Gumbalkan 2021 aneb Bedna 2.0 v akci - part 1

Jak už jsem prozradil v předchozím blogu s malou roční rekapitulací událostí ve Volvo domácnosti, letos se na Gumbalkán připravil nový stroj. Nebylo to úplně plánované, ale v rámci standardů našeho teamu vše proběhlo pěkně těsně měsíc před startem. :)

Z původně stavebního dělníka se tak stala expediční Gumkára s krásnou světlou výškou a spoustou neduhů i otazníků. Bedna 2.0 je sice AWD, ovšem úhlová převodovka má vůli v řádech několika centimetrů (stejně jako řízení), takže hned první otazník byl, jak dlouho vlastně AWD vydrží. Můj skromný odhad byl zhruba dva dny v terénu, ale trápil mě o dost méně, než otazník další, protože v případě úmrtí čtyřkolky, pojede auto dál na předek.

Ta závažnější otázka byla převodovka… Ona totiž naše Bedna 2.0 je jaksi v automatu, který v tomto případě znamená japonský Aisin AW 55-51 jenž se nevyznačuje extrémní dlouhověkostí ani při pravidelné údržbě a výrazně menším nájezdu, než je 420 000 km svítících na tachometru našeho expedičního speciálu. Porucha automatu by znamenala definitivní konec, takže proběhla jeho základní údržba, výměna náplně s proplachem a jako prevence pak instalace přídavného olejoveho chladiče. Přece jen je předpoklad, že se převodovka s v základu 1890 kg těžkým autem docela zapotí. Obzvlášť pak v terénu a s plnou polní, kterou do Rumunska povezeme a která realnou váhu posune minimálně o dalších 700 kg nahoru.

Když přišel den D, potkali jsme se s Yobym v Brně před domem a začali postupně auto nakládat. Že toho vezeme asi opravdu dost naznačoval nejen fakt, že jsme kufr zaplnili až po střechu, ale také zmenšující se světlá výška Bedny a to obzvláště na zadní nápravě. 

Když následně nasedl i náš dočasný pasažér a stopař v jedné osobně, kterého jsme traverzovali na start v Bílé k jinému teamu, začal vzorek zadních pneumatik s železnou pravidelností olizovat zadní plastové podběhy. Ať už to byla zatáčka, rozjezd nebo i menší nerovnost na vozovce, zvuk trhaného plastu od zadních podběhů dával jistotu, že jsme to s váhou a jejím rozložením nevymysleli úplně nejlépe.

Na startu v Bílé jsme tak ještě večer zahájili změnu rozložení hmotnosti a to přesunem těžších předmětů víc ke středu vozu a to včetně kompletního přeskládání nákladu na zahrádce. Také se projevila první drobná závada, Yobymu zustalo v ruce okno u spolujezdce. Že budeme tak brzo využívat služeb kvalitní americké pásky jsem sice nečekal, ale co už, jednou to přijít stejně muselo. Co neopraví páska, to opraví ještě víc pásky.

Noc byla krátká a díky některým závodním strojům, vybaveným párty reproduktory na střeše, byla cokoliv, jen ne klidná. :) Naštěstí přišlo brzy ráno a také hodina startu. Společně s posádkou bílé devítky jsme se dohodli, že vynecháme první checkpoint a vyhneme se tak úvodní tlačenici. Navíc bylo úkolem dne dostat se do večera až na Ukrajinu, což znamenalo cestu přes celé Slovensko a hlavně návštěvu několika kontrolních bodů, včetně toho asi nejrizikovějšího – Luníku IX.

