Autíčkářova vánoční soutěž: vyhodnocení

Začátkem prosince jsme vyhlásili vánoční soutěž o nového Defendera. Nerozdávali jsme sice “fullsize” verzi, ale propracovaný model LEGO Technic, který se obzvláště podařil a celou redakci nadchnul množstvím fungujících detailů. Bohužel je ale na čase se s papírovými krabicemi plnými kostek rozloučit a poslat je novým majitelům. 

Lákavou cenu mohl vyhrát každý, kdo nám poslal vyprávění o nějakém svém offroadovém zážitku. Do redakčního e-mailu nám dorazilo celkem dvacet sedm příhod, ve kterých hrála větší, či menší roli jízda v terénu. Vybrat z těchto neotřelých zážitků pouze tři výherce nebylo vůbec jednoduché. Nejprve jsme si všichni udělali “literární odpoledne” (dohromady je to nějakých šestadvacet normostran) a poté jsme každý z nás obodoval pětici děl, která se mu zamlouvala nejvíce. A kdo že jsou výherci?

Jedním z nich je náš dlouholetý čtenář Sumy, jehož domácí vozový park sestávající se z terénních Mitsubishi se pravidelně objevuje zvěčněn v komentářích pod články jako referenční vzorek na téma “tohle je offroad”. V zaslané příhodě se sice tváří, že produkty Land Roveru už nechce nikdy v životě vidět, u legového Defíka ale snad udělá výjimku. Své vyprávění doplnil i pěknými fotkami. Pohodlně se tedy usaďte a začtěte se do toho, co popisuje offroadový matador za svou nejhorší zkušenost.

Je tomu již 6 let, co jsem propadl bezcílnému drncání a občasného poměřování si… strojů. Tento svůj koníček provozuji ve „skoro“ neupraveném pajeru z roku 1997, s kovadlinou 4M40, neboli 2,8TD, ve válečném zbarvení „Vanilková se šlehačkou“. Jo, zadání znělo Africa Corps písková. Tak nevyšlo to úplně, ale což. Vozidlo je úžasné a na žádné z mých cest nikdy nehrozilo, že bych neměl dojet zpět domu. Snáší i opravdu tvrdé zacházení.

Nejhorší offroadový zážitek? Zážitků je spousta, žádný není vysloveně špatný. Dokud se nikomu nic nestane, tak je to jen hra,  jak to dostat na kola a tradá dál. Když jsem „udelal“ v Rumunsku 3 pneu během 4 dní a k tomu druhýmu autu umřela spojka a měl jsem ho 1300 km na tyči? Nebo konec cesty v tak hrozném místě, že nebylo jiné cesty než se otáčet s klukama visícíma ze zahrádky, aby se auto nepřeklopilo? Mrtvý alternátor 80 km od startu noční navigační rally a dojezd do cíle za svitu baterky z okýnka? Zmuchlanej bok z úzké trialové trati? Výjezd, ze kterého nejde vycouvat a už dlouhý auto se zvedá, krátkýmu nebrzdí zadek? Nádech, výdech, jedem. Co zbývá. To jsou jen věci k řešení. Něco, na co se krásně vzpomíná, co člověka obohatilo.

Co je ale opravdu výživné, to když se heslo:“Co tě nezabije, to se vrátí a pokusí se o to znovu“ začne až hmatatelně zjevovat všude okolo vás. A k tomu stačí do libovolné rovnice dosadit jako jednu ze známých Landrover.

I stalo se, že jsme se ženou zhodnotili, že naše další plánovaná cesta, naše již 4 off dovolená, přes Bosnu a Chorvatsko do Černé Hory musí proběhnout v režimu „dvojvozmo“. Že to se 4 capartama v jednom autě nebudeme hrotit. Volba logicky padla na paňmámy Frééčko. Čerstvě po STK, nový výfuk, loni dělaný brzdy, sundavací střecha… berem.

Už cestou domu od paňmámy jsem zhodnotil, že malý, roztomilý Landrover bude potřebovat trochu lásky. Mám na to týden, pohoda. I ten výfuk co tam doopravdy patří přišel včas. Auto OK, nikde žádný problém. Pajero fasuje expediční zahrádku a 90%objemu zavazadel a vyrážíme.

