Formule Renault 2.0 - Zkušenost, která mi převrátila vesmír vzhůru nohama

“Tohle necháme na příští rok…”
”Nemůžeš utratit tolik peněz za takovou blbost…”
”Bylo by fajn to zažít, ale za ty peníze to přece nestojí…”

Znáte tyhle věty, které vám prefrontální kortex předhazuje pokaždé, když vás napadne nějaká lunární debilita? Zdá se, že tato evolučně nejmladší část mozku, mi pomalu selhává. Anebo prostě stárnu a nechci v 60 vzpomínat, jaké to mohlo být, kdybych kdysi dávno něco zkusil.

Na okruzích už mám něco odjeto. Byl jsem v Mostě, Brně, na SilesiaRingu i na SlovakiaRingu. Drtil jsem tam Miaty, driftoval s babyPorsche, pozávodil několik Gumbalkan speciálů a krátce si zalaškoval se závodní 207 Spider. Zkušeností je tedy poměrně dost, ale žádná z nich nebyla se špičkovou technikou. S něčím, co by fungovalo bez kompromisů a žralo okruh. S něčím, co by mi vzalo duši.

Je mnoho typů okruhových vozidel, ale jen jeden alfa-predátor na vrcholu řetězce. Formule. Promiň prefrontální kortexi, chci si zkusit formuli. Chci se nechat ponížit. Chci zjistit, jak moc je tahle věc jinde…

A tak se přes pár dotazů na googlu proklikávám ke stránkám s krásnou bílo-červenou formulí Renault 2.0, zvedám telefon a domlouvám si pronájem na 2x 25 minut…  Někteří z vás se nyní určitě vracejí k termínu “alfa-predátor” a v souvislosti se zvoleným typem stroje se jim trochu protahují koutky – jasně, formule Renault je taková formulová cvička. Monopost pro teenagery, kteří do něj přesedávali ze závodních motokár a v rámci stejnojmenného šampionátu to pro ně byl první přechod na velké okruhy, kde soupeřili o místa ve vyšších kategoriích okruhového závodění.

Technická specifikace je poměrně skromná. Formuli Renault 2.0 pohání dvoulitrový čtyřválec F4R – starý známý z Renaultů Clio RS. Svých 210 koní v 7500 otáčkách za minutu posílá na zadní kola skrze sedmistupňovou sekvenční převodovku Sadev. A bez paliva a jezdce váží 505 kilo. Po připočtení “provozní zátěže” to vychází na nějakých 350 koní na tunu. 

Ještě před 15 lety by to byl monstrózní údaj, ale dneska?

Ferrari 296 GTB: 550 k/t

McLaren 720S:    510 k/t

Praga Bohema:   730 k/t

Jenže juniorská formule má také masité 13” slicky, skvělé brzdy a hoooodně aerodynamiky… takže v technických parametrech jeden údaj doslova vyčnívá – dosahované přetížení až 3,2G. Fujtajxl vespolek, to je nelidské číslo! A protože jsem ambiciózní šulin a současně obrovský sebekritik, krom poskytnutého zážitku bych chtěl taky zajet odpovídající čas. Výkonu není moc, ale je to kurvadrát formule, takže z toho přece musím dostat výkon aspoň na dohled nejlepších produkčních aut.

Najednou je 12.6.2025, v paddocku Brněnského Masarykova okruhu se hlásím v boxu č.24 a dvoulitrový monopost vypadá na živo snad ještě lépe, než na fotkách. Změť nastavitelných ramen, karbonový monokok, odpružení pushrod a nahřívací dečky na všech kolech věstí, že tenhle zážitek bude velmi intenzivní. Stejně jako dílenské zázemí kolem. Není divu – tahle formule tady předchozí den odzávodila Carbonia Cup.

