Alfa Romeo 4C Spider: Sveď mě šarmantní Italko!

Když se na konci šedesátých let začaly rodit supersporty, byl jejich účel jednoduchý. Měly vám umožnit pohybovat se na silnici dosud nevídanými rychlostmi. Třeba takové Lamborghini Miura, pramatku všech supersportů, jste si nepořizovali proto, že nabízela hardcore řidičské zážitky a pocit spojení s vozem. Vybrali jste si jí především proto, že to byla nejrychlejší věc na silnici. A v druhé řadě možná i kvůli tomu, že působivě vypadala a dělala z vás někoho výjimečného.

Intenzivní zážitky a pocit, že jste zkrotili náročný stroj, přišly až ve druhé řadě. Tehdy totiž ještě bylo zapotřebí na oltář rychlosti obětovat velkou část pohodlí a především snadné ovládání. Ti, kteří hledali kompromis, mohli sáhnout po rodících se supersedanech jako byl Mercedes-Benz SEL350 6.3, nebo po rychlých GT jako byl dvanáctiválcový Jaguar E-type. To byla auta, která se mnohem snáze řídila a bylo možné v nich opravdu pohodlně cestovat na dlouhé vzdálenosti. Ale také nebyla ani zdaleka tak rychlá jako supersporty. Na volných, neucpaných dálnicích tehdejší Evropy a Ameriky, bez stacionárních radarů a drakonických pokut, jste mohli s Miurou dojet z Londýna do Nice nebo z New Yorku na Floridu mnohem rychleji než s něčím “méně extrémním”.

Jenomže tyhle časy už jsou dávno pryč. Dnešní supersporty jsou spíš rockové hvězdy na kolech než pozemní ekvivalent soukromého tryskáče. Nejrychlejším automobilem v reálném světě se stal silný naftový kombík, dost nenápadný na to, aby vás ušetřil nadbytečné pozornosti policie, dost rychlý na to, abyste se mohli pohybovat tak rychle jak jen je to na veřejné silnici možné, a dost úsporný na to, aby vaše cesta nebyla jen poskakováním od benzínky k benzínce.

Supersport? Supersport je tu k tomu, aby byl placatý, oranžový a dělal kravál. Možná, pokud jste opravdu nadšenec, ho občas vezmete na okruh – i když pokud to myslíte s okruhovým ježděním vážně, stejně máte spíš něco lehčího a obratnějšího. Většina majitelů ho ale používá především k producírování se v ulicích velkoměst, případně občasným přesunům po dálnici. Zakroucené silnice, které by teoreticky měly dát vyniknout špičkovým jízdním vlastnostem supersportovního vozu, dlouho laděným na Severní smyčce? Jen těžko. Na dírách z vás vytřese duši a pokud v nepřehledné zatáčce nešťastnou náhodou potkáte traktor, bude dost široký na to, aby trefil jak zemědělský stroj v protisměru, tak patník na vaši straně silnice.

Není proto divu, že se stále více motoristických nadšenců obrací ke klasickým sportovním či supersportovním vozům. Miura se svými 350 koňskými silami a hmotností kolem 1,3 tuny byla rozhodně rychlým autem, ale zároveň to nebylo nic, co byste s trochou schopností nemohli prohánět v 8/10 tempu zakrouceným alpským průsmykem, tak jako na začátku filmu Italian Job. Jenomže dnes už si, pokud nepatříte k bájně bohatým, nekoupíte nejen tu Miuru, ale nejspíš ani cokoliv jiného, co by klasický supersport byť jen připomínalo.

Co kdyby ale někdo využil všech moderních technologií, které poslední půlstoletí přineslo, a postavil auto, které by nabízelo charakter podobný klasickým supersportům? A bylo přitom levnější, než staré originály? Dokonce možná mnohem levnější? Vždyť dnes už k dosažení odpovídajících výkonů nepotřebujeme mohutné V12 ani ty nejdražší komponenty na trhu. Mohli bychom toho dosáhnout jinou cestou. Třeba nízkou hmotností, dosaženou prostřednictvím exotických materiálů…

Reinkarnace šedesátkového supersportu, převyprávěná moderní technikou. To je odpověď, kterou jsem dlouho hledal a nenacházel. Odpověď na to, co vlastně konstruktéři Alfy Romeo chtěli udělat, když navrhovali model 4C.

Začíná to už když k tomu autu poprvé přijdete. Vypadá nižší, širší a dravější než na fotkách. Ne, není tak velké, jak byste čekali od opravdového supersportu, ale rozhodně nevypadá jako roztomilý sporťáček – což je dojem, který může občas vyvolávat na fotkách.