Cesta byla plánována s ohledem na to, že lanďák proti upravenému pajeru projede prd a tedy maximálně šotoliny. Zkrátka rodinný výlet do přírody, žádná expedice. Vše probíhalo v poklidu. Zpestřením byl jen chorvatský celník který asi 10 minut obíhal pajero, oni prý chorvati upravený auta fakt neradi. Manželce v lanďáku za mnou stačí mrknout a celník má hotovo do 5s. No jo, krásná zrzka v roztomilym autíčku(naposledy, co o něm píši jako o roztomilém) První sprcha přichází na Bosenské hranici. Já vůl opět(je to už takový můj sport) ztratil zelenou kartu…15€ to vyřeší. Bosna nuda, hrůza, 300 km zónou 60km/h. Hraju si s nastavenim opěradla a ejhle, špatně nastavený bowden odjistí i pojezd a já mizim i se sedačkou a nohou na brzdě pod palubní deskou… Ten vřískot pneumatik lanďáka za zadkem byl hroznej. Herdek, žena se na mě zlobila. Hodně… jako opravdu hodně moc. Používala i nehezká slovíčka. Ale ten den jsem ji slyšel ještě zoufalejší. Z vysílačky: “Miláčku, svítí mi ruční brzda“ , no to určitě, říkám si, už je to tady. Prašná cesta se vlní nad hraniční řekou, prudké srázy v každé zatáčce. „Tak zastav“ povidám, odpověď „To nejde“ byla všeříkající. Podařilo se, levé přední kolo celý voblitý brzdovkou. Do prd… a v tom si to dcera rovnou někam šine, že prý čurat. Seznamuji ji s významem červené cedulky u kraje cesty se smrtkou a zkříženými hnáty.

Beru kouzelné sluchátko do ruky a jdu volat pojišťovnu, odtah, konec… Ne, to je jen taková malá zkouška. Beru do ruky kladivo a sekeru aprovizorně pertluju torzo trubky. Asi 150. pokus se setkavá s úspěchem, dolejvám brzdovku a jedem. No na Černohorský hranici si zaplatím dalších 17€ za lokální pojistku a jedem zakempit na úžasné místo u přehrady Piva. To byl den.

Druhý den věnujeme opravě britského vozu. No a abych ukázal nejstaršímu synovi, tehdy 16 let, „Koukej, jak se to řeší“ beru ho s sebou. Otrávenej jak indiánskej šíp. Servis je prý za 7km. To říkají všichni. Po 70 km už jsem v druhém největším černohorském městě a nacházím obchod s díly. Venku vedro přes 40. Prodavač okamžitě chápe závažnost situace a končím na telefonu s paní učitelkou angličtiny, která svému muži překládá, že co a jak se na našem vehyklu potento. Nyní přišla scéna jak z Kobry 11, né tou akčností, přijel až po 40 minutách. Ale, Černá A8 a z ní vystoupil Tom Cruise. Okouknul lanďáka, zašel do prodejny dílů, vyšel v superčistých žlutých montérkách a bílým tričkem, nasadil Ray Bany a odjel na Kawě co stála před prodejnou. Za půl hodiny přijel v obušenym Cliu a ať jedu za ním. Město, neměsto 120km/h normál, já bez brzd a do toho právě prasknul výfuk u katíku. Mechanik na každýho druhýho blikal, troubil, zdravil, do toho telefonoval a kouřil a já se fakt bál. Mladej se konečně začal bavit. Dílna čisťounkatá, na nástěnce na nářadí má i háčky na Ray Bany ???? Za 1,5h je s pomocí trubky z pasata hotovo. Hezká práce. Celkem 33€. „Test drajf, ja?“ Než se stačím připoutat, vytáčí dvojku a plný brzdy. Zatlačujíce si bouli na čele obohacuji montenerákovi znalosti českého jazyka, hlavně pak o hovorovou část se zaměřením na anatomii. Co mě nezabije. Však víte.