Dostávám povinnou nalívačku, co mám kde na volantu a kolem něj, jak řadit a co dělat, kdyby mi to náhodou chcíplo na trati… Oblékám si kombinézu, zapírám se rukama o stěny kokpitu a vklouzávám dovnitř… Krucinál, tohle jsem vždycky viděl v televizi a teď to dělám já? Honza – majitel formule – mi nastavuje pedály, zrcátka, doladíme pozici v šestibodových pásech a tím příprava končí. “ Tak 13:00, až skončí polední pauza, jedeš, ok? ”

OK… 

Těším se a zároveň mám strach. Jednak jsem podepsal smlouvu s ďáblem – jakékoli poškození formule jde za mnou – druhak tady jsou ty prokleté ambice. Můj dosavadní rekord v Brně má hodnotu 2:24. Ten by měla formule hravě pokořit… Kdyby jí řídila kompetentní osoba, která ví, co dělá. Já to nevím. Nevím, jak se to řídí. Nevím, jak to generuje přítlak a jak to pilot vnímá. Nevím nic! Veškeré mé znalosti o řízení formule pramení ze starého Top Gearu, kde se Richard Hammond snažil pilotovat F1. A moc mu to nešlo. Obávám se, že to není úplně nejlepší průprava. 

Ba co víc – jsem na Trackday, kde jsou primárně přítomni klienti zážitkových firem, kteří si koupili (v tom lepším případě, většinou ho dostali) voucher na jízdu v 911 / M3 / Ferrari / něčem placatém… A takový klient řídí pomalu a pokud je poprvé na okruhu, tak i nepředvídatelně. Jinými slovy – trať plná “překážek”, které úplně nečekají, že jim to tam nahulí nějaký přemotivovaný nýmand ve formuli.

Ufff..

Těsně před akcí mám poslední důležité otázky:

”Honzo, co ten přítlak, poznám to nějak? Musím mít nějaké minimální nájezdové rychlosti, aby to fungovalo”

“Ne, ono to má hromadu mechanického gripu i bez přítlaku, buď v klidu…”

”OK, a gumy? Lepí od začátku nebo je třeba je dohřát?”

“Proč myslíš, že tam máš ty dečky? Naopak se spíše stává, že ti postupem jízdy budou chladnout, takže pozor dávej spíš ke konci.”

Jsem nasoukaný vevnitř, připoutaný, je mi horko. Hlavní vypínač zapnutý, zapalování taky. Ještě žádná F4R, kterou jsem potkal, nezněla tak nasraně, jako ta, která mi teď vrčí za zády. Na integrované telemetrii svítí motivační nápis “tahej pičo !!!” – zůstal tam ze včerejších závodů. No dobře, jak myslíte… :D

Uaaaaa!

Takže spojka, zmáčknout na volantu pojistku řazeni, kopnout tam pádlem jedničku a…   chcípnout….  krucinááál. Tak ještě jednou a jedem…

Trať po polední pauze praská ve švech, na výjezdu z pitlane to popoháním dopředu jen lehce a už na čtvrt plynu to jede jak vzteklé. Do toho Sadev každou změnu rychlosti doprovází typickým mechanickým kopnutím. Stejně jako soukání do kokpitu, tohle už jsem přece taky viděl. A teď to dělám? Uaaaaaa! 

Před T2 to rozjíždím víc, ostatní auta, jako by stála… a brzdím…  Asi o 3 roky dřív, než by bylo vhodné… Ježišikriste, netrefil jsem brzdný bod asi o 10 vesmírů! Pedál brzdy byl na stojánce tuhý jak skála, bylo jej téměř nemožné stlačit, ale na trati ho stačí polechtat a najednou s ním hýbe celá vaše hmotnost…   krát 3… Závodní inženýři nejsou blbci, dá se to krásně dávkovat :) První dvě kola je to totální seznamovačka kombinovaná se snahou do nikoho nenabourat. Provoz je šílený a i při “výletním” tempu to za dvě zatáčky dohoní všechno, co se objeví v dohledu…  Panebože!

