Blíží se konec investiční bubliny klasických aut?

Původně jsem si živý přenos z aukce Driven by Disruption, pořádané společností RM Sotheby’s (zde se můžete podívat, co se dražilo), chtěl pustit jen na chvíli. Zajímalo mě totiž, za kolik se může prodat psychedelicky pomalované Porsche 356 SC Cabriolet, které kdysi patřilo zpěvačce Janis Joplin a které možná částečně inspirovalo slavnou písničku Mercedes-Benz. Měl jsem pocit, že ačkoliv se odhadovaných 400 – 600 tisíc dolarů může zdát za něco, co je ve své podstatě hipísácký Brouk, jako šílenost, bude skutečnost ještě o dost šílenější. A nepletl jsem se. Jak už to s jedinečnými auty bývá, zvláště pokud jsou na volném trhu poprvé (Porsche bylo na prodej poprvé od roku 1968, kdy ho Janis koupila), byl výsledek zcela nepředvídatelný a stačilo, aby se našlo pár odhodlaných zájemců, kteří prostě chtějí mít Porsche po legendární zpěvačce a peníze pro ně mnoho neznamenají. Výsledkem byla horentní suma 1,6 milionu dolarů. Nerad bych se mýlil, ale tuším, že je to nejdražší Volkswagen Brouk, který byl kdy prodán…

Ještě než došlo na položku číslo 206, tedy ono Porsche, zaujala mě však jiná věc, která mě přiměla u přenosu vydržet až do samého konce a okamžitě začít psát tento článek. Protože to, co jsem viděl, může být důležité i pro nás, obyčejné milovníky starých aut. Naprosto excelentní Ferrari 365 GTB/4 Daytona po špičkové renovaci, s dlouhým seznamem vítězství na přehlídkách a soutěžích, nepochybně jedna z nejlepších na světě? Odhadovaná cena 800 tisíc až 1 milion dolarů. Vítězný příhoz? 770 tisíc. Zajímavé.

Lamborghini Miura P400 SV, na jejíž renovaci dohlížel sám velký Valentino Balboni a dokonce pomáhal shánět hříšně drahé originální pneumatiky? Odhadovaná cena 2,4 až 2,8 milionu dolarů. Výsledek? 2 200 000 USD.

Ferrari Testarossa z roku 1991, po první majitelce a s necelými 300 kilometry na tachometru, ale přitom stále perfektně udržované specialistou a připravené kdykoliv vyrazit? Očekávalo se, že se takový skvost prodá za nejméně 400 tisíc dolarů, spíše však za půl milionu. Ve skutečnosti to chvíli vypadalo, že se majitelka bude muset spokojit s nějakými 150 tisíci a nakonec se cena jen horko těžko vyškrábala na 290 tisíc.

Zpozorněl jsem, začal jsem sledovat pečlivěji a zapisovat si výsledné ceny a původní odhady aukční síně.

Ve zbylém průběhu aukce se několik vozů dostalo na nižší hranici odhadu. Dvě, konkrétně excelentní exemplář Jaguaru E-type první série a kýčovitý ‚Nudie Mobile‘ postavený z Pontiaku Bonneville, ji mírně překročiliy. A hipícké Porsche a starý Pierce-Arrow ze třicátých let překonaly horní hranici.

Všechno ostatní skončilo pod nižším odhadem. A nebylo to tím, že by se zrovna neprodávala žádná zajímavá auta. Bugatti 57C Atalante není vůz, který byste v inzercích mohli přehrabovat vidlemi. Přesto skončil na 1,9 milionu dolarů místo odhadovaných 2,2 až 2,4 milionu. Ferrari 250 GT California, jedno z nejkrásnějších Ferrari všech dob a co do počtu vyrobených kusů stejně vzácný vůz jako 250 GTO, se mělo prodat mezi 6 a 7 miliony dolarů. Sotva přelezlo pět. 

Aston Martin DB4GT Zagato je jednou z největších legend své doby a britským ekvivalentem Ferrari 250 GT SWB Berlinetta, ne-li dokonce božského 250 GTO. Jen se jich vyrobilo ještě méne, pouhých 19 kusů. A již téměř celou dekádu nebyl žádný z nich na prodej. Odhadovaná suma 15 až 17 milionů dolarů tak byla sice astronomická, ale také naprosto realistická. Tedy až do chvíle, kdy se ozval zvuk kladívka a Aston změnil majitele za ‚pouhých‘ 13 milionů dolarů.

