Mini Countryman C: Stylový minimax

Značka Mini už dávno není jen o malém třídveřovém hatchbacku s roztomilým kukučem. Okolo onoho původního modelu postupně vznikla automobilka, brand s ucelenou řadou modelů. I když ono slovo ucelenou je tu tak trochu navíc, Mini zkrátka chrlí jednu kreaci za druhou, auta různých tvarů od roadsterů přes klasické hatche až po SUV. Společným znakem zůstává design a kompaktní rozměry.

A právě tady stál model Countryman vždycky tak trochu na hraně. Ano, to auto svým zacílením dává dokonalý smysl, tohle je přesně to kompaktní prémiové SUV, jaké pro život na předměstí potřebujete, jenže ta značka se stále jmenuje Mini a tohle konkrétní Mini už není tak úplně… mini. Designéři tak byli postaveni před složitý úkol přetvořit styl Mini do SUV. A to není vůbec tak jednoduché, jak se může zdát, onen roztomilý minimalismus totiž sice skvěle funguje u malého auta, jeho pouhým zvětšením ale vznikne něco jako padesátikilový králíček – to už moc roztomilé není.

V minulosti se designéři skutečně všemožně snažili zvětšovat malý model, u současné generace ale změnili přístup. Místo zvětšeniny nám představili jakousi volnější interpretaci na téma Mini. Typické prvky v podobě jednoduché masky a výrazných světlometů zůstávají jasně patrné a to auto je na první pohled přiřaditelné ke značce Mini, například přední světla jsou ale přitom hranatá, čímž vlastně popírají jeden z pilířů designu Mini.

A jaký je výsledek? Posuďte sami, názory se mohou různit. Já sám jsem si na současnou generaci Mini Countryman musel chvíli zvykat, nakonec se mi ale vlastně docela líbí. To auto stejně jako jeho sourozenci dokáže vyčnívat z řady, má svůj osobitý styl, hravost a působí moderně. Přitom se ale Countryman už nesnaží být zbytečně roztomilý, dokonce má i svou určitou majestátnost.

Testovaný kus dorazil v jednoduché kombinaci bílého laku s černou střechou. Pochválit musím zejména povedená kola. Já vím, že Mini je stylová značka a tak k němu patří ty různé vycizelované ráfky aspirující samy o sobě na malé umělecké dílo, ale tohle auto aspiruje na pozici prémiového mamataxi či zkrátka městský a příměstský provoz, čeká ho tedy spousta poskakování po retardérech a ještě více parkování u obrubníků, kola, která tohle všechno vydrží a budou i po letech vypadat dobře, jsou proto základ úspěchu. Navíc to na nich Countrymanu vlastně dost sluší.

Jinak vnější design mnoho detailů k prozkoumávání nenabídne. Ostatně jednoduchost je jedním ze znaků Mini. Jsou tu loga a lišty ve stylovém bronzovém odstínu, až umělecky provedená ozdoba na C-sloupku – a to je vlastně všechno. I Countryman si ponechává hravá světla. Ta zadní tvoří světelným podpisem náznak britské vlajky, přední potom umí při přiblížení se k vozu provést hezký světelný taneček. Já vím, to dneska už dělá vlastně každý, v případě Mini je to ale vážně povedené a milé, to auto je jako živé, každé ráno mě pozdraví šibalským mrknutím.

Pojďme se podívat dovnitř. Ještě než nastoupíme, musím zmínit samotné dveře. Někteří kolegové z oboru jsou tím přímo posedlí a já si z nich proto občas trochu utahuji, ale tady s nimi musím souhlasit – zabouchnutí dveří dělá dojem z auta. Temné tlumené žuchnutí říká, že se ocitáte na jiné kvalitativní úrovni, než kovové třísknutí s tupou ozvěnou. A tady Countryman prohrál na celé čáře. Zatímco maličké bezrámové dveře třídveřového hatchbacku zacvaknou s tím správným klapnutím, tady ten pocit prostě není, všechny boční dveře Countrymanu podivně třísknou, až mají vaši spolucestující tendence podívat se na vás s omluvným výrazem. Ne, nebojte se, netřískli jste s nimi necitlivě, takhle se tady prostě dveře zavírají.

Je to drobnost, ale vynikne v kontrastu s kabinou, která je velmi pěkným místem k životu. Tady designéři nechali prakticky všechno tak, jak to známe i z menších Mini, tedy hravý, přívětivý a kvalitně provedený minimalismus. V našem případě je navíc kabina vyvedená v krásném modrém odstínu. To já mám hrozně rád. Obecně jsem raději za barevný či světlý interiér oproti obligátní kombinaci dobře udržovatelné, ale nudné šedé a černé. Kdybych si ale měl vybrat jednu barvu, která mě v kabině auta baví nejvíc, bude to paradoxně velmi vzácná modrá.

