Mr. Dark Night

Když jsem poprvé někdy v roce 1998, možná 1999, viděl naživo novodobého Brouka, bylo to jako zjevení. Mezi záplavou šedivých a nudných krabic, většinou starých škodovek, ve vybledlých barvách, působil jako z jiného světa. Tedy abych byl přesnější, jako z dětského, protože vypadal naprosto šíleně, ujetě a v křiklavých pastelových barvách jakoby na silnici vypadl z výlohy hračkářství. Považoval jsem jej tehdy za cool auto a doma jej měl alespoň v podobě modelu Bburago 1:24. A i reklamy na Brouka byly veselé… hodně veselé!

Od té doby uplynulo už poměrně dost let a vlasů, prakticky jsem zapomněl na to, že vůbec existuje a protože jsem se začal o auta zajímat víc, šel brouk stranou jako nezajímavá předokolka na podvozku Golfa. Asi tomu chtěl osud, ale začátkem zimy služební pOpel vydechl z posledního, bylo potřeba rychle náhradního vozu a tak nám šéf přidělil svého brouka, kterého vlastní prakticky od začátku. Za těch nějakých dvanáct let brouk zvládl urazit 240 tisíc kilometrů, prožít dvě výměny nesmrtelného TDI, nespočet vah vzduchu, turbohadic a dalších spotřebních drobností. Ale nechtěl bych tady hodnotit spolehlivost, ta se vždy odvíjí od konkrétního majitele a kusu. Jsou Alfy, které najely půl milionu prakticky bez závad a jsou TDIčka, která se mění častěji než prvogenerační Renesis. Daleko víc bych se chtěl zaměřit na pocity a dojmy z měsíčního užívání tohoto vozu, takže pojďme na to.
Na první pohled brouk stále upoutá pozornost, ale ten retro design už nevypadá tak ujetě, protože za ty roky se objevily další retro kusy, jako Mini nebo Fiat 500, takže je to vlastně celkem normální. Na ten druhý začne v člověku vzbuzovat vzpomínky na starý Kdf-wagen. Černý lak, černé plechové kola bez poklic obuty v říšské protektory. Celé to působí tak trochu smutně, byť elegantně a tu atmosféru dotváří uvadlá květina v palubní váze. Váza, to je asi největší rozdíl proti původnímu lidovému vozu. Dodávala se v základní výbavě, kdyžto u toho původního nebyla, pokud vím, ani za příplatek.
Interiér je na dnešní poměry sice stále designově zajímavý a nenachází se v něm žádné výrazné ergonomické nedostatky s výjimkou nesmyslně umístěných spínačů oken. Navíc je skutečně velmi prostorný. Dvoumetroví lidé celého světa radujte se! Sem vlezete i s beranicí. Jen to zpracování nám malinko pokulhává. Plasty palubní desky i dveří působí vyloženě nevábně, asi jako z těch dětských hraček. Vlastně ten modýlek Bburago jej má velmi autentický. Za jízdy to celé vrže a skřípe, nelícuje prakticky vůbec nic a korunu tomu nasazují stejné levné páčky blinkrů, jaké měla například první Fábie. Tady se prostě šetření nezapře. Na druhou stranu, oproti japonským vozům si sedadla i po sklopení pro nástup zadních pasažérů pamatují svou polohu a zapadnou zase tak, jak byly. Neznat například osmou generaci Hondy Civic, bral bych to jako samozřejmost, ale takto musím ocenit, že tady někdo přemýšlel. Samotná sedadla sice postrádají jakékoliv boční vedení a člověk v nich dost plave, ale po stránce komfortu jim nemohu nic moc vytknout, k celkovému zaměření auta asi naprosto sedí.
Pocit za volantem je poněkud nezvyklý. Člověk sedí za půlkou auta a před ním se rozléhá palubní deska, kam až oko dohlédne. Pak tam snad někde je i čelní sklo a přední část vozu. Zato za zády už mnoho místa není, jen skromná zadní lavice, kufr o velikosti přihrádky v palubní desce a pak celé auto končí. Parkování je proto v prvních chvílích trochu oříšek, protože kvůli tomu dlouhému předku a krátkému zadku má většina lidí trochu problém to auto vnímat a nasměrovat, kam je třeba. Bachratý zadní nárazník, tomu zrovna moc nepomáhá a tak dodávané parkovací senzory opravdu bodnou. Tedy… bodly by, ale bohužel nefungují a jejich zmatené pípání vyvolává dojem, že se snaží o meziplanetární komunikaci nebo morseovku.
