Z virtuality do reality III.

Ano, mám ji. Tu věc, na kterou se mě ptal bratranec přes messenger. Moc jsem se nevyspal, ale doufám, že na okruhu to bude lepší. Pomalu se všichni tři chystáme a vyrážíme na snídani. Fasujeme Ikea dětskou židličku, poutáme malého a ten si to evidentně užívá. Já až tak moc ne. Nevím, co si mám dát, protože nějak nemám hlad. Naberu si tedy musli s mlékem, pak to zajím toastem s máslem a medem, k tomu pomerančový džus a hotovo. Na snídani jsou i členové dalších týmů, takže jsem ještě nervóznější. Po snídani si ještě jdeme do pokoje pro věci, já kontroluju, jestli mám opravdu všechno, hlavně rukavice, kombinézu a kuklu. 

Odjíždíme na okruh. Ikdyž je půl osmé ráno a navíc všední den, cesta je bez zácpy a přijíždíme krásně na čas před osmou a zdravíme se s týmem. Pod altánem už hostesky chystají snídani a kafe. Dám si tedy to kafe s mlékem a cukrem. Teď máme chvilku volno, tak se rozhlížíme. V 8:30 jdeme všichni na rozpravu jezdců. Většina lidí je v profi kombinézách, což mi zvyšuje ten pocit nervozity, ale atmosféra je přátelská. Ředitel závodu nás informuje o pravidlech na trati, vlajkové signalizaci, jak se chovat a že ty vlajky fakt musíme sledovat. Organizce závodu je taková, že auta začnou najíždět kolem 9:20 na startovní rošt a v 10:00 je letmý start. Ten proběhne tak, že se pojednou 2 zaváděcí kola za safety carem. Ve 2. kole Safety Car zhasne výstražná světla a zajede do boxů. Pak na startovní rovince blikne zelená a závod je odstartován. Dotazy nikdo nemá a tak se rozcházíme.

V pitlane už burácejí motory, mechanici vytlačují auta před garáže a já si vybírám helmu. Bohužel velikost M, kterou jsem si zkoušel včera, už někdo čornul, takže beru větší “Lko”. S kuklou je to trochu lepší a po zapnutí řemínku to docela ujde, ale není to ideál. Není čas ztrácet čas a jdu se už rovnou převlíknout do závodního, abych byl ready. Na záchodcích je docela plno, tak volím invalidní WC. Tipuju, že moc invalidů tady dneska nebude. Převlečen a opět o něco více nervózní si ještě vylezu na stupně vítězů, fandí mi jen moje žena a kluk, čili ti nejdůležitější, tak mám radost. 

Jdeme zpátky k našemu zázemí a auta už začínají vyjíždět na startovní rošt. Jdu si pokecat s instruktorem, se kterým pojedu v autě. Mladý kluk, který závodí. Jeho dva bráchové jsou vlastně ti další dva instruktoři. Závodnická rodina. Dáváme se do řeči a oznamuju mu, že jsem sice na okruhu v Mostě nebyl, v závodním autě neseděl, ale že jezdím simulátory, takže mám trať naježděnou a znalosti o ovládání auta taky. Říká, že je to dobře, že je to velká výhoda. Společně se jdeme podívat přímo na startovní rošt. Fotím fotky, hostesky se fotí u aut a jak přijdou k té naší modré bestii, tak se s nimi vyfotím taky. To by byla škoda se nevyfotit. 

Dávám se taky do řeči s dalším účastníkem závodu, který pojede v e92. Říká, že si rovnou koupil 2 hodiny v kuse a že už sem tam něco odjezdil, ale ne přímo v závodě. Přejeme si good luck a už se máme klidit z dráhy, protože se bude za pár minut startovat. Gentelmen start your engines a auta vyrážejí za doprovodu Safety Caru obkroužit 2 zavádějící kolečka. Chce se mi čůrat. Už zase. Rychlý osobní pitstop na WC a jdu se dívat na druhou stranu pitlane na projíždějící auta za Safety Carem. Je to celkem hukot, a proto se šéf týmu ptá, jestli nechceme pro malého sluchátka. Bereme je hned, sice se to malému nějak extra nelíbí, ale drží statečně. Aut je na roštu něco kolem třiceti, takže je na co se dívat. Jezdci zahřívají pneumatiky a brzdy. Jedou ještě jedno kolečko, Safety Car zhasíná světla a je odstartováno. Ten hukot je najenou o několik levelů vyšší. 

