25 let Mini pod křídly BMW: Malý poklad a jeho kontroverzní růst

Kdo čte naše články pravidelně, obzvlášť historické medailonky, ten si určitě vzpomene na nedávné Jaromírovo putování po britských malých vozech. Začalo to u klasického Austinu Mini z roku 1959, přičemž se nám shodou okolností ve stejné době poštěstilo usednout za volant jednoho takového exempláře, i když pozdějšího data výroby.

Následovalo pokračování v podobě modelu Austin Metro, který měl všechny předpoklady stát se nástupcem původního Mini. Jenže to se tak úplně nepovedlo. Jarda pak své putování britskými kompaktními vozy zakončil u „anglicko-německého“ Fordu Ka, který svým způsobem převzal původní roli oblíbeného Mini.

Já bych se rád vrátil právě k tomuto příběhu, respektive k jeho dalšímu pokračování pod křídly BMW. Je to možná paralela, možná paradox, ale s přechodem značky Mini pod BMW Group se britský kompaktní vůz stal znovu „anglicko-německým“.

Vedlejší produkt v balíčku Rover Group

Psal se rok 1994 a německá automobilka BMW učinila zásadní krok – koupila Rover Group od společnosti British Aerospace. Součástí balíčku byly značky Land Rover, Rover, MG a také Mini, které však tehdy stálo spíše na okraji zájmu.

Němci očekávali, že získají silnou britskou automobilku, která rozšíří jejich poměrně úzké portfolio sportovních a luxusních vozů, a zároveň přinese cenné technické zkušenosti. To se ostatně částečně naplnilo. Právě poznatky z vývoje terénních vozů Land Rover později pomohly při vzniku modelu BMW X5.

Jenže jinak se akvizice ukázala jako mnohem problematičtější, než BMW předpokládalo. Celá Rover Group trpěla zastaralou technikou, nízkou produktivitou a především ztrátovým hospodařením. Ani významná finanční injekce z Mnichova nedokázala situaci výrazně zlepšit.

V roce 2000 se proto BMW rozhodlo celou skupinu rozdělit. Land Rover zamířil pod Ford, Rover a MG do nově vzniklé MG Rover Group. Jedinou značkou, kterou si BMW ponechalo, bylo Mini.

Odvážná obroda modelu

Už v první polovině devadesátých let padlo v BMW rozhodnutí pokusit se vytvořit moderní Mini.

Původní Mini se po čtyři dekády změnilo jen minimálně. Nejen Britové si jej velmi oblíbili a postupem času získalo status automobilové ikony. Před vývojovým týmem, především před designéry, tak stál nelehký úkol – vytvořit moderní vůz, splňující současné bezpečnostní předpisy, aniž by ztratil charakter svého slavného předchůdce.

Vznikla proto interní soutěž mezi designéry BMW a Roveru. Návrhů se objevila celá řada a často se od sebe výrazně lišily. Nakonec zvítězil koncept Franka Stephensona, který se stal základem budoucího sériového vozu.

Nutno podotknout, že ačkoli je dnes inspirace historickými modely poměrně běžnou součástí automobilového designu, tehdy šlo o opravdu odvážný krok. Mini bylo jedním z prvních novodobých vozů, které na retro stylu postavily celou svou identitu. První vlaštovky sice představovaly například Volkswagen New Beetle nebo Chrysler PT Cruiser, ani ty se však úplně nevyhnuly kritice za výrazně větší rozměry a pozměněnou vizáž oproti svým historickým předobrazům.

A podobný osud zpočátku potkal i nové Mini, které si odbylo premiéru na pařížském autosalonu v roce 2000. Vůz byl kritizován především za nárůst rozměrů i hmotnosti. Jenže jakmile začaly 26. dubna 2001 sjíždět z výrobní linky v Oxfordu první sériové exempláře, nálada veřejnosti se rychle změnila. Retro design, moderní technika, každodenní použitelnost a především motokárový jízdní projev proměnily znovuzrozenou ikonu v obchodní úspěch. Mini si navíc velmi rychle vybudovalo silnou a oddanou fanouškovskou základnu.

Malé – velké výkony

Mini k tomu začalo nabízet poměrně široké možnosti individualizace, a to jak po stránce vzhledu, tak i motorizací. Komu stačilo pouze „přemísťovadlo“ z bodu A do bodu B, ten sáhl po verzi Mini One s benzinovými i naftovými motory o výkonu od 75 do 90 koní. Vtipné je, že i těmto vozům veřejnost často bez rozdílu říká „Mini Cooper“, což vlastně chápu. Kromě označení na zádi je totiž běžný pozorovatel od výkonnějších verzí prakticky nerozezná. Je to podobné jako u Citroënu DS a DSuper.