Po nastartování motoru se celým interiérem i exteriérem rozezní mohutný lomoz agregátu, který připomíná spíše zemědělský stroj než auto. O kultivovanosti se nedá mluvit ani v nejmenším a při dálniční rychlosti je hluk motoru vytočeného přes 3000 otáček již opravdu otravný. Samotný jízdní projev motoru je v nízkých rychlostech a po městě kupodivu příjemný. Mohutný zátah od spodu, následuje další, zhruba v rozsahu 2-3000 otáček a pak už motor umře a nemá smysl jej nadále otáčkami trápit. Díky tomuto naladění působí mnohem silněji, než jakým ve skutečnosti je. Hádal jsem mu přes 100kW, ale pohled do techničáku a na tachometr odhaluje, že taková sláva to nebude. Jeho dobře maskovaných 74 kW může nezkušeného řidiče nabudit k předjížděcímu manévru, který ale nestihne, protože se motor nechová přirozeně a prostě přestane nad 3000 otáček táhnout. Nicméně chápu oblíbenost tohoto motoru, protože jízdy po městě jsou s ním příjemné, na okreskách nenáročnému taky postačí. Spotřeba kolem sedmi litrů na sto kilometrů je rovněž příznivá a to jsem ho rozhodně nešetřil. Už asi rozumím tomu, proč to někdo bez vztahu k řízení chce do auta.
Podvozek je v přímém souladu s motorem, také tak trochu slibuje víc, než reálně nabízí. Ze začátku má člověk pocit stability a pohody, který ale střídají momenty destilované hrůzy. Řízení je absolutně tupé, od dorazu k dorazu má nespočet otáček a navíc volant má rozměry spíše mlýnského kola. Jízda na limitu je tedy lidově řečeno o hubu, protože když ten zadek ustřelí, a ono se to stane překvapivě snadno, tak si člověk z rukou uplete vánočku, aby to chytil. Ale nu což, není to žádný sporťák, takže ta tupost a neohrabanost nevadí. Co ale vadí, je takřka nulová úroveň komfortu srovnatelná tak s celou na hradě Colditz. Auto je neuvěřitelně tvrdé a příčné nerovnosti snad ještě místo tlumení zesiluje, což při obutých 195/65 R15 je skutečně mrzuté. Pád ze schodů je příjemnější než jízda po typické české okresce v tomhle peklostroji. Musím také zmínit, že brzdy sice brzdí, ale jejich dávkovatelnost je mírně problematická, protože brzdový pedál funguje značně nelineárně. Centimetr hluchého chodu následuje milimetr, kde se děje naprosto všechno. Po prvních pár zastaveních si ale člověk zvykne, a dokud nepřesedne do jiného auta, tak mu to už ani nepřijde.
Cestovní komfort nadále také zhoršuje strašný hluk v kabině a to nejen ten od motoru, který jak už jsem psal, je díky pětikvaltové převodovce značný, ale i aerodynamický svist a hluk od kol jsou při rychlostech nad 90km/h již velmi nepříjemné. Rádio se v meziměstských rychlostech prakticky nedá poslouchat, hlučností je to podobné Favoritu. Celé to chvílemi působí, jakoby vás někdo zavřel do plechové krabice s hromadou lega a začal s ní chrastit.
Když to celé shrnu, brouk vlastně slibuje mnohé, ale nic moc neplní. Není praktický jako Golf, ale přesto jezdí hůř. Není ani tichý a pohodlný, ani luxusně zpracovaný. Skoro si ale říkám, jestli to celé není důsledkem snahy výrobce být za každou cenu co nejvíce autentický. Totiž původní brouk vlastně také nebyl dobré, pohodlné ani praktické auto a také sliboval mnohé a většině pak přinesl jen zklamání a ztrátu ideálů. Když si vzpomenu na ty tisíce lidí, kteří podlehli líbivé, ale lživé propagandě svého vůdce, který hlásal „Fünf Mark die Woche musst Du sparen – willst Du im eignen Wagen fahren.“, tak pocity těch, kteří si koupili tento nový, musely být rovněž velmi autentické.
Chudák Bill z reklamy, chtěl svůj život trochu rozveselit, ale následovat mohlo jedině zklamání. A zklamaný jsem i já. Doufal jsem ve stylové a pohodlné auto s milým vzhledem a projevem, místo toho tady vzpomínám na Adola. Ikdyž… asi lepší, než na hippies. Nicméně na všem zlém je i něco dobrého a nejinak tomu je u brouka. Vždyť kolik petrolheadů si zoufá, že nové Mini už není jako to staré, že nový Fiat 500 už není jako ten starý, že tráva už dneska není tak zelená? Narážím na ně stále a tihle všichni by se teď měli chytnout za nos a mazat si koupit New Beetle!