Jak jsem zjistil, že nejsem Petrolhead, ale prostě jen miluju auta…

Palubní deník: Kdesi na Ostravsku, začátek roku 2018

Jedu si takhle svoji starou Mazdou 323f BJ v tmavě modré metalíze zimní novoroční Ostravou na oběd. Brzdový pedál se náhle propadá snad až pod auto a zpomalovat se vozu samozřejmě moc nechce. Ručka mele z posledního, ale dá to. Situace? Minimální provoz, klidná část u nábřeží, takže rychle na prasáka zaparkovat na trávu mezi plným parkingem a gigantickou bahenní louží, hned vedle hromady podobně smýšlejících nešťastníků, otevřít motorový prostor, zjistit, že nic nezjistím a honem na novoroční oběd s bývalkou. Dneska je už bývalá i ta Mazda, ale o tom později.

Domů jsem s předvídáním a náležitými odstupy od ostatních a velkým úsměvem na ksichtu dojel bez brzd a pak přišlo zamyšlení. Ten rok jsem se zrovna chystal na svou velkou cestu na koloběžce přes Polsko, Ukrajinu, Maďarsko a Slovensko. Z práce mě vyhodili, novou budu hledat jen přechodnou, koncem května vyjíždím. Všude i do práce jezdím většinou na Koloběžce a ročně ujedu autem asi tak 5000 km kolem komína, nebo někde s bandou na párty. A na párty jezdím autem málo, protože nemám dálničku a bojím se, že mě to někde nechá. Navíc je to na dlouhé trasy nepříliš pohodlné. Potřebuju tedy auto? Eeehmm noo.

Miluju řízení a svoji Mazdu, ale očividně ne tak, jak by si zasloužila. Poslední roky jsem se staral jen o to absolutně nejnutnější. Koplé liťáky ( Máma nezahlédla obrubník velikosti sochy na náměstí ) na kterých nádherně vypadala a skvěle jezdila vystřídaly rezavé plecháče se zimáky na dojetí za dvojku. Prostě, aby to bylo pojízdné. Ony ty kola ve výsledku zážitek až tolik nezkazily, jen se snížily limity podvozku v zatáčkách, preciznost ovládání, ( celé nadšení z motokárového projevu šlo do kopru ) a s mnohem větší porcí pneu se rapidně zvýšilo pohodlí už tak vytlučeného a tuhého podvozku. Jen pro info: z 205/50 R15 to šlo na 165/60 R14 ( nic jiného není v techničáku přípustné ). Auto si i tak zachovalo svůj svižný lehounce sportovní charakter. Dokonalý je motor 1.9 DOHC 84kw. Je to klasická stará škola. Do dvou tisíc nic, pak příjemný zátah a nad 3000 do 6500 se stále zvyšující se dramatičností řádně zběsilé tempo s fajnou špičkou. Na rodinný hatch z konce devadesátých let luxus. Ten motor má jednu zvláštní vlastnost, naladění plynu je velmi ostré a jednotka jde okamžitě do otáček jen při pohlazení, takže řidiče nutí neustále zrychlovat a užívat si celkem slušný jadrný zvuk nad 3000. Takže, když už do toho auta jednou za čas sednu, velmi si to přes všechna negativa užívám. Meziplyny a podřazování před zatáčkama v klikatých okreskách prostě můžu.

Jenže, blíží se technická, brzdám prorezly trubky, hnije to už i venku, svítí kontrolky ABS a ruční brzdy, v předu nefunguje reprák ( což mě velmi irituje ), vybila se baterka a mechanik pořád nemá čas. Nakonec jsem se smiloval a před odjezdem investoval do poslední dvouletky své dlouholeté společnice. S myšlenkou, že si to to auto zaslouží a 10k je pořád méně peněz, než novější auto. Jen kdybych ho vlastně na něco doopravdy potřeboval… Ono totiž není až tak řidičcské, abych se vydal projet jen tak. Na cestování není pohodlné a na převoz věcí malé a nepraktické. To auto je totiž kompromis skoro ve všem.