Opět osobní pitstop na WC. Závod pomalu utíká a blíží se chvíle, kdy usednu za volant já. Nervozita stoupá, že by se ve mně krve nedořezal. Zase záchod. Nejrychlejší vozy jsou tak rychlé, že po pár kolech začínají dojíždět o kolo ty nejpomalejší, mezi které patří i naše modrá střela. Proto se časy na kolo docela dost mění v závislosti na tom, jestli máte volnou trať ne jen před sebou, ale i za sebou a nikdo vás neotravuje a nepředjíždí. Zatím je takové průměrné kolo našeho vehiklu 2:13:xxx a nejrychlejší je 2:11:3. HR manažer týmu, který nás nováčky má na starosti, mi říká, že za 5 minut stáhne auto, tak že se mám připravit. Běžím ještě na záchod, vykonám potřebu a sakra. Štípe mě v oku. To teď není zrovna ideální. Dívám se do zrcadla a v koutku mám mušku. Snažím se ji dostat pryč, jenže mám čočky a moc mi to nejde. Kašlu na to, snad se to slzama odplaví. Doběhnu zpátky do boxu a říkám si ženě o oční zákrok. Podařilo se, je venku. Dávám si kombinézu, kuklu, přilbu a rukavice a už ani nevím, jestli jsem nervózní nebo ne. Teď už je to jedno. 

Auto přijíždí a zastavuje na boxovém stání. Střídáme jedce i instruktora. Nasedám tedy do auta a hned vidím, že mi předchozí jezdec neodsunul sedačku dozadu. Díky. O to hůře se do auta soukám, ale podařilo se bez zaváhání. Promačkávám spojku, jestli se mám posunout více dozadu a vypadá to ok. Už mám zacvalké kyčelní pásy a v tom zjišťuji, že bych se možná ještě posunul dozadu, protože pravou nohu na brzdě i plynu mám dost skrčenou a není to extra pohodlné. Ale už je pozdě. Jsem zakurtovaný na fest, ještě nastavím půlmetrové vnitřní zpětné zrcátko a dostávám pokyn k opuštění boxů. Vyrážíme. V pitlane je limit 40km/h. Jak jsem zmínil v předchozím příspěvku, na budících toho moc nevidím díky věnci volantu a z auta přes zrcátka taky ne. No nic, opouštím pitlane a závodím. Brzdím do první šikany “Retardér”. Řadím z trojky na dvoku, zatím bez meziplynu. Na výjezdu dávám plný a jedu rychlou pasáž až do dalšího brzdného bodu, kde se jde tvrdě na brzdy a řadí se ze čtyřky na trojku. Zkouším první podřazení s meziplynem a jde to překvapivě docela dobře. Mířím autem na levý apex hned vedle vysokého obrubníku a za ním plný plyn do techničtější pasáže skládájící se ze dvou pravých zatáček, rychlé levé a pak pravý vracák. Až do vracáku je to skoro na plný plyn. Další podřazení s meziplynem, nasměrovat čumák na vrchol a opět plný plyn a nechat se vynést na vnějšek, až na obrubník. Jedu z kopce v dolíku a následuje pravá zatáčka “Matador”. Tam se neřadí, nechává se čtyřka a pak je to do kopce. Následuje sekce rychlých zatáček začínající pravou, následuje levá, která trochu utahuje, a pak rychlá pravá pod plným plynem. Delší rovinka a nájezd do posledních dvou pravotočivých a skoro pravoúhlých táhlých zatáček a nájezd na dlouhou cílovou rovinku. A tak pořád dokola.