Obejdete širokou záď, rukou přejedete přes širokou křivku blatníku a špičkou prstu jemně zatáhnete za delikátní kliku dveří. Otevřete je a na chvíli se zarazíte při pohledu na široký práh – jak se do toho leze? Nakonec se vám za cenu části své důstojnosti podaří nějak vměstnat dovnitř, srovnáte si volant i sedačku a začnete obhlížet okolí. Zatímco zvnějšku je 4C cvičení v designové smyslnosti, uvnitř máte trochu pocit, že sedíte v závodním autě, které někdo jen zlehka upravil pro silniční provoz. Odhalený karbon, přiznané šrouby, minimum jakéhokoliv komfortu a rádio, jaké si koupíte v obchodě s automobilovými doplňky. Pokud k placatým červeným autům z Itálie přistupujete jako k luxusnímu zboží, může vás to trochu překvapit…

Potom nastartujete, rozjedete se a vaše dojmy se jen prohloubí. Můžete si říkat, že motor 1750 TBi je vlastně běžný čtyřválec, jaký mají i “civilní” Alfy. Jenomže tady se z něj stala brutální bestie, která o svém charakteru dává jasně vědět kakofonií řevu, prskání, střílení a práskání. Tedy přinejmenším pokud nastavíte režim Dynamic – a garantuji vám, že to bude první věc, kterou budete po nastartování 4C dělat.

Už po městě je tahle věc zážitek. Pravda, není úplně komfortní – vlastně by se dalo říct, že je docela dost nekomfortní. S řízením se musíte trochu prát (zvlášť při parkování), i se zapnutou elektronikou má 4C tendenci hrabat kolečky a vrtět zadkem, za její placatostí a červeností se ohlížejí chodci a zvuk o vás dá vědět všem v okolí několika bloků.

Ale pokud chcete auto, se kterým se budete předvádět ve městě, můžete si koupit Porsche Boxster nebo Jaguar F-type. Tahle auta dokáží udělat také velkolepou show, ale zároveň jsou použitelná jako auto. Placatá Alfa patří někam, kde si můžete užít řízení. Třeba na vaši oblíbenou okresku. Motor uprostřed, hmotnost pod tunu, fantastický poměr výkonu a hmotnosti – to zní jako návod na auto, se kterým budete rychlejší než s čímkoliv jiným.

Jenomže nebudete. Ne první den, nejspíše ne první týden a pravděpodobně ani první měsíc. Časem, až se jí opravdu naučíte zvládat, nejspíš ano. A budete se u toho cítit jako hrdina ze starých časů, protože tohle auto vyžaduje celého chlapa za volantem. Do té doby se budete bát. Na nějaké vypínání elektroniky nebo dokonce heroickou jízdu bokem ani nepomyslíte. Místo toho budete stále přemýšlet, co si ještě můžete dovolit a kdy vás auto naopak kousne. A budete nervózní kdykoliv, kdy vjedete na nerovnou silnici – protože řízení bez posilovače a agresivní geometrie předních kol mají za následek, že informací o povrchu silnice máte občas i víc, než byste chtěli. Zvláště v situaci, kdy se milá 4C v neslušné rychlosti rozhodne “čenichat” tvar silnice a zvolit tu nejsnazší cestu. Což může znamenat, že se rozhodne “poupravit” vaši zvolenou stopu o pár desítek centimetrů tím či oním směrem.

Jsou lidé, jako třeba Jeremy Clarkson, kteří kvůli tomu 4C zatracují. Mezi lidmi, kteří opravdu umí řídit a měli dost času si na 4C zvyknout, převládá názor, že je to naopak skvělé a dá vám to intenzivní pocit spojení s autem a toho, že si musíte rychlost zasloužit. My jsme Alfu neměli dost dlouho na to, abychom se dostali na tuto úroveň porozumnění – takže tomu budeme prostě věřit. Když i relativně krotká Miata RF vyžadovala týden “zvykání”, u 4C to budou spíše měsíce. A o to větší řidičská výzva to bude.

A navíc existují okruhy. Po jednom odpoledni stráveném na okreskách – a tudíž s patřičným respektem až strachem – jsem se s Alfou vydal na okruh v Mýtě. Byl jsem přesvědčen, že režimu Race, který zapnete podržením ovladače DNA, a který vypne elektronické pomocníky a ještě zostří jak zvuk, tak reakce na plyn, se ani nedotknu. Ve skutečnosti mi to na promočeném autodromu trvalo přesně kolo a půl.

