Volvo S80: Začátek nové éry

Devadesátá léta bychom ve světě automobilů mohli nazvat i roky lámání chleba. Příchod nového milénia nepřežijí zdaleka všichni a kdo se řádně nepřipraví, toho čekají nemalé problémy. Dnes už víme, které automobilky uspěly a které ne. Rozhodnout mezi zářnou budoucností celé firmy a jejím úplným koncem mohl i jen jeden jediný model. 

Značky Saab či Rover to štěstí neměly, naši domácí Škodu zachránila Octavia, Volvo si svou budoucnost zajistilo sedanem Volvo S80. Všechno to začalo už roku 1992, kdy se světu představil koncept Volvo ECC. Zkratka ECC v tomto případě znamenala Environmental Concept Car, tedy vůz zaměřený na životní prostředí a soulad s ním. 

Bavíme se o době, kdy ve Spojených státech (především ve státě California) začalo silně rezonovat téma emisí a vlivu na životní prostředí. Tato problematika měla do Evropy teprve dorazit. Ne, že by Evropu stav ovzduší nezajímal, v přímém srovnání jsme ale zdaleka nebyli tak daleko. 

Koncept Volvo ECC proto přišel se zcela novým pojetím pohonu. A u něj bychom se měli chvíli zastavit, protože je nesmírně zajímavý hned ze dvou důvodů. Zaprvé, byl to skutečně unikátní motor resp. soustava motorů. A zadruhé – toto pohonné ústrojí bylo úplně k ničemu. O co tedy šlo? 

Volvo ECC byl hybrid. Jeho pohon obstarával elektromotor napájený pomocí plynové turbíny. To teoreticky nebyl vůbec špatný nápad, turbína má obecně vysokou účinnost a ve spojení s elektromotorem by měl být provoz extrémně úsporný. Svůj podíl na tom měla i skvěle provedená aerodynamika s minimálním odporem vzduchu. Volvo bohužel neuvádí spotřebu svého konceptu. Faktem ale je, že ECC nebyl jen tak nějaký hybrid, šlo dokonce o plug-in hybrid. Řidič si tak mohl zvolit, zda pojede v kombinovaném či pouze elektrickém režimu, jak to známe z dnešních aut. 

Na baterii měl ECC dojez úctyhodných 145 kilometrů (kam se dnešní plug-in hybridy hrabou), celkový dojezd auta potom byl něco pod 700 kilometrů. Trochu horší to bylo s jízdní dynamikou. Celkový výkon vozu byl pouhých 96 koní, což velkému sedanu stačilo na zrychlení z nuly na sto za nepříliš ohromujících 13 sekund, ještě horší to ale bylo v elektrickém režimu – tam se čekání na ‘stovku’ protáhlo na celých 23 sekund. Jasně, je třeba vidět celou věc v dobovém kontextu, ale i ve srovnání se soudobým modelem Volvo 960 byl koncept ECC prostě pomalý. 

O to v něm ale nešlo. Vlastně ve finále nebyl celý ten plug-in hybridný turbínový nesmysl vůbec důležitý. Doba hybridů a elektrifikace měla přijít ještě o nějaká dvě desetiletí později. Podstatné ale bylo všechno okolo. Volvo ECC totiž přišlo s novým designovým jazykem a mělo se stát základem celé nové modelové řady. A to nebyla vůbec malá věc, byl to velký krok a také nemalý risk. 

Až do té doby byla Volva chápána jako ty bytelné hranaté krabice. Tvůrci novinky ale chtěli vystoupit z vlastního stínu a představit svou vizi zcela nového Volva pro příští dekády. Ta v sobě měla kombinovat moderní promyšlené tvary s onou všudypřítomnou bytelností a robustností, pro kterou si Volva získala oblibu po celém světě. 

V roce 1998, tedy dlouhých šest let po odhalení konceptu ECC, se světu představilo Volvo pro nové milénium, vlajková loď značky, model Volvo S80. Pod kapotou se nacházela paleta konvenčních motorů, avšak design byl jasným odkazem na ECC. Mohutný vystupující ponton karoserie v sobě spojoval hned několik důležitých faktorů a stal se jasně definujícím elementem vozů Volvo až do dnešních dní. Toto řešení je plusem jak pro bezpečnost, tak pro aerodynamiku a v neposlední řadě mohutně působící dveře dávají pocit bezpečí a důvěry ve váš vůz, tedy přesně to, co zákazníci od automobilu Volvo požadují.