Cesta i checkopointy utíkali vcelku hladce až k Ružomberoku. Tam nás čekal drobný zádrhel v podobě několikakilometrové kolony. S tím si ovšem dokáže Gumbalkán výprava hravě poradit, ne? Po chvilce kličkování uličkami okrajových částí města jsme se dostali až k cestě vedoucí na druhou stranu údolí Váhu a nabízející tolik hledanou volnou cestu směrem ke kontrolnímu bodu těsně pod Štrbským plesem. Přejeli jsme most a k silnici směr Bešeňová zbývalo už jen překonat nenápadný železniční přejezd. Vypadal vcelku rovně, ale pro jistotu jsem rychlost snížil asi na 40km/h. V okamžiku, kdy se přední kola dotkla první přejížděné koleje mi teprve došlo, jak moc jsem se s rovninatostí povrchu na přejezdu mýlil. Několik různých náklonů povrchu i v této rychlosti katapultovalo přetížené XC do vzduchu a rána při dopadu značila, že jsme poprvé otestovali kvalitu šusplechu prozíravě kryjícího i veškeré chladiče na čumáku vozu. Zároveň propružení při dopadu vyrvalo několik plastů z uchycení podběhů zadní nápravy a úpravou těžiště v Bílé téměř eliminovaný hluk od zadní nápravy byl zpět v plné parádě. Několik správně mířených úderů sice situaci opět dočasně vyřešilo, každopádně bylo jasno, že technickým úpravám se před nájezdem do Rumunského terénu prostě nevyhneme.

Vysápali jsme se ke Štrbskému plesu a než by se člověk nadál, jsme už stáli na prahu Košic, kde nás čekal nechvalně proslulý Luník IX. Čtvrť, proti níž je český Chánov jen pouhou parodií na vyloučenou lokalitu. Čtvrť, kam bych se dobrovolně po svých nejspíše nevydal, takže ji teď projedu pěkně opatrně autem. Má to drobný háček, tento checkpoint byl již v itineráři červencové COVID edice a místní za a) nejsou úplně rádi, že si z nich někdo dělá pavilon zoologické zahrady a za b) docela dobře si pamatují co znamená, když se objeví první auto s logem Gumbalkánu.

V Košicích jsme sice byli mezi prvními, ale úplně první rozhodně ne, takže když se na Gum skupině na Telegramu objevilo “Luník už se na vás těší, zásoby kamenů jsou pripraveny v pohotovosti” bylo jasno, že nás čeká spousta zábavy. Nachystali jsme tedy na benzínce kamery a vydali se vstříc jámě lvové. Už při nájezdu na zdevastované sídliště které připomíná víc než část druhého nejlidnatějšího města Slovenska, bojovou zónu někde na ukrajinském Donbasu, nás zaujalo jisté nenápadné napětí v očích místních obyvatel, kteří se zastavovali od své aktuální činnosti a velmi pozorně si nás měřili pohledem. První zatáčka, druhá a pak to přišlo. Se zvonivým zvukem dostáváme první zásah někde do zahrádky (jak zjišťuji později na videu, onen několik cm velký kámen šel pár centimetrů vedle kamery), další smršť pokračuje a před našima očima dostává plnou dávku i před námi jedoucí devítka. Komunikace ve vysílačkách je jasná, “slápněte na to, tady jde do tuhého”. Před bílou devítkou jede ještě Passat a Felda pick-up, kteří však příliš zrychlit nemohou. Snaží se totiž jako zajíci prokličkovat mezi vyfrézovanými kusy vozovky a místními obyvateli s kameny v rukou, kteří se snaží auta zastavit vlastním tělem a vrhají se bez ostychu přímo před auto. Jebu na to, přestávám brát ohled na díry v silnici a mojí hlavní prioritou se stává dostat se odtud pryč. Kameny zvoní o plech i skla auta, která naštěstí zatím drží. Tvrdé rány od podvozku a zvuk trhaného plastu v zadních podbězích značí, že jsme nechtěně opět otestovali terénní (ne)schopnosti aktuální konfigurace zadní nápravy, tentokrat na i 10 cm hlubokých vyfrézovaných blocích asfaltu, které samozřejmě začínaly i končily ostrou kolmou hranou. Ještě poslední zatáčka a budeme venku, zezadu se na nás mocně tlačí VW Transportér, který na sídliště najížděl minimálně s 300 m odstupem za námi. Teď ho mám skoro v kufru, jak se snaží taky dostat do bezpečí. Za zatáčkou vidím skupinku místních dětí jak něco vykopávají z chodníku… no do pr… oni snad tahají zámkovou dlažbu! Při představě možných následků zásahu některého ze skel několik kilogramů vážícím kusem betonu mi lehce vstávají hrůzou zbytky vlasů na hlavě. Připravuji se na vyhýbací manévr, který je však vzhledem k nedostatku prostoru na úzké silnici předem odsouzen k neúspěchu, když si konečně všímám toho, že klubko místních dětí nevykopává z chodníku jednotlivé kusy dlažby, ale právě naopak se snaží do něj nejspíše zakopat jednoho ze svých soukmenovců. Asi místní verze dětské společenské hry na horníky a uhlí, kdy relativně velká skupinka horníků, kope hlava nehlava do jediného kusů uhlí. Na zemi svíjejícího se reprezentanta uhelné strany této místní zábavy je mi sice trochu líto, ale pocit je velmi rychle nahrazen úlevou, že nedostanu po tlamě kusem zámkovky. Hurá, jsme venku, zastavujeme pár set metrů od Luníku v odstavném pruhu a s neskrývanou radostí zjišťujeme, že průjezd na vozech nezanechal žádné větší škody a tak se můžeme vydat vstříc ukrajinským hranicím (jiné posádky jedoucí v pozdějších hodinách po nás takové štěstí neměly, a tak jsme následující týden potkávali vozy s pavouky na čelním skle nebo rovnou s vysypaným některým z oken).