Začínám své první měřené rychlé kolo. Brždění i meziplyny mi celkem jdou. Pár meziplynů bylo ukázkových, některé méně. Sem tam sleduju (pokouším se sledovat) provoz za mnou v zrcátku a pár rychlých aut mě předjíždí. Druhé kolo mám za 2:13:653. To není špatné na to, že jsem na okruhu ani v závoďáku v životě nebyl.  V dalším kole pak udělám větší chybu a to, že trochu probrzdím v nájezdu do technické pasáže před vracákem, mám vyšší rychlost a už vím, že to nedotočím. Rovnám kola a beru to rovně přes kačírek. Nic moc, ale ustál jsem to.  Hned po návratu na trať vidím žluté vlajky a po chvíli dvojitou žlutou s dodatkovou tabulí SC. Hmm, takže Safety Car na trati. Zvolním, ptám se instruktora, jak to zatím jde. Říká, že zatím fajně. Mám dojet auta před sebou, což chvilku zabralo. Jedu opatrně kvůli vlajkám a po 2 kolech dojíždím štrůdl aut. V předposlední zatáčce je odstavená černozelená Z4 a před zatáčkou na rovince je bílý absorbční posyp. Buď se ťukli 2 auta nebo se jen jedno pokazilo. Kdo ví. Ještě kroužíme další 2 kola a na konci druhého SC zhasíná světla, bude restart. Kontruluju zrcátka, za mnou nikdo. Vždyť jsem měl za sebou dost aut ještě půl kola zpátky. Asi zaspali nebo co. Je tu restart a už vjíždím na cílovou rovinku. Předemnou auta, za mnou nikdo. Ideál. Do první šikany radši brzdím dříve na 200 metrech, abych do nikoho před sebou nevletěl. Všechno v cajku. Do rychlejší pasáže sleduju stříbrnou Fiestu, která jede v naší divizi. A vypadá to, že jsem rychlejší. Do “Matadoru” si ji dávám, ale taky mám za sebou rychlá auta, třeba jako Prosche GT3 RSR. Toho jsem ani neviděl a objel mě z vnějšku. V tuhle chvíli jsem trochu zazmatkoval, soustředil jsem se na Fiestu a zapomněl přeřadit, takže jsem motor vytočil trochu vic než je zdrávo. Ale jedeme dál. Držím si svoji stopu, rychlejší auta mě předjedou, jak uznají jejich jezdci za vhodné. I se zaváháním u Fiesty je čas kola 2:13:9xx a najíždím do dalšího okruhu. Za mnou dva Radicaly a ještě někdo další. Instruktor říká, ať se držím na vnější stopě a nechám jim místo do šikany. Opět brzdím pro jistotu dříve, všichni za mnou mě předjedou a opět si jedu svoje. Začínám se do toho dostávat. Najíždím na cílovou rovinku, brzdím do šikany, podřazuju, vybírám první část šikany a …

