Ford Mustang Fox 5.0 V8: Síla na rameni

Když se řekne Ford Mustang, tak se i tomu největšímu neznalci automobilů něco vybaví. Zpravidla něco rychlého, hlučného, sportovního nebo amerického. Mustang se totiž objevil v takovém množství filmů, hudby nebo jakékoli jiné kultury jako málokterý jiný dopravní prostředek. To mu přirozeně vyneslo slávu a ikonický status. Jenže dnešní test bude o tom nejméně mustangovitém Mustangu, o milovaném i nenáviděném Fox Body.

Ač se dnešním pohledem může zdát Mustang Fox Body pro svůj vzhled přerostlého Escortu tak nějak mimo pořadí, ve skutečnosti je to trochu jinak. V době jeho vzniku to byl přirozený vývoj, byl to další následovník a ctil ty samé hodnoty – pohon zadních kol, jednoduchou konstrukci, uspořádání 2+2 a relativně silný motor. Až s jeho nástupci se v designu začaly znovu objevovat prvky první generace. Ať už se vám design Foxe libí nebo ne, jedno musíte uznat. Je svébytný, dobře zapamatovatelný a na nic si nehraje.

Jelikož je okolo čehokoli, co má v názvu Mustang a pod kapotou osmiválec s manuálem, tolik legend a takový povyk, rozhodl jsem se, že dnešní test zkusím pojmout trochu jinak. Zkusím do auta fiktivně nastoupit se zavázanýma očima a přistupovat k němu jako, kdybych netušil, o co jde.

S kovovým cvaknutím za sebou zabouchávám masivní dveře. Malý klíček zasouvám do motýlka na spínačce a i kdybych nechtěl, tak už jen podle tohle vím, že sedím v americkém autě. Motor lenošně nastartuje a já si na první poslech netroufám soudit počet válců. Běží hladce a tiše, při nějakých 700 otáčkách. Na plyn reaguje velmi ochotně a až v trochu vyšších otáčkách bych dokázal spolehlivě určit, že válců je opravdu osm. Sešlapuju velmi tuhou spojku a řadím za jedna. Řazení je přesné, ale páka klade nečekaný odpor a je potřeba se toho nebát a vzít za ni silou. Majitel Michal mi hned vysvětluje původ téhle převodovky. Je z dílen Borg-Warneru a označuje se T5, později také jako Tremec. Existuje v mnoha různých variantách a dávala se do obrovského množství převážně amerických aut, od vanů a lehkých trucků až po konkurenční Camaro, nebo třeba Nissan 300 ZX a SsangYong Musso. Zato řízení jde velmi lehce a navíc je se svými 3 otáčkami od dorazu k dorazu překvapivě rychlé.

