Z Rigy do Petrohradu (5)

Pro čtenáře Klona: Naspodu to máš hezky česky v italice (to není Italsky)

Predslov: Všetky údaje v tomto článku sú vymyslené, okrem údajov, ktoré sa Vám páčia a s ktorými súhlasíte. Tie sú naopak absolútne pravdivé. V tomto článku nebude urazená žiadna menšina, väčšina a ani priemer, až sa mi to zdá podozrivé.

RIGA

        Vzhľadom na nekonečné prosby čitateľov (Kuře, ďakujem za jedinú jedinečnú žiadosť) budem teda pokračovať v opise našej cesty Hondou.

        Naposledy som skončil pri tom, že ostaneme v Jurmale o deň dlhšie. Na kúpanie to nebolo. Pláže sú však nekonečné a pieskové, takže som si z auta vzal dve najkratšie železá (golfisti vedia, že sú to palice na krátku hru) a trénoval som hru z piesku. Ďalší deň sme sa vybrali do Rigy. Je to len asi 25 kilometrov a časť cesty nám spestrili protiidúce veterány. Bolo ich hádam 150, v princípe od 60ych do 80tych rokov. Poctivo som im všetkým kýval a občas mi odkývali späť, čo ma povzbudilo do ďalšieho mávania. Aj škôlkarov by to prestalo baviť skôr ako mňa.

        Po príchode do mesta sme museli čeliť prvému problému. Kde zaparkovať. Hotel sme mali v absolútnom strede, v pešej zóne a hotel nemal vlastné parkovisko. Riga nastúpila trend moderných miest a snaží sa autá vyhnať preč z centra. Takže v zóne kde sme boli my, chceli 24/7 euro za hodinu parkovania. Neznášam platiť za parkovisko. Parkovanie považujem za základné ľudské právo spolu s právom na život, hneď pred slobodu myslenia a zákazom mučenia. S tým čiastočne súhlasím, pokiaľ nie som predmetom záujmu. Odchytil som si prvého policajta, prebral som s nim problematiku parkovania a hľadal prienik medzi mojím postojom a jeho povinnosťou chrániť záujmy mesta. V plodnej diskusii sme došli k záveru, že vzhľadom na fakt, že je víkend, môžeme parkovať bezplatne do pondelka rána asi 800 metrov od hotela. Pravda je taká, že by som bol ochotný parkovať aj za hranicou mesta a doviesť sa taxíkom, aby som nezaplatil parkovné.

        Riga je secesná. Má viac než 800 secesných budov a ja som ich zatiaľ viac pokope nevidel. Keďže je to predsa len autíčkársky web, tak na priblíženie secesie (art noveau, Jugendstil) musí stačiť len toľko, že je ten štýl, v ktorom maľoval Alfonz Mucha obrazy. A keď neviete kto je Alfonz Mucha, tak si len pamätajte, že je fakt pekná a oplatí sa ju vidieť. A pre tých čo jazdia šalinou to vyzerá ako Tivoli.

        Prekvapilo ma múzeum okupácie Lotyšška. Má nie jednu, ale rovno dve budovy a Lotyši považujú za okupáciu obdobie od 1940-1991, čiže nielen nacizmus, ale aj celé obdobie, kedy boli sovietska republika v rámci ZSSR. Svoje utrpenie popisujú detailne po úroveň stravnej jednotky zadržaných živlov. Riešenie židovskej otázky počas 2. svetovej vojny paradoxne hodnotia ako nemilú záležitosť, ktorá sa vo vojne stáva (Bratia Česi, pre údery božie sa k tomu nevyjadrujte, lebo trpko zaplačete).