Na hladké, mokré trati je totiž Alfa téměř pravý opak toho, jak se chová na silnici. Ano, vzbuzuje respekt a dává vám jasně najevo, že když překročíte svoje hranice, dokáže vám provést něco ošklivého. Ale také vám dá férově najevo, co se stane a umožní vám jít mnohem dál, než jste si mysleli, že se odvážíte. Po chvíli jen s překvapením sledujete sami sebe, jak s tímhle kapesním supersportem vyjíždíte z vraceček bokem a stále si hrajete s přenosy hmotnosti a trakcí či její absencí.

Což ale pořád není nic proti tomu, když trať oschne. Pocit perfektního přehledu o situaci je pořád stejný. Jen je všechno rychlejší. Intenzivnější. Náročnější. Už se nekloužete, jen tančíte na hranici přilnavosti. Perete se s tuhým řízením. Soustředíte se na 100 % – a možná ještě víc. Jedete strašlivě rychle. A máte sami ze sebe pocit, že překonáváte sami sebe, že překračujete hranice. Po prvním desetiminutovém stintu si sundáte svetr. Po druhém zahodíte šálu a přemýšlíte, jestli se nezbavit i košile a nejezdit jen v tričku – protože i tak z vás lije pot. Spolujezdci vám možná říkají, že jim to připadalo plynulé a uhlazené, ale vy máte pocit, že jste právě zkrotili bestii. A také pocit, že možná něco umíte…

A to je ten hlavní důvod, proč 4C připomíná starý supersport a je možná jeho nejlepší alternativou v moderním světě. Představuji si, že zvládnout Miuru nebo Countach muselo působit podobně. Možná trochu intenzivněji, možná s větším rizikem, že se stane něco ošklivého, ale základní pocit bude stejný. Zvládnout nejnovější Huracán nebo 458 Speciale? To nejspíš bude mnohem větší zážitek. Ale bude to zážitek za hranicí toho, co jako běžný řidič zvládnete. Se 4C můžete mít pocit, že jedete opravdu rychle, že využíváte jejího potenciálu, a nepřekročit přitom ten svůj. Je rychlá tak akorát, abyste měli kam růst, aby vás i po měsících ježdění bavilo přicházet na její zvláštnosti a učit se jí ovládnout. Ale přitom není až tak rychlá, aby tento proces vyžadoval zkušenosti závodního jezdce.

Nemluvě o tom, že je podle mnoha měřítek opravdu drahá, je 4C pořád relativně dostupné auto. Ne ve srovnání s vaším rodinným hot hatchem nebo s naší oblíbenou Miatou, ale určitě ve srovnání s klasickým Ferrari nebo Lamborghini. Rychlejší auto dost možná nikdy potřebovat nebudete a intenzivnější zážitky vám ve stejné cenové relaci nabídne snad jen Lotus Elise nebo Caterham – ale bez italské svůdnosti a show.

Ne, jako auto nedává 4C vůbec žádný smysl. Ale jako hračka, artefakt a zdroj adrenalinu? To už je něco jiného. Ty necelé tři dny mi bohatě stačily na pochopení, proč si jí někdo chce koupit…

Krab 

Neumím říct jestli je Alfa Romeo 4C reinkarnace Miury v moderním světě. Já jí vnímám jako umění na kolech. Nepodobá se ničemu jinému, co můžete koupit nové právě teď, ani placku z Norfolku, tedy Lotuse. Možná v ní vidím jakousi moderní interpretaci Lotusu Europa, ovšem namalované na plátně starých holandských mistrů. A ta krása je ještě navíc velmi vyzývavá. Opravdu rád jsem se projel a mám ze zážitku doteď roztočenou hlavu jako na centrifuze. Vůbec nevím jestli jí chci nebo ne. To se mi s auty stává málokdy.