Tuhá spojka a řazení je ve městě trochu na obtíž, některé rozjezdy bych si uměl představit plynulejší, ale je to všechno o zvyku. Poněkud protivná jsou i miniaturní zpětná zrcátka, zvlášť v kombinaci s nadstandardní šířkou auta jsou pak některé manévry v hustém městském provozu náročnější na soustředění. Vyjíždíme z města ven na zakroucenou, ale docela rozbitou okresku. Podvozek se snaží maskovat nerovnosti, ale když jich přijde několik krátce po sobě, tak se mu to moc nedaří, auto se nepříjemně roztřese a řidiči příliš jistoty nedodá. Naopak v místech, kde je asfalt hladký, funguje podvozek úplně jinak. Ze všeho nejvíc mi připomíná BMW E28 M535i. Zatáčkami se krásně vede a projíždí je s přirozeným mírným náklonem. Nedokáže zcela zamaskovat veškerou svou váhu, nicméně působí stabilně a dobře ovladatelně. Své na tom dělá i řízení. Například ve srovnání se zmiňovaným BMW E28 je naprosto perfektní. Rychlé, dostatečně přesné a také se spoustou zpětné vazby. Volant jako by našeptával „když ti to tady uteče trochu do boku, tak kontra stihneš dát s prstem v nose“. Na hladké silnici se podvozku dá daleko víc důvěřovat a je v něm cítit přirozená vyváženost a neutralita. A kdyby mi někdo tvrdil, že mám pod kapotou obrovský pětilitrový osmiválec, nejspíš bych mu to nevěřil.Ono by to totiž taky nebyla tak úplně pravda. Tedy pětilitrový osmiválec pod kapotou opravdu je, ale slovo obrovský možná není úplně na místě. Ford Windsor byl ve své době konkurentem Chevy Small Blocku. Slyšíte? Small block. Motor je ve skutečnosti relativně kompaktní, je totiž klasické americké konstrukce s malými OHV hlavami a jednou vačkovou hřídelí v bloku motoru. Zároveň má tenké stěny litinového bloku a tak váží přibližně 200kg, tedy zhruba stejně jako například řadový šestiválec BMW M50. Na druhou stranu, tenké stěny bloku způsobily mnoha úpravcům pár nehezkých chvil. Motor totiž vydrží „pouze“ přibližně 500 koní, pak blok doslova praskne vejpůl. Já zde mám tu čest s továrním stavem s přibližně dvěma sty koňskými silami. Motor má velmi hladký běh a kultivovaný projev. Ten je však velmi zvláštní tím, že mám pocit jako bych točil dvojnásobné otáčky oproti „normálním“ autům. Jednoduše řečeno, když jedu při 1000 ot/min, mám k dispozici dostatek točivého momentu na běžnou akceleraci, když točím třeba 2200, je to jako bych v normálním autě točil 4500 a byl nachystaný na předjíždění. Nejde jen o velký točivý moment dostupný už ve velmi nízkých otáčkách, ale i o samotný projev. V těch 2200 otáčkách vám motor jednoduše říká, že už by to chtělo další kvalt, že ho vytáčíte zbytečně moc. Samotného výkonu není málo, ale nedá se ani říct, že by tenhle Mustang akcelerací v dnešní době někoho vyloženě překvapil.

Je ale jedna věc v čem Fox naprosto exceluje a dalece převyšuje všechna auta, co jsem doposud řídil. Snadnost a lehkost s jakou dělá burnout :-) Opravdu, odjezd od křižovatky s pálícími se pneumatikami může být něco, co si dopřáváte při každé jízdě do obchodu a auto vám za to ještě poděkuje. Žádný brutální kopanec, žádné poskakování zadní nápravy, jen hladký kouřící odjezd. A pro úplné fajnšmekry je tady k dispozici ještě jedna možnost jak snadno likvidovat zadní pneumatiky, tzv. rolling burnout. Není potřeba ani žádný kopanec přes spojku, stačí v malé rychlosti na jedničku zašlápnout plyn a nával točivého momentu zajistí zábavu na celý večer. Ve skutečnosti ta snadnost, s jakou to jde provést, a lehkost, s jakou to Mustang snáší, není jen o množství točivého momentu v nízkých otáčkách. Je to částečně proto, že přesně s tímhle úmyslem byla zkonstruována zadní náprava. Ford jí říká Quad-shock, od běžné tuhé nápravy se liší především čtveřicí teleskopických tlumičů, kdy dva jsou standardně svisle orientované, ale dva jsou vertikálně a jejich jediným úkolem je právě tlumení rázu od nápravy při prudkém rozjezdu.

Takže si to shrňme. Přiznám se vám na rovinu, nemám Mustangy rád. Především ty nové. Je to tolikrát dokola ohraná písnička o americkém muscle car s pořádným motorem jako z doby, kdy to ještě stálo za to. A v České republice je to skrz politickou historii možná ještě horší. Každý Mustang, který se aspoň trochu podobá na svou první generaci, tady má status téměř jako Ferrari. Jenže to není případ Fox Body. Fox Body byl vždycky mnohem víc Mustangem pro volnomyšlenkáře a bohémy, než pro frajírky parkující před diskotékou. Dnes, jako youngtimer, slouží především zábavě. A té může sloužit velice dobře. Má svůj charakter, vyžaduje silnou pravou ruku a levou nohu, má skvělé řízení a na hladké cestě také dobrý podvozek. A pak má pětilitrový osmiválec, který to v sériovém provedení sice nekřičí do světa, ale společně s robustní zadní nápravou dokáže nadělat spoustu politicky nekorektního nepořádku. A to chceme!