Kdo chtěl trochu víc, mohl sáhnout po modelu Cooper, který představoval pomyslný zlatý střed nabídky – více výkonu za rozumný příplatek. A pak tu byly Cooper S s kompresorem Eaton, které k hravému podvozku přidávaly pořádnou dávku výkonu. Vrcholem se později stalo provedení John Cooper Works, případně limitované GP s výkonem až 218 koní.

Jediné, co některým příznivcům původního Mini zůstávalo trnem v oku, byla ztráta statusu lidového automobilu. V BMW se však této změny nebáli a de facto vytvořili segment prémiových malých vozů. Zmizela slova jako „levné“, „jednoduché“ nebo „kompromisní“. Místo nich přišel styl, individualizace, image a důraz na kvalitnější zpracování.

Zpočátku se to mohlo zdát jako poměrně odvážný experiment, čas ale ukázal, že BMW odhadlo směr vývoje správně. Po Mini přišly s podobně koncipovanými vozy i další automobilky, ať už šlo o Citroën DS3, Alfu Romeo MiTo nebo Audi A1. Jen málokomu se však podařilo udržet stejnou míru úspěchu. Paradoxně se totiž nejlépe dařilo právě vozům inspirovaným minulostí, k nimž bývala veřejnost při jejich uvedení často nejvíce skeptická.

Kontroverzní růst

Zpočátku se zdálo, že Mini zůstane u jediného modelu, který pouze stylově doplní stále se rozrůstající nabídku BMW. Jenže nestalo se tak. Mini začalo růst – a to jak počtem nabízených modelů, tak jejich skutečnými rozměry.

Po uvedení verze Cabrio a nástupu druhé generace R56 přišlo další rozšíření nabídky. V roce 2007 představilo Mini model Clubman. Šlo svým způsobem o prodlouženou verzi běžného hatchbacku, která nabízela více prostoru pro posádku i zavazadla. Charakteristickým prvkem se staly dělené zadní dveře, otevírané do stran, a také netradiční boční dvířka na straně spolujezdce.

Osobně do jisté míry chápu tehdejší rozhořčení části fanoušků. Sotva překousli skutečnost, že novodobé Mini je výrazně větší než jeho slavný předchůdce, přišla další porce centimetrů navíc. „Mini má být přece malé. Tak proč pořád roste?“ ozývalo se z řad puristů.

Jenže zákazníci ukázali, že podobné debaty řeší mnohem méně než automobiloví nadšenci. Clubman se prodával dobře a potvrdil, že pro značku existuje prostor i mimo segment klasických malých hatchbacků.

A podobný scénář se opakoval o několik let později s příchodem modelu Countryman. Zatímco jedni jen těžko rozdýchávali představu Mini v podobě rodinného crossoveru, jiní novinku přijali s nadšením. Značka tak získala možnost oslovit zákazníky, kteří chtěli charakteristický styl Mini, ale zároveň potřebovali praktičtější a prostornější vůz.

Toulky slepými uličkami

I přes vlny kritiky z různých řad motoristické veřejnosti nelze BMW úspěch se značkou Mini upřít. Především základní stavební kámen celé nabídky, tedy model Cooper, si drží věrnou klientelu dodnes. Jenže za uplynulých 25 let se objevilo i několik slepých uliček, které naštěstí pro značku nepředstavovaly žádný zásadní problém.

Mini Paceman je vůz, který jsem ze své automobilové paměti tak trochu vytěsnil. A myslím, že nebudu sám. Jednalo se o třídveřové SUV kupé vycházející z modelu Countryman, které se na trhu ohřálo jen zhruba tři roky. Svým způsobem předběhlo rozmach kompaktních SUV kupé, jenže zákazníci tehdy příliš nevěděli, co si s ním počít. A ruku na srdce – kdo by si chtěl koupit něco, co je méně praktické než Countryman a zároveň nemá jízdní vlastnosti klasického Cooperu? Navíc za vyšší cenu.

Prodejům výrazně nepomohly ani zajímavé verze, včetně sportovně laděného provedení John Cooper Works nebo možnosti objednat pohon všech kol ALL4.

Druhou slepou uličkou novodobého Mini byl model R58 Coupé. Prakticky šlo o technicky příbuzné Mini R56, které dostalo karoserii kupé s výrazně klesající střechou. Dnes je spíše vyhledávanou automobilovou kuriozitou, ve své době se však na něj řada lidí dívala skrz prsty. Hlavním důvodem byl jeho neobvyklý vzhled, který mu vynesl přezdívku „obrácená baseballová čepice“.