Alfa 4C má vynikající řízení, bez posilovače, je lehčí kolem středu a pak nepřirozeně tuhne, když zatáčím v malých rychlostech. Ale co je důležité, delikátně cítím co dělá přední náprava. To je pocit natolik intenzivní, že se dá přirovnat bez nadsázky k citu pro řízení u Caterhamu. Nakonec Alfa je lehká. Velmi lehká. Hmotnost je soustředěna hodně vzadu a pocit jak se bude chovat zadní náprava, není už tak jednoznačný. Ale chce to víc km a jezdit. Neměl jsem tolik příležitosti jí pořádně vyzkoušet. Bude asi kousavějším autem. Když přijde přetáčivost, bude to fakt výzva jí chytit správně. Spíš se na silnici dočkáte nedotáčivosti. Ale zase tady je ta přední náprava předvídatelná a když není člověk dřevo, zvládne si s ní pohrát. Motor dělá bordel v italském stylu. Škoda je, že je to prostě turbomotor. Má nízké rozpětí použitelných otáček a prostě od třech tisíc to tam foukne a „whuuušššš“, otáčky letí k omezovači a musím fofrem zatáhnout pádlem pro další kvalt. Na show je výborný, ale chvíli bych se s ním učil. Trošičku jsem se s tím pral, než jsem pochopil jak to řadí a v jakých otáčkách se držet. To víte, jsem „devadesátkový krab“, jak říkají kolegové v redakci a nejradši bych si prostě řadil sám ručně. Po stejné porci ujetých kilometrů v Toyotě MR2 identické koncepce, půjčené od našeho blogera Raspbyho, jsem s Toyotou nadšeně řádil. U Alfy jsem jen maličko nakoukl do tajů její řidičské kuchyně. Zkrátka, Alfa má svou hlavu. V autě se sedí ideálně. Není pro mě přehnaně tvrdé, ten karbonový monokok je úžasná věc. Proto taky ta cena. Ráda chytá koleje a nerovnosti v silnici, až mám ihned pocit že se mi Alfa roztancuje. Chce to jen zvyk a pořádně jí řídit. Hodně by pomohlo, kdyby Alfa měla plně anatomické skořepinové sedačky a čtyřbodové pásy. Protože pro cit k ovládání auta je potřeba se v těch pásech pořádně nafest upnout, jako to udělám v Caterhamu. Krásné italské kožené sedačky jsou příliš široké a obyčejné pásy vás neumí připoutat k autu. Chápu ale proč je tam nedávají. Ono je to nekomfortní a upínání trvá dlouho. A Alfa 4C je i pro městské pozéry a ty by z opravdu závodního prvku asi šlehlo.

Takže vlastně proč po ní místy netoužím? Nekoupil bych si Alfu 4C jen proto, protože Caterham je řidičscky dál, je plně mechanický a stojí téměř polovinu peněz. Jenže já jí chci kvůli designu, „show faktoru“ a skvělému řízení. Vlastně reálný rozstřel při výběru bych viděl mezi Alfou 4C a Lotusem Exige či novou Elise 250 Cup. Tuším, že pro mě by byla Elise/Exige jako dělaná, ale jak by řekl Ruda z Ostravy… Kurde vážení … mít velké finanční přebytky a neřešit to, objednám si 4C. Protože je krásná a možná by člověk neměl řešit nákup takové radosti jako je auto zvlášť hlavou. Ne, Alfa 4C není pro vyložené fajnšmekry a petrolheady. Je pro lidi, kterým se zkrátka líbí a můžou si Alfu 4C Spider dovolit, tak si jí koupí.

Fernie

Vojta vás uvedl do toho, jak 4C souvisí s historií a současností umění automobilismu a trochu se nám i pochlubil, jak dobře se mu s ní jezdilo v Mýtě. Krab vám vysvětlil, že řízení je skoro tak dobré jako v Caterhamu, ale potřebovalo by to chlapácký manuál a sedačky a pásy z Caterhamu. Jak se líbila Alfa mně? Na začátek bych si dovoloval rozporovat tvrzení kolegy Kraba. Tohle malé červené oné s pavoučíma očima manuál vážně nepotřebuje. Důvod je prostý a naznačil už jej náš oblíbený šéfredaktor. Pokud byste museli během jízdy dávat jednu ruku z volantu, tak by bylo dost dobře možné, že byste někdy během rychlejší jízdy umřeli. Hele, strom, kdo to sem dal? Řízení Alfy je ‘upovídané’ až moc. Obvykle to všichni chválí, ale čeho je moc, toho je příliš. Na to, abyste si za jízdy pod vlivem toho, co cítíte z volantu, představili co zrovna dělají přední kola v jejich zavěšení, nepotřebujete ani moc fantazie, ani drogy. A odvážit se pustit jednou rukou volant se odvážíte asi jen jednou. Prostě to vyžaduje dvě ruce a jednoho chlapa. Co dál?

