Hyundai Staria Tour: Velká očekávání

Není tajemstvím, že retrofuturistický vzhled nových vozů Hyundai se mi opravdu trefil do noty. Psal jsem to už v testu Ioniqu 5 – to auto je tak hezké, že bych ho chtěl, i kdyby jinak za nic nestálo. Což není jeho případ – zrovna v případě elektrického velkého hatchbacku jsem měl jen pár drobných výhrad a zdá se mi, že jde o jednu z nejlepších voleb ve vodách EV.

Jakožto člověka ryze praktického zaměření mě ale spíše než elektromobil potěší pořádně velká naftová dodávka. Mám prostorné krabice na kolech opravdu rád, a tak mě první zprávy o modelu Staria nenechaly chladným. Vesmírný design, osvědčený nafťák a exkluzivní výbava? To zní skvěle. Možná až příliš skvěle, říkal jsem si, když jsem si přebíral klíčky od testované devítimístné verze. 

Při setkání naživo vás u korejského minibusu pravděpodobně překvapí dvě věci. Tou první je velikost – na fotkách působí trochu jako MPV, velikostně třeba jako Chrysler Pacifica, ale ve skutečnosti je o dost větší. Pro představu – na šířku bez zrcátek má o 9 centimetrů víc, než současný Volkswagen Transporter, přesně 1997 mm. Délka 5253 milimetrů patří také v této třídě mezi vůbec nejdelší. Což je ideální, uvážíme-li, že se Staria na některých trzích nabízí i jako “plecháč” na náklad a zatím to nevypadá, že by bylo možné vybírat z různých délek karoserie. Tady maximalizaci prostoru pro náklad chválím. Méně ideálně ale dimenze auta působí, když se s tímto nemalým mastodontem v roli rodinného auta snažíte nacpat do parkovacích míst v průměrném obchodním domě, nebo třeba před školou, kde máte zpravidla k dispozici obdélník o rozměrech dáných kolaudační normou, čili 225 krát 500 centimetrů.

Druhý vjem je pak určitá překvapivá civilnost vozu. Zatímco zvláště na reklamních snímcích vypadá jako skoro jak vesmírná loď, naživo je to, když budu trochu zlý, vlastně jen prosklená dodávka se zajímavými světly. Neříkám, že je to špatně, auto působí uhlazeným dojmem, vypadá vkusně a hodnotně, jen to není zas taková designová pecka, jako třeba elektrické Ioniqy 5 a 6. 

Po usednutí za volant se mi ale Staria znovu zalíbila. Interiér využívá prvky z povedeného Santa-Fe, je to velký infotainment doplněný segmentem dotykových tlačítek k ovládání klimatizace, což je dle mého názoru ideální kompromis mezi cenou (fyzická tlačítka jsou velice drahá) a použitelností, vyhovuje mi i netradičně tvarovaný čtyřramenný volant nebo relativně malá vysoko umístěná obrazovka přístrojovky. U ní si jen, jak už je u Hyundai bohužel tradičním zvykem, postěžuji na barvu rozhraní, které je laděné do modra. Chápu, že to vypadá dobře, ale při nočních jízdách to bohužel i na nejnižší nastavený jas pocitově “tahá za oči”. Nějaké lehce oranžové schéma nebo třeba moderní obdoba Saabího nightpanelu by se sem opravdu hodily.

Když ale odhlédneme od palubní desky dále do vozu, je to už trochu horší. Sedačka řidiče je vcelku pohodlná, ale u spolujezdců už to tak slavné není. Obzvláště prostřední přední místo je opravdu jen nouzové – velice úzké a bez prostoru na nohy. Bohužel na něj ani nemůžete připevnit sedačku – vajíčko. Upřímně si neumím představit, že by na téhle židličce někdo opravdu cestoval, a mrzí mě, že vzhledem k omezeným možnostem konfigurátoru si není možné postavit osmimístnou verzi, která by měla vpředu praktickou loketní opěrku s úložnámi schránkami, jako má verze Luxury.

S přesednutím na zadní řady se situace příliš nevylepšuje. Sedačky jsou nepříjemně málo variabilní, mohou se posouvat ve zhruba tři čtvrtě metrových kolejích a bohužel je není možné je i přes nadstandardní délku vozu napozicovat tak, abych měl se svými 189 centimetry v prostřední i zadní řadě dost místa na kolena. Důvod je prostý – vodicí kolejnice zadní řady sedaček končí pro mě nepochopitelně velký kus před samotným koncem auta. Jasně – díky tomu máte stále k dispozici královský zavazadelník, ale nebylo by přeci jen lepší si prostě vybrat, zda chci více místa pro lidi, nebo pro náklad tak, jak to umí konkurence?