Palubní deník: Kdesi na Ostravsku, Září roku 2018

Úspěšně jsem se vrátil ze své velké cesty na koloběžce k smrti unavený a nemocema nakouslý. Hned v září jsem nastoupil do práce v nedalekém Havířově, nicméně pohodlnost a doba dojezdu mě donutily nad ničím nepřemýšlet a s pár vyjímkama jsem začal Mazdu používat každý den na dojezdy.  Kolobka od té doby ležela v koutě. Vypeklo mě, když křupla plastová vanička uložení stěračů při prvním sněhu. Jízda domů v největší chumelenici po slepu a následně v mínus pěti rozebírat celý předek. Zadrátováno a jezdíme dál. Takže každé ráno ahoj autíčko, svížná jízda tam, cestou zpět pár oblíbených zatáček a klikatiček a začínalo být dost cítit, že by Mazda zasloužila další údržbu. Na začátku prosince už bylo jasné, že gumy těžce nestíhají a auto si občas sklouzne i tam kdy by nemuselo. Díky čitelně naladěnému podvozku žádný problém. Ten nastal až ve chvílí, kdy mě na řidičově sedadle v tu chvíli jako velmi sprostého spolujezdce za volantem námraza poslala v zatáčce při 40 km/h bokem na obrubník. Levé kolo vyskočilo, ale obrubník sejmul právé kolo zevnitř, takže se celá náprava i s kolem fajně ohnula. Auto jakoby zaparkovalo na ostrůvku na nájezdu. Cena opravy by bohužel přesahovala cenu auta, takže nepojízdné auto s motorem, který předl jako nový šlo do šrotu. Najeto mírně nad 200 000 km.  Potřebuju teda auto, co teď?

Palubní deník: Kdesi na Ostravsku, Leden roku 2019

Je ráno, sedám do modré Mazdy vstříc práci. A ne neopravil jsem ji. Mám půjčenou nádhernou modrou Mazdu 323 sedan z roku 1997 ve stavu youngtimera. A jsem s ní hrozně spokojený. Ale musím stále přemýšlet, co teda to nové auto. Mazdu totiž musím vrátit. Dříve figurovala v mé hlavě jasná pravidla. Auto japonské či německé, nízké, výkonný benzínový atmosférický motor a nejlépe zadohrab. Co se změnilo? Moje úvaha byla nakonec jednoduchá. Na co teď auto nejvíc potřebuju? Často převážím vybavení na párty, které pořádám. Často potřebuju vozit hodně lidí. Po dvou měsících na koloběžce ve stanu jsem se zařekl že ty principy trochu změním. Takže fesťáky? Spím v autě. Koloběžka? Místo těžké bagáže a dlouhé cesty si autem zajedu kam chci, dva tři dny se projedu na lehkém stroji s minimem vybavení, vyspím se v autě v pohodlí i s koloběžkou a zase hybaj domů. Výsledek? Potřebuju velké auto… A hlavně bez kompromisů

Palubní deník: Kdesi na Ostravsku, Únor roku 2019

Po zvážení absolutně všeho ( nechci tě nudit popisem hodin pročítání recenzí a projíždění inzerátů ) si jedu pro Ford Galaxy rv. 2007 2.0 TDCI 103kw ve výbavě GHIA se sedmi místy na palubě. Dobrá změna, co? Dobrá? Naprosto geniální. Miluju to auto, už vlastně od první chvíle. Byl to takový chudáček, který stál delší dobu v bazaru. Já ho vysvobodil, vrazil do něj nějaký cashflow a vrním si spokojeností.

Už to, když do auta nastupuju je skvělé. Poprvé mám dálkové centrální zamykání ( teprve na čtvrtém autě ), takže si ten pocit pokaždé užívám. Auto blikne, rozsvítí se světla pod zrcátky. Zaklapování zrcátek je taky v elektrice. Krásně efektní, auto tě doslova přivítá. Po přibouchnutí těžkých dveří nastává změna reality. Najednou jsem v útulné, suché, neskutečně tiché ( oproti všemu, co jsem vlastnil ) pohodlné bublině, kde si motor váli svých 1800 na tempomat, sedačka hřeje mé zmrzlé kosti, na čelní sklo nemusím šáhnout, protože stačí zapnout vyhřívání a za minutu dvě vyjet. Auto skoro dvakrát větší, větší výkon, spotřeba o dva litry nižší, pohodlí nesrovnatelné. O čem jsem to vlastně snil? O malém lehkonohém nejlépe dvoumístném benzínovém hlučném a ukodrcaném roadsteru? Není třeba. Toto vyřeším občasným zapůjčením od přátel v letních měsících. S trochou nadsázky jde říct, že to auto je řidičské trochu i tak. První dva měsíce se celkem těžce zžívám s ovládáním a řazením naftového motoru, ale je to svým způsobem zábava. Zvykám si na dvouletou prodlevu na sešlápnutí plynu, jiné využitelné otáčky, otřesný zvuk. Ve výsledku se dá velmi dobře pracovat i s tímto, je to celé o citu, předvídavosti a i v tomto zdánlivě řidičsky odpudivém mechanismu lze najít trochu té radosti. Dokonce i ty meziplyny začínám pomalu ale jistě chytat.