Je to hlučné. Moc. To, co se děje za vaší hlavou ve 4C nemůžete srovnat s MR2. Prostě to nejde. To, co máte za hlavou v Toyotě je pořád Toyotí čtyřválec. Nudný, důchodcovský, potichý… Oproti tomu je 4C prostě italská. Nebojí se toho, že by snad byla její projev snad někomu vadil. Pro příklad, 4C se mnou jela na koncert jedné velice.. neortodoxní hudby. Velice hlučné hudby. Když jsem po koncertě nastartoval Alfu zaparkovanou u tramvajové zastávky, tak se všichni, co zrovna čekali na svůj noční spoj, otočili. Všichni. Nějak tak to je hlasité.

V takovém výčtu bych mohl pokračovat donekonečna, tak to zkraťme. 4C mě na jednu stranu fakt štvala. Je hlasitá, řízení pomalu tahá za ruce, moje jednou přelomená páteř mě za projížďky po silnicích v Praze a okolí taky moc nepochválila. Racionálně vzato bych si měl říct, že je to něco jako Caterham, takže se mi to nelíbí a nechci to. Jenže mně se to líbí. Každá ta projížďka stála za to. Užil jsem si každičký moment, i když jsem zrovna třeba jen stál na semaforu. Víc jsem si ale užil nával trakce a zrychlení, když se do práce dalo turbo. Každé chuligánské odplivnutí do výfuku. Jak je psáno výše, Alfa vás prostě vtáhne do děje. A víte co je vůbec nejlepší? Ve 4C nejspíš nebudete za idiota v hlučném placatém autě. Dětem se to líbí a i kolemjdoucí spíš ukazují palce nahoru, než aby na vás zle koukali. (Možná na tom měl vliv můj speciální kulich s bambulí, co mi upletla maminka. Ale budeme předpokládat, že spíš ne.) A to i v případě, že by na vás jako na idiota v placatém autě koukat měli. A to je prostě fajn. 

Teď by měl přijít ten odstavec, kde napíšu, že Alfu chci a nutně potřebuju až na věky věků. Jenže já to nenapíšu. Promiň 4C, moc se mi to s tebou líbilo, docela jsme si sedli a ten krátký čas spolu si náležitě užili. Připomněla jsi mi, proč mám auta s motorem uprostřed rád. Jenže jsem si díky tobě taky uvědomil, že na midship jsem ještě neuzrál. Určitě na tebe ještě nějakou dobu nezapomenu a třeba až tě zkusím příště, tak to bude ono. 

Radek

Velmi dobře si vzpomínám na díl Top Gearu, který se točil kolem závodu Hammonda a Clarksona. Jeden seděl na souši v Alfe Romeo 4C a druhý si to štrádoval napřímo přes jezero Como na obojživelné čtyřkolce. Kdo vyhrál? To není podstatné. Podstatné je to, že ve mně vzplanula touha sednout do stejné Alfy a jít ji tvrdě po krku. Povedlo se.

Při cestě na náš Track Day do Vysokého Mýta mi bylo jasné, že se tam s touhle červenou kočkou utkanou z uhlíkových vláken potkám. Nemůžu říct, že jsem nebyl nervózní, když jsem si sebevědomě vzal klíče a řekl jsem, že se jdu projet. Z čeho ta nervozita ale pramenila? Z toho, že je to mid-engine? Nebo snad ze zkušeností mých kolegů, kteří si přehazovali v průběhu týdne auto jako horkou bramboru a postupně zaplňovali redakční chat dalšími a dalšími vjemy, které ve většině případů vyzněly asi tak, že je to auto pěkně ostrá mrcha.

„Dávej na to bacha… A sedá se do toho fakt debilně“. Žmoulám v ruce klíč, otevírám dveře a fakt debilně si sedám do sedačky, která je snad přišroubovaná k samotnému asfaltu pod autem. A je to. Sparťanské provedení všeho, co je kolem vás. Je to prostě bojový vůz, postavený k tomu, aby nenechal spát žádný z vašich smyslů. Pedály jsou kolmo, brzda tvrdá tak, že bez jediného zaváhání vím, že levá noha je ta správná k brždění. Odpálíme to, otčit klíčkem a už vrní. Cvak, jednička je tam, pomalu jedem na trať.

Asi nemůžu tvrdit, že bych si nedokázal v autě představit motor s větším výkonem. Dokázal a velmi bych to uvítal. Řazení je super, ale pouze v momentě, kdy je motor vytočený a plyn na podlaze. Pak ta potvora dokáže řadit stejně rychle jako Ferrari 458… A jak si u toho řazení dokáže hezky uplivnout z výfuku, kouzelný doprovodný efekt. Abych to neprotahoval a neoddaloval vaši vánoční večeři, rovnou se vrhnu na kladné a záporné vjemy, jež ve mně byly zanechány.