ESTÓNSKO

       Cesta z Rigy do najsevernejšej pobaltskej republiky, Estónska, je nekomplikovaná, priama a pohodlná. Zaujímavosťou je dvojprúdová cesta, ktorá má na krajnici z oboch strán minimálne meter rovnako kvalitnej vozovky. Autá teda nepredbiehajú v našom štýle, ale predbiehané auto sa uhne smerom za krajnicu a predbieha sa len s malou zmenou smeru, pričom aj oprotiidúce auto sa v prípade potreby presunie za svoju krajnicu. Pokojne sa teda teda môžu stretnúť pri predbiehaní na dvojprúdovke tri autá vedľa seba a je to považované za štandard. Celkovo sa jazdí o 10-15 km pomalšie ako u nás. Niekedy je to pri širokej a prázdnej ceste unavujúce a šiel som radšej s tempomatom, aby som nejazdil rýchlosťou zodpovedajúcou kvalite cesty a premávky. Mimochodom, za celú vyše 4000 km cestu nás ani raz nezastavila žiadna policajná hliadka.

       Tallin je iný. Centrum je síce zaujímavé ako juhočeské tance, dokonca majú aj nejakú UNESCO plaketu. Stredoeurópana neohúri, ale zas ani nenadchne. Čo je však unikátne sú ľudia. Zatiaľ som nevidel tak obrovskú snahu o originálnosť v obliekaní ako práve tam. Nevládne uniformita a každý sa snaží mať vlastný štýl, čo prináša nesmiernu rôznorodosť. Od perfektne strihnutých oblekov z kvalitných materiálov a odvážnych farieb cez klasickú fashion a trendy style až po vlastné kreácie prevažne v úspešných prevedeniach. Aj minority ako pankáči a ekofašisti sa snažia. Nedá sa odhadnúť ako oblečený človek vyjde spoza rohu. Klobúk dole a veľký rešpekt. Toto som nevidel skutočne nikde. Prenáša sa to aj do výberu áut. Percentuálne je tam viac nových áut ako v ostatných okolitých krajinách a veľmi časťo s vysokými motorizáciami a vysokou výbavou. Mňa osobne zaujal aj nadštandardné množstvo coupé. Tallin má štýl.

HRANICA ESTÓNSKO RUSKO

        Napriek môjmu ľahtikárstvu som v mnohých ohľadoch metodický človek. Je preto otázka, prečo som si vopred nenaštudoval ako sa prechádza hranica medzi dobrom a zlom (aspoň tak to opisujú naše mienkotvorné denníky). Vyrazili sme o 8 ráno a niekedy po obede sme mali byť v Petrohrade.