Cesta zpět na místo, kde jsem nechal na krásném místě u přehrady ženu se zbylými dětmi probíhala v poklidu. Moment, to auto škublo… Jedeme dál, výfuk prdí jako.. no jako když praskne u katu, prostě hodně.Ještě to máme 40 km po horské silnici. A zase… Na horizont dojíždím setrvačností. Startuji, vše ok, jedem. Ale jen k dalšímu kopci. Palivové čerpadlo si přicpalo dolní sání a bere jen do půl nádrže. Dokuckáme 20 km na pumpu a vracíme se k ostatním. Nyní si už k landroveru tvořím takový osobní, silný vztah. Negativní.

V dalších dnech „To“ nějak funguje a co 200 km doléváme benzín. Třeba v prudké bouřce v horách je to bezvadná disciplína. V Durmitoru se ukáže, že je to stejně hrozně uskákaná dýchavičná koza. Cestou na dno nejhlubšího kaňonu v Evropě se z vysílačky stále častěji ozývá žehrání, že ten krám nebrzdí. Ono to nemá ventilované kotouče na přední nápravě. Tomu se mi ani nechtělo věřit. Bylo to trochu divoký, ale podařilo se. Krásná oblázková pláž na břehu řeky Tara v kaňonu na jednom z jeho nejhlubších míst. Krásné dva dny relaxu. Až na toho plcha, co ženě sežral silikonovou lahev na pití a na pajeru kabeláž k čidlům superselectu, a tak nešla zamknout zadní špéra. Nevadí, stejně ji ve skupině s lanďákem nebude třeba.

Dalším cílem bylo Skadarské jezero. Smutné a hořké je zjištění, že ač je ohromné, tak najít si klidné místo s ohledem na šílený turistický ruch je takřka nemožné. Podél jezera dojíždíme až na dohled Albánských hranic. Otáčíme se a stále se snažím najít nějakou cestičku k vodě a najednou ji vidíí… dostávám ránu na prdel. Landroveru totálně selhaly brzdy. Všichni jsme ok. Pajero jen ohnutý nárazník a prasklý světlo. Lanďák, no i hliníková výztuha v nárazníku zlomená a ustřižená.

Beru telefon do ruky, pojišťovna, odtah, konec. Jak známo, při vjezdu a výjezdu do Černé Hory je třeba úředně  zapsat poškození aut, neb na poškozené auto cizáka bez protokolu se pohlíží jako na padoucha co ujel od nehody a jsou s tím fakt polízanice.  Ne, dnes si nebudeme kazit den. Nacházíme krásné místo u vody, usínáme pod širákem na zahrádce pajera s výhledem na Skadar, na požár lesa na protějším břehu, no romantika.

Ráno vstávám kolem 4 hodiny a jdu na tu anglickou pomstu. Když jsem to odstrojil, přijíždí mladý ruský pár, jedou na ryby. Chlapík se okamžitě nabízí, že mi pomůže. Milé, leč odmítám. I tak od něj dostávám 4 pizzy a 2 papírové sáčky pražené slunečnice. Kolem 6 hodiny jsem všechny probudil, to když se mi konečně podařilo navijákem vytáhnout montážní body nárazníku o 10 cm zpět. To byla rána, že se mladému ruskému páru v golfíku probudil zmatený málčik. Nevim jak moc do nich ještě cpou tu o prvním výstřelu z Aurory, ale nastartovanej byl klučina hned. Zavolal jsem mu rodiče vše OK. Auto skládám do tvaru něčeho, co není o moc ošklivější než to bylo. Odvzdušnim brzdy.Dětem dávám ke snídani pizzu, ty vůbec nechápou a já se stávám supermanem. Protože, co že to opravim, to se očekává, ale že uprostřed pustiny vykouzlim 2 salamový a 2 Hawai pizzy, to fakt nečekaly. Tak vida, byla to jen další zkouška. Jedeme dál.