Naštěstí do sebe věci začínají zapadat docela rychle a formule se mě snaží ovládáním přesvědčit, že je kámoš. Diody indikující přeřazení člověk vidí periferně. Na teplotu oleje a tlak vody jsem si dal za úkol kouknout vždy na začátku cílové rovinky. Už vím, že pohonné ústroji nemá v zatáčkách rádo lechtání plynu – potřebuje rozhodný pokyn, jinak pocukává.

A tak vlastně zbývá doučit se jen takové zbytečnosti jako brzdné body – ty naučené nefungují. A rychlosti průjezdu v zatáčkách – ani tady ty naučené nefungují. A beztak na ten roztřepaný malý displej, na kterém se furt mění čísla, nevidim. Nic z toho, co jsem dosud v autech na okruzích zažil, tady neplatí. Je to úplně jinde.

Až v nájezdu do třetího kola konečně koukám na telemetrii, která krom motivačního citátu zobrazuje čas bestlap, aktuální rozdíl oproti bestlap a čas posledního kola. K mému překvapení tam svítí 2:18. Po jediném plném kole, kdy jsem se víc než na jízdu soustředil na samotné ovládání formule a abych do nikoho nenaboural? No doprdeleeeeeee :D Job done – můžu jet domů. Jenže mi zbývá ještě 20 minut, a pak dalších 25 a pořád to na mě řve “Tahej pičo!!!” Tak jdeme tahat!

McLaren, Caterham, rallyový Civic, motorka…  všechny extraordinérní věci, které jsem řídil mi s přibývajícími koly ve formuli přijdou nudnější a nudnější. Jak se krucinál musí člověk cítit ve velké formuli, když tohle “překapotované Clio” mi s každou další zatáčkou doslova “ujebává dekel”. Tělo je zaplaveno koktejlem adrenalinu s endorfiny, každý pokyn pádlem stříkne do žil další malou dávku, každé zabrzdění protrhne chemickou přehradu a když v zatáčce předjíždím vnějškem slušně řízený McLaren 720S jako by se nechumelilo, je to vyloženě hormonální záplava. Uaaaaaaaa! Pokolikáte už?!? V T1 se vždy snažím očkem mrknout na rychlost. První kola jsem najížděl srabácky 120, jako v Miatě (která je mimochodem v téhle zatáčce vážně rychlá na poměry běžných aut), pak 130, aha, ani 140 není problém, a pak to tam zkusíš poslat ještě víc na dementa, cítíš, jak ti je vana ve které ležíš najednou mělká, jak se ti levá žebra tlačí na stěnu kokpitu a z tachometru odečítám… Je to 160 ?!? Ach nebe! Neskutečné!

Ale to už mám signalizován návrat do boxu…  Telemetrie ukazuje nejrychlejší kolo 2:10. Hlava nechápe – provoz byl šílený, rezervy velké, brzdné body jsem stále trefoval příliš konzervativně a některé pasáže jsem kvůli množství aut na trati ani jednou neprojel čistě… ufff…  Soukám se z formule našlehaný jak sníh na piškotu a snažím se pojmout všechny dojmy, aby to v druhém stintu šlo ještě níž. Honza mě poplácává, že jsem napoprvé předvedl velmi slušný výkon. Jenže já spíš vnímám, kolik prostoru ke zlepšení ještě je. A nějaké Porsche 911 992.2 GT3 RS, nebo co, ustanovilo o pár dní dřív rekord pro produkční auta na 2:08,3 a bylo by blbé odjíždět z Brna s pocitem, že mě ve formuli předjede nějaká plechovka na značkách. :D  Vlastně víte co? NE, je mi to fuk, jsem instantně nadšený…