Přes poslední slovenský checkpoint na Darkovském průsmyku, spojeném s prohlídkou místního památníku a dvou kusů vyřazené sovětské vojenské techniky, přijíždíme k hranicím s Ukrajinou. Je devět hodin večer a naše kolona zastavuje na hraničním přechodu Vyšné Nemecké/Užhorod. Nejsme tu sami, což značí dlouhá kolona převážně zástupců našeho organizovaně neorganizovaného podniku. Co je však horší zpráva, místním celníkům, kteří nejsou proslulí nějak výraznou pracovitostí i jindy, není vidina několika set aut odbavovaných v pátek večer úplně po chuti a tak jsou mírně protivní.

O tom se velmi brzy přesvědčí i chudák slovenský občan s Octavií, který udělal tu chybu, že si pro svůj návrat vybral tento hraniční přechod právě v době našeho nájezdu…a co hůř, chudák si dovolil přejet příčnou čáru namalovanou na zemi asi o celý metr a půl. To co by jindy nejspíše znamenalo celníkovu ustěpačnou poznámku a varovně zdvižený prst, dnes vyvolalo smršť bodrých slovenskych nadávek a řev na téma, ať zahodí papíry, že přece on kvůli němu ku*va nepoleze z kukaně. Auta se postupně rozdělují do dvou proudů a i naše skupina aktuálně složená z Bedny, bílé devítky, červeného Passatu a Feldy pick-up se trhá. V pravém proudu se nachází Passat a pick-up, v levém pak my a devítka. Po nějaké chvilce nás další z milých slovenských celníků zahání do aut. Komunikace od toho okamžiku tak pokračuje výhradně na vysílačkách.

Postupně vypozorujeme, že systém odbavení funguje tak, že se vždy střídavě z každého proudu pouští cca 7-8 aut. Před tím ovšem následuje speciální procedůra. První přichází onen příjemný celník, jehož jakákoliv intonace v hlasu je asi stejně vyvinutá, jako morální zásady českého hradního pána. Svým nadstandardně “komunikativním” způsobem odebírá všem řidičům, kteří jsou právě na řadě, pas a papíry od vozu. O chvíli později přichází druhý, který se snaží posunout laťku diplomacie ještě na vyšší úroveň a obsáhlým vyjádřením “nájezd a stav paliva” se dožaduje informací. Hlásím 418 tisic kilometrů a asi tři čtvrtě nádrže. Extrémně hlasité zařvání “v litrech” do levého ucha mi naznačuje, že mnou podané informace zřejmě nesplnily očekávání. Hlásím tedy 51 litrů. To je přijato mnohem pozitivněji, pokud se tak tedy dá nazvat jeho odchod k dalšímu vozu bez jakéhokoliv jiného zvukového projevu. Třetí celník odebírá pas také spolujezdci a následně po chvíli také vrací všechy z auta odebrané doklady. 