Žena si bere pajero, já tu věc. Offroad cabrio/targa/ či jak nazvat frééčko s hartdtopem a vysklenym všim co jde včetně střechy, je krásná pitomina. Pravda, teploměr do 50 už ukazoval jen 2 bezmocné čárky, já jen v kraťasech a bos, postupem času v kaolinovém trojobalu. Ten prach z šotolinové cesty na zpocené tělo. No vysloveně příjemná záležitost. A kombinace ujeto 150km, hraniční přechod do kopce, dlouhá fronta, vedro, že se pneu lepí na asfalt a šup, málo benzínu. No vůbec to není podezřelé,  že opouštím frontu na odbavení a jedu 2 km zpět z kopce na pumpu. Během 10 min se vracím zpět na své místo. Celníci si tam už přes půl hodiny dávaj albánce v mercedesu. Všechno ven, oblečení z kufrů ven… Asi vypadám buď dostatečně důvěryhodně, nebo zbídačeně, během 10 minut jim ukážu vše co chtějí. Žena, už nikoliv v malém roztomilém, ale v plnotučném pajeru projíždí během 15s. Tam na tu genderovou vyváženost fakt nedbají.

Cestu jsme nakonec zvládli celou, strávili čas na místech, na která budu opravdu vzpomínat celý život, přehrada Piva, řeka Tara, Skadarské jezero, ostrov Ada Bojana, pevnost Gorazda nad Kotorským zálivem, noc na pláži kousek od Makarský, když mi želva vběhla do cesty. Vlastně všechno bylo super, jen se nám tam neustále o zábavu staral lanďák. Kterému celkem 3x fatálně selhaly brzdy a z nejjižnějšího cípů Černé Hory jsem s ním do Čech dojel takřka bez brzd. Na cestě domu pak již jen přestal fungovat rychloměr a někde něco odpadlo. Brzdy opravily až nové kotouče a desky. Prostě to heslo, co tě nezabije… Mockrát se to vrátilo. Přiznávám, to auto jsem tchýni před lety vybral já….

Po návratu jsem během 14 dní uvedl auto do důstojného stavu, opravil vše co bylo třeba. S poděkováním vrátil. Ještě ten den bylo jasno, že příště již pouze svými auty. Ve své podstatě to bylo šílené, ubíjející, vyčerpávající, nebezpečný, prostě zvrhlý. I tak na to rád vzpomínám. Určitě se jedná o ten nejotřesnější offroadový zážitek, a to i když se z 90% odehrál na silnicích a prašných cestách. Bylo to i poprvé, co jsem opravdu musel řešit poruchy. Bohužel, dnes již vím, že ne naposledy.

Jestli jste dočetli až sem, děkuji za odvahu. Zaprvé se jedná o prvotinu. Za druhé, jsem momentálně pod vlivem mnoha různých analgetik a tak vůbec. V září jsem si dost možná při špatném dopadu na závodech doprasil krční páteř? Dnes, po třech týdnech od operace konečně používám i pravou ruku. Ale to jsem si zas doladil omdlením o dveře v den co mě pustili ze špitálu. Takže to co nefungovalo kvůli umáčkutý míše zas nefungovalo z důvodu zánětu v rameni. Já už jsem vlastně na neustálé paradoxy a nástrahy zvyklý. Vlastně i to, že díky současnému úrazu se našlo to co před 5 lety lékaři přehlédli, když jsem zbuchl z 6m. (Měsíc po té, co jsem si spáchal kompresní zlomeninu kolene dveřmi od auta). A co by mi s jistotou během 1-2 roků natvalo vyplo pravou ruku. Tak to vlastně nebylo špatně, že jsem si chroupnul krční ploténku. Ale za vlastní blbost si ponesu následky.Už to asi nikdy nebude na žadný hard offroad a závody. Holt mi teď hlava k zadku drží tytanovym plocháčem jak z katalogu od Mugenu a 6 vruty z Bauhaussu. Však co, já už taky nejsem nejmladší, auto taky ne… Asi začnu jezdit víc ty kochací jízdy. Když už jsem teda rozbitej, jak ten Landrover.

Tedy za mne, budu se opakovat, dokud se nikomu nic vážného nestane, je to jen bezva hra, kde ale tlačítko restart neexistuje a kde si za každé své rozhodnutí ponesete následky.