Chodím mezi boxy, tříbím dojmy, koukám na záplavu všemožných placatých věcí, které mě dřív vytrhávaly ze sna a zjišťuju, že teď jsou mi trochu jedno. Ne že by mě ten Hurracan STO nelákal, ale obávám se, že by byl nyní zážitek z jeho řízení poněkud plytký. Rychlost a intenzita prožitku z formule mě vyndala z bot. Ale věc, která mě nejvíce překvapila, byla “snadnost” řízení, respektive přátelskost monopostu od Renaulte. Čekal jsem mordor, nesnadné snahy o přiblížení se limitu. Boj s aerodynamikou. Ale ono to je všechno maximálně přirozené. I přes enormní brzdný účinek se to dávkuje samo. Auto jde krásně cítit zadkem. A na volantu? To je taková malá ukecaná Sibyla. Řízení měkne mnohem dřív, než grip dojde, reakce auta na povely volantem i plynem jsou přesně takové, jaké čekáte. A hlavně jaké znáte z motokár. Je to motokára. Šíleně rychlá, ale motokára. No a přítlak? Vzhledem k dosahovaným rychlostem jsem určitě nějaký využil, ale vlastně jsem rozdíl mezi mechanickým a aerodynamickým gripem vůbec nepoznal, ono to prostě drží pořád. :-) 

Je čas jít na druhý stint. Trať je pořád stejně ucpaná, ale teď je to jiné – člověk už ví aspoň něco a může za to vzít hned od začátku. Škoda, že to je pořád strašná kličkovaná a je zázrak zajet čistě byť jen čtvrt kola. Porsche, Porsche, M3, Atom, Porsche, jeeee KTM si mě asi nevšimlo, musím to vzít víc ze široka a jeeeedem trochu bokem… ufff…  muheheheee…  Mozek si sice ještě stále nezvykl na tempo, kterým trať ubíhá a jak rychle za sebou přicházejí (byť důvěrně známé) zatáčky, ale začíná se mi dařit přidávat plynulost…   2:08,5…   2:06,0…  YES! Říkám si, kam až by to šlo dostat, kdyby bylo na trati aspoň trochu místa, neřku-li, kdybych měl před sebou někoho ve stejné technice, od koho bych mohl kopírovat… když v tom se na trati konečně objevuje důstojný soupeř – závodní Hurracan Supertrofeo EVO 2. Jenže stejně stačí 1 a půl kola, než ho dětská formulka uštve a před Schwanzovkou jsem puštěn, abych se dál mohl snažit samostatně.

Když jsem v nejlepším, protahuju se po předjíždění auta první levou do kopce poněkud alternativní stopou, jdu příliš brzy na plyn, potřebuji lehce ubrat, leč činím tak zrovna na elevačním zlomu u apexu… vrata….  nechytám… přetáčím…   badum tsssss. Ve chcíplé formuli zůstává Sadev viset na zařazené trojce a nedaří se mi odřadit na neutrál, abych mohl nastartovat. Tak potupně čekám na odtah… Myslím, že to je ta správná lekce na závěr, aby si ego tolik nemyslelo. 

Formuli naštěstí nic není. V boxech koukáme na podrobná data z telemetrie. Optimální kolo poskládané z nejrychleji zajetých sektorů vychází na 2:03,5. Honza říká, že je ohromen – podařilo se mi hned napoprvé zajet čas srovnatelný s tím, kterým se o den dřív zkušenější jezdec s touto stejnou formulí kvalifikoval v Carbonii na 4. místo na roštu. Taky jsem ohromen. Můj obvyklý přehnaný sebekritik tentokrát mlčí. Zatímco nadledvinky a hypofýza ještě stále nepřestávají chrlit chemii…

Nebylo to levné, ale byl to s náskokem ten nejlepší motoristický zážitek života. Intenzita, řiditelnost a schopnosti na brzdách a v zatáčkách mi popřeházely trpaslíčky v hlavě. Ne, vlastně vzaly všechno, co jsem si kdy myslel o ježdění v autech, vyházely to ven a zaplnily úplně novou úrovní.

Je to v pytli. Není cesty zpět. Potřebuju to řídit znovu. Zničený život.

Starý (bez)nadějný jezdec hledá sponozora – chcete mě? :D

PS: Ten samý den v podvečer stanovila Praga Bohema nový rekord pro auta s SPZkou na 2:01. Hold my beer :)