Přitom technicky nešlo vůbec o špatné auto. Naopak. K osvědčenému základu a motorům známým z klasického Cooperu přibyl tužší podvozek vycházející z kabrioletu R57 a také pevnější karoserie. Výsledkem byly ještě ostřejší jízdní vlastnosti a podle mnoha dobových testů jedno z nejlépe řiditelných Mini své generace.

Limitky odkazující na módu i motorsport

Ve světě automobilů to platí prakticky bez výjimky – limitované a vzácné edice táhnou a zákazníci jsou za ně ochotni připlatit nemalé částky. Proč by tomu tedy mělo být jinak právě u Mini – značky, která pomohla vytvořit segment prémiových malých vozů? V Oxfordu si dobře uvědomují, že Mini už dávno není jen ikonou britského automobilového průmyslu, ale také motorsportu, módy a životního stylu. Samotný výčet všech speciálních edic by vydal na samostatný článek, přesto stojí za to připomenout alespoň několik z nich.

Pokud začneme u motorsportu, rozhodně nelze opomenout edici Paddy Hopkirk, připomínající vítěze Rallye Monte Carlo z roku 1964. V průběhu let se objevily také modely GP, GP2 a GP3, tedy nejostřejší a nejrychlejší silniční Mini své doby. Vrcholné GP3 z roku 2020 nabízelo výkon 306 koní, a dodnes drží titul nejvýkonnějšího sériového Mini v historii. Zmínit musím i Pat Moss Edition, která vzdává hold jedné z nejvýznamnějších žen světové rallye.

Když se oprostíme od motorsportu, dostaneme se k druhé větvi speciálních edic Mini – módě a životnímu stylu.

Asi nejvýznamnější spolupráci udržuje značka s Paulem Smithem, věhlasným britským módním návrhářem. Speciální Mini nesoucí jeho rukopis vznikala už v devadesátých letech a tato spolupráce v různých podobách pokračuje dodnes.

Za zmínku stojí také projekty vzniklé ve spolupráci s lifestylovou značkou Deus Ex Machina, která oslovuje především motorkáře a surfaře, nebo s rakouským designovým studiem Vagabund, jež vytvořilo několik pozoruhodných konceptů propojujících svět Mini s hudbou a moderním životním stylem.

Obrození se povedlo

Dnešní modelová nabídka značky Mini se ustálila na třech hlavních pilířích: rodinném Countrymanu, kompaktním Acemanu a především klasickém Cooperu, bez kterého by Mini nikdy nebylo Mini.

I přes počáteční nevoli části příznivců původního Mini se podařilo vybudovat image hravého vozu, který dokáže oslovit velmi široké spektrum zákazníků – od mladých žen, pro které je auto často součástí životního stylu a ladí s módou i doplňky, až po sportovně založené řidiče, kteří ocení především podvozek s motokárovým charakterem a zábavné jízdní vlastnosti.

Jak už bylo zmíněno, je to 25 let od chvíle, kdy z výrobní linky v Oxfordu sjelo první Mini pod křídly BMW. Za tu dobu se vozy několikrát rozrostly, nabídka se rozšířila o nové modely i elektrické verze a filozofie značky se přesunula od jednoduchého lidového vozu do prémiového segmentu. Mnozí tak mohou namítat, že z původního „Miníka“ z konce padesátých let nezůstalo téměř nic.

Možná mají pravdu. Zároveň ale platí, že bez těchto kroků by Mini dnes možná vůbec neexistovalo. Mohlo skončit podobně neslavně jako většina značek, které prošly rukama koncernu British Leyland. A to by byla možná ještě větší škoda. Navíc si Mini i nadále uchovalo alespoň část svého charakteru – zejména u modelu Cooper je stále přítomná hravost a lehkost, která k původnímu Mini vždy patřila.

Občas je obměna a evoluce nevyhnutelná, jinak hrozí zánik značky. Své by mohli vyprávět například Jaguar, který se z krize dostal až s modelem XF, nebo Volvo, které se přesunulo od čistě utilitárních „krabic“ k elegantnějším a civilizovanějším vozům.

Ať už se na novodobé Mini díváte s nadšením, nebo spíše s nostalgií po minulosti, jedno se BMW Group upřít nedá – v rámci skomírajícího koncernu Rover Group tehdy dokázali najít nečekaný poklad, který uchránili před zánikem. Novodobé Mini, postavené na retro designu, dnes slaví úspěch a stále dokáže svým majitelům rozdávat radost z jízdy.