Stejně tak závodní Mercedes-Benz 300SL Gullwing ‚Sportabteilung‘, který by měl být naprostým vrcholem mezi všemi 300SL. Nejlepší z nejlepších. Odhadovaná cena – 5 až 7 milionů dolarů. Výsledek? Stále úctyhodných, ale pro majtele nejspíš nepříliš potěšujících 4,2 milionu.

A zlatý hřeb večera. Ferrari 290MM z roku 1956 s karoserií Scaglietti. Auto, se kterým na XXIII Mille Miglia v dubnu 1956 odstartoval sám velký Juan Manuel Fangio z posledního místa a dojel čtvrtý. A když píšu sám, myslím tím úplně sám – bez navigátora, který by mu hlásil zatáčky, a za hrozivých podmínek. A to byl jen začátek skvělé závodní kariéry tohoto vozu. Proto by odhadovaná cenovka 28 až 32 milionů dolarů v dosavadním šílenství působila naprosto realisticky. Být takové auto na prodej před rokem, možná by i překonalo horní hranici. Skutečný výsledek však byl pro majitele nejspíš zklamáním – vůz se prodal za 25 500 000 dolarů.

Co to pro nás znamená?

Možná si říkáte, že prodeje aut, která nejspíš nikdy v životě ani neuvidíte, na opačném kontinentu a za astronomické ceny pro vás nic neznamenají a nemají šanci ovlivnit máš život. Jenomže mají. A jsem přesvědčen, že život všech milovníků klasických sportovních aut ovlivní, a to už relativně zanedlouho. 

Řeknu vám, co si myslím, že se právě stalo, a co očekávám, že se stane dál.

Že se téměř všech 30 vozů v nabídce prodalo pod očekávanou cenou, znamená, že je něco špatně. A protože v aukcích, jako je tato, nemůžeme tak docela očekávat, že by je ovlivnila aktuální nízká účast, špatné počasí či jiné mrzké vlivy – když už chcete utratit miliony dolarů za sběratelské auto, tak vás či ‚vašeho člověka‘ takové podružnosti nerozhodí – musí být problém v ochotě kupců nakupovat a utrácet peníze. Sběratelé na samém vrcholu potravního řetězce očividně začínají mít pocit, že již věci zašly příliš daleko. Může to samozřejmě být jen chvilkový otřes, ale vzhledem k šílenému chování trhu v posledních zhruba dvou letech to patrně nebude ten případ.

Jestli se nemýlím, stane se následující:

Investoři opustí trh jako krysy potápějící se loď a ceny se zase vrátí do příčetných mezí

Podobná situace se zopakuje na několika dalších aukcích. V médiích nejen že se přestane mluvit o tom, jak sběratelská auta překonávají rekordy, ale dokonce bude řeč o tom, že se ten či onen model prodal nejlevněji za posledních X měsíců či let. Začnou se objevovat články o tom, že investiční bublina se blíží ke svému prasknutí. ‚Sběratelé‘, pro které bylo staré auto především výhodnou investicí, začnou být nervózní a usoudí, že je pomalu na čase tento trh opustit. Na trhu se objeví víc aut a jejich majitelé začnou být flexibilnější s cenou. Ceny klesnou. Nervózní začnou být i ti, kteří zatím nervózní nebyli…

A zatímco investoři budou utíkat jako krysy, které opouštějí potápějící se loď, v ‚branži‘ zůstanou jen opravdoví nadšenci. Trh se otřese, ceny se propadnou a po bouřlivém, rozkolísaném období se zase ustálí na nějaké rozumné úrovni, ze které budou opět pozvolným tempem stoupat. Těžko říct, jestli to bude úroveň roku 2006, 2010 nebo 2012, ale je téměř jisté, že bude o hodně níž než ta současná.

To všechno se samozřejmě stane nejdřív se superdrahými sběratelskými kousky, ale stejně jako šílenství sběratelů v nejvyšších patrech společenského žebříčku vyhnalo do stratosféry i ceny aut dříve dostupných normálním smrtelníkům, půjde to teď opačným směrem. 

Už aby to bylo. A jsem vážně zvědav, kam se posunou údaje o hodnotách klasických vozů, až pojišťovna Hagerty’s po novém roce aktualizuje moje oblíbené grafy.