Haptika: Jak se nezabít

Dovolte mi začít trošku zeširoka. Seděli jste někdy v kokpitu letadla? Tam je čudlů, co? A je v tom takovej bordel, že každej druhej čudel je jinej, takovej šlendriján! Jenže vezměme si třeba DC9 s jejímž kokpitem mám nějakou tu zkušenost. 

Hned vedle čudlu záložního napájení máte čudlík na vypnutí APU – startovacího motoru a vedle toho odpojovač baterií. Každý je jiný, jeden dokonce otočný. Nespletete si je a i v případě úplné tmy ten odpojovač a záložní zdroj nahmatáte, protože jiný takový čudlík tu není. Navíc jsou tyhle tři věci spolu, neb to dává smysl z pohledu logického rozložení celé palubní desky.

Onen chaos v ovladačích prostě není tak úplně chaos. Letadla jsou ale stroje, které příliš nedbají na design kokpitu a intuitivnost, jsou to stroje, které se musíte naučit ovládat a to přeci u automobilů nelze aplikovat. Navíc je těch systémů už tolik že ani letadla se bez nějakých dotykových ploch, nebo v případě Airbusu plnohodnotné počítačové klávesnice, neobejdou. A auta směřují stejným směrem. Jen to musí být hezké a jasné na první dobrou.

A tady narážíme na rozpor, se kterým si lámu hlavu už delší dobu.

V autě trávím hodně času a věčné "ano, nebudu bourat" nebo proklikávání se ke tlačítku, které prostě jako debil chci pořád používat, skrz menu a podmenu, jakkoli logicky uspořádané a rychlé… To mi pije krev. Já s tím autem jezdím roky, já nepotřebuju radit, dejte mi sem něco, co se naučím a dobrý.

Výrobci se to snaží vyřešit tím, že vám dají tenhleten konfigurovatelný štít. Jenže to zas naráží na bariéru toho, že takový ten normální zákazník se s tím babrat nebude, nebo když už bude, tak se strachem, že "si to pokazí". A teď do toho hodili vidle nedokonalými hlasovými asistenty, kdy řidič, který má zakázáno vzít do ruky telefon a říct "dorazím za půl hodiny", musí dumat nad tím, jak té hluché tupé paní naznačit, že má vypnout kontrolu trakce. No nevim…

Ale zpět k dotykáčům. Ovládat něco, na co se napřed musíte podívat má tu nevýhodu, že se na to musíte podívat. Nádherným příkladem jsou blinkry. Pamatujete na páčku, která nedrží? BMW prostě mělo páčku blinkrů, která nedržela zacvaknutá, když to blikalo. Tipuju, že důvodem byla možnost lépe naladit jejich automatické vypínání a nespoléhat se na mechaniku spojená se snahou nenamontovat tam místo packy a pérka nějakou elektronickou motorizovanou šílenost.

Jenže narazili nejen na lidskou setrvačnost, která se ozve při jakékoli změně. Podle mého narazili také na fakt, že když v autě slyšíte blikat blinkr, je mnohem jednodušší sáhnout si na páčku a podle její polohy ji podvědomě vycentrovat, než: Podívat se do přístrojového štítu a rozhodnout se na kterou stranu s tím pohnout, aby to přestalo.

BMW to vzdalo. Vrátili zpět normální páčky. A já je za to chválím. Také vrátili zpět mechanická tlačítka pro ovládání klimatizace. Sice se tak zbavili panýlku, který byl tak hezky filigránský, ale mají řešení, které fakt funguje.

No ale pojďme k praktické ukázce toho, jak mlíkařský kůň sám ze sebe blbce udělal.

Seděl jsem v Hondě E, měl na jeden z displayů napojený macbook a chystal se Frantovi ukázat, že si může pustit Netflix. Pak přihrčela mijáta a ozvalo se: 

"Zahodím to na džbán, ja?" 

"Jasne! Jedu za vama!"

Pak jsem se podíval do zrcátka, viděl, že couvat nemá cenu, zařadil instinktivně D jako dopředu, podržel trošku plyn, než pustí automatická brzda a 

Řach!

Zacouval jsem nešťastné sousedce do Citroenu. Z Netflixu nic nebylo, vypsli jsme papíry, já se začal potit s tím, že bude mrzení i na straně Hondy, no takový ty pindy starýho chlapa, řekněme… A začal uvažovat nad tím, co se vlastně stalo a jak je tohle vůbec možné.

A našel jsem výmluvu. Honda má řazení jako z mé příručky o haptice v letadlech. Dozadu se mačká dozadu úplně jiným pohybem, než dopředu. Bohužel pro mne je posunutí klasického voliče "dolů dozadu" tak zafixováno jako jízda vpřed, že jsem se v rychlosti poté, co jsem smotal všechny kabely a laptopy, no prostě jsem si myslel, že řadím D.

Debil, vím.

Kdybych Hondu vlastnil déle, nestane se mi to. Jenže takhle jsem se musel důkladně zamyslet nad tím, jak si to vysvětlím (bez poškození vlastního ega) až z toho vznikl tento článek. Na druhou stranu je to takové milé připomenutí dob minulých, kdy se uživatel musel se strojem seznamovat.

A ve výsledku mám velikou radost z toho, jak je dnešní automobilová doba turbulentní. Ať už za to může cokoli, výrobci se poslední dobou předhánějí ve volovinách. Ve volovinách v tom nejlepším slova smyslu. Nemají problém se na věci dívat nově a staří páprdové s tím začínají mít obrovské potíže a to nejen finanční, jako třeba já.

A když se tedy obloukovou metodou vrátím k těm dotykovým věcem… Těším se, jestli někdo vymyslí dotykový display s haptickou odezvou. Prý to funguje a je super, já to ale zatím neosahal. Věřím ale, že to půjde. Když si doma hraju na pilota a tahám za virtuální plyny v letadle, i jen to vrnění Vive ovladačů mi dodá dost odvahy se nedívat na to, co ta ruka zrovna dělá.

Takže vyčkejme věcí příštích, nejen citem ve volantu obyčejných hatchbacků je moderní řidič živ!