Něco je špatně. Spojkový pedál se nevrátil a zůstal propadlý. Nezmatkuju a držím se na apexu druhé části šikany mimo závodní stopu. Za mnou prosviští další auta. Mám tam zařazenou dvojku, spojka pořád propadlá a plynem jen vytáčím motor, jenže auto nezrychuje. Tohle, přesně tohle, je jeden z těch dvou pocitů, které jsem nechtěl zažít. První, a mnohem horší, určitě je někde to nabourat svojí vlastní blbostí. A druhý je, když se pokazí technika, ať už vlivem nadpřirozené síly nebo díky vám. A tento pocit mám teď já. Udělal jsem něco špatně? Pustil jsem tu spojku nějak brutálně? Instruktor mi radí zkusit přeřadit na trojku, že to má vyšší krouťák a ať se snažím dojet do boxů. Dávám tam trojku, spojkový pedál se pomalu vrací zpátky nahoru, ale nic to nemění na tom, že pořád nespojkuje. Plazím se po dráze asi 20km/h a v hlavě mi probíhá, co se právě stalo. Ještě před chvílí jsem měl ze sebe radost a rázem se tu teď potím ve skořepinové sedačce s rozbitým autem a pocitem, že jsem to rozbil já. Asi nejsem závodní jezdec, protože jsem to vyčítal sobě a ne, jak již zmíněný jezdec všech jezdců, svatý pán Fernando Alonso, který je vždy nasráknutý na motor, převodovku, pravidla F1, aerodynamiku a spoustu jiných věcí, technice. Pořád se šourám na dráze, blikám výstražnýma. Je to nekonečné. Dojel jsem do vracáku. Tady se to trochu rozjelo, protože je to z kopce do ďolíku před zatáčkou “Matador”. Rozebírám s instruktorem, jestli jsem něco neudělal špatně a dostávám informaci, že si nevšimnul nějakého kiksu z mé strany. Jedině to vyjetí přes kačírek, ale auto fungovalo bez problémů. Trochu mě to uklidňuje, ale pořád se cítím hrozně. Bohužel, na výjezdu z “Matadoru” je to do kopce a tam to je teda porod. Naštěstí to pořád nějak jede, na dvojku a volnoběh, spojkový pedál je sice nahoře, ale přidání plynu nic nemění, jen se vytáčí motor.  Dostávám se do pasáže, kde mě teď pozorují asi všichni z boxů. Až teď asi vidí, že máme problém. Pořád se šourám, držím se mimo stopu, najíždím do předposlední zatáčky, kde je vpravo nájezd do boxů. Ten je taky do kopce a auto to tak tak vyjede. Už jsme v boxech, mechanici čekají a já zastavuju před garáží. Hned se ptají, mě i instruktora, co se stalo a my reportujeme, že spojka nespojkuje. Vypínáme motor, vysedáme a auto jde na zvedák. Kluci, kteří mají jet po mně, se ptají, co se stalo. Já vím, že už se nikdo nesveze, pokud se nestane zázrak. Říkám jim, že odešla spojka a to se taky po pár minutách potvrdí. Mechanici zkusili nějakou rychlou opravu, něco promazat, dali auto ze zvedáku dolů, nahodili kvalt a potlačili. Bohužel, auto vesele jelo, takže spojka neplnila svou funkci. Finíto, ende…

Není to dobrý pocit vidět ty zklamané pohledy kluků, kteří ani něměli možnost se projet. Já jsem se alespoň projel. Sice 4 kola za SC, což trvalo tak 10 minut dohromady a potom mé poslední kolo s porouchaným autem 8 nekonečně dlouhých minut. Modrá bestie se tedy odstavuje do garáže. Svolává nás šéf týmu a oznamuje, že bohužel už dnes nikdo nepojede a že ti, co nejeli, budou mít samozřejmě nějakou formu kompenzace. Buď vrácení peněz nebo testování nebo místo v závodě na příští rok. Nedalo mi to a zvedám ruku s omluvou, že jsem přivezl rozbité auto. Nikdo mi nic nevyčítá, bere se to sportovně. Takové věci se prostě stávají. Minulý závod sice někdo přetočil motor, ale závod dojeli. Bohužel bez spojky si nezajezdíte. Ptám se i já, jestli mám nárok na nějakou kompenzaci a tu další púlhodinu, kterou jsem neodjel, si můžu odjet na testování v Brně 3.10. Tak super, projedu se i v Brně, ale stále mě to moc mrzí, že jsme nedokončili. 