…nepřicházely nám ale jen příhody z dalekých zemí zpoza volantu vozů s pohonem všech náprav. Následující historka je živoucím důkazem, že drama může nastat i na známé silnici kousek od domu. Lukášův příběh je sice krátký, ale za to velmi, velmi intenzivní. 

Moje cesta z práce domů je i přes poměrně krátkou vzdálenost velmi časově náročná z důvodu silné dopravy.
To znamená, že ujet vzdálenost 16 km mi trvá 45-60 minut. Takže člověk má spoustu času na přemýšlení o životě atd. 
Nejhorší je kolona těsně před městem ve, kterém žiji. Jedná se o satelit jednoho velkého města. 
Jednoho dne, ale nastal velký problém. Už při výjezdu z práce jsem si začal uvědomovat, že mi asi nesedl oběd.
Po půl hodině už mě zalévá studený pot a ozývají se zvláštní zvuky s oblasti břišní a to znamená jediné…… akutní sra*í. :-) 
Bohužel mám ten problém, že jinde jak doma prostě jít nedokážu.
Pokud má člověk vysoké auto tak se dá kolona objet polní cestou kolem malého lesíka.
Jenže moje služební vozidlo byl v tu dobu obyčejný Opel Astra. 
Věděl jsem, že pokud se nechci pos**t musím to risknout. Prvních asi 300 m šlo skvěle a Opel zdolával překážky jak Defender, ale moje svěrače už mlely z posledního. 

Náhle přišel velký výmol a při tom propadu už to svěrač neustál. 
Říkám si dobře rychle ven z auta a zbavit se těch pos***ých hader. 
Jenže jak se zbavit trenýrek a přitom neumazat boty a kalhoty. Řek jsem si že je musím rozřezat. Jenže jediné co jsem měl u sebe byly klíče od domu a jediný klíč, který měl alespoň trochu ostré zoubky byl malinký klíček od schránky. Ty trenky jsem tak jak největší idiot pižlal asi 10 minut. Nakonec se zadařilo a byl jsem volný. Jenže záhy jsem si všim, že se to prožralo i na kalhoty. Zbavil jsem se tedy veškerého oblečení od pasu dolů. Kolem pasu jsem si dal mikinu a pokračoval dál. Jenže co se nestalo. 
Asi po minutě jízdy jsem neodhadl jedno místo a Astra zůstala na břichu. Když jsem definitivně věděl, že se od tama nedostanu, zavolal jsem kamarádovi aby nakopl Tatru a jel mě vyprostit. Když přijel na místo věděl jsem, že nemá smysl zapírat proč nemám kalhoty.
Po asi hodinovém záchvatu smíchu mě tedy kamarád vyprostil a já rychle zaplul domů. 
Jaké z toho plyne ponaučení?!
Pokud chcete jezdit off-road tak s čistou myslí a čistými spodky. Jinak zapadnete!!!!
:-) 

Poslední historka si bere na paškál v dnešní době velmi oblíbené vozy kategorie SUV, respektive jejich řidiče. Ti totiž snadno za volantem zvýšeného vozu propadnou dojmu, že řídí offroad. To je však jen plané zdání, jak se  přesvědčil i protagonista posledního výherního příběhu.  

Moje nejintenzivnější offroadová příhoda se stala na podzim roku 2010. Tehdy jsme s partou kamarádů vyrazili na prodloužený víkend na chatu na samotě v jizerkách. Na místo jsme vyrazili z většiny vlakem a pěšky, hlavní roli v příběhu bude ale hrát tehdy zbrusu nová Kia Sportage, kterou si Milan (zvaný Větrák) vypůjčil od svého táty a kterou měl na místo dovézt zavazadla. 

Tehdy se ještě esůvéčkům neříkalo esůvéčka, ale prostě džípy. A tak jsme už asi měsíc před výletem pravidelně poslouchali, jak to bude v pohodě, že budeme mít na chatě džípa, a že kdyby někdo zapadl po cestě autem, tak ho vytáhne ten džíp, a že kdyby přišel přívalový déšť a příjezdová cesta se rozbahnila, tak se dostaneme pryč džípem, prostě džíp, džíp…

Cesta k chatě sice nebyla asfaltová, ale ze zkušenosti jsme věděli, že jí s trochou opatrnosti projede i favorit, leč nechtěli jsme Milanovi kazit radost. 