A přesně ta tady je. Krásně modré kožené sedačky jsou nejen hezké, ale i pohodlné, modrá je i látka, kterou je potažena palubní deska a modrá navíc ladí s bílým lakem karoserie. Palubní desce tradičně dominuje velký centrálně umístěný kruhový displej. Zde sídlí nejen rádio a mapa, tohle místo je zároveň i přístrojovým štítem, tady najdete všechno. A rovnou vás uklidním, povedlo se to na výbornou. Systém je přehledný, rychlý, dobře se ovládá. Prvotní nastavování auta vám sice chvíli zabere, ale to je zkrátka tím, že těch funkcí už je tady prostě moc.

Onen velký kruhový displej má však i svou nevýhodu. Design zkrátka něco stojí. Zatímco v jiných autech bývá pod displejem místo, kde si můžete opřít ruku, abyste i za jízdy měli jistotu, že klikáte kam chcete, tady to prostě není jak udělat. Třeba v Octavii se pohodlně prsty zapřete o vystouplý dekor pod displejem a ukazováček tak má oporu a jistotu. Displej v Mini je tak obří, že i kdyby se bylo kde zapřít, prstem byste na ikony stejně nedosáhli. Není to velký problém, v 99 % situací si toho ani nevšimnete, ale potom přijde ta chvíle, kdy chcete nastavit vyhřívání sedačky při jízdě po rozbité dlážděné ulici…

A tím máme odbytou vlastně veškerou kritiku tohohle auta. Víc jsem toho vážně nenašel. A to jsem hledal důkladně! Obrazovka samotná je přehledná, má perfektní grafiku a v testovaném autě jí sekunduje i head-up displej na výsuvném štítku. Ten vlastně stylově minimalisticky supluje přístrojovou kapličku a umí graficky zobrazit nejen rychlost, ale i navigaci či práci asistenčních systémů.

Pod hlavním displejem zůstal ještě malý panel s řadou fyzických ovladačů základních funkcí. Tady je přepínač řazení, ovladač hlasitosti audiosystému, volič jízdních režimů a především startování auta. Záměrně nepíšu tlačítko, onen přepínač totiž v Mini působí spíše jako starý dobrý klíč. Auto se tak startuje stále pootočením klíčku ve spínačce, tohle jsou přesně ty milé retro-detaily, pro které Mini milujeme.

Kromě designu překvapí interiér Countrymana i prostorností. Tady je vážně hodně místa! Jasně, tohle Mini je i vnějšími rozměry už pěkně maxi, pořád jsme ale v segmentu kompaktních SUV a já tady mám prostoru, že nevím, co s ním. Elektrická sedačka řidiče při vypnutí auta sama o pár centimetrů poodjede vzad. Tahle funkce z prémiových modelů by v běžném kompaktním SUV znamenala, že spolucestující vzadu přijde o nohy, ne tak v Countrymanu, tady je místa pořád dost. Pocit vzdušnosti ještě podtrhuje panoramatická střecha, i bez ní bych se ale do kabiny vešel i s buřinkou na hlavě. A nakonec i pro zavazadla tu zbývá spousta místa.

Když už jsme nastartovali, pojeďme se projet. Jak už jsem uvedl v úvodu článku, k testu jsme tentokrát zvolili úplně nejmenší motor pro Mini Countryman. Pojetí značky Mini přitom hodně hraje na sportovní notu, je tu odkaz Johna Coopera a nakonec se tu nemalým podílem projevuje i fakt, že Mini dnes patří do rodiny BMW. Zároveň si ale přiznejme, že stavět sporťák z Countrymana je vlastně tak trochu nesmysl. Tohle auto je předurčené k úplně jiným účelům.

A tak tu máme tříválcovou jedna-pětku. Máte strach? Nemějte! Motor samotný má výkon 115 kW a s pomocí mildhybridního systému tu tak mám k dispozici celých 125 kW nebo chcete-li 170 koní. Jasně, to dnes není žádná raketa, ale to po Countrymanu ani nechceme. Síly na bezpečný provoz včetně bezproblémového předjíždění tu je dost. Motor mě navíc nadchnul svým projevem. Po většinu času je agregát naprosto neslyšitelný a krásně kultivovaný, že jsem v prvních chvílích pochyboval, zda v autě mám skutečně avizovaný tříválec. Až po razantnějším přidání plynu vyžene sedmistupňový automat motůrek do otáček a ozve se jadrný a vlastně velmi zdravý a příjemný zvuk. Tohle mě baví!