Volvo S80 představovalo novou éru značky nejen po designové stránce. Vůz byl postaven na zcela nové platformě Volvo P2, která se stala základem i následujících modelů S60, V70 a především veleúspěšného SUV Volvo XC90 první generace. Pod kapotou novinky se objevila tradiční plejáda pětiválců Volvo. Základem byl atmosferický žážehový motor o objemu 2,4 litru produkující solidních 140 koní. Tento agregát umožnoval alternativně pohon i na LPG či CNG. Následovala verze o výkonu 170 koní, větší pětiválec disponoval už téměř dvěma stovkami koňských sil a vrcholem nabídky se stal třílitrový dvojitě přeplňovaný šestiválec a jeho 272 koní. 

Všechny motory byly uloženy vpředu napříč, což si v případě šestiválce (řadového šestiválce!) vyžádalo stavbu převodovky vlastní konstrukce, protože žádná ze skříní na trhu se pod kapotu už zkrátka nevešla. Zajímavostí bal systém ISG, představený roku 2001 – jednalo se o dnes velmi rozšířený mild-hybrid, jen o nějaký ten rok dříve. Dále jste pod kapotou mohli narazit i na vznětové jednotky původem od koncernu Volkswagen a spoustu dalších variant řadových pětiválců a šestiválců – rádců, jak vybrat správný motor do Volva jsou ostatně plné internety. 

Odkaz na koncept ECC lze pozorovat v oblasti ochrany životního prostředí. Automobilka si dala záležet, aby byla co největší část vozu vyrobena z recyklovaných či recyklovatelných materiálů, ke zpracování kůže se používaly přírodně odbouratelné látky a tak podobně – to abyste si nemysleli, že jsme si tyhle věci vymysleli až nyní. 

No dobrá, říkáte si, že tedy ve Volvu postavili nový velký sedan. Bytelný, hezky vybavený, jistě bezpečný, inovativně tvarovaný a částečně recyklovatelný – a co má být? V čem je to kouzlo, které mělo zachránit značku před zánikem? To kouzlo spočívalo v tom, jak S80 jezdí.

Nový velký sedan totiž povznesl dojem z cestování vozy Volvo na zcela jinou úroveň. Nový podvozek se ukázal být přímo mistrovským dílem. Ne, že by S80 měla nějaké sportovní ambice, to vůbec, stále se jedná o velké důstojné Volvo. Právě naopak, S80 je tou přepravní kapslí, tím Volvem, jaká známe dnes. S80 dokázala svou posádku dopravit svižně a bezpečně do cíle cesty a bylo úplně jedno, zda tato cesta vede alpskými průsmyky, německými dálnicemi či australskou pustinou. V nenucenosti, s jakou tohle auto dokázalo zdolávat vzdálenosti, jen těžko hledalo konkurenci.

A byl to právě celkový zážitek z jízdy, který rozhodnul.  A rozhodnul nejen v případě samotného Volva S80, ale dokonce v rámci celé značky. Právě schopnosti S80 a nové platformy P2 byly tím, co rozhodlo, když se americký Ford rozhodoval, zda vstoupit do společnosti Volvo. To se skutečně stalo a v lednu roku 1999 Ford Motor Company odkupuje divizi Volvo Cars. Díky tomu je přežití značky v turbulentním začátku nového milénia zajištěno.

Fordu se sice nedaří udržet Volvo v černých číslech, později dojde k další změně vlastníka a jak asi víte, dnes je společnost Volvo Cars v rukou čínské společnosti Geely, to už je ale úplně jiný příběh. Podstatné ale je, že řada automobilů Volvo na platformě P2 pomohla udržet značku až do dnešních dní a to se vším, co k Volvu patří. A to všechno díky dnes už téměř zapomenutému a na silnicích vzácnému Volvu S80 a jeho předobrazu, konceptu Volco ECC. 

Tvary konceptu ECC byly už v době svého vzniku natolik inovativní a vizionářské, že mnohé z jejich principů se podařilo naplno rozehrát až na druhé generaci modelu S80 v roce 2006. I to je důkazem, že rozhodnutí vykročit z vlastního stínu a přetvořit krabicovitá Volva v něco stále svébytného, ale zároveň nového, byl mimořádně dobrý krok.