Řízení je celkem upovídané, tíha odporu mi přijde skoro ideální kompromis. Také je velmi rychlé, takže od do dorazi to je jenom 2,7 otáčky. Volant je skvělý. Má ideální tloušťku s příjemným vybráním, fajnou kůži na omak a na velikost auta je příjemně malý. Také nastavení volantu je ve dvou směrech, nicméně snesl bych ho ještě níž a blíž. Rád jezdím na natažené nohy. Rejd má o jeden a půl pruhu lepší než moje stará Mazda, takže je paradoxně i agilnější. Na řízení jde cítit masa auta a je třeba s tím počítat. Rychlé změny směru auto prostě nemá rádo. Zato dlouhé táhlé oblouky přímo miluje. Jen se to nesmí přehnat s plynem, pak si lehá na vnější přední kolo a celý zážitek je v tahu. Vzhledem k váze a velikosti má limit v zatáčce postavený poměrně brzo, ale stejně se k němu většinu času nedostanu. Je totiž jasně čitelný a auto varuje před ztrátou adheze relativně brzo, takže je čas se připravit, většinou stačí pustit plyn a srovnat kontra. Stabilizace sice zasáhne, ale poměrně pozdě a skoro neznatelně.

Celkem fajn je i řazení. Malá páka má poměrně krátké dráhy, převodovka je šestistupňová a relativně přesná. U řazení mi trošku chybí takové to mechanické cvaknutí při zařazení z Mazd, ale to je jen malá výtka. Jednička a dvojka jdou mírně ztuha, ale co chceš od auta se skoro 300 000 km na krku? U přeřazení na šestku mi tam dvakrát spadla čtverka, ale už mám lepší gryf, takže se to nestává. Trošku horší je to z odstupňováním. Na jedničku při rozjezdech ECU motor dusí, takže je těžké najít polohu spojky a plynu pro plynulý a svižný rozjezd. Člověk, který to auto nezná si musí dost zvykat. Dvojka mi přijde podobně utlumená, výraznější zátah přichází až na trojce a nejvíc na čtverce. Rozdíl mezi nimi je ale příliš velký, takže při padesáti točím buď 2200 nebo okolo 1500 kde se motor dusí. A ne, neříkejte mi, že to diesel zvládne. Já to z toho motoru prostě cítím a jezdím 1500 nahoru. Vyjímka je jen trojka, kterou musím používat v městských rychlostech kde místy akceleruju z 1100 otáček, dvojka se vyplatí až pod nima, a nebo při rychlejší jízdě, točí totiž skoro o 1000 víc. Pětka se hodí až tak před devadesátkou a šestku nemá smysl zkoušet pod devatesát. Při 130 si motor vrní kdesi okolo 2400, má solidní zátah při 110 nahoru. Spotřeba od 100 roste o 0,5 l za každých 10 km rychlosti. Váha a velká čelní plocha se prostě někde projevit musí.

K brzdám nemám výhrady. Podle mě jsou i mírně naddimenzované. Jsou navíc skvěle dávkovatelné a nehlučné. Na hraně byly v mementě, kdy byli v autě dva lidi, zadek narvaný věcma až po střechu, a na kouli velký oplachtovaný přívěs narvaný až po střechu taktéž. Stále šlo bezpečně zabrzdit, jen jsem už necítil tu rezervu pedál ještě trochu přitlačit a vědět, že se ještě více zakousnou.

Auto zbožňuje rychlosti nad 90 po rozbitých okreskách a drží jako přibité při maximálním pohodlí. Čím víc naložené, tím lepší. Často je to opravdu daleko za hranicí legálnosti. Tohle jsem si s Mazdou prostě nedovolil. A ta houpavá tichá pohoda i při vysokých rychlostech je návyková. Na dálnici je to ovšem nepřekonatelné. D1 žádný problém, nebo ne tak hrozné jak u jiných aut. Člověk otočí z Ostravy Prahu za jeden den a ještě je poměrně čerstvý.