pred hranicou to ešte vyzeralo na krásny deň

       Podľa navigácie sme došli priamo na hranicu, kde práve prešlo jediné auto cez kombináciu závory a mrežovej brány. Boli sme na seba hrdí ako sme to zvládli s prstom v nose. To sa už ale k bráne približoval uniformovaný pajác, ktorý sa prekvapene pozeral na nás a naše auto. Blahosklonne sa nás opýtal či sme tu prvý krát. Po pritakaní nám najprv ukázal na bočnú ulicu, kde už v rade čakalo hocikoľko áut a následne nám vysvetlil postup. Najprv musíme ísť pár kilometrov na druhý koniec mesta. Tam je parkovisko veľké asi ako Wembley, ale namiesto futbalistov sú tam autá. Tam si máme vyzdvihnúť lístok a čakať, kým sa veľkej svetelnej tabuli neobjaví naše číslo. Vtedy si môžeme vyzdvihnúť ďalší lístok a ten nás už oprávňuje postaviť sa do radu, ktorý čaká pred hranicou. Chcel som vyzvedieť na ako dlho tipuje čakanie. Bolo vidno, že nás ľutuje a teraz už viem, že len pre naše dobre nám nepovedal žiaden konkrétny údaj. Previezli sme sa teda cez mesto a došli areálu áut čakajúcich na právo čakať v rade. Cez počítač som sa zaevidoval a na konci procesu sa objavil údaj, že je pred nami čosi vyše 300 áut. Po hodine čakania klesol počet čakajúcich áut o 3. Najbližší hraničný prechod pár sto kilometrov odtiaľ a zrejme podobná situácia. Vec sa má totiž tak, že miestni ľudia si robia vopred rezervácie pár dní vopred na určitú hodinu a približne 40 minút pred tým než dostanú lístok na čakanie do radu na hranici im príde SMS, že si ho môžu prísť do areálu vyzdvihnúť. A to je práve to, čo som si mal naštudovať a urobiť si rezerváciu vopred. Pomaly sa dostávam k 50 navštíveným krajinám, ale toto som zažil prvý krát. Ja netvrdím, že v EÚ už nie je čo zlepšovať, ale chodiť do Rakúska cez hranicu 70-kou výhoda nesporne je. Zaplatil som nejaký poplatok, aby teda došla SMS aj nám a šli sme na pár hodín do mesta. Keď sme už nemali čo robiť, tak sme sa vrátili naspäť a pred nami bolo ešte 250 áut. Šiel som si pozrieť najbližši cintorrín (hřibtov) a predrezervoval si nahrobný kameň s nápisom- Tu ležíš za svoju sprostosť. Vedľa parkoviska bola veľká pokosená lúka, tak som na nej trénoval 100 metrové údery do greenu (to je zase ten golf). Za nami bolo asi 7 hodín a pred nami asi 230 áut. Potom však nastal zlom a o necelé 3 hodiny sme už dostali lístok, že môžeme ísť čakať do normálneho radu. Ešte nikdy som sa tak netešil, že môžem ísť čakať. Nakoniec to trvalo 11 hodín. A posledná už bola spestrená administratívou, pečiatkami, prehliadkami. Do Petrohradu to boli ešte dve hodiny. Vonku bolo stále vidno. Keď sme dorazili bola polnoc. Recepčná Valentína nás musela prísť vyzdvihnúť pred obchod so živými morskými produktmi Kamčatka, lebo sme nevedeli nájsť presnú adresu. Chcela mi do telefónu vysvetliť, že kde sa otočiť, popri čom prejsť a kadiaľ vojsť, ale z tónu môjho hlasu ihneď veľmi správne pochopila, že ak okamžite nepríde, som pripravený vyjadriť moje sklamanie nezabudnuteľným spôsobom. Mali sme vlastné súkromné parkovisko, nový byt s oddelenými spálňami a poučenie, že niektoré hranice sú až za hranicami zdravého rozumu.

pro ty, co neovládají google.translate

RIGA

        Vzhledem na nekonečné prosby čtenářů (Kuře, děkuji za jedinou jedinečnou žádost) budu tedy pokračovat v popisu naší cesty Hondou.
        Naposledy jsem skončil při tom, že zůstaneme v Jurmale o den déle. Na koupání to nebylo. Pláže jsou však nekonečné a pískové, takže jsem si z auta vzal dvě nejkratší železa (golfisté vědí, že jsou to hole na krátkou hru) a trénoval jsem hru z písku. Další den jsme se vybrali do Rigy. Je to jen asi 25 kilometrů a část cesty nám zpestřili protijedoucí veterány. Bylo jich snad 150, v principu od 60ych do 80tých let. Poctivě jsem jim všem kýval a občas mi odkývali zpět, co mě povzbudilo do dalšího mávání. I školkařů by to přestalo bavit dříve než mě.
        Po příjezdu do města jsme museli čelit prvnímu problému. Kde zaparkovat. Hotel jsme měli v absolutním středu, v pěší zóně a hotel neměl vlastní parkoviště. Riga nastoupila trend moderních měst a snaží se auta vyhnat pryč z centra. Takže v zóně kde jsme byli my, chtěli 24/7 euro za hodinu parkování. Nesnáším platit za parkoviště. Parkování považuji za základní lidské právo spolu s právem na život, hned před svobodu myšlení a zákazem mučení. S tím částečně souhlasím, pokud nejsem předmětem zájmu. Odchytil jsem si prvního policistu, probral jsem s nim problematiku parkování a hledal průnik mezi mým postojem a jeho povinností chránit zájmy města. V plodné diskusi jsme došli k závěru, že vzhledem k tomu, že je víkend, můžeme parkovat bezplatně do pondělí rána asi 800 metrů od hotelu. Pravda je taková, že bych byl ochoten parkovat i za hranicí města a dovést se taxíkem, abych nezaplatil parkovné.
        Riga je secesní. Má více než 800 secesních budov a já jsem je zatím víc pohromadě neviděl. Jelikož je to přece jen autíčkársky web, tak na přiblížení secese (art noveau, Jugendstil) musí stačit jen tolik, že je ten styl, ve kterém maloval Alfons Mucha obrazy. A když nevíte kdo je Alfonz Mucha, tak si jen pamatujte, že je fakt pěkná a vyplatí se ji vidět. A pro ty co jezdí Salina to vypadá jako Tivoli. Překvapilo mě muzeum okupace Lotyšska. Má ne jednu, ale rovnou dvě budovy a Lotyši považují za okupaci období od 1940-1991, čili nejen nacismus, ale i celé období, kdy byly sovětská republika v rámci SSSR. Své utrpení popisují detailně po úroveň stravní jednotky zadržených živlů. Řešení židovské otázky během 2. světové války paradoxně hodnotí jako nemilou záležitost, která se ve válce stává (Bratři Češi, pro údery boží se k tomu Nevyjadřujte, neboť trpce zaplačete).