Nicméně den nekončí a pořád můžeme být v boxech. Pomalu se rozkoukávám, má žena mě utěšuje, je jí to taky líto. Asi i klukovi, který má zívačku a zajímá ho jen to, jestli nemá v plíně. Kéž bych měl taky plínu… Za pár chvil přijel i jeden z Radicalů, který se do závodu taky nepodívá. Konzultuji svou jízdu s instruktorem a sám říká, že neví, co bych dělal špatně. Od toho tam sedí, aby kdyžtak řekl “nědělej tohle, nedělej tamto, bzrdi dřív” a podobně. V podstatě k mojí jízdě nemá výtky a osobně si myslím, že bych zajel i rychleji než 2:11:xxx. Ještě tam tak zevlím a koukám, promítám si to, co se stalo. Pak se jdu převléct, opět na invalidy, a odevzdávám kombinézu. Potom se řeší kdo, kdy a kde si vyjedná tu náhradu. Já si dávám zmíněné testování v Brně za měsíc, tak to snad tentokrát bude v klidu a bez problémů. Jsme domluvení s jedním z těch, co se ani nesvezli, že se v Brně potkáme, tak jsem zvědav, jak se navzájem porovnáme. Vypadal, že by nejraději jel sám bez instruktora, aby měl lehčí auto, tak asi něco slušného zajede. Ještě jdu pochválit jednomu závodníkovi, který jel za Radicalteam v BMW 130i, jeho e92 M3, dáváme se do řeči, kecáme o autech a tak. S ženou jsme se domluvili, že nemá cenu zůstávat na hotelu do dalšího dne, tak pojedeme domů. O půl 2 odpoledne se sbíráme, loučíme a vyrážíme se sbalit na hotel a pak domů.

Včera přišel mail od šéfa týmu s časomírou, telemetrií a onboard videem pro všechna auta. Podíval jsem se na svou jízdu a myslím, že jsem neudělal nic špatně. Na spojce jsem nestál a při brždění do šikany před poruchou taky nic. Snad to tak vidí i tým. Každopádně kdybych si mohl vybrat, jestli se svézt v závodě a dojet s pokaženým autem nebo být v pozici kluků, kteří se vůbec nesvezli, vybral bych si raději druhou možnost. Po závodě jsem ani žádný video vstup nenatočil, vůbec se mi nechtělo, ale vlog dávám dohromady. 

Kdybych to měl všechno shrnout a zhodnotit, tak určitě doporučuji. Kdo má rád auta a někdy si sám říkal, jaké to je řídit závoďák, tak neváhejte a ten nový smartphone si kupte o pár měsíců později. Kupte si zážitek a možná spíš testování než závod. Ono pořád kontrolovat zrcátka, z kterých není nic moc vidět, není nic lehkého, zvláště když se seznamujete s autem. A pokud testování, tak minimálně 30 minut. Pár kol nemá cenu, protože nezahřejete pneumatiky ani brzdy a první 3 kola se spíše kloužete. Jsem rád, že Radicalteam vůbec umožňuje lidem bez zkušeností usednout do závodního auta v opravdovém závodě. Je to super věc, parádní zážitek. Jediný problém je, že chcete víc a víc.

V prvním příspěvku jsem psal, že si chci ověřit své schopnosti ovládat auto v reálném prostředí stejně jako ve virtuálním prostředí simulátoru. A výsledek je, že hned po vyjetí z boxů, v první zatáčce, jsem byl jako doma. Řazení mi nedělalo problém, podřazovaní s meziplynem šlo po pár zatáčkách, brzdit v rovině naplno tak, aby se mi nezablokovaly kola a zároveň nebrzdit zbytečně málo, řešení nedotáčivosti, která je u tohoto auta spíš častější, pokud máte vyšší rychlost nebo nedobrzdíte. Přetáčivý smyk na výjezdech jsem nedostal, ale troufám si říct, že bych to taky chytnul. Co se týče přetížení, tak jsem ho moc nevnímal. Ikdyž za PC sedím staticky, tak v autě, když jsem šel tvrdě na brzdy, tlačilo mě to do pásů, ale nějak extra jsem to nevnímal a sledoval jsem spíš kam jedu, co následuje a kdo je za mnou. Ano, je to úplně něco jiného, ale pokud jste nadšenci do závodění, byli jste alespoň na motokáře a jde vám to, na PC zvládnete volant s 900 stupni otáčení, 3 pedály, klasickou Háčkovou řadící páku a uřídit auto na limitu, tak zvládnete i tohle. Navíc máte zadek, se kterým auto na dráze komunikuje a díky němu reagujete dřív, lépe a přesněji. 

Tímto bych chtěl poděkovat všem čtenářům, kteří dočetli až sem, kde můj příběh ze závodu 6h Le Most končí. Co mě dál čeká je amaterský vytrvalostní hobby závod v motokárách a poté testování v Brně. Do té doby čau.