V den odjezdu tedy vyrazilo osazenstvo pobytu vlakem, Milan a zavazadla autem a za pár hodin už jsme se všichni setkali na chatě. Babí léto bylo v plném proudu, podzimní příroda hrála všemi barvami, zkrátka idylka. Tu se sice pokusil jeden z účastníků narušit tím, že si sebou vzal vuvuzelu, na kterou zde měl v plánu troubit a ničit jizerské ticho, tento diverzní plán jsme ale hned v základu utnuli a africký plastový lidový nástroj jsme promptně uzamkli do kufru džípu s tím, že bude majiteli vydán po skončení pobytu.

Náš plánovaný páteční program byl vskutku vypečený. V nedaleké vesnici jsme si objednali u řezníka naložené sele. Plán byl takový, že ho někdy po obědě začneme zlehka opékat a večer proběhne nezřízený hodokvas plný vepřového. Jediné, co stálo tomuto plánu v cestě byl fakt, že vytoužený vepř toho času visel v lednici v řeznictví vzdáleném zhruba dvacet kilometrů jižně a bylo nutné ho na chatu dovézt. Tohoto úkolu se s chutí zhostil Milan, který nezapomněl zdůraznit, že pojede džípem a protože má, jak známo, džípa, může jet zkratkou přes les a nebohé podsvinče tak dorazí dříve, dříve se upeče a osazenstvo chaty se dříve dočká krmě. 

Plán to byl skvělý a tak jsme se bez dalších průtahů pustili do jeho realizace. Teda pustili – vlastně jediný, kdo něco udělal byl Milan, který hrdě nastoupil do džípa a odjel vstříc lesu. Zbytek posádky se zatím věnoval odpočinku a užíval si jizerského klidu.

Cesta do vsi a zpět trvala přes les autem sotva čtyřicet minut. Když se tedy Milan po hodině a půl stále neobjevoval, napadlo nás, že mu zavoláme. Po vytočení jeho čísla se z kuchyně ozvalo vyzvánění – s vědomím, že jde jen o krátkou cestu vyrazil bez telefonu. Inu, nevadí. Asi se ještě pro něco zastavil, nebo se někde zdržel. 

Po dalších dvou hodinách se ale slunce začalo klonit k západu a hlad, který jsme šikovně maskovali za starost o kamaráda, nás vyburcoval k pátrání. Zavolali jsme vesnickému řezníkovi, který potvrdil, že Milan už před několika hodinami dorazil, převzal připravené sele a společně s vepříkem se vydali (samozřejmě v džípu) zpět.

Žvýkajíc chléb s hořčicí jsme svolali před chatou krizový štáb a začali vymýšlet řešení. Zatímco pánské osazenstvo se veskrze jednomyslně shodlo na tom, že Milan je slizký had, jež v převleku za kamaráda odcizil skupinově zakoupené naložené sele o váze dvacet dva kilogramů, dámská část uvažovala i možnost, že se možná po cestě stala nějaká nenadálá událost. Po krátké poradě jsme usoudili, že vzhledem k tomu, že prase bylo toliko syrové a tudíž jen ztěží poživatelné, bude pravděpodobnější druhá varianta. Rozhodli jsme se tedy vyrazit na záchrannou výpravu. 

Vytvořili jsme tedy tříčlenné pátrací skupiny a vydali se s baterkami pěšky do lesa. Protože jak známo, ve chvíli, kdy se začnou na samotě v lese nevysvětlitelně ztrácet lidé, je nejlepší taktikou se rozdělit. Postupně jsme se nořili hlouběji do jizerské přírody, slunce postupně zmizelo za horami a vystřídal ho měsíc a hvězdy. Noc byla sice studená, ale jasná.Náhle přinesl lehký vítr z dálky táhlé zahučení. “Je to jelen? Nebo snad vítr hučící v oblinách skal?” dohadovali jsme se, zatímco se onen vzdálený zvuk ozýval znovu a znovu. 

