Chuck Yeager, příběh nejrychlejšího muže světa

Skromný start

Chuck se narodil roku 1923 dvěma dvacátníkům v Západní Virginii. To nebylo úplně nejlepší místo, kde a kdy byste se chtěli narodit. Narodil se však správným lidem, jeho otec byl velmi pracovitý a snažil se svou rodinu (Chuck měl staršího bratra a 3 mladší sourozence) uživit, jak nejlépe mohl. Kdybyste nevěděli, Západní Virginie je dost zalesněná a jednoduše řečeno, je to vidlákov vidlákovů (něco jako Bruntál). A protože žil v kraji razovitem, v šesti už chodil do lesa lovit veverky malorážkou. Z veverek je očividně skvělý vývar. Taky měl mimochodem brutální přízvuk, něco jako Aldo Raine.

Chuckův táta celý život pracoval rukama, nebyl to žádný inženýr, ale prostě kutil. Chuck po něm tohle zdědil, ve škole mu šl matematika, uměl opravovat věci, pro techniku měl cit. Dokonce mu i šla hra na trombón, ta šla ale po nástupu puberty stranou. Ve své autobiografii napsal, že “by byl sakra dobrej hráč na trombón,” holky ale prostě byly přednější. Ano, každý by se rozhodl stejně.

Začátky kariéry

Osud nedal budoucímu rekordmanovi moc na výběr, po vleklé hospodářské krizi, která zasáhla celý svět, se Chuck radši přidal k letectvu, nejdříve jako mechanik, později se stal pilotem. Na vysokou jít nemohl, stejně jako každý, kdo zabijí veverky k večeři…

Při tréninku ve státech se mu přihodily dvě zajímavé věci. Jednou si vypůjčil stíhačku a proletěl se s ní nad domovským městem tak strašně nízko, že ubozí Virgiňané padali k zemi zasaženi infarktem (to lžu). Přestože hořely osady (to taky lžu) a rekrut Yeager z toho pomalu vyšel jako kdyby domorodcům znásilnil dobytek a rozehnal ženy, odsouzen nebyl (ne nějak vážně).

Mnohem důležitější událostí před tím, než byl odeslán osvobozovat Evropu, bylo to, že potkal Glennis. Pokud jste viděli jeho nejslavnější fotku, to jméno se vám vybaví. Glamorous Glennis se jmenovalo letadlo, které Chucka proslavilo, ale o něm až později.

Zmíněný Bell umístěný v muzeu v D. C. byl pojmenován po tehdejší paní Yeagerové, se kterou se Chuck seznámil právě před převelením do Anglie. 

Glennis

Musíme se u ní zastavit? Rozhodně. Fascinuje mě už totiž způsob, jak ji Chuck dostal. Nechám o tom vyprávět jeho (v mém překladu, bohužel pro vás):

„Zeptal jsem se jí, jestli by mohla zorganizovat taneční večer toho dne pro třicet chlapů. Podívala se na mě tak otráveně, že vypadala, že mě vykopne ven. ,Očekáváte, že seženu třicet holek za tři hodiny?’ ”

Teď ale přichází začátek příběhu, který trval od roku 43 do roku 90, kdy Glennis skonala. Chuck vybalil ultimátní hlášku…

„Ne, stačí, když jich seženeš jen dvacet devět, protože já chci jít s tebou.” A jak jste asi pochopili, vyšlo mu to.

Vzali se roku 1945, celou válku si psali. Glennis kvůli Chuckovi roky žila v Mohavské poušti, kilometry a kilometry od civilizace jen s dětmi, trpěla s ním, když se zranil. (to se stávalo docela často) Bála se o něj, když odletěl bojovat do Vietnamu (s ním tam bojoval i jejich syn). Dokonce se kvůli manželovi přestěhovala do Německa či Pákistánu. 

Pěkný příběh, že? Chuck měl na lidi čuch. (pokus o slovní hříčku)

2. světová

Yeager byl vládou odeslán do Anglie za kniplem jednoho z nejslavnějších letadel historie, P-51 Mustangu. Kdybyste to nevěděli, ten Ford se jmenuje podle letadla, ne koně. (vedou se o tom ale spory)

A co byste čekali, že se stalo? Ne, nestal se nejúspěšnějším pilotem války. Sestřelili ho. 

Ukryli ho partyzáni ze země Asterixe a Obelixe a sýra. Nakonec našel cestu, jak se dostat domů, přes Pyreneje a Španělsko. Držte si příčesky, je tu další příběh. 

Pyreneje museli přejít sami, on a další piloti. Šli po menších skupinkách. Chuckův parťák byl ovšem při přechodu zraněn. Yeager táhnul toho umírajícího vojáka přes Pyreneje, nechal ho, až když to jinak nešlo. Jednoduše řečeno si myslel, že jeho živá zátěž už není živá. Ten chlapík mimochodem ve skutečnosti přežil a vrátil se později domů.

Budoucí brigádní generál si zatím ve Španělsku užíval klid a pohodu, nabíral kila (tak, že se skoro nevešel do kokpitu) a opálil se. Po téhle dovolené se vrátil do Anglie, pořád přeci zuřila válka. Nesměl se ovšem vrátit k tomu, co mu šlo nejlépe, sestřelování Hermannů z oblohy. Šlo totiž o to, že kdyby ho sestřelili znovu, mohl prozradit nepříteli partyzány, kterří mu předtím pomohli. 