Skvělá je i praktičnost a variabilita interiéru. Závodní koloběžku hodím do kufru na délku po stažení sedaček i s nasazenými koly !!! Na šířku se vleze samotný rám po sundání kol. Wow, tuhle koloběžku nešlo strčit do Mazdy skoro v žádném režimu. Do Galaxy se jich v pětimístném provedení vejde, do kufru hádej kolik… 7 i s koly v obalech. Po sklopení všech sedaček vznikne perfektní rovná plocha, na kterou se vleze matrace 120*190. I na matraci si jde v autě pohodlně sednout, převléct se a mnoho dalšího ????. Nouzově se vyspí i tři lidi. Geniální jsou schránky uprostřed celého stropu, vleze tam toho opravdu dost. Zadní okna lze vyklopit na větračku, aniž by se šlo vloupat do auta. Do kapes u předních dveří se doslova na pohodu vleze menší cyklo batoh 10l, nebo klidně dvě dvoulitrové petky !

Co je trochu mrzuté jsou topení a klimatizace. Jsou jednoduše slabé a na digiklimě musím nastavovat tak o 5 stupňů víc/míň pro kýžený efekt.  V zimě to zachraňují ty vyhřívané sedačky, ale léta se trochu obávám. Přecejen, je to velká černá plechovka. Kažopádně to nebude horší, než v Mazdě bez klimy. Další věcí jsou nefunkční 12v zásuvky, kdy pojistkou to opravdu není. Okno u řidiče občas otočí směr a místo zavírání se otevře. A rádio bylo děsné, nedokázalo číst ani 320kbps mp3, jen menší bitraty, o flacu raději nemluvím vůbec. Německé hlasové ovládání a navigace bez displaye zase pouze se slovním popisem a mapami na cd ( čímž pádem nelze přehrávat hudbu na cd ) je mi na… takže to celé letělo do popelnice. Celkové ozvučení auta je odfláklé, ale při aftermarket rádiu poslouchatelné. Paradoxně ten aftermarket je taky Blaupunkt, ale starší, menší, hraje o dvě galaxie lépe a přečte flasku. Audio bude jedna z větších investic. A taky repas pro palivové čerpadlo, na které jsem slyšel samá varování. Pak ještě zbývá nechat stříknout podvozek, vyměnit rezavou ťuklou kapotu a máme vyhráno.

Resumé:

Vždycky jsem si si myslel, že jsem petrolhead. Nesnáším naftu a miluju řízení. Když se nad tím zamyslím a zanalyzuju to, tak k němu vlastně nemám moc daleko, ale nejsem jím a nikdy nebudu. Miluju auta z konce osmdesátých a devadesátých let. Pár už jsem jich měl a mají parádní charakter, duši. Ale taky mám rád věci účelné a kvalitní. A nerad se pořád do kola starám o prkotiny. A auto z 90 je pro mě prostě příliš velký kompromis v pohodlí. A příliš mnoho starání. Navíc, zbožňuju sportovní svezení, ale na to bych chtěl opravdu sportovní auto, ne nepraktický udrncaný osobák se sportovním nádechem. Miloval jsem ho, ale jsem rád, že už je pryč. Jak často bych jezdil v sportovním autě? Moc často ne. Kolik by stálo peněz? Asi ne moc, ale častá a náročná údržba je jasná věc. Ve výsledku bych si musel koupit druhé větší auto, nebo si auta neustále půjčovat. Ne díky. Nemám rád kompromisy a priority mluví jasně. Můj dostavník mě nakonec baví řídit více, než Mazdu, protože se nebojím, že za rohem chcípne, nejsem omezený dálnicí ani rychlostí do 100 ( v Mazdě jet nad 100 byla tortura, pětka vytočená nad 3000 otáček řve a vibruje jak pominutá ) a zatáčky si užívám více méně podobně, jen v menších rychlostech. Spíš jsem si uvědomil, že dokážu ocenit bytelnost, nezáludnost, ticho a klid auta, ze kterého se člověku nechce ani vylézat. Je to vlastně taková limuzína, která si tě hýčká. No dobře, limuzína jezdí a vypadá lépe, ale tohle odveze věcí jak dodávka a dodávka to kupodivu není…

Už se netvářím jako zarytý nekompromisní petrolhead, ale stále miluju auta. A nejvíc to své. Místo jednoho malého miatího snu jsem si pořídil takový, který bych nikdy nečekal a o to víc si ho teď užívám. A kdyby něco, tak do toho kufru si tu miatu možná jednou i narvu.