ESTONSKO

        Cesta z Rigy do nejsevernější pobaltské republiky, je nekomplikovaná, přímá a pohodlná. Zajímavostí je dvouproudová cesta, která má na krajnici z obou stran minimálně metr stejně kvalitní vozovky. Auta tedy nepředbíhal v našem stylu, ale předjížděné auto se uhne směrem za krajnici a předbíhá se jen s malou změnou směru, přičemž i oprotiidúce auto se v případě potřeby přesune za svou krajnici. Klidně se tedy tedy mohou setkat při předjíždění na dvojprúdovke tři auta vedle sebe a je to považováno za standard. Celkově se jezdí o 10-15 km pomaleji než u nás. Někdy je to u široké a prázdné silnici unavující a šel jsem raději s tempomatem, abych nejel rychlostí odpovídající kvalitě cesty a provozu. Mimochodem, za celou přes 4000 km cestu nás ani jednou nezastavila žádná policejní hlídka.
Tallin je jiný. Centrum je sice zajímavé jako jihočeské tance, dokonce mají i nějakou UNESCO plaketu. Středoevropana neohromí, ale zas ani nenadchne. Co je však unikátní jsou lidé. Zatím jsem neviděl tak obrovskou snahu o originálnost v oblékání jako právě tam. Nevládní uniformita a každý se snaží mít vlastní styl, což přináší nesmírnou různorodost. Od perfektně střižených obleků z kvalitních materiálů a odvážných barev přes klasickou fashion a trendy style až po vlastní kreace převážně v úspěšných provedeních. I minority jako pankáči a ekofašisti se snaží. Nelze odhadnout jako oblečený člověk vyjde zpoza rohu. Klobouk dolů a velký respekt. Toto jsem neviděl skutečně nikde. Přenáší se to i do výběru aut. Procentuální je tam více nových aut než v ostatních okolních zemích a velmi často s vysokými motorizacemi a vysokou výbavou. Mě osobně zaujal i nadstandardní množství coupé. Tallin má styl.

