Ford Nucleon: Když bylo v Americe možné vše

Padesátá léta dvacátého století jsou v Americe považována za zlatý věk. Zemi po vítězství ve druhé světové válce patřil svět a byla na vrcholu svých sil. Populace raketově rostla a ještě rychleji bohatla, byznysu se dařilo snad v každém odvětví, prostě všechno bylo pro Američany tenkrát zalité sluncem. Dobře, ono to platilo hlavně pro dospělé příslušníky euroamerické (rozuměj bílé) rasy a mužského pohlaví, ale to zabrušujeme do tématu pro jiný magazín. 

Spolu s růstem bohatství se rozvíjela i tehdejší móda života na předměstí. Američané se sami sebe ptali, proč by měli žít ve špinavých a ponurých městech, když můžou bydlet za nimi v krásném domě se zahradou. Lokalita dál od centra je přece klidnější, čistější a díky menšímu počtu lidí na stopu čtvereční méně anonymní. Je tedy pravda, že ani to nebylo úplně ideální, jak je dokonale ilustrováno v písni Little Boxes nutící k zamyšlení, to však opět patří jinam.

Abych se dostal k něčemu, co je správně na Autíčkáři, uvedu, že zatímco rodiny se stěhovaly na předměstí, pracovní pozice zůstávaly v centrech měst, ke kterým se bylo potřeba dostat. Dané roky tak přinesly i mohutný rozvoj individuální dopravy. Toto je ta nádherná doba šestimetrových limuzín s osmiválci, kilogramy chromu a zadními ploutvemi. Období, kdy bylo dost peněz na to auta střídat každý rok, jelikož nikdo nechtěl být pozadu.

Jak se vozový park neustále měnil a obnovoval (ojeté auto bylo tenkrát skoro sprosté slovo) a jak národ měl víc a víc peněz, automobilky hledaly stále nové cesty, jak právě jejich produkt zlepšit natolik, aby tvrdou konkurenci rozdrtil na prach a stal se tím nejpokrokovějším. Tato hnací síla, kombinovaná s tradiční americkou mentalitou: možné je vše, umocněnou právě probíhajícím zlatým věkem, mnohdy vedla k navýsost pozoruhodným technologickým kreacím. 

Jednou z nich je právě koncept vozu z titulku, jelikož v jeho případě šla značka Ford skutečně až na hranici možného, aby vytvořila pokrokový vůz. Za cíl si stanovila navrhnout auto, které bude mít prakticky nulové emise a přitom obrovský dojezd, aby se hypotetický majitel nemusel pořád zdržovat tankováním. Proto se rozhodla aplikovat velmi speciální pohon.

Jeho podstata je naznačena už v názvu auta a pojí se s dalším objektem vysokého zájmu tehdejší společnosti. Ano, jedná se o pohon jaderný. Štěpení atomu bylo tenkrát považováno za něco úchvatného. To, jak dokáže být ničivé, si armáda zkoušela na dalekém západě každou chvíli, ale v popředí bylo hlavně jeho využití jako zdroje energie, v čemž tenkrát představovalo revoluci extrémního významu.

Ford Nucleon je jedním z hlavních důkazů této snahy zkrotit atom, neboť právě v jeho zadní části se nacházel drobný jaderný reaktor, jenž hnal auto vpřed pomocí zadních kol. Koncept se představil v roce 1958, tudíž na úplném vrcholu této zlaté éry, a vyvolával všeobecné vzrušení, protože v případě nájezdu sliboval číslo z říše snů, a sice 5000 mil, neboli 8000 kilometrů na jednu kazetu s palivem (některé zdroje hovoří dokonce o dvojnásobku). 

Pointa fungování byla vlastně stejná jako v jaderné elektrárně. Štěpná reakce ohřívala vodu, až se změnila na páru. Ta pak roztáčela dvě turbíny vytvářející elektřinu, jedna pro pohyb vozu, druhá pro elektrické příslušenství. Tato pára se poté zase kondenzací vrátila do kapalného skupenství a tak pořád dokola. Celý reaktor byl obalen vskutku opulentní a tenkrát prudce moderní karoserií. Ani ploutve na některých návrzích nechyběly.

Abych to však s fascinací nad Nucleonem nepřehnal, je potřeba dodat, že ve zmíněném roce Ford vyloženě hmatatelný náznak nové doby atomové nepřinesl, představil pouze maketu modelu v měřítku 3 : 8. Jízda na jádro tedy pořád zůstávala spíše záležitostí fantazie. A protože plány ani nenaznačovaly nic o vývoji funkčního prototypu či možném budoucím uvedení do provozu, celý projekt v této fázi zůstal. 

Ono auto by totiž trpělo na vysoké množství podstatných problémů. Tím nejmenším z nich by byla samotná karoserie. Pokud by se převedla do velikosti 1:1, měla by 5,1 metru na délku a skoro dva metry na šířku, jenže prostor pro posádku by zabíral jen asi třetinu a pro zavazadla by ho v přední části zbylo ještě míň. Všechno ostatní by potřeboval reaktor. Taková kompozice by se úplně neshodovala s tehdejším očekáváním americké veřejnosti stran vzdušnosti vnitřku.

Hlavním problémem by ale bylo odpadní teplo vzniklé fungováním vozu. Na rozdíl od spalovacího motoru, který se většiny tepla jednoduše zbaví výfukovým systémem, by v Nucleonu zůstávalo spolu se zmíněnou vodou a muselo by se chladit sérií radiátorů. Což by spolu s několikerou konverzí energie z tepelné na mechanickou, pak na elektrickou a pak zase na mechanickou vedlo k mnoha vysoce neefektivním ztrátám, o složitosti systému a náchylnosti k poruchám nemluvě.   

K tomu všemu se přidávaly problémy s odpadem v podobě stále radioaktivních, i když již zcela nepoužitelných vypotřebovaných kazet pro palivo a také hypotetická nebezpečnost reaktoru v případě nárazu. Ford jednoduše došel k závěru, že ani snová hranice 8000 km na jednu nádrž a čistě bezemisní provoz nedokáže ospravedlnit nejenom finanční náklady spojené s vývojem, ale hlavně rizika plynoucí z provozu takového auta. Celý projekt proto zrušil dřív, než vůbec pořádně začal. 

Ptáte-li se, jestli to potom s jaderným reaktorem zkoušel někdo další, odpověď je ne (nebo o tom nevím). Určitým důvodem možná bude i to, že zlatá padesátá už jsou prostě pryč, avšak hlavně by atomový pohon byl i dnes, po 64 letech technologického vývoje, stále nesmírně komplikovaným, na mnohé ztráty trpícím a teoreticky nebezpečným zdrojem pohonné síly.  

Zdrojem mi byly články na internetu, převážně článek od Jamese Gilboye na tehdrive.com a článek na Nuclear Newswire.