Hurá můžeme na Ukrajinu. Slovenské území opouštíme jako druzí, Passat z vedlejšího pruhu odjel várku před námi a od té doby je na vysílačce podezřelé ticho. Po pár metrech přijíždíme k rezavé závoře na ruční pohon u které stojí ukrajinský celník se samopalem zavěšeným na krku. Jediné co ho zajímá je COVID pojištění, což je vlastně takové ukrajinské výpalné, umožňující vstup na území státu a lehce vylepšující cash flow místní pojišťovny. Po ukázání dokladu o zaplacení na displeji mobilu, které ani blíže nestuduje, mlčky vypisuje průvodní papír v azbuce. Jediné co z něj chápeme je poznávačka, číslo 2 reprezentující počet osob v autě a neuměle naškrábané slovo Volvo. Otevírá bránu a s posledním slovem "vlavo" zaměřuje svou pozornost na další vůz v pořadí. 

Cirkus teprve začíná. Přijíždíme do kolony v jejímž čele stojí několik vozů, jejichž ještě před okamžikem úhledně uvnitř naložená zavazadla se teď valí po zemi okolo. Po pár drobných přískocích v koloně na nám posunkem dává nejbližší celník (jak jinak než se samopalem na krku) příkaz k opuštění vozu. Máme jít k okýnku a předložit doklady. Odevzdáváme průvodní papírek, pasy, papíry od auta, covid certifikáty a ukazujeme doklad o zaplacení COVID výpalného. Za to získáváme zpět pouze průvodní papírek s razítkem a můj COVID certifikát. Zbytek zatím zůstává za sklem. Prý si máme odstoupit a počkat. Po chvilce čekání se objevuje procesí dalších celníků mířících za sklo. Něco není v pořádku, protože jasně rozeznáváme slovo "problém" které je to poslední, co chcete na ukrajinských hranicích slyšet. Přichází další celník a se slovem "problem" bere mě a dalším okolo stojícím nešťastníkům dříve vrácené COVID certifikáty. Zároveň mě s autem odstavuje asi o pět metrů dál pěkně bokem. Jak jinak, ten problém jsme totiž my, respektive Yobyho COVID certifikát, který nejde celníkům načíst. Aktuálně jich okolo pultíku v buňce poskakuje s mobilem v ruce asi sedm a střídavě se snaží načíst jednou Markův certifikát a jednou certifikát náhodného nešťastníka. Moc se jim to nedaří. 

Bohužel tuto celnickou satiru nemohu dál sledovat, neboť si mě odebírají další dva celníci a začíná prohlídka našeho auta. Můj spacák společně s dalšími věcmi končí během okamžiku bez milosti na mokré zemi. Kufr prochází relativně hladce, ovšem v bočních dveřích slyším opět známé slovíčko… "Problem"… Jejich pohled směřuje na velké plato Plzní a asi dalších osm six packů jiných značek piva válejících se okolo něho. Začínají něco mumlat ukrajinsky a tváří se děsně důležitě. V zápětí zasazují další hřebíček do mé rakve, když mi nacházejí v autě dron, který je v aktuálních skoro válečných podmínkách na Ukrajině nelegální. 

Oba odcházejí a kamennými ksichty a příkazem, ať si naložím zpět auto. Naházím věci do auta a čekám co se bude dít. Yoby je stále u okýnka s davem groteskních celníků marně se snažících verifikovat jeho certifikát. V okamžiku kdy s úsměvem přichází ke mě, zazní odkudsi "Matěj!". Snažím se pohledem najít zdroj a zjistit komu je toto volání adresováno. V zápětí uvidím celníka u boční kanceláře… Jasně, že to bylo na mě. Poslušně vcházím do kanceláře, dveře se zavírají a já slyším lámanou češtinou důrazné "ty moc piva, pět litrů můžeš mít" (v autě je tak čtyřicet). Snažím se vykecat ze situace tím, že budu hrát blbého "Omlouvám se, já nevěděl". Hlasité a důrazné "jak nevěděl?!" mi dává jasně najevo, že tato strategie dnes na úrodnou půdu nepadne. No nic, je na čase sklopit uši, posypat si hlavu popelem a nějak se z toho dostat. Znovu se omlouvám s tím, že jsem debil a že přebytky klidně před nimi vyleju, nechám je na celnici, nebo zaplatím pokutu. 