Byl jsem naprosto, ale opravdu naprosto uchvácen strmým řízením bez posilovače, které vám řekne snad i to, jestli jste přejeli list dubový nebo bukový. Řazení netřeba znovu komentovat, ale co cítím potřebu komentovat, jsou brzdy. Bylo to snad první auto, do kterého jsem si sedl a v tom momentě jsem si byl citem v levačce tak jistý, jako když si sednete do motokáry. Krom toho, že to auto se jako motokára chová vlastně pořád, brždění bylo jednoznačně to nejpodobnější. A co na to dupání po brzdě říkalo ABS? Všechno a nic, lépe dávkované ABS jsem neviděl možná ani na obrázku. Je to malá závodnička, skvělé vyvážená a díky bohu bez samosvoru. Počkat, co to melu? Vždyť všechny auta, které nemají samosvor jsou k ničemu, pořád jim hrabe jenom jedno kolo a tak dál. A tím se pomalu dostávám k jedinému negativu, které vůči Alfe Rome 4C chovám. Nedotáčivost.

Ve chvíli, kdy by byl do auta vmontován samosvorný diferenciál, objevovala by se nedotáčivost v pomalých a ostrých zatáčkách ještě více. Nejsem na tolik vzdělaný, abych dokázal s přesností říct, co způsobovalo, že auto chtělo jet čas od času rovně a ne tam, kam mířily přední kola. Nicméně jsem si jist, že by ‚špéra‘ přidala do rány s názvem nedotáčivost ještě více soli.

I z auta, jako je tohle, je potřeba jednou (pěkně blbě) vysednout. Jenom proto, abyste se šli vymočit a aby mohl orgasmus vjemů a pocitů začít nanovo, když otočíte klíčkem ve spínací skřínce.

Hamster

Je fascinující, jak snadno v člověku Alfa Romeo probudí nadšení a sny. Vojta v Alfě 4C vidí příležitost zažít intenzivní pocit řízení, jaký zažívali majitelé prvních supersportů, Krab zas pod rudou skořápkou tuší ukrytý svůj milovaný Caterham. A víte co? Mají pravdu oba. Ta věc je totiž hračka. Když jsme byli malí kluci, měli jsme šlapací autíčka a představovali si, že řídíme Ferrari či závodní Porsche. A Alfa 4C je takové šlapací auto pro velké kluky. Jeden den jste za volantem Alfy James Dean a řídíte nezkrotné Porsche 550 Spyder, druhý den jste Michael Schumacher a krčíte se v těsném kokpitu monopostu F1 v šíleném tempu na okruhu v Monze a třetí den jste Sandro Munari a proháníte Lancii Stratos některou z krásných rychlostních zkoušek Rally Sanremo. A nejlepší na tom je, že Alfa 4C je na všechno toto připravena, přímo vám nutí ony bezprostřední zážitky z řízení.

Jistě, jako automobil je Alfa 4C nepoužitelná. Řízení bez posilovače není ani přes strmý převod nějak extrémně těžké, zato však reaguje úplně na vše. Na dálnici se s autem musíte prát, vyjeté koleje tahají za ruce a vůz sebou rád smýká všemi směry. Radiomapa ve voze není vůbec žádná, je tu jen aftermarket rádio. Ale to je vlastně úplně jedno, stejně nad 80 km/h není vůbec slyšet. A nadto – tohle je přeci hračka, ne automobil na cestu s rodinou na chalupu. 

Když se člověk zcela ponoří do hry, je Alfa 4C naprosto skvělá. Reakce řízení i podvozku jsou neuvěitelně bezprostřední, motor k tomu krásně zpívá a převodovka, jakkoli se mi při popojíždění městem zdála nesnesitelná, je najednou prostě skvělá. Lehounká karoserie, stísněný interiér, jednoduchý přístrojový štít i sportovní volant – to všechno má k onomu Ferrari Michaela Schumachera i k Lancii Sandra Munariho opravdu blíž, než by kdo čekal. Nejen v mé hlavě, i v srdci Alfy Romeo. 

Taková tedy je Alfa Romeo 4C Spider. Nemusíme vám říkat, že jsme si její test náležitě užili a snad i vás jsme tímto testem trochu potěšili. Klidné prožití vánočních svátků přeje Autíčkář.cz