HRANICE ESTONSKO RUSKO

        Navzdory mému ľahtikárstvu jsem v mnoha ohledech metodický člověk. Je proto otázka, proč jsem si předem nenaštudoval jak se prochází hranice mezi dobrem a zlem (alespoň tak to popisují naše mienkotvorné deníky). Vyrazili jsme o 8 ráno a někdy po obědě jsme měli být v Petrohradě. Podle navigace jsme došli přímo na hranici, kde právě prošlo jediné auto přes kombinaci závory a mřížové brány. Byli jsme na sebe hrdí jak jsme to zvládli s prstem v nose. To se už ale k bráně přibližoval uniformovaný pájecí, který se překvapeně díval na nás a naše auto. Blahosklonně se nás zeptal jestli jsme tu poprvé. Po přitakání nám nejprve ukázal na boční ulici, kde už v řadě čekalo jakýkoliv počet aut a následně nám vysvětlil postup. Nejprve musíme jít pár kilometrů na druhý konec města. Tam je parkoviště velké asi jako Wembley, ale místo fotbalistů jsou tam auta. Tam si máme vyzvednout lístek a čekat, dokud se velké světelné tabuli neobjeví naše číslo. Tehdy si můžeme vyzvednout další lístek a ten nás už opravňuje postavit se do řady, který čeká před hranicí. Chtěl jsem vyzvědět na jak dlouho tipuje čekání. Bylo vidět, že nás lituje a teď už vím, že jen pro naše dobře nám neřekl žádný konkrétní údaj. Převezli jsme se tedy přes město a došli areálu aut čekajících na právo čekat v řadě. Přes počítač jsem se zaevidoval a na konci procesu se objevil údaj, že je před námi něco přes 300 aut. Po hodině čekání klesl počet čekajících aut o 3. Nejbližší hraniční přechod pár set kilometrů odtud a zřejmě podobná situace. Věc se má totiž tak, že místní lidé si dělají předem rezervace pár dní předem na určitou hodinu a přibližně 40 minut před tím než dostanou lístek na čekání do řady na hranici jim přijde SMS, že si ho mohou přijít do areálu vyzvednout. A to je právě to, co jsem si měl nastudovat a udělat si rezervaci. Pomalu se dostávám k 50 navštíveným zemím, ale toto jsem zažil poprvé. Já netvrdím, že v EU již není co zlepšovat, ale chodit do Rakouska přes hranici 70-kou výhoda nesporně je. Zaplatil jsem nějaký poplatek, aby tedy došla SMS i nám a šli jsme na pár hodin do města. Když jsme už neměli co dělat, tak jsme se vrátili zpět a před námi bylo ještě 250 aut. Šel jsem si prohlédnout Nejbližší cintorrín (hřibtov) a predrezervoval si náhrobní kámen s nápisom- Zde ležíš za svou pitomost. Vedle parkoviště byla velká posečená louka, tak jsem na ní trénoval 100 metrové údery do greenu (to je zase ten golf). Za námi bylo asi 7 hodin a před námi asi 230 aut. Pak však nastal zlom a o necelé 3 hodiny jsme už dostali lístek, že můžeme jít čekat do normálního radu. Ještě nikdy jsem se tak netěšil, že mohu jít čekat. Nakonec to trvalo 11 hodin. A poslední už byla zpestřena administrativou, razítky, prohlídkami. Do Petrohradu to byly ještě dvě hodiny. Venku bylo stále vidět. Když jsme dorazili byla půlnoc. Recepční Valentýna nás musela přijít vyzvednout před obchod s živými mořskými produkty Kamčatka, protože jsme nevěděli najít přesnou adresu. Chtěla mi do telefonu vysvětlit, že kde se otočit, vedle čem projít a kudy vejít, ale z tónu mého hlasu ihned velmi správně pochopila, že pokud okamžitě nepřijde, jsem připraven vyjádřit mé zklamání nezapomenutelným způsobem. Měli jsme vlastní soukromé parkoviště, nový byt s oddělenými ložnicemi a poučení, že některé hranice jsou až za hranicemi zdravého rozumu.

Starší díly

https://www.autickar.cz/blog/clanek/ako-sme-prisli-k-autu-1/539/

https://www.autickar.cz/blog/clanek/dnes-o-priprave-na-cestu-2/545/

https://www.autickar.cz/blog/clanek/na-varsavu-3/548/

https://www.autickar.cz/blog/clanek/z-polska-do-lotysska-4/551/