Zasáhl ovšem velitel. Ten nejvyšší z nejvyšších, pětihvězdičkový generál Dwight Eisenhower, velitel spojeneckých vojsk v Evropě. Díky této intervenci budoucího prezidenta USA se Chuck vrátil za knipl a nad Evropou se stal dvojnásobným leteckým esem (celkem 11,5 sestřelu). Byl jedním z prvních pilotů, kteří sestřelili proudovou stíhačku. A mimochodem, esem, na které je potřeba 5 sestřelů, se stal za jeden jediný den. (foto nad odstavcem)

Vstup do dějin

Stal se testovacím pilotem, cesta to byla složitá, díky své houževnatosti to ale zvládl. Dostal za úkol pokožit rychlost zvuku, nutno dodat, že řiditelně (někteří piloti se k ní dostali už za války, ale letadla se jim poněkud…rozpadla za letu).

Bell X-1 byla, i když tak nevypadá, pro tehdejší piloty bestie. Křídla jako žiletky, vysoce hořlavé palivo. Pilot nemohl za letu vyskočit, křídlo, směrovka nebo výškovka by z něj udělala flank steak. Iksjednička nevzlétala sama, bombardér B-29 (ten typ, co shazoval jaderné pumy na zemi divné pornografie) ji vynesl do určitě výšky a vyhodil jako bombu. Vtipný fakt-rychlost, kterou byl při vypouštěcím manévru schopný tento bombardér vyvinout, byla nižší než pádová rychlost Bellu. To všechno musel Chuck před svým rekordním letem vychytat. Pomáhali mu přátelé, například Jack Ridley, génius, bez kterého by se projekt X-1 nedostal tam, kam se dostal. 

Ridley, později plukovník, Chuckovi zachránil zadek. Pamatujete na veverky? Chuck rád lovil, málem ho to stálo život (to o něco později, jednou spadnul s vrtulníkem). V lovu byl mimochodem výborný díky svému zraku. Dle wikipedie jednou zabil jelena na 550 metrů, za letu se dokázal trefit do lidské postavy na zemi. (v testu zraku, co znáte od obvoďáka, dokázal přečíst to označené 20/10)

Nicméně zpět k příběhu, při jednom lovu si Chuck zlomil dvě žebra a nemohl se dostat pořádně do kokpitu. Jakto? No, do X-1 se lezlo až za letu v bombardéru, což je samo o sobě náročná věc, představte si to se zlomenými žebry. Ridley mu z koštěte vyrobil mechanismus, který mu pomohl uzavřít dvířka.

Díky tomu všemu (a dalším věcem, které jsem ani nezmínil) 14. října 1947 (rok před začátkem produkce Škody VOS) překonal kapitán Chuck Yeager rychlost zvuku. V letadle pojmenovaném po jeho ženě -Glamorous Glennis- dosáhl rychlosti Mach 1,06.

Roky poté

Byl převelen do Německa, kde velel stíhačkám, život tam si s Glennis docela užívali. Poté se stal šéfem výcviku astronautů a nejspíš by jím byl sám, kdyby měl vyšší než středoškolské vzdělání. V té době už byl plukovníkem.

Jestli jste si náhodou mysleli, že v životě měl pan Yeager štěstí málo, názor změníte po dalším příběhu.

Testoval F-104, respektive nějakou její verzi. Dostal se do problémů a začal padat, přestože byl vynikajícím pilotem a znalcem techniky, nepodařilo se mu problém vyřešit. Vystřelil se na raketovém křesle. Ta hrozivá část začíná teprve teď, nebojte. Do křesla se mu nějak povedlo zamotat a obličej mu popálil pořád hořící raketový motor prostředku, který ho měl původně zachránit.

Měl zničený obličej, poškozené plíce. Viděli jste film Rivalové? Scény s léčením Nikyho Laudy jsou podobné těm, které musel prožívat Chuck.

On přežil i tohle. Ve čtyřiceti letech přežil skoro upálení, přesto pokračoval v letecké kariéře.

Prošel válkou ve Vietnamu, učil Pákistánce létat.

Pak pro něj přišla rána, rok 1975. Musel odejít do důchodu, sloužil v armádě tak strašně dlouho, že dál už prostě nesměl. Ve 180 různých strojích nalétal 10 000 hodin a odešel z letectva jako brigádní generál. Umíte si představit to utrpení pro někoho, kdo prožil tak bouřlivý život? Jen sedět a nic nedělat? Nad tím se ještě zasmějete.

Konec(?)

V dalších letech začali umírat jeho přátelé, o kterých jsem vám vlastně ani nepověděl, protože by to vydalo na knihu. Glennis zemřela v roce 1990 na rakovinu vaječníků. Chuck se později znovu oženil, to ale není nic, o čem byste chtěli slyšet.

Vyšetřoval havárii Challengeru, hrál barmana ve filmu o sobě. V roce 86 řídil Corvettu na zahájení sedmdesátého ročníku Indy 500. O dva roky na tom samém místě jel Oltsmobilem (byl fanouškem rychlosti, jedno pomocí jakého dopravního prostředku jí dosáhl)

Závěr

Yeager šel do důchodu v roce 1975 a jak jsem řekl, byl z toho nešťastný a nedokázal si představit, co bude dělat. Doma se prostě nudil. Že jste tu o jeho smrti nic nenašli?

On ještě žije. Je v důchodu vlastně déle než byl u letectva. Přežil dvě války, mnohé pády letadel, zranění při lovu a pořád je tu. Snad už si na tu nudu zvykl.

A proč vznikl tenhle článek? Je to pocta velkému člověku, který se v pondělí 13. února dožije 94 let.

(Autíčkářská hluboká myšlenka na závěr? Starý pan Yeager předal Chuckovi jedno velké moudro-vždycky si kupuj truck od Chevroletu)

-fotky dodány, jak jsem slíbil-