Celník očividně reaguje na poslední slovo… "Doobře, tak pokutu, pokutu" hlásí už notně smírnějším tónem. Ptám se kolik bude pokuta a chystám si peněženku. "Nooo, kolik dáš?" zní odpověď, která mě poněkud vytrhne z konceptu. Hlavou mi běží všechny průsery, které jsme dokázali návršit od našeho vstupu na Ukrajinu a to jsme se zatím po více jak dvou hodinách nedostali ani za čáru. Yobyho certifikát, pivo, dron… Vytahuju dvacetieurovku a tiše doufám, že to bude stačit. Celník mě se zájmem pozorujeme, načež se zaráží pri pohledu na bankovku. "To moc, dej polovinu" zní už pomalu familiární tón. V šoku vytahuju z peněženky požadovanou bankovku, která elegantně mizí v rukávu celníka, aniž by se snad dotkla jeho dlaně. Hlavou mi běží, že tento trik, hodný kouzelnického představení těch nezvučnějších jmen, nedělá chlapec rozhodně poprvé. Dle kvality a elegance jeho provedení to budou léta praxe a odříkání. Teď již usměvavý strejda z ukrajinské celnice mi dává další razítko na průvodní lístek a hlásí ať zmizím. Sedáme do auta a plníme příkaz. U další rezavé závory na ruční pohon odevzdáváme orazítkovaný průvodní lístek celníkovi ve standardním stejnokroji vylepšeném jak jinak než samopalem. Hurá, jsme na Ukrajině a stálo nás to jen asi něco přes tři a půl hodiny času, deset euro plus další část mých už tak téměř nepostřehnutelných zbytků vlasů.

Za hranicemi se potkáváme s Passatem a vydáváme se hledat flek na přespání do lokace, kterou jsme společně s ostatními vytipovali ještě ve frontě na slovenské části právě přejeté hranice. 

Po pár kilometrech přijíždíme k lesu s omezením vjezdu na výšku 1,8m… Wtf? Díky nákladu na zahrádce se do limitu nevejdeme, naštěstí jde však limitační závora otevřít. Je téměř jedna ráno a my už toho máme po celém dni fakt dost. I bdělost za volantem polevuje, což se projevilo na několika menších krizovkách po cestě od hranice, protože místní silnice jsou téměř všude v opravě či výstavbě… Podle všeho tedy pořád ve stejném stavu asi posledních dvacet let, takze o náhodné jámy, do kterých schováte třeba celou skoro pět metrů dlouhou crossku, tu fakt není nouze. 

Vjíždíme tedy do lesa a pokračujeme směrem do kopce po velmi slušně projeté cestě. Ta se však po několika stovkách metrů zhoršuje až téměř úplně mizí ve vegetaci. Otáčíme směrem dolů a čekáme na ostatní, abychom se rozhodli co dál. Přijíždí druhé Volvo a kluci mají stejný názor jako my, nacházíme trochu širší plac vedle cesty a rozbíjíme tábor. Passat mezi tím sjíždí zpět do údolí za pick-upem, ktery se prý uhnízdil na dalším podobném prostoru v jiné části lesa. 

Sice tady není voda a okolo jsou nějaké zbytky plastových kýblů a rozšlapaných hub, ale už jsme fakt tak unavení, že jdeme spát. Nějaký bordel nás nezajímá. Zítra nás čeká opravdu dlouhý den, cílem je dostat se přes dva Ukrajinské kontrolní body až do Rumunska a to ideálně v takovém čase, abych ještě za světla mohl poladit zadní podběhy, které postupně začínají pod útoky MT pneumatik vypadat jako blbě natrhaný salát…

Tak snad se to povede. Během okamžiku upadám téměř do komatu. Zítra bude fakt dlouhý den…

Part2 – https://www.autickar.cz/blog/clanek/gumbalkan-2021-aneb-bedna-2-0-v-akci---part-2/1440/