Přitom ale systém umí být i efektivní, spotřebu se mi dařilo bez obtíží držet pod hranicí sedmi litrů. Svůj podíl na tom má i mildhybrid, který tu dodá i citelné pošťouchnutí při razantnějším rozjezdu. Konstruktérům se navíc podařilo implementovat i adaptivní rekuperaci, která vám pomáhá brzdit „motorem“, když Mini vyhodnotí, že budete chtít zpomalovat – třeba při dojíždění do kolony. Tohle je dnes běžné ve světě plug-in hybridů či elektromobilů, v mildhybridu to vidím asi vůbec poprvé.

Mini Countryman zůstává věrný rodině Mini i jízdními vlastnostmi. Auto neochvějně drží stopu, nechá se zlákat i k nějakému tomu ostřejšímu zacházení. Zároveň je ale trochu cítit, že tohle není svět, pro který byl Countryman stvořen. Sedí se tu přece jen poměrně vysoko, auto se na komfortněji laděném podvozku ve vyšších rychlostech naklání, zkrátka jet rychle umí, ale chápe, že pro většinu uživatelů to není to podstatné. Důležitý naopak je komfort a ten je tu přítomen bezvýhradně. O nedokonalostech silnic a ulic Mini informuje jen vzdáleným žuchnutím, aniž by tím pohoda na palubě jakkoli utrpěla.

K pohodové jízdě dnes neodmyslitelně patří i jízdní asistenty. A tady v případě Mini vlastně není moc, co psát. Systémy dodávané BMW jsou prostě perfektní. Automatické parkování vměstná auto i do té nejmenší skuliny, a to přesně a rychlostí blesku, jízdní asistenty potom udržují auto přesně tam, kde ho chcete mít, všechno pracuje správně, hladce, snadno se ovládá. Je tu i ona funkce, která i při semiautonomním řízení v koloně sama vytváří záchrannou uličku. Tady je prostě znát, že Mini není jen tak ledajaké kompaktní SUV, že tady sedíme v kabině prémiového auta.

K prémiovému autu patří i prémiová cena. Základní provedení Mini Countryman C, jak se „naše“ provedení s tříválcem a pohonem předních kol jmenuje, však není zas tak vysoká. Jasně, 839 800 korun je hodně peněz, ale Countryman je už solidně velký kus auta a je to Mini, prémiová značka se vším všudy. Touto optikou mi vlastně cenovka přišla velmi rozumná, ne-li až nízká. Jenže to nesmíte zavítat do sekce příplatkové výbavy. Bílý perleťový lak, modré kožené sedačky s vyhříváním, pamětí a masážní funkcí, panoramatická střecha, lepší světlomety, sada jízdních asistentů… a najednou tu máme auto za jeden a čtvrt milionu korun. A to už je dost.

Ale takový už ten automobilový svět je. Zázračné nabídky hodně muziky za málo peněz skončí vždy nutně kompromisním řešením, kdo chce skutečnou kvalitu, musí být připraven si za ni i připlatit. V případě Mini Countryman tu ta kvalita nepochybně je.

Verdikt

Mini Countryman se podařilo propojit stylový brand Mini s praktickou stránkou kompaktního SUV. Základní tříválcový mildhybrid, který nejprve vzbuzoval mé obavy, se nakonec ukázal být jednou z velkých předností testovaného auta, motor má nejen dost síly, ale i příjemný charakterní projev a výbornou spotřebu. Countryman překvapil i prostornou kabinou, naopak jízdní vlastnosti a jízdní asistenty žádné překvapení nepřinášejí, tady jsem ani neočekával nic jiného než perfektní naladění, jaké od BMW, které stojí v pozadí značky Mini, známe.

Jedinou otázkou tak zůstává cena. Základní cifra je v prémiovém segmentu příznivá, jakmile ale začneme zaškrtávat příplatkové prvky, rychle letí nahoru. I za onu bílou barvu testovaného kusu (mimochodem jmenuje se bílá Nanuq, vážně!) přihodíte 21 tisíc korun. Chce to tak volit rozumný kompromis, třeba ty masážní sedačky jsou asi vážně zbytečné. Výsledkem potom bude prémiové auto, které je za všech okolností skvělým společníkem a udělá ze všech cest po okolí příjemný výlet. A to je vlastně nakonec asi to nejdůležitější.

Technické údaje

Motor: zážehový přeplňovaný tříválec 1499 ccm, mildhybrid
Výkon: 125 kW (170 koní)
Točivý moment:  280
Převodovka: sedmistupňová automatická
Maximální rychlost: 212 km/h
Zrychlení 0–100 km/h: 8,3 s 
Provozní hmotnost: 1620 kg 
Průměrná spotřeba (udávaná): 6,6 l/100 km
Průměrná spotřeba (v testu): 6,9 l/100 km
Cena (Mini Countryman C Paket Favoured): 886 833 Kč