70 series jako daily? Část první: co je to vlastně zač

Občas slýchám, kterak by někdo chtěl mít práci jako já. Obvykle tím nemyslí samozřejmě práci, ale myslí, že by chtěl hodně lítat letadlem, cestovat do nejukrutnějších jam pekel (ne tedy zrovna na Malou Stranu do zeleného křesílka Dana Vávry) a mít zajímavé služebáky. Tak si o té části se zajímavými služebáky něco povíme..

Pokud pracujete v jámách pekel mimo Malou Stranu pro nějakou dobro konající společnost, třeba těžaře nebo neziskovku, obvykle se budete setkávat stále s těmi stejnými auty. Potřeba mít přibližovadla, která přežijí cyklus projektu nebo těžební operace a pak půjdou do pece, či se darují nějaké místní vládě (což je nezřídka to samé), ve výsledku limituje dostupnou volbu na několik málo značek a modelů. Plus asi dva další, pokud započítáme i jámu pekel uprostřed jámy pekla – Rusko, tím se ale dnes zabývat nebudeme.

Kritéria pro nákup takového stroje se značně liší od nákupu pro osobní potřebu. Zaprvé, cena není nezbytně hlavní kritérium: většínou máte totiž v rozpočtu možnost zakoupit auta pouze jednou a pokud by odešla, nová prostě nebudou. Zadruhé: co tam není, to se nerozbije. Takže zapomeňte na cokoli mimo klimatizaci (skoro všude v základu) a centrál (u Toyoty 70´s za příplatek – ale chcete, jezdit v zamčeném autě je základ). Zatřetí: lokální zkušenost a servisní síť (čti: alespoň jeden dodavatel přibližně vhodných náhradních dílů někde kolem (alespoň v zemi) a schopnost mechaniků daný typ auta udržet alespoň trochu v provozu. U větších operací, vojenských misí a podobně máte vlastní servis a kontejner dílů, to ale není náš případ. Za čtvrté: možnost nezbytných úprav a instalace speciálního vybavení (od liftů, vysílaček, světel až po různé specifické nástavby, tropikalizaci a podobně). No a konečně za páté ta cena: aneb s kým máte smlouvu a dostanete nějakou fleetovou slevu z továrny. 

Suma sumárum, vypadne vám z toho většinou Toyota.

Předem je nutno podotknout, že většina vozidel co se takto používá je v současnosti v Evropě hrubě nelegální a za pouhé pomyšlení na ně budete za úsvitu zastřeleni před Evropským parlamentem. Motory bez eura, možná jednocestné katalyzátory, polovina airbagů a určitě žádný e-call. Když jste super boss, objednáte si béžovou kůži a okna v elektrice. Přestože se jedná o stejné typy a značky, od modelů na našich cestách nemohou být odlišnější. Stupně drsnosti jsou následující: pracanti mají 70 series, nebo Hilux. Pokud pracujete ve městě, bude to pravděpodobně LC Prado, nebo LC V8. Pokud jste pracanti socky, budete mít Navaru, pokud vás šéf nenávidí, dostanete Ford Ranger. To je mimochodem velmi vypečená pomsta. Ranger je na začátku super. Pohodlný, krásně se ovládá, a ani v terénu není úplně k zahození. Ale vydrží mu to tak rok a potom po zbytek operace vypadá, že ho měsíc trávila velryba a furt z něj něco padá, skřípe, nedrží geometrii a celkem stárne jako čokl: za rok o sedm let. Čím novější, tím horší. Zajímavým paradoxem byla hromadná objednávka Rangerů a Everestů (nebo jak se jmenuje pětidveřová verze toho vehiklu) pro afghánskou armádu/policii/hasiče. Ti mají Rangery deset let a pořád fungují. Mazaní afghánci to ale vyřešilii po svém, bo vědí co jim bylo naděleno – takže nelenili a zavedli kanibalizaci hned od dodání, vergly tedy mají pojízdné, ale mají jich polovic.

My,  jelikož na Papui nemáme cesty, zvolili jsme cestu nejmenšího odporu a rovnou pořídili 70s, pěkně čerstvě upečené, šupem z Japonska. I když to bylo kulervoucí: ten Ranger ve verzi holobyt primalex se švihadlama pořídíte za kulatých (kulatých?) 20 tisíc dolarů. LC stojí tak dvakrát tolik. Ale kdo to má furt objednávat a navíc, stejně se Rangerům všichni smějou. 

Krom pickupu máme všechny verze: trooper (10 míst – autobus), double-cab a wagon (5-7 míst). Všchny mají stejný motor (dýchavičnou 4.0 V6 ropožrout), bílou barvu, klimatizaci a šnorchl. Mag wheels, lifty, nárazníky, zahrádky, navijáky, a podobné serepetičky se kupují zvlášť a namontujete si je po večerech doma při svíčce. Přestože jsou v podstatě stejná, auta mají několik zásadních rozdílů, které vás před samotnou hrou, stejně jako ve správné gamese, nutí vybrat vhodného specialistu pro danou misi: trooper má jediný možnost přídavné nádrže (100 litrů), při spotřebě kolem 20/100 a absenci benzínek celkem výhoda. Ale má dlouhý rozvor a v terénu zaostává. Crew-cab: hned po normálním pickupu nejlepší do terénu: krátký rozvor, je lehký a není zbytečně vysoký. Wagon: do opery, nic tam nenaložíte. Takže chcete jezdit v crew. A ten sud nafty si dáte na korbu. Jedno zajímavé zjištění je, že speciálně wagon je bez základních úprav v našem terénu v podstatě k ničemu. Základem pro úspěch jsou pořádná kola, decentní lift, naviják a přišroubované značky – už jsme stihli utopit čtyři a je otrava pořád chodit na úřad pro nové – už mám objednané nálepky. Taky je dobré ssebou vozit silný řetěz a tak tři lidi. Pak se s tim dá žít. 

Papua je promáčená džungle, kde se občas cesta mění v řeku, nebo případně přes nějakou řeku musíte přejet. Často. Můj osobní rekord je třicet řek mezi Wewakem a Aitape na cca sto kilometrech. Najděte si to na mapě, je to super. Po pláži se jezdit nedá: za prvé často není, a za druhé nechcete přejet malinký roztomilý želvičky. Takže i nároky na vozidla jsou celkem trochu odlišné a tedy i zážitek z jízdy jiný. 

Jak moc jiný, to vám řeknu příště. 

PB