlání, ale také obrovský talent byl patrný již od oné tragické chvíle. Pouze rok poté se mu, se strojem Yamaha, podařilo vyhrát jeho první Tourist Trophy, teprve ve dvaceti letech, to už mám dost skluz. Jeho jméno bylo asociováno s tímto závodem již od nepaměti, ale Michael naplnil všechna očekávání fanoušků. A kromě ostatních závodů o kterých jsme mluvili se pravidelně účastnil, a vyhrával. Nezávisle na stroji na, který sedlal. Nejproduktivnějším pro něj pak byl rok 2013. To se mu podařilo zvítězit v pěti třídách ze sedmi, do kterých odstartoval. Jo a v Senior TT (to je ta nejvyšší) zajel druhé místo. Dovedete si to vůbec představit? Absolvovat tenhle extrémní závod „každý den v týdnu“ na jiném stroji a skoro všechno vyhrát? Já teda ne. V roce 2016 byl první, komu se podařilo stlačit čas jednoho kola pod hranici sedmnácti minut na BMW S1000RR. I když je absolutním rekordmanem Peter Hickman, o němž byla řeč a video minule, kdo má nejrychlejší kolo na šestistovce, nejrychlejší kompletní závod na superbiku a samozřejmě mnohé další? To vše na pneu Dunlop, i když je to jen shoda jmen, snad jste si nemysleli, že jezdí na něčem jiném? Do dnešního dne se mu podařilo dosáhnout celkem devatenáckrát na vítězství v tomto závodě. To znamená, třetí příčku v počtu získaných titulů. Pouhých sedm ho dělí od dorovnání strýčka Joeyho, ale bude to pro něj dost?

Co žene vpřed takového člověka, který vyhrál tolik, ale ztratil mnohem víc? Je už čas skončit? Skutečnost je taková, že ani já ani čtenáři Autíčkáře ani nikdo jiný ho nemůže donutit přestat závodit. To může jen on sám. Vím ale o něčem, co můžeme dělat. Držet mu palce 28.5.-11.6.2022, to by měl být další ročník Tourist Trophy, pokud covid nerozhodne jinak. Tak tady nám ten příběh zatím končí. Je to šílenství?