Víte, když jste v noci sami v lese daleko od civilizace, unavení a hladoví a máte strach, protože se nevysvětlitelně ztrácejí lidé, začnete se potýkat s nedostatkem racionálního uvažování. Zdroj zvuku (který je vám čtenářům už určitě jasný) byl pro naší pátrací skupinku obestřen tajemstvím. Tajemstvím, které jsme si nebyli jistí, zda chceme “rozlousknout”. 

Nakonec ale zvítězila zvědavost (no, hlavně snaha nebýt ten, kdo dá najevo, že se bojí nejvíc) a rozhodli jsme se, že původ zvuku prozkoumáme. Hučení se v pravidelných intervalech linulo z nedalekého údolí. Naše pátrací skupinka pomalu sestupovala lesem níže vstříc tajemnému zvuku. Hučení bylo blíže a blíže. “To není jelen. Určitě to není jelen. Ani vítr. Zní to jako…lesní roh! Hon! Myslivci! Pušky! Určitě nás někdo postřelí!” Panika zachvátila naší záchrannou výpravu a hnáni vlastním strachem jsme se rozeběhli směrem pryč od onoho záhadného zvuku volajíc “nestřílejte” “pozor, jsme lidi, ne zvěř” a podobná duchaplná prohlášení. Hučení v tu chvíli zesílilo a my jsme vyběhli na nevelkou paseku. Měsíční svit zaléval nízký lesní podrost, uprostřed kterého se skvěl dřevěný krmelec. Doběhli jsme k dřevěné budce a spoléhajíc na to, že u krmelce se přeci nestřílí jsme popadali dech. Náhle se hučení ozvalo znovu, sotva pár metrů od nás. Podívali jsme se tím směrem a tam ozářena stříbrným světlem měsíce stála postava dující na plastový lidový africký hudební nástroj, které na ramenou spočívalo středně velké naložené sele. 

Pak už to šlo ráz na ráz. Za necelou hodinku už jsme všichni seděli v chatě a poslouchali, co se vlastně stalo. Milan zkrátka přecenil schopnosti džípu a cestou zpět se rozhodl, že najde ještě kratší cestu. Žel to tak úplně nevyšlo a v lese zapadl. Rozhodl se, že dojde pěšky pro pomoc, bál se ale, aby se sele v horku nezkazilo a tak nechal džíp s vypnutým motorem, ale zapnutou ventilací stát v lese. Po dvou hodinách bloudění zjistil, že netuší, kde je a tak se vrátil zpět k autu. Tomu se samozřejmě vlivem dlouhého stání se zapnutým zapalováním vybila baterie. V tu chvíli už Milan věděl, že je v tom sám. Popadl prase na záda a začal se v iteriéru auta shánět po baterce. Tu tam sice neobjevil, zato si všiml uschované vuvuzely.

Vybaven plastovým lidovým africkým hudebním nástrojem tak vyrazil na výpravu směrem, kterým si zhruba myslel, že se nachází chata, no a dál to už znáte.

Další den jsme nebohého džípa vyprostili z bahna, nabili baterku a hlavně konečně opekli to sele. Takže nakonec vše dopadlo dobře. A od té doby všichni víme, že SUV zkrátka není džíp, ať už se mu tak říká, nebo ne.

To byly tři vítězné historky na téma “offroadový zážitek”. Děkujeme všem, kteří se soutěže zúčastnili a pokud jste tentokrát nevyhráli, nezoufejte. V redakčních kuloárech se šeptá, že Jeník chystá ve svátečním čase ještě jednu soutěž, která tentokrát nebude ani vyžadovat zapojení pisatelského umu. Ale nebudeme předbíhat. 

Výhercům gratulujeme (a doporučujeme zkotrolovat e-mailovou schránku, měli byste tam mít informace k předání výhry) a všem přejeme příjemnou čtvrtou adventní neděli. A pokud vás čeká nějaké sváteční cestování, mějte na paměti, že mimo zpevněné cesty čeká nejedno dobrodružství.