Za všech okolonstí velký kufr by mohl indikovat, že je Staria alespoň dobře připravená na převážení nákladu, ale ani tady jsem nebyl spokojený. Zadní lavice je spojena v jeden velice těžký  celek, její vyndání je uživatelsky složité, nechci psát, že to nejde, protože s dobrou gola sadou jde všechno, ale rozhodně to není úkon na minutku. A ani na čtvrt hodiny. Představa, že přes týden zastane vůz funkci řemeslnického náklaďáčku a o víkendu odveze širokou rodinu na výlet, tu bere rychle za své.

Poslední výtku k interiéru pak směřuji k topení a izolaci. Ve Starii mi totiž byla docela zima. Jasně, testoval jsem ji v době, kdy se teploty skoro nepodívaly nad bod mrazu, ale stejně mě překvapilo, že i po několika desítkách kilometrů jízdy funěla automatická klima nastavená na 22 stupňů vší silou a přesto se jí nedařilo dosáhnout požadované teploty. Možná za to mohla i bohatě prosklená střecha, které ale nelze upřít, že vypadá fakt dobře a interiér s ní pusobí velice efektně.

Zachrání mé dojmy alespoň jízda? Tak napůl. Líbí se mi naladění podvozku, je houpavý, trochu se naklání, ale drží a není záludný. Řešit u dodávky něco jako komunikativnost řízení je asi zcestné, nicméně stran jízdních vlastností mě tenhle černý autobusek ničím vyloženě neštval ani nepřekvapil, což je asi ta vůbec nejlepší varianta. Samozřejmost a pohodlí – to jsou dvě slova, které pocit z řízení Starie vystihují nejlépe.

Jenže pak je tu ten motor. Naftová 2,2 CRDi ze Santa-Fe ve své slabší sto třiceti kilowattové verzi má s dvou a půl tunovou dodávkou docela dost práce. Zvlášť na dálnici se trápí, osmistupňový automat podřazuje občas i při rychlostně setrvalé jízdě po rovince a celé to pak logicky docela dost žere. Překvapilo mě, že Viola se v testu verze Luxury rozplývala nad tichem v interiéru. Možná má vyšší výbava nějak lépe vyřešené odhlučnění. Já jsem měl naopak totiž pocit, že slyším motor víc, než by mi bylo milé.

Asi není těžké poznat, že jsem byl ze Starie zpočátku trochu rozpačitý. A asi po třech dnech testování mě to trklo. Někde pod tím futuristickým zevnějškem, za velkými displeji, je pořád starý dobrý Hyundai H-1. Upřímná jednoduchá asijská dodávka, kterou mám vlastně docela rád. Víte, ten luxusně působící design člověka podvědomě nutí vnímat Starii jako konkurenta Mercedesu Třídy V a Volkswagenu Mutivan Highline. A tady pak – logicky – pohoří. Pohled do ceníků ale odhaluje, že německá konkurence v podobné konfiguraci by vyšla klidně na dvojnásobek ceny. Staria sdílí kategorii spíše třeba s Toyotou Proace Verso nebo Fordem Tourneo – dělnickými dodávkami přestavěnými na osobáky. Což je třída, ve které je kvalitativních a užitných kompromisů celá řada. A tady se pak nebojím říci, že Staria naopak exceluje, protože jí tu musíte odpustit mnohem méně otravných věcí, než na kolik byste si museli zvykat u stejně drahé konkurence. 

Verdikt

Nenechte se zmýlit zajímavým vzhledem a moderním interiérem. Nemějte jako já nesmyslná očekávání. Hyundai Staria není MPV, je to dodávka. Není to luxusní auto, je to relativně levný (ano, bohužel se ceny aut dostaly poslední dobou do hodnot, kde musím dodávku za milion označit za levnou) velký dostavník na hodně lidí. A jako takový není vůbec špatný. Nabízí spoustu výbavy, výborný podvozek a spoustu místa na zavazadla. Zamrzí naopak omezená flexibilita interiéru a kompromisní motor. Šušká se ale, že se chystá i hybridní verze, která by tenhle problém mohla elegantně vyřešit. 

 Technické údaje

Motor: vznětový přeplňovaný čtyřválec 2199 cm3
Výkon: 177 koní (130 kW) při 3800 ot./min.
Točivý moment: 430 Nm při 1 500 až 2500 ot/min
Převodovka: automatická osmistupňová
Maximální rychlost: 180 km/h
Zrychlení 0-100 km/h: 13,5 s 
Pohotovostní hmotnost: 2443 kg 
Kombinovaná spotřeba (udávaná): 8,5 l/100 km
Kombinovaná spotřeba (v testu): 10,6/100 km 
Základní cena: 949 990 Kč
Cena testované verze: 1 199 990 Kč